Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A Member of Guard - 14. kapitola

23.01.2021 (09:00) • MyHeartBeatsForDorne • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1782×

Poslední mise

Nedostal se k ní, nepustili ho. Zapálili hranici a hodili na ni její mrtvé tělo. To bylo vše. Tak krátce skončil život dva tisíce let staré upírky. Když přemítal nad okamžikem její popravy, došlo mu, že byla naprosto klidná. Aby taky ne, neměla nic hodnotného, od čeho by odcházela. Jejich manželství nebylo manželstvím v pravém slova smyslu už nějakou dobu.

Snažil se najít viníka, ale nevzpomněl si, který z nich podvedl toho druhého jako první. Kdykoli vyrazil ve středověku na lov, utíkala Dora – s Corininou pomocí – z hradu, za svými milenci. Ne že by nedělal totéž. Objížděl královské dvory v celé Evropě a užíval si náklonnosti šlechtičen, stejně tak prostých dívek, při návštěvách měst a vesnic. To byly doby. Bitvy, turnaje, vliv, cestování. Zbožňoval to, vhánělo mu to krev do žil. Nic jiného a nikdo jiný od té doby to nedokázal, až na… Ethel. 

Jenže pak si vzpomněl na Doru. Prosila ho o dítě. Byly doby, kdy škemrala o smrtelné mimino, které by mohla vychovávat, aby nebyla tak sama.

Vysmál se jí.

Ach, co by dal za to, kdyby to neudělal… Mohli být šťastnější. Mohl jí dát smysl života (měl by ho pak alespoň jeden z nich…). Kdyby ji nepodváděl, kdyby se jí věnoval, kdyby ji miloval.

Jenže to nebylo možné, když miloval jinou.

A přesto dělal znovu tytéž chyby.

 „Caie,“ pípla Sully, když delší dobu nic neříkal. Nahla se přes stůl a stiskla jeho dlaň, prsty měla umouněné od uhlu. Odvrátil zrak od okna a získal tak jedinečný pohled na její kresbu.

„Proč tady zůstáváš?“ otázal se jí tiše, leč zřetelně.

Zacukalo jí obočí. „Volterra je můj domov, blázínku.“

„Co ji jím dělá?“ otázal se zpříma. „Co v téhleté díře ti dává smysl žít?“

„Všechno a všichni,“ odpověděla prostě. „Ty, Aro, Marcus, Corin, Do-“

Zašklebil se. „Dora už ne, je po smrti. Zabil ji tvůj manžel.“

Sulpicie si povzdechla, skoro jako by ji to skutečně tížilo. „Pokud vím, zabil ji Marcus.“

„Ale jen proto, aby si Aro neušpinil ruce!“ Vytrhnul svou dlaň z jejího sevření a přesunul se k ní. Vzal ji za bradu, dost tvrdě, a neúprosně jí zvednul hlavu. Věděl, že ji to nebude bolet. To, z čeho měly smrtelné ženy modřiny a šrámy, upírky sotva cítily. Pak jí pohlédnul do očí, a Sulpicii se naskytnul krásný pohled na své dílo. To, že se jim – díky jejímu a Arovu plánu – konečně povedlo ho zlomit. „Jak ho můžeš milovat? Po všem, co ti provedl a co ti provádí?! Proboha, prober se už! Dva tisíce let jsi zavřená v téhle zatuchlé díře! Jaký to má smysl?! Vždyť to není život, to je…“

„Utrpení,“ prohlásila tiše poté, co se vysmekla z jeho sevření. Pomalu se postavila tak, že stáli sotva pět centimetrů od sebe. Hleděla mu do očí svým překvapivě odhodlaným, rubínovým pohledem, zatímco on ztěžka vydechoval. „Mluvíš, jako bys věděl jaké to je, když se nesmíš ukázat. Ty jsi vládce… hrdina. Všemocný! A přece to nejsi ty, kdo z tebe teď mluví.“ 

Zamračil se. „Co tím sakra myslíš?“

Zasmála se. „Podívej se na sebe! Nejsi nic jiného než rozervaný, zamilovaný kluk! Miluješ Ethel tak, jako jsi kdysi miloval Athenodoru, viď? Jaký je to pocit, když víš, že jednou pro tebe zemře stejně jako tvá první žena?“ Sypala ze sebe, zatímco Caius tápal nad tím, kde se v ní ta nenávist brala. „Tak si vem kapesník a plač v koutě! Nebo papír, tužku, a piš básně! Vládu ale nech na těch, kteří mají o Volterru a její obyvatele skutečný zájem!“

Caius zavrčel a dal stisknul ji pod krkem.

„A jak se ten tvůj zájem projevuje, hm?“ otázal se ostře. „Seděním ve věži a spřádáním intrik proti těm, které nazýváš rodinou?!“

Rukama vycestovala k té jeho, na svém krku. Krajkový lem jejích rukávů jej pošimral. „Mrzí mě, co se stalo tvojí ženě, Caie.“

„Nemrzí,“ zkonstatoval hořce, přičemž ji pustil.

„Mrzí, ale muselo se to stát.“

„A proč sakra?!“ Zařval. „Proč zrovna Dora?!“

Sulpicie na něj hleděla s lítostí, proto se od ní odvrátil. Sledovala ho, jako by byl její dítě… nevydařené dítě, které nedostálo jejích očekávání. Přitom byli stejně staří.

„Caie…“ oslovila ho tichoulince.

„Ne! Řekni mi to!“

„Nemůžu-“ začala, ale on ji přerušil.

„Řekni mi to, nebo ho zabiju,“ zasyčel skrze zatnuté zuby.

„Ara? Ale jdi ty, ani se k němu nedostaneš,“ opáčila s úsměvem.

„Tak zabiju všechny ostatní v téhle zpropadené díře!“ pokračoval ve výhružkách.

„Posluž si, lidé se dají nahradit,“ odpověděla mu, než se rozesmála, zakloníc hlavu. „Ach, Caie… opět jsi sám proti celému světu. Můj nebohý chlapče.“  

Nikdy v životě se necítil tak bezmocný. Zabili mu ženu, a on netušil proč. Ethel byla bůhvíkde v Americe. Snad v bezpečí, ale i o tom pochyboval. Byl sám, jako kůl v plotě. Neměl přátele, spojence, ani vindru. Neměl nic a nebyl nikým. Popadnul svůj prsten vládce, a hrubě si ho stáhnul z prstu tak, že mu zapraskaly klouby na rukách. Hlavou mu problesklo, kolik let bojoval v jeho jménu. Ale proč? Aby ho Aro mohl systematický zničit?

Napřáhnul se, a hodil ho proti zdi tak, že proletěl kolem Sulpiciina ucha. Neotočila se, jen se nosem zprudka nadechla. Zlato se vrylo do zdi, až upadly kusy omítky.

„Odcházím,“ ukončil to své extempore, „a vrátím se s armádou těch, kterým jste s Arem vzali tolik, co mě.“

To Sulpicii zaujalo. Caius s potěšením zjistil, že jí očima proběhla krátká jiskra nejistoty. Ale, že by konečně něco, co nečekala? 

Nemohl si odpustit dramatičnost. Otočil se na podpatku, a kráčel ke dveřím.

„Počkej,“ prohodila tiše žena.

„Nemám času nazbyt.“

„Caie, zadrž!“ Zvýšila hlas a přesunula se mezi něj a dveře. Ty za svými zády zabouchla. „Nemůžeš odejít. Přísahal jsi.“

Trhnul rameny. „To se dá snadno odvolat.“

„Ne!“ vyjekla. Nebyl si jistý, že ji takhle kdy zažil. Sice se brzy ovládla, ale… „Ty nesmíš odejít. Musíš vést naši armádu do Států. Musíš jít za svou láskou, Ethel. Musíš se postarat, aby byla rebelie Cullenových potlačena!“

Caius zdvihnul obě obočí. „Rebelie? Jaká zase rebe-“

„Mají křížence,“ oznámila jednoduše. Nechápal. „Ta dívka… Isabela. Brzy porodí Edwardovi dítě. Zplozence pekel.“

Zprudka se nadechl, nakrčiv čelo. „Ženská, zbláznila ses? To není možné!“

„Ale je!“ opáčila Sulpicie naprosto vážně. Měl chuť se jí vysmát. „Naši lidé všude po světě hlásí, že se upíří uchylují do Států, aby se s ním setkali. Carlisle Cullen jezdil tři měsíce po Evropě a sháněl spojence. Alice Brandonová viděla, že přijdeme… že ty přijdeš. Spolčili se i se špinavými psy, aby ho před námi ochránili!“

„Žvásty!“ nechal se slyšet. „Upíři jsou sterilní! Neexistuje způsob, jak bychom mohli oplodnit smrtel-“

„Caie, proboha! Máme tam svůj zdroj, přímo v jejich vile ve Washingtonu!“ Naléhala Sully. „Je to pravda!“

Caius se odmlčel. Páni… takže to tintítko si zadělalo na spratka. Hezké, a co on s tím?

„I kdyby,“ konečně uznal onu možnost, „co je nám po tom? Jak se mě týká, že mají parchanta? Ať si ho mají… klidně celý tucet, když jim to udělá radost! Nejsou hrozbou, dokud se všichni z nich budou živit veverkami, dle Carlislova vzoru.“

„P-prosím?!“ Vyjekla Sulpicie. „J-jak… jak můžeš něco takového říct?! Vždyť… vždyť je to proti Zákonu!“ Argumentovala dále. „Nejen, že se pletou mezi smrtelníky oni sami. Teď se budou mezi ně plést i jejich potomci! Jsou neznámým druhem, nevíme, co od nich můžeme čekat! Riskujeme prozrazení!“

Věnoval jí delší lhostejný pohled, který zakončil odfrknutím. „Těžko víc, než když každý den zaplníme trůnní sál Volterry turisty, které sežereme.“

Odsunul její udivenou osobu ode dveří, aby jimi mohl projít, ale znemožnila mu to jejich přibouchnutím. „Ethel je tam taky!“ Chopila se příležitosti, a Caius strnul.

„Cože?“ zasyčel.

„Je s nimi. Pokud to dítě přijde na svět, a oni ho nedokážou zvládnout…“

Budou ti kolem něj v první řadě.

Zvažoval její slova. I kdyby to nenarozené dítě skutečně bylo tou hrozbou, kterou v něm Sulpicie s Arem viděli, Ethel měla dva tisíce let, a schopnost vše změnit v prach. Nemusel se o ni bát, přesto…

 „Ona se o sebe dokáže postarat, pokud sis toho ještě nevšimla.“

„Opravdu?“ pípla naléhavě. „Jsi si tím tak moc jistý, že dáš v šanci její život?“

Zatnul dlaně v pěsti. Manipulovala s ním a jemu se to ani v nejmenším nelíbilo. Zabralo to, ale Caius měl i své vlastní cíle. Setká se s ní a bude mít, po takové době, konečně šanci ji získat. O nic jiného už, v tomto životě, nestál.

„Máš to mít,“ vydechnul rezignovaně. „Zajedu se tam podívat… sám a po svém. Nikdo... NIKDO o tom nebude vědět. A to je všechno. Nepodniknu proti Cullenovým žádné kroky, pokud se neukáže, že existuje důvod, proč by se upíří společenství mělo toho dítěte bát,“ uvedl věci na pravou míru. Sulpicie si dala ruce vbok a úlevně vydechla. Na tváři se jí dokonce zjevil úsměv.

Caius varovně zdvihnul ukazováček.

„Věz, že tohle je moje poslední mise, Sulpicie. Vzkaž to Arovi… Ať má dost času sehnat si jiného idiota, který, se nechá zfetovat umělou radostí, nechá se jím manipulovat, a bude předstírat, že tenhle klan vládne světu,“ vyplivnul chladně a opovržlivě.

S těmi slovy se kolem Sulpicie konečně protáhnul ven z věže.

Autor: MyHeartBeatsForDorne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A Member of Guard - 14. kapitola: