Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 1. díl

10.12.2009 (14:30) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1389×

Návrat minulosti

Vanessa Masen Cullen

Cítila jsem slunce, dotýkající se mé pokožky. Cítila jsem vůni Atlantidy. Slyšela jsem její písně. Vnímala jsem její kouzlo. Tělem mi vibrovala její síla. Byla jsem doma. A pak to přišlo jako vždy. Chtěla jsem ji spatřit. Chtěla jsem se dotknout její vyhřáté půdy. Otevřela jsem oči.

„Už jsi dosnila princezno?” Zasmál se na mě můj překrásný manžel. Jedna má polovina brečela trhala se na kusy. Přišla jsem o ni, přišla jsem o Atlantidu. Ta druhá se zase tetelila štestím a láskou, při pohledu do Willova usměvavého obličeje. Úsmev jsem mu vrátila a protáhla se jako po několika hodinovém spánku. Což Willa opět rozesmálo. Samozřejmě, že ho to rozesmálo. Já přeci nemůžu spát. Naklonil se ke mně a lehce se otřel o mé rty. Jako vždy jsem se neudržela a vrhla se po jeho polibcích. Má druhá část si to však nedokázala vychutnat. Ten pocit byl přeci tak opravdový. Tohle nemohla být jen tak nějaká iluze. Byla jsem v Atlantidě. Cítila jsem ji všude kolem. Zřejmě pro jistotu jsem se rozhlédla po okolí. Byli jsme stále u toho jezera, ke kterému jsme po dnešním lovu doběhli. Nazí jsme leželi na jeho břehu a užívali si jeden druhého.

Tohle však nebylo poprvé co se mi to zdálo. Ty pocity přicházejí stále častěji. Jakoby mě volala. Ale ona přeci už neexistuje. Zanikla. Byla jsem u toho. Tak proč ji stále někde cítím? Možná je to jen má vnitřní touha. Touha po tom, aby tu byla. Začíná to vššak být nesnesitelné. Snad jsem se nezbláznila. Tyhle své pocity skrývám dokonce i před vlastní sestrou. Bells si toho však nevšimla a nebo se jenom nezmínila. Přijde mi jakoby se sama nad něčím neustále zamýšlela. Proč se mi s tím ale nesvěří? Možná ze stejného důvodu jako já. Ach kde jsou ty časy co jsme si říkali vše.

„Nad čím přemýšlíš lásko?” Pořád si ještě nezvykl, že mi nevidí do hlavy. Uličnicky jsem se usmála.

„Ty mi to nepovíš?” Zeptal se naoko smutným hlasem, ale koutky úst mu cukaly. Jen jsem velice razantně zakroutila hlavou a snažila se zadržet smích.

„A ty se k tomu se mnou ani nebudeš bavit?” Nahodil už nevěřícný výraz. Už jsem říkala jak moc ho miluji? Znovu jsem zakroutila hlavou.

„Tak za to tě čeká trest.” Pronesl naprosto vážným a drsným hlasem. Což mě malinko zarazilo. Takhle se mnou přeci nemluví. Během té setiny co jsem nad tím přemýšlela se vyhoupl nade mě a jednou rukou mi spoutal ruce nad hlavou. V očích měl zuřivý výraz. Znovu jsem to nechápala. Zřejmě to poznal, protože se mu v očích začínaly objevovat ty uličnické jiskřičky, které tolik miluji. Začal se ke mně sklánět a jámu radostně nastavila rty k polibku, který se však nedostavil. Zmateně jsem se na něj podívala. Byl jen pár milimetrů ode mě. Stačilo by se jen natáhnout, ale držel mě tak pevně, že jsem se nemohla hnout.

„Zlobila jsi.” Vydechl na mě svůdným hlasem. Celou mě obklopila jeho dokonalá vůně a já ho nutně potřebovala políbit. Potřebovala jsem cítit jeho rty. Ale on se k těm mým ani nepřiblížil. Místo toho sklouzl na můj krk a začal ho prozkoumávat svými ústy. Reakce se dostavila téměř okamžitě. Mé tělo se prohnulo slastí. Cítila jsem jak přivírám oči a nechávám se prostoupit touhou. Pomalu se přemístil k ušnímu lalůčku a skousl ho. Neudržela jsem se a vydechla jeho jméno. Chtěla jsem ho. Tak moc jsem po něm toužila. Úplne jsem zapomněla na svět okolo i na tu zatracenou Atlantidu. Jediné pro co jsem v tu chvíli dokázala existovat byl můj manžel a jeho rty, které se v tento okamžik objevily na mé klíční kosti. Chtěla jsem mu to oplatit. Chtěla jsem ho donutit ke stejně bolestné touze jakou působil on mně. Jenže já nemohla. Stále mě jednou rukou držel a já neměla sílu se bránit. Tou druhou obkresloval křivky mého těla. Záměrně se vyhýbal těm nejcitlivějším místům. Když se svými rty dostal k mým prsům vykřikla jsem slastí.

„Wille, prosím!” Dostala jsem ze sebe. Tohle musí být nezákonné takhle na mě působit.

„Takže ty už se mnou mluvíš?” Zeptal se, ale i jeho hlas prostupovalo vzrušení. Což samozřejmě ještě více rozpálilo mé tělo.

„Ano.” Vydechla jsem kajícně spolu s dalším tlumeným výkřikem slasti.

„A o copak prosíš?” Tentokrát jeho ruka konečně zamířila do mého klína. Potřebovala jsem chvíli na to, abych si vůbec uvědomila na co se mě to vlastně ptal. On však trpělivě čekal a dál mě svými prsty doháněl k šílenství. Konečně jsem si poskládala slova dohromady a byla mu schopná odpovědět.

„O tebe.” Promluvila jsem roztřeseným hlasem a sledovala jak touha pohlcuje i jeho oči. Konečně se dravě vrhl na mé rty a spojil naše těla v jedno. Svými polibky tlumil mé steny a ukazoval mi ty nejzazší kouty rozkoše.

„Miluji tě” Zašeptala jsem do jeho hrudi, když jsem v jeho náručí rozdýchávala jeden z nejlepších orgasmů mé věčnosti.

Nedokáži pochopit jak některé páry mohou procházet manželskou krizí. Jsme s Willem už dvacet let svoji a já se ještě nebyla schopná nabažit jeho těla, natož pak jeho pohledu plného jiskřiček či uličnického úsmevu.

„Taky tě miluji, princezno.” Přitiskl si mě blíž k sobě.

Vanesso, Wille? Kde jste? Už budeme odjíždět. Dolehl k našim myšlenkám Bellin hlas.

Už jdeme.Poslala jsem jí zpět. Naposledy jsem Willa políbila a začala sbírat své oblečení a pomalu se do něj soukat.

„Víš, že jsi nádherná?” Zeptal se mě, když mě zezadu objal a políbil na šíji. V takovýhle chvílích jsem skutečně ráda, že už nejsem člověk. Jinak bych byla rudá jak rak. Will se jen melodicky zasmál, když viděl do jakých rozpaků mě zase dostal.

„Ty tu zůstáváš?” Zeptala jsem se ho, když se k tomu oblékání moc neměl. Ne, že by mi to vadilo. Jeho tělo bych mohla sledovat celou věčnost ale přeci jen už na nás ostatní čekali.

„A zůstaneš tu se mnou?” Vrátil mi otázkou. Dělala jsem, že se nad tím zamýšlím.

„Ne.” Usmála jsem se na něj a rychle se rozeběhla k lesu. Za pár vteřin už jsem slyšela jak utíká za mnou. Neběžela jsem na plno a tak mu nedělalo problém mě doběhnout. Najednou mi podrazil nohy a vyhoupl si mě do náručí. Automaticky jsem mu obmotala ruce kolem krku a co nejvíce se přitiskla.

„Zase zlobíš.” Zavrčel mi do ucha a hned na to políbil.

„Já zlobím ráda.” Oplatila jsem mu s úsmevem.

„Všiml jsem si.” Taky se usmál.

„No konečně jste tady. Už jsem myslel, že tu vystojím důlek. Neříkejte mi, že vám ten lov trval tak dlouho? By mě zajímalo jestli tam po vás zbyla nějaká zvířátka i na příště.” Spustil Emmet hned co jsme se objevili u aut. Chtěla jsem mu něco peprného odpovědět, ale Bella mě předběhla.

„Ty máš co říkat. S Rose jste přišli teprve před dvěma minutami.” Emmet se zarazil a uřežeme se vztyčenou hlavou odkráčel ke svému Jeepu.

„Tak pojedeme.” Rozhodl Carlisle. Rozešli jsme se ke svým autům. Alice a Jasper jeli společně s Emmetem a Rose v Jeepu. Carlisle jel s Esme jeho Mercedesem. A samozřejmě, že Will s Edwardem muselii vytáhnou své nejnovější auta značky Aston Martin, aby si mohli dát mezi sebou závody. Bella nad nimi jen zakroutila hlavou a mrkla na mě

Na koho sázíš?Zeptala jsem se jí v mysli.

Samozřejmě, že na Edwarda. Poslala mi zpátky. To už jsme seděli v autech a vyjížděli.

Itinalis?Oslovila jsem jí. Chtěla jsem jí to říct. Pocity ohledně Atlantidy mě velice tížily a já věděla, že ona je jediná kdo my s tím může pomoci.

Ano, sestřičko.Začala se mi hned věnovat. Mezitím se Will dostal do vedení.

Já vím, že to bude znít šílene, ale věř mi prosím.Poprosila jsem ji ještě než se jí začnu svěřovat.

Začínáš mě trochu děsit Atlantis. Prostě řekni o co jde. Slibuji, že tě nebudu považovat za blázna ať jde o cokoliv. Slíbila mi. Zhluboka jsem se nadechla a Will po mně střelil opatrným pohledem. Co nejupřímněji jsem se na něj usmála a chytla ho za ruku. Úsmev mi vrátil a dál se věnoval řízení.

Dobře. Posledních pár let pokaždé, když zavřu oči mi přijde, že jsem v Atlantidě, a když je zas otevřu, tak ten pocit zmizí. Nejdřív se mi to stávalo tak jednou za měsíc, ale teď už to je téměř každý den. Opatrně jsem se podívala na Bells do zpětného zrcátka a setkala se s jejím zaraženým pohledem.

Já mám ten samý problém. Teď jsem zase zaraženě sledovala já ji.

Co myslíš, že to znamená? Zeptala jsem se jí.

Nevím.Přiznala.

Snad se to brzy dozvíme. Zadoufala jsem. Edward se právě pokoušel předjet Willa ale ten se jen tak nenechal. Nechápu, že je to pořád baví. I když ten Williemův sostředěný pohled je vážně k sežrání. Všiml si, že ho pozoruji a tak na mě mrkl a přidal na plynu. Což Edwarda lehce rozčílilo, protože se ocitl zase za námi. Will se najednou rozesmál. Tak to tu asi s Bells nejsme jediné kdo vede rozhovor v myšlenkách.

Sledovala jsem ho a znovu přemýšlela nad tím co to všechno znamená. Ještě více mě zmátlo, že to Bells cítí taky. Kdybych ty pocity měla jen já, tak by se to dalo svést na to, že jsem si to jen vsugerovala. Ale takhle nad tím musím přemýšlet. Potřebovala bych nějakou nápovědu.

V odrazu bočního okénka jsem zahlédla jak mě Will starostlivě pozoruje. Věděla jsem, že nemá rád, když se něčím trápím. Přímo to nesnášel. Chtěl abych byla štastná. Ale to já byla. Byla jsem ten nejšťastnější upír na světě a to jenom díky němu. Jenom mě stále tížily stíny minulého života, který se pomalu a jistě stával mým současným životem. Ten pocit, že nastane nějaká zlomová událost, který jsem měla už před dvaceti lety, čím dál tím sílil a já cítila, že už to brzy přijde.

Williem se ještě více zamračil. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápil. To si nezasloužil. Jen jsem se bála mu to říct. Nechtěla jsem, aby si to začal dávat nějak za vinu a myslel si, že mě nedokáže udělat štastnou.

„Tohle mě skutečně ničí.” Prořízl ticho v autě jeho sametový hlas.

„Co?” Zeptala jsem se jako kdybych nevěděla o čem mluví. Věděla jsem, že už to dlouho nevydrží a bude se dožadovat odpovědí. Jen jsem doufala, že to do té doby budu schopná vyřešit.

„To, že nevím co tě tolik trápí. To, že mi nedovolíš ti pomoci.” Snažil se mi vysvětlit zlomeným hlasem a mě při jeho zvuku bodlo u srdce.

„Ale ty mi pomáháš, už tím, že jsi se mnou.” Snažila jsem se mu to rozmluvit a uchlácholit ho. Ale bylo mi jasné, že to na moc dlouho nezabere.

„Nepřijde mi, že dostatečně.” Zašeptal. Možná jsem to ani neměla slyšet.

„Je to jen taková prkotina. Nemusíš se tím trápit i ty.” Ujistila jsem ho ještě.

To už jsme zajížděli k domu a Will samozřejmě vyhrál. No už mi je jasné proč se mi před naším rodinným výletem vůbec nevěnoval a přišel celý od oleje. Edward zastavil kousek za námi.

„Příště vyhraji já.” Poznamenal, když vystupoval z auta. Will mu jen pokýval hlavou, jakože jasně a šel mi otevřít dveře.

„Myslím, že Carlislemu a zbytku to ještě chvíli potrvá, když jste jeli jak šílenci.” Začala Bella a sjela je káravým pohledem.

Ty máš co říkat. Sama neřídíš jinak. Poslala jsem jí a ona mi věnovala zářivý úsmev neviňátka.

„Co teda budeme dělat?” Zeptala se kluků.

„No já musím mrknout na burzu, ale pak se klidně k něčemu přidám.” Souhlasila jsem s nějakým programem.

„No a napadá vás něco?” Zeptal se Edward, objal Bellu ze zadu kolem pasu a políbil na krk.

„Co takhle turnaj ve videohrách.” Navrhl Will.

„To beru.” Vyhrkla hned Bella. Napadlo mě, tak jako už mockrát za posledních dvacet let, jestli náhodou gen soutěživosti není obsažen v upířím jedu.

„Taky souhlasí.” Potvrdil Edward. Což ani nemusel, protože bylo jasné, že když e pro Bells ta on bude taky. Williem se na mě tázavě zadíval. Jo aha! Já ještě neodpověděla.

„Jsem pro.” Souhlasila jsem tedy hned a usmála jsem se na něj. Doufám, že ten úsmev byl dostatečně upřímný. Zřejmě ne, protože se Will trošku zamračila, ale potom hned svůj výraz srovnal a vydali jsem se objímajíc k domu. No myslím, že dneska večer bude chtít pokračovat v rozhovoru co jsme vedli v autě. Jen co jsme vešli do obýváku, se Bella s Edwardem začali přehrabovat ve skříni s videohrami. Tohle vidět Emmet tak ho asi trefí. Měl to tam totiž srovnané podle oblíbenosti a obtížnosti a na jaké úrovni je. No nikdo ten jeho systém nechápal.

„Hlavně ne žádný zvířátka, sestřičko.” Usmál se Will na Bellu a věděl, že ji tím vytočí, protože ona ty hry ’holčičí’ hry a tak nesnášela. Mezitím jsem se posadila k počítači a přihlásila se na burzu. Sice jsem měla peněz víc než dost a když se to potom spojilo i s Willovýma tak toho bylo opravdu dost, ale mě to bavilo. Připadalo mi to takové lidské. Vydělávat peníze, platit úcty, proto jsem se taky o úcetnictví vždycky starala já.

Zrovna jsem chtěla potvrdit jeden velice výhodný prodej, když se mi zatmělo před očima a za sebou jsem ještě zaslechla vystrašený Edwardův hlas jak volá na Bellu.

Stála jsem na nějakém útesu a sledovala děj pod sebou zároveň jsem však vnímala i jinou vizi. Tohle se mi ještě nestalo. Jedna část mého těla byla na tom útesu a ta druhá plula na nějakém velice starém člunu. Vedle sebe jsem zahlédla pohyb a tak jsem se v obou časech otočila do leva. Stála tam Itinalis a vyděšeně mě sledovala. Konečně jsem pochopila. Naše vize se propojily stejně tak jako naše mysle. Zrovna jsme sledovaly jak budoucnost tak i minulost. Tentokrát to bylo však jiné. Ani jedna z nás nebyla přímou součástí vize. Co nás však ještě více překvapilo bylo, že v obou časech se vyskytovala Itilantis a byla upír?

Byla temná noc a loď v minulosti se jemně pohupovala na vlnách. Najednou se na obzoru objevil nějaký ostrov. Itinalis se mu poklonila a pohlédla na hvězdy. Následovala jsem její pohled. Přímo nad hlavami nám zářil velký vůz. Itilantis stočila pohled na palubu lodi. Ze země vzala nějaký předmět a přistoupila k zábradlí. Vyzdvihla ho do výše.

„Nechť navrátíš dvě zbloudilé duše věčnosti, zpět k jejich domovu.” Pronesla slavnostním hlasem. Poté na předmět, který jsem identifikovala jako žulový kvádr pozvedla ruku a tam se objevil nějaký nápis. Jediné čeho jsme si s Bells stihli všimnout byly naše korunovační erby. Potom nápis rychle zmizel a Itilantis kvádr hodila do moře.

Tady končila minulost a přecházela k budoucnosti. Viděla jsem jak se ze tmy pode mnou začínají vynořovat postavy v černých pláštích. A útocí na Itilantis a pár dalších. Všichni měli alespoň nějaký šperky s našimi znaky. Itilantis najednou pohlédla přímo naším směrem.

„Pomožte nám.” Zaprosila a i tahle vize skončila a já otevřela oči.

Nade mnou se skláněl Will a utrápeně si mě prohlížel. Podívala jsem se na Bells, která se taky zrovna probírala a pokývala mi hlavou, že to vše skutečně viděla spolu se mnou. Zmateně jsem přeletěla místnost pohledem u dveří zaraženě stál zbytek naší rodiny. Zřejmě museli přijít v průběhu našich vizí.

„Co se stalo?” Promluvil jako první Carlisle.

„My měly vize.” Odpověděly jsme s Bells zároveň. Carlisle nás chvíli pozoroval.

„Vize? Budoucnost a nebo minulost?” Začínal pokládat otázky.

„Oboje ale bylo to divné. My nebyly jejich přímou součástí. Jen jsme jim přihlížely z povzdálí a navíc jsme viděly vizi té druhé.” Ujala se vysvětlování Bells a já měla stále tíživější pocit na hrudi. Ona existuje. V srdcích našich věrných zůstala. A podle toho co jsem viděla jim hrozí nebezpečí.

„Co jste viděly?” Položil Carlisle zásadní otázku.

„Itilantis.” Řekly jsme znovu najednou.

„Nejdřív v minulosti. Házela žulový kvádr do vody. Nejdřív ale řekla: Nechť navrátíš dvě zbloudilé duše věčnosti, zpět k jejich domovu. A potom nad něj napřáhla ruku rozzářil se na něm nějaký nápis. Jediné co jsme zaregistrovaly byli naše královské znaky a potom ho hodila do moře.” Vyložila jsem jim vizi minulosti.

„V budoucnosti jsme pak stály na nějakém útesu a pod námi byla Itilantis s několika upíry i ona byla upír. Ze tmy se vynořili další v černých pláštích. Vypadali jako Volturiovi. Itilantis se podívala přímo na nás a řekla: Pomožte nám. A tam ta vize končila.” Vypověděla zase Bella co jsme viděli v budoucnosti a mně to pomalu začalo dávat smysl.

„To byla stopa!” Vyhrkla jsem. Všichni na mě nechápavě pohlédli. “Ten kvádr! To byla stopa, abychom je našli. Ale jak věděla, že se vrátíme? Myslíš, že to má něco společného s těmi našimi pocity?” Otočila jsem se s poslední otázkou přímo na Bells.

„Nevím. Jediné co je mi jasné je, že musíme najít ten žulový kvádr. Jestli nás má k nim dovést tak bychom si měli pospíšit. Nevíme kdy na ně zaútočí.” Odpověděla mi Itinalis.

„Máš pravdu musíme je najít.”

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 1. díl: