Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A kdo se směje teď? 6. kapitola

11.07.2011 (11:45) • DeninaLove • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1590×

Edwardův pohled:

Že by měla Alice přeci jen pravdu? Ne, nemůže jí mít! Je to člověk! Někdy se mi ale zdálo, že je dobrá herečka…

Proč si připadám, jako bych spal? Ale teď určitě nespím, protože stojím před univerzitou v Norsku a zas budu předstírat, že jsem obyčejný člověk.

Podíval jsem se na hodinky na své pravé ruce a zjistil, že máme ještě patnáct minut. Zdálky jsem slyšel zvuk auta, které tady ještě nebylo. Zanedlouho to auto, mimochodem pěkné, vjelo na parkoviště vysoké školy. Smykem zaparkovalo na jediném volné místě tady.

To, co se stalo, by vzalo řeč každému. Ta nejkrásnější bytost, co svět kdy spatřil, vystoupila, rozhlédla se – zarazila se pohledem na nás, ale potom se vzpamatovala a rázným krokem si to mířila ke kanceláři ředitele. Celá moje rodina byla ztuhlá a pohledem rychle jezdili přes její auto na dveře kanceláře a nakonec se podívali i na mě.

Byla to ona, ale ne stejná! Moje křehká Bellinka byla nádherná upírka a měla zlaté vlasy – stejné jako Rosalie. Jasper koukal s otevřenou pusou na její auto, Alice myslela na obnovení přátelství s Bellou a Emmett byl úplně mimo.

Jeho myšlenky byly plné Belly a některé nebyly vůbec hezké. Zavrčel jsem na něj a bouchl ho loktem. Nevěnoval mi ani pohled a dál zíral na dveře kam vešla.

Celé parkoviště znova ztichlo, když se dveře otevřely. Bella šla první a za ní ředitel.

„Zítra se uvidíme, slečno Volturi.“ Mile se na ni usmál, ona mu úsměv oplatila a jemu se srdce na chvíli zastavilo.

„Děkuji a nashledanou,“ řekla, přešla ke svému autu a vyjela.

Moment! Slečno Volturi?! Co?

Jak se takhle může ovládat? Není to ani týden, co jsme odjeli z Forks! Nezvládla by to!

Musíme si s ní promluvit, volala na mě v myšlenkách Alice.

„Ano, musíme,“ odpověděl jsem.

„Po škole vyzvedneme Esmé a Carlislea.

„Najdeme ji podle pachu,“ navrhla Rosalie ve stejnou chvíli, kdy zazvonil zvonek.

Kdo hledá, najde.

„Ano.“ Otočil jsem se a spolu s Jasperem se rozešel do třídy.

Den uběhl pomalu, protože jsem pořád myslel na Bellu. Překvapení bylo, že na ní pořád myslel i Emmett. Autem jsme dojeli domů. Cestou jsme vyzvedli Carlislea z práce – byl vážně překvapený. Esmé už byla doma, takže jsme byli rychlejší.

Posadili jsme se v obývacím pokoji na pohovku. Oba naši ‚rodiče‘ byli zmatení a moc se jím nelíbil pohled na naše napjaté obličeje.

„Máme problém, řekl bych,“ začal jsem.

„Co se děje?“ zeptal se Carlisle. Za ruku držel Esmé a uklidňoval ji. Vyprávění se ujala Alice.

„Bella je tady! Viděli jsme ji ve škole. Šla se přihlásit a ředitel ji oslovil jako slečno Volturi. Bella byla nádherná upírka. A my jsme si mysleli, že za ní půjdeme. Teď? Hned?“ na konci přešla v otázku.

„Oh! Naše Bella?“ Esmé začala vzlykat Carlisleovi na rameni.

„Dobře, jdeme,“ rozhodl Carlisle a všichni najednou jsme vyběhli upíří rychlostí do lesa. Nebylo těžké najít její dům – její pach se linul celým lesem.

Její dům - nebo spíše hrad - byl na druhém konci města, než náš. Všechna světla byla rozsvícena. Stáli jsme před domem a slyšeli, že Bella s někým mluví.

„Mě taky. Jo, tati, přijedu co nejdřív. Taky tě mám ráda. A mohl bys Jane říct, aby mi nepsala každých pět minut?“ smála se. Jane? Slyšeli jsme dobře. Opravdu je Volturiová!

„Řekni všem, že se mi po nich stýská,“ vzlykla. „ Ano i Caiusovi.“ Co má se Caiusem? „Ano, odpustila. Dobře Aro, vyřídím. Měj se tati. O prázdninách přijedu.“ Zasmála se. „Já tebe taky. Ahoj.“ Zaklapla telefon ve stejnou chvíli, kdy Emmett stlačil zvonek.

Slyšeli jsme tiché kroky po schodech a potom otevřela dveře. Oko měla modré – jen jedno. Viděla, kam se dívám, a tak si sáhla na druhou modrou čočku. Ve skutečnosti měla oči červené. Ne! To není moje Bella.

„Ehm. Ahoj, co potřebujete?“ Zeptala se. Nasadila úsměv – Já nic, já muzikant. Byla úplně jiná. Už jen ty blonďaté vlasy ji změnily.

„Chtěli bychom si promluvit,“ řekl diplomaticky Carlisle.

„Jistě, pojďte dál,“ řekla a rukou pokynula do domu. Šli jsme Belle za zády. Došli jsme do obývacího pokoje a posadili se na sedačku. Rosalie střelila pohledem po Belle. Co to má být?

„Bello?“ nevěděl jsem, co jí mám říct.

„Ano?“

„Nechceš jim to už říct, Bell?“ Usmál se na ní Emmett. Vstal, přešel k Belle, sedl si vedle ní a políbil ji do vlasů. Objala ho kolem pasu ve stejnou dobu, kdy on ji. Vykulil jsme oči na ty dva. Všichni se podívali na Rosalii. Ta se postavila a přešla k Belle, stejně jako Emmett, a objala ji.

„Stýskalo se mi, sestřičko,“ zašeptala jí do ucha. Sestřičko?

„Asi by jsme měli začít od začátku,“ podotkl Emmett a podíval se na Bellu a Rose.

„Dobře, já začnu,“ řekla Bella a pustila se do vyprávění.

„Narodila jsem se před zhruba před třemi sty roky. Já, moje sestra Rosalie Lily Volturi, a náš bratr Demetri – kterého jistě znáte – jsme děti Ara Volturiho a Suplicie Volturi. Matka byla člověk, když se do ní otec zamiloval. Vzali se a matka otěhotněla. Při porodu skoro umřela, ale Aro ji kousl a z ní se stal upír. Já, Rose a Dem jsme byli poloupíři. Poté nás náš otec kousl a z nás se stalo toto.

Když jsme byli dospělí, přišel do gardy Alec, Jane a Emmett. Rose se hned bezhlavě zamilovala do Aleca,“ podívala se na Rosalii. „Chodí jako bez duše. Až na to, že si ze mě pořád dělá legraci. No, jdeme dál. Já jsme se skamarádila s Jane a byla pro mě jako další sestra. No a s Emmettem se to mělo tak, že jsme byli jako na válečné stesce. Dělali jsme si vtípky a naschvály. Opravdu jsme se nenáviděli. Ale jak se říká – od nenávisti je jen krůček k lásce.“ Podívala se Emmettovi do očí, stejně jako on jí.

„Co to má společného s námi ostatními,“ zeptal se Carlisle.

„Oh, ano. Prostě, když si odešel z Volterry, zmizely i velmi vzácné listiny, které jsou tajné a jejich obsah zná jen královská rodina a hlavní – stálí – členové gardy. Aro měl podezření. A tak jsme museli nějak prověřit tvoji rodinu, Carlisle. Já mám dar. Mohu změnit upíra na člověka a zpět. Proto Rosalie a Emmett krváceli, a tak, stejně jako já. Vše bylo naplánováno a splněno. A tímto je naše mise ukončena.

+ + +

Chci se jen zeptat jestli má cenu pokračovat. Poslední tři kapitoly čte jen jeden člověk. Příjde mi zbytečné je tedy zveřejňovat na stmivani.eu. Klidně je budu zveřejňovat na svém blogu, ale řekněte mi, jestli to má cenu i tady. Díky, Dee.

Autor: DeninaLove (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A kdo se směje teď? 6. kapitola: