Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 10. kapitola

15.03.2010 (09:15) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1512×

10.

Všude jenom písek!

Vanessa Masen Cullen

Zrovna jsme velkým obloukem oběhli Amman. Zářil do noční pouště jako diamant, jediný osamocený v moři písku. Cesta sem trvala šest hodin. Vzdálenost, kterou bychom normálně uběhli za hodinu. Nejdřív jsme však museli čekat, než se setmí a potom se nenápadně proplétat mezi pouštními vesnicemi a dávat si pozor abychom nenarazili na beduíny. Ostatní už museli touhle dobou dorazit do Haify.

Celou cestu se mě držel ten tíživý pocit, že nás někdo sleduje. Poprvé mě to napadlo, když jsme byli u Santorini, ale tam jsem tu představu hned zahnala. Přesto jsem se jí nedokázala zbavit. Kdo by nás ale sledoval? První kdo mě napadl, byli Volturiovi. William je však hlídá, takže kdyby se pro něco takového rozhodli, víme to. Nikdo další mě už však nenapadal. Navíc by kluci určitě zaslechli jeho myšlenky.

Amman už byl dávno za námi. Běželi jsme přikrčení podél skalního masivu a ostražitě sledovali okolí. Byla by to hodně velká náhoda, kdybychom v tomto slunném státě narazili na dalšího upíra. Skály vystupovaly prudce z písku a majestátně se tyčily nad námi. Díky svitu měsíce v úplňku na nás házely děsivé stíny a vítr profukující skalními průrvami vydával kvílivé zvuky. I jako upírku mě to děsilo, nedokážu si představit, že bych se tu ocitla jako člověk. Mimoděk jsem se více přitiskla k Willovi.

Copak se děje princezno? Dolehl ke mně v myšlenkách jeho hlas.

Nic jen tohle místo je děsivé. Vysvětlovala jsem mu. Trochu se pousmál a objal mě pevně paží kolem pasu. Ucítila jsem jeho rty ve vlasech.

Nemusíš se ničeho bát, jsem tu s tebou. Snažil se mě uklidnit a já si až teď všimla, že i on je lehce nervózní a celou dobu se rozhlíží kolem. Takže i on má ten pocit? To už nemůže být náhoda. Ten vtíravý pocit, že nás někdo sleduje, jsem měla já Bella a teď i Will?

Myslíš, že nás někdo sleduje? Zeptala jsem se ho tedy na rovinu, potom co se znovu rozhlédl po okolí. Vím, že jsem Bells říkala, že to klukům nebudeme sdělovat, ale to jsem nechtěla, aby nás měli za paranoidní. Jestliže má však i Will tenhle pocit, tak je to opravdu vážné.

Nevím, ale mám takový pocit už od Thiry. Připadám si jako blázen. Edward tvrdí, že kdyby nás někdo sledoval tak se o něm dozvíme díky jeho daru. Já ale vím, že naše dary nejsou neomylné. Dají se obejít. O tom už jsem se dostatečně poučil. Moc dobře jsem věděla co tím myslí. Vzpomínal na Nikolase iluzionistu, díky kterému Williem neviděl skutečné Mariusovi záměry, když se mě před ním snažil ochránit útěkem do  Ameriky. Tentokrát to, ale neznělo, jakoby si to vyčítal. Spíše jen konstatoval holý fakt. Je pravda, že Edward skutečně příliš spoléhal na svůj dar, byl na něj zvyklý. Will ho měl převážně vypnutý a tak trénoval i své smysly. Přitom jsme tu dvě, které Edward ani Will neslyší. Proč by se nemohl objevit někdo další? Tvrdí, že nás neslyší obě, protože jsme sestry a máme tu obranu v sobě nějak zabudovanou tím, jak jsme napojené na mysl jedna druhé. Moment!!

Ne! To není možné. To nemůžou být oni. No tak Atlantis vzpamatuj se vždyť už je to tisíce let co jsi je naposled viděla. Navíc, už to nejsou ty samé bytosti, jako jaké si je pamatuješ. Zvolili si svoji cestu. Kdyby ještě žili, nikdy by nedovolili, aby si tu vládli nějací Volturiovi. Ze zamyšlení mě probudil zvuk Bellina mobilu.

„Ano?“ ohlásila se do mikrofonu.

„Ahoj Bells, tady Alice. Zrovna jsme dorazili do Haify a budeme vyplouvat. Počkáme na vás v přístavu Port Said, ať nemusíte probíhat celou deltou Nilu až do Alexandrie,“ ozval se z reproduktoru Alicin švitořivý hlásek. „Jo a Bells mohla bys z vás stáhnout štít? Vůbec vás nevidím. Kde jste?“

„Jo jasně, promiň, asi jsem se něčeho lekla a mimoděk ho natáhla. Jsme za Al Qatanou do dvou hodin bychom měli být u Petry,“ oznamovala Bella naši polohu.

„Jo už to vidím. Ubytujte se tam v hotelu Mövenpick Nabatean Castle. Ráno bude chvíli zataženo, ale to byste se ke skalnímu městu lidskou chůzí nestihli ani dostat. Zaplaťte předem, ať můžete večer zmizet,“ dirigovala Alice i přes telefon.

„Jo jasně Alice pozdravuj,“ ukončila to Bella a hodila telefon zpátky k Edwardovi do batohu.

„Budeme si muset vymyslet nějakou historku, proč máme jen dva batohy a přišli jsme po svých,“ upozornila jsem je.

„Co takhle skupina mladých dobrodruhů. Celou noc jsme jeli na nějaké dodávce, co jsme stopli a proto budeme celý den zalezlí v pokojích?“ vymyslel hned Edward.

„Jo to by šlo,“ přitakal mu Will a rychle mě políbil, než jsme se znovu rozběhli.

Williem Masen Cullen

Zrovna jsme dorazili do městečka Al-Bitra, které žilo z prodeje suvenýrů. Hned jsme si to zamířili k hotelu Mövenpick. Nahodili jsme strhané obličeje, jako po dlouhé cestě. Zaprášení jsme na to byli dost. Přitáhl jsem si Vanessu k sobě a něžně se jí snažil dostat písek z vlasů. Moc to nešlo. Usmála se na mě a řekla, ať to nechám být, že to pak vymyje pod sprchou.

Recepční nás chvíli zaraženě sledoval. Schválně jsem se napojil na jeho myšlenky. Hlavou se mu honilo, že je dobře, že je takhle brzo ráno a takhle špinavé nás nevidí hotelový hosté. Edward mu začal s úsměvem vysvětlovat naši situaci a ptal se, jestli bude mít pro nás dva volné pokoje. Recepční si nejdřív nebyl jistý, jestli na to budeme mít ale potom co bráška vytáhl tlustou ruličku bankovek, už se na nic neptal, vyčaroval si na tváři úsměv a doufal v hodně velké dýžko. Samozřejmě ho taky dostal.

Otevřel jsem Vanesse dveře od našeho pokoje a pustil ji dovnitř. Nedočkavě se rozhlížela po sprše. Přišel jsem až k ní a zezadu ji objal. Znovu jsem si bolestně uvědomil, že se jí nikdy nebudu schopen nabažit. No tentokrát, alespoň nejsme ve škole a já nemusím celé hodiny sedět vedle ní a nesmět se jí ani pořádně dotknout. Myslím, že až tohle všechno skončí, poprosím Esme jestli by nám nepůjčila její ostrov a uděláme si další líbánky. Spokojený se svým plánem jsem ji políbil na šíji.

„Nechtěla jsi do sprchy?“ zeptal jsem se jí laškovně.

„To ano, nebo chceš jít snad první?“ otočila se na mě a tvářila se dokonale nevinně. Jak mě tímhle provokování doháněla k šílenství! Prudce jsem si ji k sobě přitáhl a políbil. Snažil jsem se do toho dát všechno své vzrušení. Po chvíli jsem se odtrhl od jejích úst a přešel k ušnímu lalůčku.

„Myslím, že se tam vejdeme oba najednou,“ pošeptal jsem jí a znovu prudce políbil. Hned se do polibku zapojila a začala ze mě strhávat oblečení. V tom jsem jí napodobil a za chvíli už ji nahou odnášel do koupelny. Obmotala mi nohy kolem pasu a já ji opřel o kachlíkovou stěnu. Natáhla se někam za mě a pustila vodu. Při tom pohybu se její prsa otřely o mou ruku. Lehce jsem zaúpěl pod návalem vzrušení, které jsem v tu chvíli pocítil. Znovu jsem se přitiskl na její sladké rty.

„Ani nevíš, jak moc tě miluji,“ zašeptal jsem jí v polibku. Ještě víc se ke mně přitiskla. Zničila tak jakýkoliv prostor mezi námi.

Taky tě miluji, ale už mě netrap prosím! Zaprosila mi v hlavě. Podíval jsem se jí do očí zčernalých touhou. Podobně musely vypadat i ty moje. Nadzvedl jsem si ji trochu výš a spojil naše těla. Pak už jsem nedokázal myslet na nic jiného nežli na ten dokonalý pocit z její tělesné blízkosti.

Leželi jsme na posteli a já prsty obkresloval křivku její páteře. Občas jsem ji políbil na nahou kůži a v duchu proklínal slunce, které se sklánělo k západu. Alespoň na chvíli se mi podařilo vytěsnit ji z hlavy všechny chmury. Teď to na ní však znovu dolehne. Položil jsem hlavu na její rameno a snažil se vychutnat si poslední chvilky klidu. Přetočila se čelem ke mně a já tak měl hlavu na místě, kde dřív tlouklo její srdce. Vzpomněl jsem si na ten nádherný zvuk, který vydávalo, a políbil to tiché místo. Zamotala mi ruce do vlasů a začala si s nimi hrát. Tohle jsem miloval. Musel jsem se držet, abych nepředl jako nějaká kočka. Budu někdy vůbec schopen slovy vyjádřit to co k ní cítím?

„Měli bychom vstát. Slunce už zapadlo,“ konstatovala Vanessa smutným tónem.

„Máš pravdu, princezno,“ potvrdil jsem jí a naposledy ji políbil na místo, kde měla srdce. Potom jsem se zvedl a začal se přehrabovat v baťohu, abych našel něco na sebe. Vanessa už se oblékala. Staré, roztrhané oblečení potom sesbírala ze země a rovnou vyhodila do koše.

Edward s Bells už byli v hale. Zrovna stáli v krámku se suvenýry a prohlíželi si zboží. Vydali jsme se tedy za nimi. Třeba bych tu mohl Vanesse něco hezkého koupit. Bella si zrovna prohlížela malý křížek s očkem na vrchu.

„Ahojte,“ pozdravila Vanessa a já jenom kývl.

„Podívej, to je hezký křížek. Nevíš, co znamená?“ obrátila se Bella na Vanessu.

„Je krásný. Je to kříž anch, je to egyptský hieroglyfický znak pro život a to jak pozemský tak ten věčný. Nejvíc se asi pojí s bohyní Isis, která představovala patronku života. Od Egypťanů ho potom převzali kopští křesťané a celé to zkomolili. Je to však velice mocný hieroglyf podle starověkých Egypťanů. Vezmi si ho, bude symbolizovat tvůj věčný život,“ dovysvětlila Vanessa a usmála se na Bellu.

„Kde ses to všechno naučila?“ ptala se překvapená Bella.

„Jako člověka mě starověký Egypt šíleně fascinoval. Jejich náboženství a tak,“ přiznala se moje princezna.

„A proč jsi s tím tedy přestala?“ vyzvídala Bells.

„Rodiče umřeli a já už na to pak nějak neměla čas.“

„Aha. Co kdybychom si každá koupili jeden?“ Byl jsem Belle vděčný za to, že změnila téma. Nechtěl jsem, aby Vanessa vzpomínala na tuto část svého života. Stále jí to moc bolelo. Ani nečekala, co odpoví a už platila dva malé zlaté křížky. Jeden hned připnula Vanesse a druhý sobě.

„Děkuji, sestřičko,“ objala ji Vanessa.

„Nemáš zač. Tak vyrazíme ne?“

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 10. kapitola: