Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 1

09.08.2013 (16:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 5119×

1996

Hrůzný a srdceryvný křik se nesl celým lesem. Byly to výkřiky plné bolesti a utrpení. Každý, kdo tyto výkřiky zaslechl, viděl ve své mysli hrůzostrašné, až strach nahánějící výjevy. Nic horšího a děsivějšího doposud nikdo neslyšel.

Tento nářek patřil jedné velmi mladé ženě s dlouhými hnědými vlasy, která se právě nacházela na pokraji smrti, neboť z jejího těla se právě snažilo dostat malé a nevinné dítě. Chtělo se poprvé nadechnout a spatřit světlo světa. Netušilo, jak moc své matce ubližuje, jeho cílem bylo totiž dostat se ven za každou cenu.

„Vydrž, Bello!“ křikl krásný mladý muž na svou manželku, onu ženu, která naříkala. Muž měl své ruce celé rudé od manželčiny krve, protože se snažil jejich dítě vyrvat ven co nejrychleji, aby stihl pomoci své družce přežít, ale nemohl se záchranou začít, dokud bylo dítě uvnitř jejího křehkého těla.

S posledním a snad i nejhorším výkřikem ustal všechen pohyb v domě, který byl schovaný hluboko v temném lese, a každý vyčkával. Všichni členové rodiny zkameněli a jen tiše naslouchali. V tu chvíli měli pocit, že i jejich upíří uši slyší málo.

A právě v ten moment se okolím rozezněl hlasitý dětský pláč. Každý, kdo stál v dostatečné blízkosti toho mladého muže, mohl slyšet, jak velký a těžký kámen spadl z jeho srdce.

„Zvládl jsi to, Edwarde,“ oslovila jej mladá žena, která vplula do místnosti neslyšně jako anděl. Její vlasy byly dlouhé a měly barvu slunce. Své oči měla černé, stejně jako muž, na kterého promluvila. Muž i žena se zaujetím pozorovali dítě, které bylo stále celé špinavé, avšak již neplakalo. Byla to dívenka. Svá velká hnědá kukadla zaměřila na tváře těch dvou osob, které na ni hleděly.

„Ne, ještě jsem to nezvládl, Rose. Vezmi dítě!“ promluvil na blondýnku muž a přihnal se zpátky ke své ženě. Z jejích tváří pomalu vyprchávala červeň a rty jí modraly. Potichu a pomalu umírala. Srdce jí vynechávalo a plíce se jí vyprazdňovaly. Než si však stihla uvědomit, že porodila dítě a je konec celé té bolesti, projela jí tělem další ukrutná bolest a vše se opakovalo nanovo. Krev, výkřiky, bolest. Po chvíli se opět ozval dětský pláč, tentokrát o něco pronikavější, než pláč její sestry. Ano, také to byla holčička.

Odněkud se opět objevila ta samá blondýna a vzala si, celá překvapená, i druhé dítě. Muž s bronzovými vlasy již neváhal a s jistotou, že nebude mít třetího potomka, sebral ze stolku, který měl vedle sebe, injekci s velmi hustou stříbrnou tekutinou a vrazil tenkou lesklou jehlu přímo do srdce své milované ženy. Tehdy její srdce vydalo poslední silný úder.

Kapitola 1.

2013

„Tohle je směšné!“ rozčilovala jsem se. „Já tam vážně nechci! Říkám ti, že je to jenom ztráta času, všechno je to úplně k ničemu,“ odmlouvala jsem bez přestání. Trhla jsem svou rukou a vysmekla se z jeho sevření, avšak můj upíří otec byl rychlejší a se svými reflexy mu nedělalo žádný problém mě opět chytit a přitáhnout k sobě.

„Na to už je trochu pozdě, Abell. Jsme právě v půli cesty a ty sama moc dobře víš, že ať se budeš snažit sebevíc, já neustoupím. Nerad bych totiž čelil rozčilení tvé upíří matky, stále nejsilnějšího článku naší rodiny,“ řekl mi rozhodně a s důrazem na hlase. Udělala jsem grimasu jak při mučení a nechala se dál vláčet svým otcem skrz les. Oba jsme byli tiše a jediné, co jsme slyšeli, byla zvěř utíkající co nejdál od nás, neboť věděla, že my dva jsme predátoři. Pod nohama nám křupaly větvičky a vítr si pohrával s našimi vlasy, které měly tak podobnou barvu.

„A co si od toho s mamkou vlastně slibujete, hm? Tak se měním ve vlka, no bóže,“ zeptala jsem se značně otráveným hlasem se skrývanou zvědavostí. Edward se ušklíbl a s pobavením mi odpověděl.

„No jasně, vždyť na tom není nic zvláštního. Dcera plnohodnotného upíra a plnohodnotného člověka, která je v podstatě poloupír, se mění na čtyřnohého, obřího a chlupatého psa. Vždyť to je naprosto normální,“ oplatil mi a neskrýval své pobavení o nic víc než já. Protočila jsem oči a nahlas si povzdechla, abych dala najevo své otrávení.

Vážně se mi nechtělo jít někam, kde to neznám, za někým, koho neznám, na Bůh ví jak dlouhou dobu, o které vlastně ani nevím, jak strávím. Stručně řečeno, nerada se hrnu do nějaké činnosti, do které jsem tlačena a o které nevím vůbec nic. Tuhle vlastnost jsem nejspíš zdědila po svém otci, který je z větší části strůjcem mých protestů.

„Ach jo,“ povzdechl si a zastavil se na místě. S mými pomalejšími reflexy jsem si toho nevšimla a narazila do něj. Kdybych neměla tak pevné kosti, asi bych si zlomila nos.

„Abell, mrzí mě to, ale nikdo jiný, než tihle fešáci ti nemůžou pomoct,“ promluvil na mě a já zpozorněla. Co to právě řekl?

„Moment, o žádných fešácích nebyla řeč! Jsou fakt hezký?“ použila jsem sladký tón, který u mě obvykle nikdo neuslyší. V otcově tváři se objevil mírně zděšený výraz a pootevřel ústa, stejně jako to dělá mé starší dvojče Renesmé.

„Abell! Netáhnu tě tam proto, abys koukala na kluky. Na to máš ještě čas! Chci, aby ses s nimi setkala kvůli tomu, co se s tebou děje. O tomhle jsme se bavili již několikrát. Myslel jsem, že je to uzavřená věc,“ řekl mi a já sklopila pohled. Po asi minutě ticha jsem se na něj opět podívala a promluvila.

„Fajn. Ale pamatuj, že tam nechodím dobrovolně, a kdyby to bylo na mně, nechám to plavat. Proč se v tom vlastně musíme šťourat? Měním se na vlka, fajn, ale proč chcete zjišťovat, jak je to možné? To mi jaksi můj mozek nebere,“ vysvětlila jsem mu a on na mě nevěřícně koukal. Připadala jsem si jako vosková figurína v muzeu, protože přesně takto na mě koukal.

„Moment, takže tohle si myslíš? Že chceme, aby nám pomohli zjistit, jak je to možné?“ zeptal se mě a u toho mě chytil za ramena.

„No a ne snad? Vždyť o co jiného vám asi jde?“ zeptala jsem se pro změnu já a připadala si jako retard, který utekl z blázince. Táta mě pustil a o kousek couvl. Chytil se rukou za kořen nosu a zřejmě sám nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.

„Ale kvůli tomuhle tam nejdeme, zlato,“ řekl a začal se smát. No fajn, takže jemu to přijde vtipné, zatímco já jsem zmatená jako ryba na suchu.

„Ne? A kvůli čemu teda? To by mě fakt zajímalo,“ oplatila jsem mu nabroušeným tónem. Vážně si připadám jako idiot.

„No přeci aby ti pomohli ovládat své proměny. Jak se proměnit na vlka a zase zpátky, abys o tom něco věděla. Jak se ovládat a tak podobně. Abell, tohle není legrace. Přeměníš se, ani nevíš jak, sama víš, jak jsi vždycky zmatená a nevíš, co dělat. To se musí vyřešit,“ vysvětlil mi a povzbudivě se na mě usmál. Tak takhle je to. Jsem vážně pitomá. Mělo mě to napadnout dřív. Bez dalších protestů a k otcově, a vlastně i svému, překvapení jsem udělala několik kroků kupředu. Čekala jsem, že mě táta bude následovat, ale on tam stál jako solný sloup. Otočila jsem se proto zpátky a nechápavě na něj koukala.

„Tak jdeš, nebo tu budeš stát jak tvrdý Y?“ vystřelila jsem na něj a pozvedla obočí. Táta se ušklíbl, zvedl ruce do obranného gesta a šel za mnou. Uchechtla jsem se nad tím a společně jsme pokračovali do rezervace, kde se nachází banda psíků, kteří mi mají pomoci. Už se vážně těším na to, jak mě bude několik kluků poučovat o tom, co mám a nemám dělat a co smím a nesmím dělat. V duchu jsem si opět stěžovala, jak je to hrozné, ale sama jsem si musela přiznat jednu skutečnost. Docela se i těším. Něco nového, noví lidé, nové prostředí.

„Hm, a vážně to není legrace?“ zeptala jsem se se smíchem a šťouchla svého otce loktem do žeber. Budu tam mít modřinu, prolétlo mi hlavou, ale nezabránilo mi to v mé lepší náladě.

…

Z oblohy se začaly snášet malé, ale zato velmi studené, kapky vody. Zpočátku jen poprchávalo, ale postupně kapek přibývalo. Dalo se v tom stát venku, to ano, ale nebylo to dvakrát příjemné. Přešli jsme silnici, která začínala tmavnout kvůli dešti, a prošli ještě pár desítek metrů lesem, až jsme dorazili na místo, kde byl les řidší a řidší. Čím dál jsme šli, tím více stromů ubývalo. Místy začaly prosvítat jednoduché červené domečky. Moc se mi líbily, abych pravdu řekla. Byly nízké, malé a… jednoduché. Táta pustil mou ruku a rychlejší chůzí se vydal k jednomu z nich. Byl docela blízko cesty, po které jsme samozřejmě nemohli jít, že ano. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, prolétlo mi opět hlavou a já se nad svou vlastní myšlenkou zasmála.

Edward došel ke dveřím jednoho z těch červených domků. Jeho barva tu byla asi nejbledší, takže musí být zřejmě i jeden z těch starších. Jemně, tak aby z těch dveří neudělal třísky, zaťukal a čekal, než mu někdo otevře. Já jsem se zastavila na půli cesty a čekala, kdo vyjde ven.

Ani ne po čtvrt minutě mu otevřel vysoký, snědý a černovlasý muž. Měl na sobě jen kraťasy a na nohách starší tenisky. Jeho tělo bylo samý sval a já cítila, jak mi klesá brada údivem. Urychleně jsem se vzpamatovala a zatřásla hlavou ze strany na stranu, abych se uklidnila. Nastražila jsem uši, abych slyšela, o čem se baví.

„Ahoj, Jacobe,“ promluvil můj otec. Ten chlápek, Jacob, jak ho táta oslovil, na něj nijak nereagoval. „Potřeboval bych od tebe pomoc. Je to trochu troufalé, to uznávám, ale nežádám tě ani tolik já, jako Bella. Nikdo jiný než ty a smečka nám nemůžete pomoci,“ promluvil na něj a čekal na reakci toho druhého.

„Co přesně po mně chceš, pijavice?!“ řekl ledovým tónem Jacob mému otci, který při nehezkém oslovení nehnul ani brvou. Nevypadalo to na staleté přátelství, to tedy rozhodně ne.

„O-u,“ uniklo mi z úst velmi tiše. Netuším, jestli si ten chlapík všiml i mě, každopádně pozornost mi nevěnoval. Sledovala jsem dál jejich rozhovor a čekala, jak se to bude dál vyvíjet.

„Jde o mou dceru. Je to poloupír,“ řekl a jeho přítel protočil oči. „Bella byla člověk, když jsme ji počali, ale to ty víš. Narodila se zdravá a silná a až do svých sedmnácti let normálně rostla a dospívala, avšak před dvěma týdny a mezi tím ještě dvakrát se nám stalo něco neobvyklého. Je totiž prvním poloupírem v celé historii, který… se proměnil na vlka. Nepochopitelné a zvláštní, já vím. A to je právě to, co po tobě a ostatních žádám. Pomozte nám, naučte ji, jak se ovládat a tak podobně. Tohle my upíři jaksi nezvládáme.“

V tu chvíli mi něco vrazilo do zad a já leknutím vykřikla a nadskočila. Tělem mi projela vlna tepla, jako by mi někdo polil záda horkou vodou a já viděla svět jinak. Jinýma očima.

„Ale ne! Sakra!“ chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho jsem vydala jen kňučení, které mě vyděsilo.

Sklopila jsem pohled a podívala se na své ruce – tlapy. Už je to tu zase. Už zase mám místo svého lidského těla to veliké a chlupaté vlčí. Motaly se mi nohy, nevěděla jsem, co a jak, neumím ho ještě ovládat. Snažila jsem se o nějaký ten krok, ale místo toho se mi zapletly tlapy a já sebou švihla o zem. Nebolelo to, ale nezkoušela jsem vstávat, neboť jsem si nebyla jistá, jak to dopadne.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si cárů mého oblečení. Triko, kalhoty, boty, a mikina byly roztrhané minimálně na dva kusy. Leželo tu i mé spodní prádlo, hezky všem na očích. Kdyby to šlo, nejspíš bych ve své lidské podobě měla tváře rudé jako rajče. Nevím, jak to funguje v mém novém těle, a vlastně to ani vědět nechci.

Opět jsem zakňučela a zavřela oči. Už nechci nic vidět. Pomoc!

„Tohle je to, o čem jsem mluvil, Jacobe. Prosím tě, pomoz jí,“ slyšela jsem svého otce říkat Jacobovi. Slyšela jsem povzdechnutí a následné trhání látky. Na zem dopadlo něco velmi těžkého, až se zem chvěla. Ze zvědavosti jsem otevřela oči a zjistila, že přede mnou stojí velký hnědý vlk s červenými a zlatými odlesky v kožichu. Je o něco větší než já s mým pískově žlutým kožichem, napadlo mě. Docela z něj šel strach.

Zvedla jsem hlavu, ale stále jsem se neodvažovala vstát. Vedle toho hnědého vlka se objevil ještě jeden, menší, světlý vlk. Na druhé straně toho hnědého jsem uviděla Edwarda.

„Abell, tohle je Jacob a ten druhý, co tě vylekal, je Seth. Jacob se tě ptá, jestli ho slyšíš. Vlci mezi sebou totiž dokážou komunikovat pomocí myšlenek,“ vysvětlil mi. Chvilku mi trvalo, než mi to můj mozek pobral.

Ještě jednou jsem se podívala na toho, kterého táta oslovil jako Setha. Poprvé za celou dobu jsem mu pohlédla do očí a v ten moment mi srdce poskočilo. V těch očích jsem uviděla něco, co mě totálně přepadlo a odzbrojilo. Teplo a štěstí pohladilo mou duši. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se probudila z toho transu.

Opět jsem se vrátila do reality a vzpomněla si, že se mě na něco ptali. Pustila jsem k tátovi svou myšlenku.

Neslyším nic, žádné hlasy…

„Nic neslyší. Jen ticho a prázdno,“ tlumočil můj otec tomu obřímu, nádhernému vlkovi. Chvilku bylo ticho a nikdo nic neříkal. Napínala jsem se, jestli něco nezaslechnu, chtěla jsem slyšet, co mi říká, ale asi mám porouchaný radar. Opět jsem se zasmála nad vlastní úvahou. Ten Jacob se také zasmál. Byl to divný, štěkavý smích, dokonce mě napadlo, jestli se nedusí. Nechápala jsem, co mu přijde tak vtipné, protože za celou dobu nikdo z nás nic neřekl. Vysvětlil mi to až Edward.

„Abell, Jacob tě slyšel. Buď od té lásky a zkus taky ty slyšet jeho, ano?“ sdělil mi táta a v tu chvíli jsem pochopila, čemu se Jacob tak smál.

Ha, ha, moc vtipné. Já si tu budu halekat do prázdna a ty se budeš bavit na můj účet. Skvělý, běželo mi hlavou.

Upřímně mi to vůbec nevadí, je vtipné tě poslouchat, vyskočilo mi v někde v mysli a já netušila, co to je.

Jacobe? Tos byl ty? zeptala jsem se do tmy mých myšlenek a čekala zase nějakou odpověď. Byla jsem si téměř jistá, že ta slova přišla od toho hnědého vlka, který stál naproti mně.

Myslím, že nejvhodnější by teď bylo, aby ses přeměnila zpátky do své lidské podoby, abychom si mohli v klidu promluvit o tvé podstatě. Edwarde, dones jí něco na sebe, můžeš i něco ode mě, řekl a v ten moment můj otec zmizel někde pryč. Když se vrátil, držel v ruce velké vytahané tílko a kraťasy.

Když mi došel význam jeho slov, sklopila jsem pohled k zemi a hlavou mi běžela spousta myšlenek. Řekl, abych se přeměnila. Ale je tu menší problém…

Jak? vyslala jsem k němu svou myšlenku. Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho tmavých očí, ve kterých se odrážel můj obraz. Natočil hlavu ke straně a vypadalo to, jakoby něco říkal svému psímu kamarádovi. Seth sklopil uši a udělal krok dozadu. Zřejmě se mu nelíbilo, co mu Jacob řekl, a nakonec odešel.

Proč odešel? zeptala jsem se ho. Jacob se na mě opět podíval, a potom mi odpověděl.

Poslal jsem ho pryč, neboť až se proměníš zpátky do své lidské podoby, nebudeš mít na sobě ani kousek oblečení. Chápeš? Myslím, že ještě větší publikum nepotřebuješ. Musela jsem uznat, že to domyslel velmi dobře, protože mně to třeba nedošlo.

No dobře, díky. A dozvím se už, sakra, jak dostanu zpátky svoje tělo? Oba dva se sborově zasmáli. Mně to teda moc vtipné nepřišlo, abych pravdu řekla. Vtipné na tom je to, že jsem si dost často říkala, jak se nesnáším, jak nemám ráda své tělo, ale teď ho začínám milovat.

No tak dobře. V první řadě se uklidni. Soustřeď se na to, co po svém těle chceš. Musíš svou mysl přeorientovat z té vlčí na tu lidskou. Pamatuješ si ten teplý, hřejivý pocit, když ses měnila ve vlka? položil mi otázku, na kterou jsem znala odpověď okamžitě. Má mysl k němu ihned vyslala odpověď.

Jo. Jo pamatuju, až moc dobře, pomyslela jsem si a vybavil se mi ten moment. Ten hřejivý pocit rozlévající se od mých zad přes hruď až ke konečkům prstů.

Jo, to je přesně ono. Tak se na ten pocit soustřeď a zkus ho opět vyvolat… není to tak těžké… hulákal mi v hlavě… chce to trochu soustředit se… a mně to zpočátku pomáhalo… musíš vědět, co po tom těle chceš… ale pak mi to začalo lézt na nervy… musíš to hledat v sobě, jsi to ty… a má trpělivost byla u konce.

Nejde mi to, když mi furt hulákáš v hlavě, kurňa! Nemůžu se soustředit, takhle to nejde. Nazdar! V tu chvíli jsem dostala brilantní nápad. Když jsem po své mysli mohla chtít, aby mě slyšeli, a já mohla slyšet je, proč by to nešlo i obráceně? Já přece do jejich smečky nepatřím, takže bych mohla být schopná svou mysl uzavřít.

V ten moment jsme nevěděla, jestli se mi to povedlo, ale už jsem Jacoba neslyšela. Byla jsem spokojená, že mi v hlavě už nikdo nestraší, a tak jsem v klidu zavřela oči a snažila se opět vyvolat to teplo. Ráda bych řekla, že mi to šlo hned a já se ještě přesně v ten moment přeměnila zpátky do své poloupíří podoby, ale nešlo mi to. Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a snažila se, ale když jsem ucítila, že se mými svaly začíná šířit malý žár, snažila jsem se ho vypudit dál. A to se povedlo.

Vyskočila jsem do vzduchu, a když jsem opět dopadla na zem, vykřikla jsem, protože jsem si odřela ruce. Nečekala jsem to, nebyla jsem připravená, a když jsem letěla vzduchem, zpanikařila jsem. Ležela jsem na zemi obličejem dolů. Ještě v ten moment, jak jsem dopadla, přese mě někdo něco přehodil. Když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že je to deka. Byla jsem za ni vděčná.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě něčí hlas a já si konečně naplno uvědomila, že můžu mluvit. Že nemusím nutit svou mysl, aby za mě mluvila.

„Jo, jo, jasně, jsem v pohodě,“ vybalila jsem a začala se zvedat. Musela jsem být opatrná, aby ze mě nespadla ta přikrývka a já neukázala své nahé tělo. Když se mi povedlo vstát a zabalit se do deky, vzpomněla jsem si na pálení na rukách. Podívala jsem se na své dlaně a nemohla uvěřit, že na nich nic není. Já jsem tu krev cítila ve vzduchu, odřela jsem si ruce! Trochu překvapeně a vyděšeně zároveň jsem pohlédla na svého otce a poté na Jacoba, který tu už také stál jako člověk. Opět jen v kraťasech.

„Eh, myslím, že ti mám ještě co vysvětlovat.“

První kapitola mé nové povídky je za námi a já se nemůžu dočkat vašich názorů. Rozhodně nešetřete kritikou, ale ani chválou. :D Povídku mám celou již napsanou, takže není problém v přidávání kapitol, to rozhodně ne. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 1: