Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 4.

03.06.2010 (20:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1730×

Probudila mě hádka. Mnoho mužských hlasů. Po chvíli jsem uslyšela i jeden ženský a poznala jsem Jaka, Billyho a několik Jacobových nových přátel. Vylezla jsem z postele a vstoupila do úzké chodby. Z obýváku vycházelo světlo stolní lampy a hlasy byly stále hlasitější. Jake se se všemi hádal.

Ale jeden hlas byl víc autoritativnější než všechny ostatní. „Jacobe, nemůžeme vše riskovat kvůli té upíří holce.“

Rozbušilo se mi srdce... Jacob mě chce opustit kvůli těm legendám. Žádné legendy, všechno to je pravda! Ruce se mi třásly, já celá se třásla. Opřela jsem se zády o stěnu a dál naslouchala hádce.

„Bella mě potřebuje a já ji neopustím! Nikdo si nedovede ani představit, jaký dělá pokroky. Totálně ji zničilo, když přišla o miminko a já jí slíbil, že tu pro ni vždycky budu!“ rozčiloval se Jacob.

Někdo si odfrkl. Byla to ta žena. Ze všech nejvíce se tvářila nepřátelsky. Byla krásná, ale její obličej byl zohizděn zatrpklostí a zlobou. Měla jsem z ní strach. „A koho si myslíš, že ten parchant byl? Ona chtěla na svět přivíst upírské dítě! Je dobře, že o toho bastarda přišla!“ vyštěkla.

Najednou jsem nepřemýšlela, prostě jsem musela... Chtěla jsem se na ni vrhnout, dokud by neprosila a neomlouvala se, nelitovala těch slov, co řekla o mojí holčičce. Ale nevešla jsem. To, co se stalo, mě ohromilo, znehybnělo. Slyšela jsem několik výkřiků a pak se to stalo.

Zevnitř Jaka se vyhrnulo něco obrovského, chlupatého a rudohnědého. Hned na to se úplněto samé stalo i s dalším. Byl to ten, co měl tak klidný a autoritativní hlas, ale to, co se z něj stalo, bylo uhlově černé.

Poznala jsem, že to jsou vlci. Ale byli tak obrovští! Větší než člověk, spíš jako přerostlá kráva a možná i větší. Sotva se vešli do Billyho obýváku, i když všechen nábytek byl popadaný.

Ten černý stál před tou mrchou, co urazila památku mojí holčičky, jako by ji chránil. Pomalu na sebe přestávali vrčet a ta žena najednou beze slova odešla. „Jdu se podívat, jestli je ta holka vzhůru,“ řekl najednou jeden z nich a já nadskočila.

Po špičkách jsem běžela do pokoje a překvapilo mě, že jsem nezakopla. Rychle jsem za sebou zavřela dveře a přikryla se dekou. Musela jsem se celá obejmout pažemi, abych zklidnila třest po celém těle. Dveře se otevřely a tím se do pokoje vkradl proužek žlutého světla. Chvíli se nic nedělo, když jsem uslyšela pomalé kroky a zabouchnutí dveří.

Dotyčný odešel a já se pomalu sesunala z postele na zem. Kam jsem se to dostala? Co to má být? Kdo jsou zač? Vlkodlaci?

Tělo se mi začalo zas třást a já se rozplakala. Byl to hysterický pláč a já jen doufala, že má dlań utlumila většiny vzlyků deroucích se mi z hrudi...




Vzbudila jsem se pozdě ráno, možná už bylo poledne, sama jsem nevěděla. Podívala jsem se na lesklou tapetu, která naharozvala zrcadlo, o kterém jsem si mohla snadno pořezat žíly a nevěřila vlastním očím. Samy byly opuchlé a nateklé, od pláče celé červené. Tak přeci jenom to byla pravda! Jacob a jeho noví přátelé se mění na obrovské vlky... Znovu jsem se celá roztřásla. Nevěděla jsem, co si mám myslet.
Měla jsem se přece Jacoba bát, ale já se bála o něj. Kdyby to někdo zjistil, skončil by jako nějaké pokusné zvířátko někde v laboratoři.

Moc dobře jsem věděla, jaké je to být zbavená svobody a ovládaná druhými...

Po dostatečně dlouhé době jsem se uklidnila a vyškrábala zpátky na nohy. Mírně se mi klepaly, kolena jako by se mi rozjížděla do stran a já nemohla udělat krok bez toho, abych se mi nepodlomily nohy.

Pomalu jsem přes obýváček došla do kuchyně. Co mě ale zarazilo, byla prázdnota pokoje. Všechno bylo pryč. Stolek i malá televize, křeslo, které stálo v rohu. Jen sedačka zbyla.

Uviděla jsem Jaka, jak stojí zády ke mně a pokouší se o snídani. Věděla jsem, že mi musí říct pravdu. Co jsem ale nevěděla, bylo to, jak začít. Stála jsem tam snad pět minut a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře.

„Kdo jsi?“ vypálila jsem rozhodně, přesto se můj hlas chvěl strachem. Jacob ztuhnul, pořád stál ke mně zády, asi mě za celo tu dobu nespozoroval. Sekaně se otočil a v jeho očích byl strach, snad ještě víc, než byl ten můj.

„Ty jsi se včera vzbudila, co?“ Jeho hlas byl najednou zoufalý. Pochopila jsem, že at' je kýmkoliv, nemusím se ho bát. Němě jsem přikývla a Jacob si povzdechnul...

Vzal mě za ruku a došel se mnou k polorozbité sedačce. „Nemusíš se nás bát. My chráníme lidi, proto tu jsme...“ Napjatě jsem poslouchala, doslova hltala každé slovo, co mi řekl, až jsem dokonce přestala vnímat tu bolest, která se mě nechtěla pustit a hnízdila ve mně jako červ.

Když mi Jacob řekl celou pravdu, krve by se ve mně nedořezal. Victorie je tady... Vraždí v lesích nevinné lidi jenom kvůli mně.

„Bells? Jsi v pořádku?“ zatřásl se mnou. „Mě se nemusíš bát, přísahám!“

Nevěděla jsem, co přesně dělám, ale já to tak potřebovala. Dřív jsem si hladila bříško a těšila se na mou holčičku, na její narození. Jen díky ní jsem se udržela naživu. Ale ted' tu není a stejně tak i Edward. Jediný, kdo tu je, je Jacob.

Schovala jsem se v jeho náručí a on mě kolébal jako malé dítě. „Já se tě nebojím. Bojím se o tebe,“ vzlykla jsem. Představa toho, jak ztrácím i Jacoba, mě zabíjela.

„Co? Proč?“ Byl zmatený...

„Ona je nebezpečná...“ Já ho ztratím, přijdu o něj. To jsem věděla. Srdce se mi rozbušilo a já ho ještě pevněji objala. Jeho horké paže mi bloudily po zádech a já se po několika minutách začala uklidńovat.

Někdy mi připadalo, jako by neexistovalo nic vzdálenějšího a bližšího zároveń. Bylo to vůbec možné? Vlkodlaci a upíři. Teplo a naopak chlad vycházející z jejich těla... barva kůže... způsob chování...

Ale když jsem doslova pronikla mezi smečku a poznala všechny jejich členy, připadalo mi, že neexistuje větší podobnost. Jejich charaktery byly naprosto stejné. Emily byla celé Esmé. Tak mateřská a milující, o všechny se starala a každého milovala. Sam byl vždy ten klidný, rozumný a vedl smečku stejně tak, jako Carlisle svou rodinu. Paul byl zas jako Emmett. Vždy dělal vtípky, ale byl také dost výbušný. A Leah... S tou byl můj vztah nejhorší. V podstatě mezi námi nebyl žádný vztah. Jedna k druhé jsme cítily nenávist.

Od té doby, kdy jsem ji viděla poprvé, kdy urazila památku mojí dcery, jsem si uvědomila, jak zatrpklá vlastně je. Stejně jako Rosali nenáviděla to, čím se stala. Nenáviděla upíry a vlkodlaky, protože díky nim nemohla být se Samem a Rosali se nemohla stát matkou.

A pak tu byl Jacob. Bylo to snad znamení, aby se on stal mým Edwardem? Necítila jsem to tak, jako by smečka měla nahradit ty, které jsem milovala, ty nenahradí už nikdy nic a nikdo, ale přeci jen jsem k němu pocítila něco zvláštního.

Nebyla to láska, kterou jsem cítila k Edwardovi, nebyla to ani láska, kterou by měla žena cítit k muži. Přesto jsem ho potřebovala a když nebyl se mnou třeba jen na pár hodin, připadala jsem si jako mrtvola. Všechno uvnitř mě hnilo a pomalu se rozkládalo.

A tak jsem se cítila ted'. Jake s ostatními byl na lovu Victorie a já byla u Emilly. Moc dobře jsem věděla, proč nosí už pár týdnů samé volné šaty a zástěru téměř nesundá.

Byla těhotná a jednoduše nechtěla, abych trpěla. Nechtěla mi připomínat ztrátu mé holčičky, ale pletla se. Nepotřebuji vidět rostoucí bříško, nepotřebuji přejet bříšky prstů růžové dupačky, abych si vzpomněla. Ta bolest se nezmírnila, neustoupila v zapomnění a já se s ní nesmířila. Nikdy neodejde, nikdy se nevzdá a já už nemám dost sil, abych s ní bojovala.

Ale Emilly to chtěla držet v tajnosti. Byla tak hodná, tak soucitná. Až později jsem zjistila, jak odvážná vlastně byla a jako osaměle si musela připadat. Její muž a otec dítěte běhal někde venku po lesích a riskoval život.

Přesto jsem jí záviděla. S radostí bych se jí stala. Znetvořenou tváří bych se i pyšnila, protože bych věděla, že mám muže, který mě neopustí. Kdykoliv se na ni Sam podíval, každá žena se cítila nicotná. V jeho pohledu byla tou nejkrásnější, tou nejvzácnější. Když se nedívám, nebo když jsou o samotě, určitě ji něžně hladí po bříšku.

Vždy, když byl večer a já ležela na své úzké postely, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby Edward neodešel. Představovala jsem si, že jsme všichni št'astní. Jasně jsem ve svých představách a snech viděla, jak Alice nakupuje těhotenské oblečení a dupačky pro miminko. Jak Esmé zařizuje dětský pokojík a všichni se těší na dět'átko.

Každý večer bych usínala v Edwardově náručí a on by mi zpíval ukolébavku. Hladil by mě po bříšku a šeptal k němu. A když by mi Carlisle udělal ultrazvuk a já spatřila naše miminko, Edward by mi utíral slzy dojetí.

Moje sny a představy byly tak skutečné, že když jsem se ráno probudila, vše začalo na novo. Opět jsem si musela uvědomit, že moje lůno je prázdné, a stejně tak i moje náruč. Musela jsem si uvědomit, že Edward tu se mnou není, že Alice nenakupuje dětské oblečení, že v tom krásném skleněném domě v lese se žádný pokojíček nezařizuje. Musela jsem si uvědomit, že ten dům je prázdný, stejně jako já. Musela jsem si uvědomit, že bez ohledu na Jacoba jsem sama. Že už navždy budu sama.

„Nemáš hlad?“ zeptala se s úsměvem Emilly, když sundávala z plotny poslední kousky masa. Chtěla jsem ji odpovědět, ale výkřiky zvenčí mě zastavily. Mnoho výkřiků... Byl v nich strach a panika.

A najednou se seběhlo všechno moc rychle. Až moc rychle...

Kdysi pevný dům se změnil na hroudu z rosolu. Dveře se proměnily na skládanku z párátek, jak je rozrazily dvě postavy.

Shrnutí

Mám na Vás vekou prosbu. Nechci dávat určitý počet komentů, abych přidala další díl. Ale myslím, že Vlka nečte jen pět lidí, ale daleko víc. Proto Vás prosím o komenty. Stačí jen obyčejný smajl a hotovo. Pokud nebude víc komentů, povídka skončí a to bych nechtěla. Věřte, že se toho ještě dočkáte mnoho a já způsobím nejeden infarkt.
Díky, Tezz

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 4.: