Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » About her - kapitola 5.

06.06.2010 (16:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1375×

K pomstě nikdy nevede přímá cesta. Je jako les... I v lese je lehké sejít z cesty, ztratit se a zapomenout, kam se vlastně šlo.

Hattori Hanzo

Kdysi pevný dům se změnil na hroudu z rosolu. Dveře se proměnily na skládanku z párátek, jak je rozrazily dvě postavy. Obě jsme se z Emilly lekly a nadskočily. Ale co se stalo pak...

Dívala jsem se do jejich rudých očí a přála si, aby to nebyla pravda. Byla jsem nepoučitelná. Pořád jsem věřila ve svůj št'astný konec, když jsem přicházela o ty, které jsem milovala, věřila jsem i ted'. Nebo spíše o konec, který by nebyl ten nejhorší z nejhorších.

Proč byl určen zrovna mě?

Victorie se usmála, její sen se splnil. Já stojím před ní, slabá... „Riley,“ zašeptala. Mluvila na toho muže, co jí stál po boku. Najednou jsem uslyšela výkřik a ohlédla jsem za ním. Ten muž – Riley, držel Emilly za hlavu a ústa měl přitisknutá k jejímu krku.

„Ne!“ vykřikla jsem. „Ne, prosím, nech ji!“ Chtěla jsem se k ní rozeběhnout, i když jsem věděla, že proti upírům nemám šanci, ale já musela. Victorie přišla jen kvůli mně a já všechny zatáhla až sem. Mou rodinu, mé přátele. Ty jediné, co mě chránili a měli rádi.

Ledová paže ale dříve sevřela tu moji. Její stisk byl pevný, pomalu mi zlomil kost, ale já ani nesykla. „Ty,“ plivla, „půjdeš se mnou!“

Nebylo to, jako když mě lesem nesl Edward. Jak nejvzácnější poklad, jako křehký porcelán. Ona mě táhla jako kus hadru, jako pytel odpadků. Vždyt'... já jím byla. Můj život, nebo cena, sebeúcta... nic z toho už dávno nebylo.

Vítr mě bičoval do tváře, tělo jsem měla plné škrábanců, když mě pohodila na menší mýtinu v lese. Ucítila jsem bolest v lopatkách, jak jsem zády dopadla na kmen stromu. Pevně jsem zavřela víčka, nechtěla jsem ji dopřávat pohled na moje utrpení. Její kroky doprovázelo křupání suchých větviček. Surově mě vzala za vlasy a donutila mě tak, abych zvedla tvář od země.

„Chci, abys na vlastní oči uviděla, co jsi to způsobila. Chci, abys věděla, do posledního dechu, že to všechno je jen tvá vina,“ usmála se na mě nenávistě. „Všichni ti indiáni... moji novorození se o ně postarali. Celá ta vesnice bude během pár vteřin vypálená do základů,“ smála se.

Přála jsem si, aby mě už zabila, abych už měla klid. Nemohla zabít jen mě, prokázala by mi tím službu a moc dobře to věděla. „Ale ted',“ zavčela, „se podívej na toho, kdo tě miloval. A co jsi mu ty způsobila!“ vyštěkla. Za vlasy mě dotáhla o dobrých deset metrů dál. A pak jsem ho uviděla.

Moje rty se zatřásly. „Jacobe...“ zašeptala jsem. Proč, proč?! Ležel tam, ležel tam a byl mrtvý. Jeho tělo se nehýbalo, hrudník se mohutně nevzdouval, jak dýchal. A ty jeho rty... děsily mě. Byly modré, skoro až šedofialové. Už v nich neproudila krev, jeho srdce navždy ustalo.

„Jacobe,“ zopakovala jsem, jako by to všechno byla jen noční můra. Chytla jsem ho za ramena a chtěla s ním zatřást, ale chlad, který z jeho těla vycházel, mě zastavil. Byl chladný a celý ztuhlý.

„Proč jsi mu to udělala?“ zakřičela jsem na ni. Vyvlékla jsem se z její sevření, chtěla se ještě chvíli bavit mou bolestí. Každá má slza ji musela nesmírně těšit, určitě si ji musela užívat a naplno vychutnávat. Až její dlaně sevřely má ramena a stiskly je. A já se už nebránila. Brečela jsem bolestí...
Přesto ta fyzická nic neznamenala, i když jsem ji tak jasně cítila. Pod tím náporem jsem znovu padla na kolena vedla Jacoba.

„Jeho přátelé se válí nedaleko. Nikdo tu už není. Jsi sama.“ Znovu se mé tělo otřásalo vzlyky, které jsem nemohla a ani nechtěla zastavit. Nevnímala jsem ty rány, co mi uštědřovala.

Bila mě do celého těla a jediná má kost nezůstala celá. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout.

„Ted' Bello,“ promluvila po chvíli, kdy moje tělo bylo celé polámané, „pochopíš, že smrt je luxus, který si nebudeš moct už nikdy dopřát.“

Zděšeně jsem se podívala do jejích krvelačných očí. „Snad sis nemyslela, že ti to projde tak lehce?“ zeptala se a očekávala odpověd'.

„Jen na chvilku,“ promluvila jsem mezi všemi těmi vzlyky, co se mi draly z hrudi.

„Ty hlupačko, klidně sni dál.“ A pak se sklonila k mému krku, kde oblízla krční tepnu a její zuby se do ní naplno zabořily...

To nemohly být dny, musely to být roky, staletí... Uvnitř mě pálil oheń. Tak krutý a bezcitný, nedělal rozdíly. Každý orgán, žíla, sval a kost v mém těle hořely, ale nespálili se. Nevnímala jsem zapadající a vycházející slunce, dívala jsem se jen do těch očí. Do těch vyhaslých očí bez jisker. Věděla jsem, že už nikdy v nich nebude ta něha, ta láska a starost.

Dívala jsem se do těch mrtvých očí.

Klepala jsem sebou, bušila jsem vlastním tělem do země ve snaze, utišit tu bolest, ale ta se nedala obejít. Až pak, po tom neskutečném utrpení, jsem začala pocit'ovat nepatrou úlevu. Od konečků prstů dál do mého těla se dál a dál rozléval ten pocit. Byl jako balzám, jako hutný med...

Pevně jsem k sobě stiskla víčka, když se všechna ta bolest stáhla do mého srdce. Slyšela jsem jeho tlukot a přála si, aby už dotlouklo.

Buch, buch... Buch, buch... Ten poslední úder se mi vryl do paměti. Bylo to to poslední, co mě dělilo od prázdné existence, do nicotného života nesmrtelných.

Ani jsem nemusela znovu otevřít oči a pachy v okolí mě praštily do nosu. Cítila jsem zvěř, stromy, trávu a dokonce i místa, kde svítilo slunce a naopak. Mělo by to být děsivé? Já se v každém tom pachu vyznala. Ale byl tu jeden, jen jeden jediný, co mě děsil. Byl to strašný zápach, z kterého se mi zvedl žaludek. Zatuchlina, špína a rozkládající se maso. Naklonila jsem tvář na stranu a otevřela oči.

Pořád tam ležel, pořád byly jeho oči otevřené.

Vzlykla jsem a klekla si na zem. Překvapilo mě, s jakou ladností a lehkostí jsem to udělala. Uvědomila jsem si, že už to takové nikdy nebude, že Bella je mrtvá, už se nikdy nevrátí.

Měly by se mi třást prsty, když se přibližovaly k jeho tváři, ale byly pevné, sebejisté. Dotkla jsem se jeho tváře, už nebyla tak studená jako před tím a konečně jsem mu zavřela oči. Bylo to pro mě tak úlevné, opadla ze mě malá část bolesti.

Když byly jeho oči otevřené, jako by se na mě stále díval, jako by mi to vše dával za vinu. Ano, byla to moje vina, ale slyšet to z jeho úst by bylo až moc bolestivé...

Znovu jsem vzlykla, když jsem uviděla tu spoustu červů, co se pásly na jeho těle. Byla to moje povinost. Musela jsem ho nějak pohřbít, ale k lidem jsem nemohla. Byla jsem novorozená, nebezpečná. O pár jardů dál jsem si všimla hromádky věcí. Chtěla jsem se k ní rozeběhnout, ale zapomněla jsem, jak rychlá ted' jsem. Byla jsem u té hromádky ve zlomku vteřiny.

Děsila jsem sama sebe...

Hromádku jsem vzala do náruče a hned byla zpátky u Jacoba. Litovala jsem toho, že nemůžu plakat, že se nemůžu třást. Připadalo mi to, jako bych špinila jeho památku, když ho nemůžu ani oplakat. Ale bolest, nesnesitelná bolest byla v mém nitru stále.

Vzala jsem kalhoty, které jsem mu pomalu začala oblékat. Šlo to ztěžka, jeho tělo se už dávno rozkládalo, ale to já už měla dávno hnít..

Moje uši ale uslyšely, jak něco malého, ale těžkého spadlo do trávy. Podívala jsem se a přes všechno tu utrpení jsem se musela usmát. Blázniví kluci...

V ruce jsem držela poměrně velký, dřevěný zapalovač. Na něm byl vyrit zuřící vlk. Věděla jsem, co musím udělat. S mou nově nabitou silou byla na mýtině hořící hranice...

Opatrně, aby se mi nerozesypal mezi prsty, jsem jeho tělo položila do ohně. Hustý dým nesl zápach spláleniny, který mi utkvěl na oblečení, na vlasech. Nikdy na něj nazapemenu. Až když z jeho těla zbyla jen hromádka popela, jsem se přinutila k odchodu. Možná jsem se měla pomodlit, ale já žádnou modlitbu neznala. Byla jsem si ale jistá, že on dojde do ráje, najde klid a na druhé straně se potká s mou holčičkou. Bude na místě, kam já se ani po své smrti nedostanu.

Věděla jsem, že za chvíli vítr rozsfouká i to poslední, co z něj zbylo. Utvrzovala jsem se jen v tom, že to bude dobře. On sem patřil. Do lesů, mezi trávu a stromy. Myslím, že byl více vlkem než člověkem.

Přesto všechno jsem nechtěla odejít. Nebylo kam... Kam mám jít? Kde mám domov?

Shrnutí

Takže... Vlkodlaci u sebe nosí zapalovač. Každý, kdo mi napíše, že to tak není, si bude muset dávat pozor v temných uličkách na jistou Tezz, ano? Super, že si rozumíme xD Jinak onen slavný zapalovač je zde, tak si ho pořádně prohlédněte a kochejte se pohledem.

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek About her - kapitola 5.: