Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » 2v1 aneb Silný kafe 4

20.08.2013 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3244×

„Mám radost, že ses bavila,“ ozvalo se přede mnou. Vyděšeně jsem se podívala před sebe a uviděla Setha, který se přede mnou opíral o strom. Měl na sobě to samé, v čem hrál. Kaťasy a tričko se na něj lepily, ostatně na mě taky, protože jsme byli zpocení. Už jsem se těšila z vidiny, že si dám doma sprchu.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se úplně automaticky tou jedinou otázkou. Byli jsme na začátku lesa a tma nás začala pomalu pohlcovat. Trochu mě to děsilo.

„Říkal jsem si, jestli bys nechtěla společnost, až půjdeš tím černým, tmavým a strašidelným lesem. Bůh ví, co tam na tebe může vyskočit,“ zažertoval a odlepil se od stromu. Vydal se směrem ke mně a pak se zastavil.

„Hm, no jo, co kdyby mě někdo přepad. Třeba černá veverka,“ odpověděla jsem mu a oba jsme se usmáli.

„Třeba. Tak jdeme?“ zeptal se a společně jsme vyšli. Z počátku jsme byli potichu, ale to mi nevadilo. Bylo mi s ním dobře, cítila jsem se v bezpečí.

 Snažila jsem se dávat pozor na stromy a různé větve, ale nebyla bych to já, kdybych něco nepřehlédla. Noha se mi zamotala mezi kořeny a já už očekávala, že můj obličej pozdraví zem hezky z blízka. To se ovšem nestalo, protože jsem cítila, jak mě ve vzduchu popadly dvě silné paže za boky a zabránily mi v pádu.

Seth mě opět postavil na nohy a pak mě pustil. Stále se mě ovšem držel za ruku. Nevadilo mi to. Zvedla jsem svůj pohled, abych mohla Sethovi poděkovat, ale když jsem otočila hlavu, zjistila jsem, že jeho obličej je mnohem blíž, než jsem si myslela. Vylekalo mě to, a tak jsem se hodně zbrkle vymanila a odskočila kousek od něho.

Byl to docela trapný moment, ale snažila jsem se dělat, jakoby nic. Pokračovali jsme dál lesem, dokud mě nezačalo štvát to příšerné ticho.

„Pověz mi něco o sobě, Sethe. Nic o tobě vlastně nevim,“ nadhodila jsem do vzduchu a čekala, co mi řekne. Seth se zasmál a pak mi odpověděl:

„A co bys chtěla vědět?“ zajímal se.

„Třeba… jaké jé tvé celé jméno, kolik ti je, co tě baví, rodina, tva láska…“ začala jsem mu vyjmenovávat a čekala na odpovědi, po kterých jsem dychtila.

„Eh, no. Takhle to celé vybalit je docela zajímavý způsob, jak se poznat,“ řekl a zasmál se tomu. Musela jsem uznat, že má pravdu.

„Fajn, takže, Sethe… máš prostřední jméno a příjmení, nebo na něj na matrice zapomněli?“ zkusila jsem zažertovat.

„Ne, prostřední jméno nemám. A na příjmení nezapomněli. Seth Clearwater, jméno mé,“ sdělil mi a já si to hned ukládala do paměti.

„Abell Suzi Cullenová, těší mě,“ řekla jsem mu. „Kolik ti je?“ vybafla jsem na něj.

„Jednadvacet.“

„Takže jsi o čtyři roky starší než já. Dospělý. Pane jo, velkej kápo,“ zašeptala jsem.

„Sice mi je jednadvacet, ale my vlkodlaci zamrzáme na té podobě, ve které jsme se přeměnili. Musel jsem několik let přeměňování potlačovat, abych mohl ,vyrůst´,“ řekl a ve vzduchu udělal rukama uvozovky.

„Líbí se ti někdo?“ vyhrkla jsem ze sebe. Ani jsem netušila, kde se to ve mně vzalo, vůbec jsem neměla v plánu se na to zeptat. Ruka mi vystřelila k puse. Zakryla jsem si ústa, abych mu dala alespoň trochu najevo, že tohle rozhodně nebylo v plánu, že toho lituju.

„Promiň, do toho mi vlastně nic není,“ omluvila jsem se mu a doufala, že to přejde bez povšimnutí.

„Heh,“ zasmál se. „Jo, no, někdo tu je,“ svěřil se mi a já pozvedla v obočí. On to ovšem v té tmě nemohl vidět.  Byla jsem docela ráda, protože jsem se začínala červenat.

„Vážně? Škoda, že ji nejspíš neznám,“ prohodila jsem a podívala se na něj. Poznávala jsem obrys jeho postavy a také úsměv, který se mu v tu chvíli rozlil na tváři. Odtrhla jsem svůj pohled a dívala se opět na cestu, abych nepřehlídla další zlomyslné nástrahy zdejšího lesa.

„Ale znáš,“ vydechl vedle mě Seth a v ten samý moment se zastavil. „Líp, než si myslíš.“ Podivila jsem se, proč nejde dál, a tak jsem se na něj otočila. Stáli jsme zrovna na místě, kde nebylo kolem tolik stromů a bylo tu více světla, takže jsem mu lépe viděla do tváře. Měsíc nad námi svítill a celá atmosféra byla úžasná.

Podívala jsem se mu do obličeje a pečlivě si ho prohlížela. Jeho hnědé, jiskřivé oči mě upoutaly. Měla jsem pocit, že mu vidím až do jeho čisté duše. Nejvíce mě však zarazily jeho rty. Znervózněla jsem.

„Vážně?“ podivila jsem se tomu.

„Lépe než si myslíš. Abell, vím, že je to zvláštní, divné a pro tebe možná trochu znepokojující, ale musím se tě na něco zeptat. Víš, co ve vlkodlačím podání znamená otisk?“ zeptal se mě a já začala přemýšlet, kdy jsem něco takového slyšela. Vybavila se mi akortá razítka, se kterýma jsme si s Renesmé jako malé hrály, ale v souvislosti s mou vlčí podstatou jsem ještě o ničem takovém neslyšela.

„Ne, o tom jsem ještě neslyšela. Co to znamená?“ začala jsem se zajímat. Jeho otázka mě velmi zaujala, chtěla jsem vědět, o čem to mluví.

„Víš, vlkodlačí otisk je… něco mnohem silnějšího, než lidská láska. Jsem si jistý, že už jsi někdy slyšela o tom, že upíří láska je věčná, mám pravdu?“ začal s vysvětlováním.

„Ano,“ odsouhlasila jsem mu.

„Tak vlkodlačí otisk je něco podobného. Když se vlk do někoho otiskne, znamená to, že všechna pouta, která doteď k někomu cítil, se zpřetrhají. Pokud jsi doteď někoho milovala, už k němu nic necítíš, možná malé známky přátelství. Jste prostě známí. Ale a osoba, do které ses vtiskla, je teď tvůj život, žiješ, dýcháš jen pro ni,“ vysvětlil mi. „Je něco jako tvůj střed vesmíru,“ dodal a já se zhluboka nadechla. V hlavě mi to začalo šrotovat a srovnávat si jedna a jedna dohromady. Zároveň mi v hlavě naskočila otázka. Otiskla jsem se?

„A jak poznám, že jsem se do někoho otiskla?“ zeptala jsem se ho. Netušila jsem vůbec, podle čeho si to uvědomím, jak se to dozvím.

„To poznáš, věř mi. Ta osoba je pro tebe to jediné, když jsi s ní, jsi šťastná. Když jsi bez ní, máš pocit, že tě část chybí,“ řekl mi a popošel o krok dopředu. Já jsem stála na místě a přemýšlela nad vším, co mi nyní řekl, nad každou novou informací. Chtěla jsem se ho na něco zeptat, ale zároveň jsem se bála odpovědi.

V tu chvíli mi totiž došlo, že s nikým jiným jsem se ještě necítila tak dobře jako s ním. Se Sethem. Jeho přítomnost mě těšila, líbilo se mi být s ním, ale skutečnost, že se třeba již do někoho otiskl, mě děsila, vystrašila mě do nepříčetnosti.

„A… a ty ses už, d-do někoho o-otiskl?“ zeptala jsem se ho koktavě, hlas se mi až k neuvěření moc klepal. Bála jsem se, že mi řekne, že je to nějaká krasavice z rezervace, že žije jen pro ni a nemůže se dočkat, až si s ní o tom promluví. Vždyť přece říkal, že tu je jedna dívka, která se mu líbí!

„Ano. Otiskl jsem se do té dívky, o které jsem ti řekl, že ji znáš,“ prozradil mi a mně v hlavě secvakly souvislosti. Seth ke mně natáhl ruku a chytil tu mou do své hřejivé dlaně. Hrozně se mi ten dotek líbil, po celém těle se mi rozlilo zvláštní teplo a srdce mi zrychlilo tep. Cítila jsem, jak mě polilo horko a já se začala z té nervozity potit. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu opět do obličeje, neboť před tím jsem svůj pohled vystrašeně sklopila k zemi.

Seth udělal ještě krok ke mně a my si tak byli blíž, než kdykoliv předtím.

„Do koho ses otiskl?“ vyšlo mi z úst téměř šeptem. Dívala jsem se směrem dolů, hlavně ne do jeho tváře. Bála jsem se toho, co mi řekne, ale vědět jsem to musela, protože přesně v ten samý moment mi došlo, že i za ty tři týdny, co chodím do rezervace, jsem se do něj stačila zamilovat a to až po uši. Miluju ho, řekla jsem si a v duchu se tetelila má malá dušička štěstím a blahem.

„Do tebe.“ Dvě prostá slova, která mi dokonale zamíchala myšlenkama. Do tebe, do tebe… Neustále  mi ta slova zněla jako ozvěna v uších, odrážela se od jednoho koutu mysli k tomu druhému. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, že mě miluje. Hlava mi vystřelila vzhůru a já se mu podívala do očí.

„Co?“ uniklo mi, skoro jsem ani nevěděla, že jsem to zašeptala.

„Slyšela jsi správně. Miluju tě, Abell, a to už se nikdy, rozumíš, nikdy nezmění. Otiskl jsem se do tebe už v ten první moment, kdy jsem tě uviděl u Jacoba před domem. Pořád mi je líto, jak jsem tě vylekal,“ řekl mi a dlaní mě pohladil po tváři. Slastně jsem přivřela oči a usmála se.

„To nic, už je to dávno. Ale… ostatní to vědí? To, že ses otiskl?“ zajímala jsem se.

„Všichni kromě Sama a Jacoba. Sam se už vůbec nepřeměňuje a já ještě nenašel odvahu, abych mu to řekl. A Jacob se vždy zásadně mění, jen když jsou všichni ostatní v lidské podobě. Takže ne, neměl by to ještě vědět,“ řekl mi a já pokývala hlavou.

„Dobře. Možná to tak je lepší,“ řekla jsem a položila si hlavu na jeho hruď. Byl o něco vyšší než já, takže to muselo vypadat trochu komicky.

„Sethe?“ zašeptala jsem po několika sekundách ticha, kdy jsem poslouchala tlukot jeho srdce.

„Ano?“

„Víš… taky ti musím něco říct,“ řekla jsem mu a opět se narovnala. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. „Taky tě miluju. A ne ledajak. Jak jsi začal mluvit o těch pocitech a o tom otisku… mám pocit, že to, co k tobě cítím, není jen tak něco,“ vydechla jsem a cítila, že mi spadl kámen ze srdce.

„Tušil jsem to, jen jsem čekal, kdy mi to řekneš,“ usmál se a pevně mě objal ve svém náručí. Nasála jsem jeho vůni a opět se zatetelila blahem a štěstím, děsila mě představa, že by mě měl pustit. Najednou mi v hlavě zablikala kontrolka a mně došlo několik důležitých faktů.

Jaké to bude, až sem zase místo mě přijde Renesmé? Všiml si toho vůbec někdy? Pozná, kdy jsem to já a kdy má sestra? Potkává se s ní, když příjde na hodinu místo mě? Bude někomu o tomhle, co se teď mezi námi stalo, vyprávět? Mám to říct Renesmé?

Tok mých myšlenek vyrušil telefon, který vibroval v mé kapse. Všiml si toho i Seth, a tak mě pustil ze svého sevření. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale musela jsem se podívat, kdo mě to otravuje v tuhle chvíli. Vyndala jsem svůj telefon z kapsy a všimla si čísla mé sestry. Zřejmě si již všichni říkají, kde jsem.

Nemůžeš to vzít a oslovit ji, Seth by si toho všiml, problesklo mi hlavou. Nezbývalo mi nic jiného, než hovor nepřijmout a napsat jí jen zprávu. Rychlostí blesku jsem to udělala. Seth celou tu dobu nic neříkal, jen mě pozoroval. Cítila jsem jeho pohled na své osobě. Když jsem telefon uklidila do kapsy, podívala jsem se na něj.

„Musíš už jít,“ řekl místo mě.

„Jo,“ odsouhlasila jsem mu a chytla ho za ruku. Zase se uvidíme, neboj,“ řekla jsem mu a druhou rukou ho pohladila po tváři. „Ahoj,“ rozloučila jsem se, otočila se k němu zády a svou upíří rychlostí se rozeběhla směrem k domu.

Vtrhla  jsem dovnitř a ostatní pozdravila jen letmým „Ahoj.“ Došla jsem ke stolu, na kterém jsem měla připravenou večeři. Bylo tam prostřeno akorát pro mě, protože Renesmé už byla po jídle.

„Kdes byla tak dlouho?“ vyzvídal mě ihned Edward. Strašně jsem se modlila, aby nade mnou mamka stále držela štít. Nechala jsem chvilku plynout své myšlenky, které patřily posledním patnácti minutám mého života. Těm nejlepším patnácti minutám mého života.

Když jsem v otcově tváři neviděla žádnou reakci, bylo mi jasné, že nic neví.

„No, v La Push se to trochu protáhlo. Hráli jsme soccer,“ vysvětlila jsem jim a významně jsem se podívala na svou sestru. Doufala jsem, že pochopila, že chci, abychom se sešly nahoře.

„Soccer? A o kolik vám to ostatní nandali, co?“ oval se hlasitě Emmett a přisedl si ke mně. Měla jsem zrovna v puse sousto, a tak jsem mu nemohla odpovědět, ale už jsem si v duchu představovala jeho reakci, až mu sdělím výsledek.

„Teda, je docela legrace poslouchat, jak ti to jídlo padá do žaludku a tam se rozprskne,“ řekl mi a prohýbal se smíchy. Snažila jsem se to nekomentovat a radši do sebe naházela i zbytek toho jídla. Když jsem to dojedla, zvedla jsem se a Renesmé udělala v ten samý moment to samé. Když už jsem došla skoro do chodby, ještě jsem na něj zavolala:

„A mimochodem, všechny zápasy jsme vyhráli my!“

…

„Co se stalo, že jste hráli soccer? Jacob tě ušetřil vyskakování z kůže?“ zasmála se má sestra. „Tak o čem chceš mluvit?“ zeptala se mě nakonec a pozorovala mě. Sedla jsem si naproti ní na postel a v tu chvíli měla v hlavě úplně vymeteno. Vlastně ani já sama jsem nevěděla, co jsem jí chtěla říct.

„Ale o ničem, jen jsem nechtěla být tam dole,“ řekla jsem jí nakonec a zamítla veškeré myšlenky na to, že bych jí řekla, že mezi mnou a Sethem je teď něco víc.

„Aha, no, já ti musím něco říct a nebudeš z toho moc nadšená,“ začala a já se už teď děsila, co mi oznámí. Nenapadlo mě vůbec nic, co se mohlo stát, a tak jsem jen zvědavě hleděla.

„Co?“

„Zítra tu nebudu, musím jet s Alice na nákupy, na nějakou módní přehlídku a ještě nějaký… věci,“ řekla mi a mně spadl kámen ze srdce. Vždyť to není nic děsnýho.

„Ale vždyť to není nic děsnýho. Nákupy miluješ, tak kde je problém?“ zeptala jsem se jí a čekala na její odpověď.

„Je to odpoledne. Až do večera. Opustím tě, sestřičko, musíš vydržet den beze mě.“ V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Úsměv na tváři mi ztvrdnul a já na ni jen vyvaleně zírala.

„To myslíš vážně?“ ujistila jsem se prkenně, jestli si ze mě nedělá legraci. Ona jen pokývala na souhlas a já se rozhodla, že bude lepší, když teď budu chvilku sama.

„Hm, fajn,“ vytlačila jsem ze sebe skoro násilím. „Já si jdu dát sprchu. Studenou. Hodně studenou,“ dodala jsem a zvedla se z postele. Musela jsem donutit své nohy k pohybu, protože jsem zapomněla, jak se to dělá. Když jsem za sebou zavřela dveře do koupelny, myslela jsem, že sebou snad seknu.

Dnešek byl vážně skvělý. Hrála jsem soccer s těma nejlepšíma lidma a celé odpoledne bylo sakra fajn. Pak si vyznám lásku s tím nejúžasnějším klukem na planetě, do které jsem se nejen zamilovala a lítám na růžovém obláčku. Ale nakonec mi to celý zkazí pár vět, které mi řekne vlastní sestra. Obrátila jsem pohled k nebi a v hlavě nadávala tomu, kdo mi tohle postavil do cesty.

Bože!

…

Pomalu a s dřevěnýma nohama, o kterých jsem si myslela, že mám místo nich kolíky, jsem seděla u stolku v Jacobově domečku. Byla jsem celá mimo a čekala, kdy se provalí, že vlastně vůbec nic nevím. Vždyť netuším ani ťuk o tom, co si tu povídali. Nějaká historie. Jména, místa, letopočty. Ne, vážně nemám ani páru o tom, co se dělo v Quileutské minulosti. Vždyť já jsem ráda, že znám tu upíří historii alespoň trošku, fakt jenom trošičku, královská rodina, bitvy o území s novorozenými upíry. Ale něco z té vlčí?

Oh, Bože, prosím, pomoz mi!

Jacob seděl vedle mě s jiskřičkami v očích. Bylo na něm vidět, že má radost.

„Tak jo. Abell, musím ti oznámit několik skvělých věcí. Sejdeme se spolu už jenom dvakrát, co se historie týče. Dneska budu chtít slyšet, co jsem ti říkal naposledy, v pátek si zopakujeme všechno až od začátku a ještě v ten den půjdeš poreferovat ostatním,“ sdělil mi své radostné novinky a já se snažila na tváři udržet svůj křečovitý úsměv. „Už jsem jim říkal, že přeměňování bys měla zvládat naprosto dokonale, takže s tím není problém. Jde už jen o nějaké ty znalosti. Stačí, když jim řekneš pár bodů, něco, čím jim dokážeš, že znáš naše příběhy, vlastnosti, proč se můžeme měnit ve vlky a podobně. Skvělý, ne?“  řekl mi celý rozradostněný a plný života. Fajn, dneska je pondělí. Můžu jen doufat, že nám to výjde a Renesmé bude moct za mě zaskočit.

„Hm, jo, strašně skvělý,“ řekla jsem s hranou radostí. Jacob si toho zřejmě všiml, neboť jeho úsměv trošku pohasl.

„Hlavně si myslim, že teď, když už tě všichni znají, to půjde víc než jen hladce. Co myslíš?“ dodal a nepřestával se na mě usmívat. Zřejmě se pokoušel mi zvednout mou náladu.

„Vždyť říkám, super,“ vydechla jsem a cítila, jak mi cukaj koutky. Ne, vážně už se dlouho nevydržím takto usmívat, letělo mi hlavou.

„Děje se něco, Abell?“ zeptal se mě s nervozitou a strachem v hlase. Moment, odkdy jsme kamarádi? Vždycky jsem na něj byla pěkně nepříjemná… vrtalo mi hlavou. Aha, Renesmé je s ním kamarádka. Skvělý…

„Ne, všechno je v pohodě, jen… jsem dneska vstávala levou nohou, to bude tím. Nemám moc náladu,“ snažila jsem se nějak vyrkoutit z blbé atmosféry, kterou jsem dneska kolem sebe šířila.

„Fajn, to se zvládne. Takže, pamatuješ si, co jsem ti vyprávěl minulou hodinu?“ zeptal se a já cítila, jak mi ztvrdl snad i mozek. Snažila jsem se něco vymyslet, ale to jde velice těžce, když nemáte ani páru o nějakém vlčím tlachání z historie.

„Ehm, mohl bys mi to zkusit připomenout?“ zeptala jsem se ho opatrně a sledovala jeho velmi překvapený výraz v očích a ve tváři. Cítila jsem se menší než špendlíková hlavička a nervóznější než nevěsta před oltářem.

„Třetí žena? Studení?“ zkusil to a já na něj jen koukala. Zkusila jsem mu dát najevo něco jako ,jo jasně, už si vzpomínám´, ale můj výraz hodně rychle poklesl. Povzdechla jsem si.

„Promiň, Jacobe, ale nevybavuje se mi ani ťuk. Fakt mám den blbec a vůbec nevim, o čem jsi mi minule povídal. Omlouvám se,“ zahrála jsem na něj a doufala, že mi to uvěří.

„No… tak fajn, to se stává. Hm… a nechceš jít za ostatníma? Můžeme si dát zase pár zápasů,“ navrhl mi a já se zaradovala. Ha, sežral to i s navijákem!

„Jo, to by bylo fajn. Alespoň se mi pročistí hlava,“ vyhrkla jsem a v ten samý moment jsem už stála na nohách a vydala se ven. Jacob šel za mnou a já byla šťastná jako blecha, protože jsem vyvázla z mučírny. Kdyby Jacob zjistil, že nevím vůbec nic, bylo by to pro něj nejen zklamání, ale hnedka by se to všude rozneslo a to by nebylo dobré. Přísahám Bohu, že tohle si má skvělá sestřička vypije!

 Další kapitolka. Líbila se?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek 2v1 aneb Silný kafe 4: