Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Těhotná?! - 9. kapitola

24.02.2013 (16:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1867×

„Víš, proč jsem nakonec pootevřela oči a dala ti šanci?" Rádoby lenivě jsem se ho zeptala, zatímco mu moje hlava spočívala v klíně a on si hrál s mými vlasy. Tenké pramínky natáčel na svůj prst a fascinovaně si prohlížel odlesky, které vydávaly. Seděli jsme na pohovce naproti velkému francouzskému oknu a já se dívala z okna na tu pohromu venku.

Počasí bylo jedna velká katastrofa. Byli jsme tu už celý jeden den a přesto ani na chvíli nevykouklo slunce. Lilo jako z konve, až mi připadalo, že jsme jen doma ve Forks.

Kupodivu mi to však nevadilo tolik, jak by za jiné situaci jistě ano… Bylo mi dobře. Rodiče nám příliš nezasahovali do plánů – rozumí se flákání – a protože máma mi přímo někoho, jako je Emmett, přála, bylo jednoduché se jich zbavit. Ona to udělala dobrovolně s nadšením navrch, tátu přímo donutila.

„Proč?"

„Protože umíš překvapivě hodně dobře hrát Activity. A to je má oblíbená hra z dětství," vyprskla jsem smíchy, když se jeho obličej nejprve zkroutil do nechápavého výrazu. Ze sekundy na sekundu se ale zase vyjasnil a místo něj ho vystřídal rádoby dopálený.

„Jsi nějaká drzá, nezdá se ti?" povytáhl obočí a snažil se o vážný tón hlasu.

„Tomu se říká upřímnost, Emme," vyplázla jsem jazyk a on si mě dál měřil.

„To nic nemění. Miluju tě," prohlásil po chvíli a vyplazoval na mě jazyk taky.

„Fajn," přisvědčila jsem a zabořila se do něj ještě víc. „Protože navíc dost dobře vypadáš a jsi dobře vychovaný," špitla jsem a on mě hned líbnul do vlasů.

„Jsem rád, že ti to tak připadá," lehce se zasmál a dál si hrál s mými vlasy.

„Zdá se mi hrozně příjemné jen se tak povalovat," přiznala jsem.

„Souhlasím," přikývl se spokojeným úsměvem. „Ale stejně by ti prospěla i krátká vycházka. Potřebuješ čerstvý vzduch," začal mě pobízet a já mu věnovala nechápavý obličej.

„Prší tam. A určitě je i velké chladno. Nechce se mi," kňourla jsem prosebně. Upřel na mě své dokonalé oči a chvíli jako by jen přemýšlel.

„To sice ano, ale… snaž si to představit – procházka a jen my dva. Je nám spolu přece dobře. A dobře nám proto bude i venku, když tam budeme spolu," argumentoval dost chytře.

Chvíli jsem váhala. Ale jen opravdu velmi krátce.

„Tak jo," svolila jsem rezignovaně s rádoby nešťastným úsměvem.

„Bude to super, uvidíš,“ sliboval s radostnými jiskrami v očích.

„Když myslíš,“ povzdechla jsem si se smíchem a už se natahovala pro polibek.

Nakonec měl přece jen pravdu. Procházeli jsme se po úzké cestičce v lese, čvachtali skoro až po kotníky v blátě, ale bylo nám dobře. Navlékla jsem na sebe tolik vrstev oblečení, že jsem neměla žádný problém se zimou.

Táhli jsme se hlemýždím krokem v přírodě za ruce a sdělovali si různé zážitky, poznámky z obyčejného života. Všechno bylo přetřeno růžovou barvou.

Po tom, co jsme se vrátili, tak jsme se rozhodli pro jistotu ještě jednou využít služeb těhotenského testu. Našla jsem celou krabičku několika nepoužitých v koupelně – a že mě to nepříjemně překvapilo, když nebyly moje, ale pravděpodobně máminy…

Chtěli jsme mít jistotu, i přestože jsme se neustále navzájem ujišťovali, že o to dítě stojíme, přestože přišlo v celkem nevhodnou chvíli. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jak vážně to myslí on, ale svým rozhodnutím opravdu ano.

Chtěl být při tom a asistovat.

Samozřejmě, že jsem ho k sobě nepustila, když jsem musela přímo čůrat na ten příšerný test.

Povolila jsem mu sledovat nabíhající budoucnost v podobě čárek. Já totiž byla tolik vyděšená, že bych nedokázala ani racionálně uvažovat. Radši jsem to chtěla slyšet z jeho úst.

Hned, přímo a nesmlouvavě.

Zkusila jsem totiž minimálně šest testů už před pár dny, ale… Stále jsem se bála, že mi mohly lhát. Proto jsem chtěla celý tento proces zkusit ještě jednou. Navíc to znamenalo důkaz Emmettovi.

Přestože mi očividně věřil – a dokonce mě i s miminkem miloval už teď, stále jsem se obávala, že se mi náhle vysměje do tváře, odmítne na dítě jakkoliv přispívat, zřekne se ho a bude požadovat testy otcovství s tím, že jsem se krátce po nás dvou vyspala naschvál s dalšími, abych pak z něj mohla tahat jen peníze.

Seděla jsem na kraji vany a nervózně pohupovala nohama sem a tam, zatímco on svůj pohled upíral snad bez jediného mrknutí na test položený naproti němu na umyvadle. Takhle netrpělivá jsem se ještě nikdy necítila. Cítila jsem podivné napětí v každém nervu v těle, jako by se mělo stát něco špatného. Tomu pocitu jsem vůbec nerozuměla.

Prosebně jsem hleděla na něj a dožadovala se tak mlčky co nejrychlejší odpovědi. Nedokázala jsem vydržet, nedokázala jsem se ničím ani trochu uklidnit.

Potřebovala jsem rozsudek slyšet co nejdřív, nervozita mi pomalu ale jistě a bolestivě drásala celé tělo obavami, že se něco vyvíjí špatným směrem.

„Tak co?“ vyšlo mi z úst sotva slyšitelně, jak jsem se celým tělem snažila přikovat k vaně, abych nezačala pobíhat po koupelně celá rozechvělá nervy.

„Ještě chvíli…,“ šeptl polohlasem a dál svůj soustředěný výraz ponechával na tom zatraceném krámu.

„Ježišmarjá, tak už to z toho konečně vyčti!“ vyjela jsem na něj v okamžiku, když pomyslná sklenice přetekla a moje podvědomí se rozhodlo si vybít zlost na nejbližší osobě. On to chudák zase schytal.

„Je to negativní,“ prohlásil náhle chladně dřív, než jsem stihla k němu přiběhnout a začít ho tahat za uši nebo se ho znovu pokoušet poškrábat, aby si už konečně pohnul.

Ta informace mě ale zastavila uprostřed pohybu. Zcela mě otupila, uštědřila přímou ránu do obličeje. Byla tou nejkrutější bolestí, kterou jsem kdy pocítila. Dokonce větší než tehdy, když jsem pochopila, že je otcem pomyslného dítěte Emmett. Protože skoro hned přešla zloba a já začala chápat, že on je vlastně dobrý.

Jenomže teď jsme dítě nečekali. Už nemusel hrát hodného – pokud tak doteď činil – a mohl mě pustit k vodě. Už ho ke mně nic nemuselo poutat.

A já už se nemohla těšit na děťátko. Sice by těhotenství přinášelo jisté komplikace, ale já… už jsem se těšila. A tak byla tohle rána pod pás.

„J-jakto? J-já už se těšila… Chci mít miminko!“ škytla jsem, jak se mi slzy draly do očí. Tohle přece nemůže být pravda…!

„Vážně?“ přistoupil ke mně a setřel něžně dlaní první slzu, která se přehoupla přes víčko a prorazila si cestu po mé líci.

„Jo,“ fňukla jsem žalostně. „Chci ho. Budeš se se mnou muset znovu vyspat,“ nekompromisně jsem prohlásila. Ať se potom o dítě nestará, ať se ke mně nehlásí, ale to dítě mi prostě udělat musí!

„Až tolik ho chceš?“ překvapeně mi hleděl s hlubokým, nepochopitelně vřelým, citem do očí.

Mlčky jsem přikývla.

„Pak bych to neměl moc protahovat a říct ti, že jsem si z tebe jenom vystřelil. Chtěl jsem vidět, jak by ses zachovala v opačné situaci. Ty totiž těhotná opravdu jsi. Už teď – respektive už nějakou tu dobu.“ Dál mi upřeně hleděl do očí a říkal, jako by se nechumelilo. Na tváři se mu rozlil pobavený úšklebek.

Moje tělo okamžitě začalo reagovat na ta slova.

„Zabiju tě,“ procedila jsem skrz zuby a hned se chystala mu jednu pořádnou natáhnout.

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Těhotná?! - 9. kapitola: