Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta osudu: Duše věčnosti 11. kapitola

17.03.2010 (18:45) • Sunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1556×

12.

Nikdy to neskončí

Bella Masen Cullen

Prašnou cestou jsme se vydali na pochod směrem k Petře. Na cestě bylo plno turistů, domorodců na koních a žebrajících dětí. Petra k sobě vábila zvědavce na noční prohlídku. Většina si zaplatila koňské spřežení, aby je dovezlo až ke vstupní bráně a přestože byla cesta dlouhá deset kilometrů, našli se i tací, co šli raději po svých. Noční obloha byla jasná a plná hvězd. Ještě nikdy jsem neviděla hvězdy jasněji. Díky tomu i obyčejný člověk viděl ostře.

Míjeli jsme skupinky turistů a pomalu se začínali blížit k soutěsce Siq. Rudohnědé pískovcové skály vystupovaly až do výšky několika set metrů. Se zatajeným dechem jsem vkročila do úzké soutěsky a podívala se na černé nebe orámované vrcholky skály. Stěny byly osvětleny pochodněmi a svíčkami. Nějaký pár před námi se zrovna hádal s jedním z beduínů, kteří tu obtěžovali snad každého. Nám se naštěstí vyhýbali. Stačil jeden Edwadův či Willův výhružný pohled a už se neodvážili přijít blíže.

Jak jsme procházeli soutěskou, dav turistů ještě zesílil. Nebude snadné mezi tolika lidmi najít to, co hledáme. Věděla jsem, že město je obrovské a my jsme jen čtyři. Znovu jsem si tedy přehrála v hlavě poslední hádanku a začetla se do průvodce, kterého jsme zakoupili u pokladny. Musí tam být nějaké přiblížení. Zdůvodnila jsem si všechny části hádanky a jediná, v které by se mohlo něco skrývat, podle mne byla poslední část. Mrtvé s živými ukrývá.

Petra bylo město Nabatejců. Zbudovali zde kláštery, hrobky a obytné čtvrti. Prakticky by se dalo říct, že celé město mrtvé s živými ukrývá. Znovu jsem se začetla do průvodce. Jako první se zmiňoval o Chazně, neboli pokladnici. Podle beduínských legend ji vytvořil kouzelník a uvnitř schoval poklad. Původně to byl zřejmě chrám a až potom ho předělali na pokladnici. Dále tu byla kapitola o amfiteátru, s jehož stavbou začali Nabatejci a dokončili ho Římané a pojme asi 7 000 osob. Pak následovali kapitoly o římském cardu, chrámu okřídlených lvů, vymalovaném domě a Áronově hrobce. Žádné spojení mrtvých s živými.

Soutěska se začala sužovat a mi tak museli jít po jednom a dávat si pozor na hořící pochodně. Pískovec hrál škálou mnoha barev a horký vítr profukoval kolem nás. Nebylo tu takové zlověstné ticho jako při včerejší cestě pouští. Turisté si vesele štěbetali a domorodci je stále lákali na koupi suvenýrů, i svezení na zvířeti. Sledovala jsem, jak se na Edwardových vypracovaných zádech lehce napínají svaly. Museli jsme zastavit kvůli nějakému hloučku turistů, co se fotil u výklenku ve skále a tím zatarasil cestu. Rychle jsem se ze zadu přitiskla k Edwardovi, políbila ho na krk a velkými doušky vdechovala jeho vůni. Vzal jednu mou ruku do své a políbil mě do dlaně.

Turisti se konečně dofotografovali a tak jsme mohli pokračovat. Skály se začaly rozestupovat a z po za nich se vynořovaly obrysy Chazny. Byla mnohem větší, nežli jsem očekávala. Lidé oproti ní vypadali jen jako malí mravenci. Její průčelí zdobilo šest sloupů, tři z každé strany. Nad ním byli tři věžičky s vyobrazením petrské bohyně plodnosti Al-Uzzá. Spodní část pak zdobily jezdecké sochy. Mistrovské dílo tesařů se dalo rozeznat i po tolika letech. Oproti tomuto chrámu jsem si připadala tak malinká, lidská. A přeci to byli lidé, kdo ho zbudoval.

Zajímalo by mě, jestli by i atlantské chrámy jezdili navštěvovat lidé z celého světa. Jistěže ano. Nenašel by se chrám krásnější nežli ten co stál na Atlantidě. I když prvky naší architektury se dají nalézt skoro ve všech kulturách, dokonce i zde, tak si jsem jistá, že krásnější chrám by se nenašel. Jemné zdobení vrcholků sloupů se tolik podobalo tomu našemu, stejně jako čelo pokladnice. Jestlipak to byli děti Atlantidy, kdo je to naučil.

„Kde začneme?“ zeptala se Vanessa.

„Nevím. Zkusíme to nejdřív asi projít, jestli na něco nenarazíme a potom budeme pátrat pečlivěji,“ snažila jsem se vymyslet nějaký plán a stále přemýšlela nad poslední částí hádanky. Kam by nás asi tak mohla směrovat?

„Tak dobře,“ souhlasila a vydala se směrem k Chazně. Ve vnitř byli pouze holé skalní stěny a v zadní části kněžiště s rituální lázní. Skenovala jsem očima hladké zdi očouzené sazemi, jestli v nich někde není vyryt náš symbol, ale nic jsem nenašla.

„Vidíte tu něco?“ optala jsem se s nadějí, že toho zahlédli víc.

„Ne bohužel nic,“ odpověděl mi Edward a objal kolem pasu.

„Možná bychom to měli zkusit v některé z hrobek,“ navrhl Will.

„Asi ano,“ souhlasili jsme a vydali se na cestu k antickému divadlu. Byla lemována spousty malých hrobů, ale něco mi říkalo, že v těch to nebude. Prošli jsme tedy kolem nich tou otravně pomalou lidskou chůzí a pokračovali směrem k amfiteátru a královským hrobkám. Otevřel se nám výhled na rozlehlé prostranství rámované skalami, ve kterých byly vytesané příbytky a hrobky. Osvětlené jenom loučemi a tlumenými reflektory vypadalo město Petra jako stále pulzující životem. Jako první jsme zamířili k Áronově hrobce. Její bílá kopule odrážela světla a působila tak jako maják na skále.

Potom co jsme ji pečlivě a neúspěšně prohledali, jsme pokračovali k hrobce Korintské a Palácové. Každá měla odlišný architektonický styl a ani jedna z nich neskrývala další stopu. Začínala jsem být zoufalá. Z těch větších už nám zbývala jen Obelisková a Urnová. Obelisková mi připadala jako nejmíň zachovalá. Jelikož byla trochu více nastavená větru, tak její zdi jím byli ohlazeny. Vrcholky tří ze čtyř obelisků byly pryč a čtvrtý téměř taky. U vchodu byla veliká prasklina. Ale ani tohle ji neubralo na kráse.

Cesta nás vedla dál kolem bloků džinů, ve kterých prý stále přebývají jejich duše, až se před námi vynořila poslední Urnová, a nebo také Vázová hrobka. Byla ze všech největší. První dvě patra tvořil podstavec s osmi oblouky v každé řadě. Po stranách vedly schody, které končily na nádvoří tvořené stropem podstavce. Po jeho pravé straně bylo podloubí tvořené pěti sloupy. Vstup potom po každé straně zdobily dva sloupy, čtyřikrát tak vyšší jak samotný vchod, zakončené zdobenými hlavicemi. Bylo by potřeba tak tří lidí, aby byli schopni obejmout jeden z nich. Sloupy podpíraly ozdobnou římsu, jejíž značná část byla již zničena. Vchod byl široký na čtyři muže a stěny silné asi metr.

O této hrobce se jako o jediné ví, že byla skutečným hrobem krále. Jeho bysta stále zdobí hrobní desku. Vešli jsme do centrální komory, byla dlouhá téměř dvacet metrů a široká asi osmnáct. Konečně jsme spatřily stěny zbavené nánosu sazí z beduínských ohňů, které tu ještě v osmdesátých letech minulého století plápolaly. Pískovec zde tvořil nádhernou přírodní mozaiku a možná to byl důvod, proč byla hrobka v pátém století vysvěcena na kostel.

To je přece ono! Mrtvé s živými ukrývá. Co jiného by to mohlo být nežli hrobka sloužící jako kostel? S novou nadějí jsem začala studovat stěny a obrazce tvořené pískovcem.

Atlantis. Tady to určitě bude. Vím to. Poslala jsem sestřičce, abych jí dala taky trochu nové naděje. Oplatila mi úsměv a začala studovat stěny na levé straně. Systematicky jsme postupovali podél stěn centrální komory, až jsme se setkaly na jejím druhém konci, kde se nacházela hrobní deska krále. A tam to bylo. V jeho uších byly zavěšeny náušnice s našimi symboly. Málem jsem si radostí povyskočila. Už jsme se s Vanessou natahovaly, že odkryjme další stopu, když nás Williem zastavil.

„Počkejte, nejdřív odsud dostanu ty lidi.“ Zavřel oči a chvíli se soustředil. Lidé se začali otáčet a odcházet z chrámu.

„Teď můžete, budu je držet stranou.“ Pomalu jsme s Vanessou natáhli ruce a dotkly se každá svého symbolu. Lotosový kvítek jakoby jemně vibroval pod mým dotekem. Na náhrobní desce se objevil nápis.

Černá je milovanou zemí bohů,

jež na dvě se dělí.

A tam kde úzká v plnou se vlévá,

u schodů do nebes,

část tvého srdce spočívá.

Dočetla jsem text a ohlédla se po ostatních. Williem s Edwardem se mračili a přemýšleli. Za to Vanessa se usmívala od ucha k uchu. Tázavě jsem se na ní podívala.

„Tentokrát je to vážně jednoduché,“ řekla zvesela.

Autor: Sunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta osudu: Duše věčnosti 11. kapitola: