Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 2. Kapitola

18.02.2010 (14:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6064×

2. Kapitola - Osudem často nazýváme souhrn chyb, kterých jsme se v životě dopustili.

„Edward se už vrátil, jestli s ním chceš mluvit máš nejlepší možnost teď než zase uteče.“ Řekl mi Emmett a já rychle vyskočila na nohy a šla si promluvit se svým věčně naštvaným a zdrceným bratrem.

Bez zaklepání jsem vtrhla k němu do pokoje. „Alice už jsem ti říkal, že se nevrátíme. Je to tak pro všechny lepší!“ Zavrčel na mě.

„Edwarde je už to přes šest měsíců. Mám o ní strach. Co když provede nějakou hloupost? Víš jaké je!“ vyčetla jsem mu. Copak to ten blázen nechápe? I když mi zakázal dívat se do její budoucnosti, měla jsem neblahé tušení, že se něco děje a nebo stalo. Neměla jsem odvahu se na ni podívat, ale chtěla jsem konečně Edwarda přesvědčit, že se mýlí. Že jsme jí více ublížili než pomohli.

„Slíbila mi, že si nic neudělá. Vím, že tenhle slib splní a teď prosím běž!“ řekl a vystrčil mě ze dveří.

„Trpí tím celá rodina Edwarde!“ zařvala jsem na něj, i když by mě slyšel o i kdybych to jen zašeptala.

„Pokrytče jeden!“ Šla jsem do svého pokoje a naštvaně si lehla na postel. Ne že bych musela, ale neměla jsem už sílu na tuhle situaci. Tak strašně mi Bella chybí a kvůli jedné kapce krve jsme ji museli opustit.

Otevřeli se dveře a dovnitř vešel Jasper. „Alice, zlatíčko neber si to tak. Edwarda neřeš on přece není hlava rodiny. Nerozhoduje za nás.“ Přisedl si ke mně a jemně mě pohladil po zádech.

Slyšela jsem jak Edward ve vedlejším pokoj zavrčel. Asi se mu nelíbilo to co řekl Jazz. A dobře mu tak. Za celou touhle patálii je jen jeho pitomé rozhodnutí.

„Chci ji vidět, aspoň ještě jednou, chci se jen ujistit, že je v pořádku.“ Jasper mě objal a něžně políbil.

„Já vím Alice, taky bych chtěl, aby bylo vše jako dřív. Už tu bolest nemůžu vydržet. Cítím ji všude.“

Naléhavě jsem ho políbila. On mi polibky více než ochotně vracel. Už je to moc dlouho co jsme spolu nebyli. Nikdo neměl na nic náladu a Jasperova moc vše vycítit, tomu moc nepomáhala.

Ležela jsem v posteli a rukou kroužila po Jazzově hrudníku. „Co kdybych se podívala na její budoucnost.“ Špitla jsem tak potichu, že to mohl slyšet jen Jasper.

„Měla jsi to udělat už dávno.“ Usmál se na mě a políbil mě do vlasů.

Zavřela jsem oči a snažila se ze všech sil myslet na Bellu. Ale nic. Prázdno. Zděsila jsem se. Znovu jsem se snažila soustředit, ale pořád nic. Jen bílá mlha a pár zamlžených pohybů.

„Alice co se děje, tváříš se hrozně!“ Zděsil se Jasper.

„Bella, ona mi zmizela! Nic nevidím!“ Ještě jsou to zkusila několikrát, ale pořád bez reakce. Prudce jsem vyskočila na nohy a s Jasperem v patách jsem to upalovala přímo za Carlislem. Pokud jde o zvláštnosti na to je odborník on.

Vtrhla jsem do pracovny a ani jsem se neobtěžovala zaklepat.

„Carlisle potřebuji poradit. Něco se stalo Belle!“ Její jméno jsem vyslovila tak, aby ho zaslechli všichni a během chvíle se nahrnuli za námi do pracovny.

Viděla jsem jejich zkoumavé pohledy a občasné zavrčení, od koho jiného než od Edwarda.

„Alice prvně se uklidni a potom nám prosím řekni co se stalo.“ Řekl Carlisle a zamyšleně si mě prohlížel.

„No to je právě to, že se nestalo nic protože její budoucnost mi zmizela. Prostě nic nevidím.“ Byla jsem už opravdu zoufalá. Naší malé sestřičce se něco stalo a oni tu stojí a civí.

„Musíme jet zpět do Forks.“ Řekla jsem rázně.

„Nikam se nepojede Alice, Bella je určitě v pořádku. Proč by jsme se ji měli zase plést do života, aby to dopadlo jak minule?“ zavrčel Edward

„TY si tu klidně zůstaň, ale za nás ostatní nerozhoduješ Edwarde!“ Řekla jsem mu na oplátku.

„Alice má pravdu, kdyby byla v pořádku přece by to viděla.“ Řekl svou úvahu Carlisle. Esme se k němu více přitiskla a přikývla.

Podívala jsem se na Emmetta a Rose. „Na nás se nekoukej mi jedeme na sto procent, mám taky Bellu rád a chci zjistit co se jí stalo.“

„Tak jak chcete! Ale jestli bude v pořádku vrátíme se zpět a už o ní nebudeme mluvit jasné?“

„Jak myslíš bratříčku.“ Usmála jsem se na něj. Konečně rezignoval. Zavrčel na mě. Jeho čtení myšlenek mě někdy opravdu vytáčí. Ale i tak jsem byla šťastná, konečně po tak dlouhé době zase uvidím naši Bellu.

Domluvili jsme se že odletíme hned zítra. Podle Edwarda ať to máme konečně za sebou, ale moc dobře jsem věděla jak se teď musí cítit. Bellu opravdu a vroucně miluje a proto se ji znovu nechce plést do jejího života. Ale myslím, kdyby s námi nechtěla mít nic společného nikdy by nezjistila co jsme zač a pak za pár let by jsme odjeli a byl by klid.

Ta malá osůbka zamíchala našimi životy tak jak ještě nikdy žádný smrtelník nedokázal. Nyní jsem stála u okna a koukala do lesa, který se rozprostíral za naším velkým domem.

„Miláčku nechceš si zajít na lov? Jdou i ostatní.“ Jasper mě objal a jemně mě políbil na krk. Otočila jsem se k němu a polibek mu oplatila. „Myslím, že je to dobrý nápad, ale zrovna mě napadá jiná věc, kterou by se dala dělat.“ Do polibku jsem dala víc a můj Jazz nebyl pozadu. Vždy byl ke mně tak ohleduplný a přitom vášnivý.

Najednou se rozrazily dveře a k nám vtrhl Emmett. „No ták hrdličky to si nechte na potom. Jde se na lov!“ A byl pryč.

Povzdechla jsem si. „Tak to tak vypadá, že na ten lov opravdu půjdeme.“ Znovu jsem ho políbila.

„Čeká se jen na vás!“ ozvalo se domem. Tak jsme tedy vyrazili hezky ruku v ruce.

Z lovu jsme se vrátili až pozdě večer, ale jelikož pro nás čas nic neznamená bylo nám to fuk. Ale podle výrazu jsem moc dobře věděla na co všichni myslí a to včetně Edwarda. Sama jsem byla strašně nervózní. Těch pět měsíců bolesti a smutku bylo strašných, ale co když se Belle opravdu něco stalo a můžeme za to my? Že naše, nebo-li spíše Edwardovo rozhodnutí zničilo její budoucnost více, než to že bychom s ní zůstali.

Jasper mě objal a zašeptal mi do vlasů. „Neboj bude v pořádku.“ Seděli jsme všichni v letadle a nervózně počítali každou sekundu. Za celou naší věčnost jsme nebyli tak nervózní z jednoho člověka. Z člověka, který nám náš život změnil od základů.

Opřela jsem si hlavu o Jasperovo rameno, ne že bych musela, nebo byla unavená, ale z téhle situace mi nebylo zrovna nejlépe. Cítila jsem jak mě něžně hladí po vlasech, ale nevnímala jsem nic z toho co říkal. Byla jsem jako v tranzu.

Z mého zasnění mě vyrušilo až lehké zatřesení.

„Miláčku jsme tady.“ Smutně se na mě podíval, ale raději dál nic neříkal. Moc dobře vědě jak se cítím, jak se cítí celá rodina. Ze všech mi ho bylo líto nejvíce. Cítit já takové emoce tak už dobrovolně rezignuji.

Celá rodina se vydala ven z letiště, kde na nás čekaly dvě nová auta. Nebyly nic moc, ale pro náš účel byly dostačující.

Cesta do Forks probíhala mlčky. Nikomu se nechtělo nic říkat už z principu, protože by to skončilo jen hádkou a to nikdo z přítomných nechtěl. Jen občas jsem slyšela jak Edward zavrčel a tím mě vyvedl z mých myšlenek.

Zaparkovali jsme před jejím domem a chvíli jsme jen tak postávali u aut. Dům se zdál prázdný, ale určitý pach tu byl. Ale co nás všechny zarazilo byl Bellin pach. Nikde tu cítit nebyl. Ani když jsme přišli blíže.

Najednou jsem se zarazila. Měla jsem krátkou vizi. „Charlie sem jede.“ Oznámila jsem . Pro jistotu jsme se vrátili k autům a čekali. ‚Co se stalo z Bellou! Všude je tak prázdno, jako by se tu celý život zastavil.‘

„Říkal jsem, že to není dobrý nápad vracet se!“ řekl Edward a sledoval přijíždějící auto. „Charlie není rád ze nás tu vidí. Proklíná nás!“ dodal Edward.

„Myslíte, že se ji opravdu stalo něco hrozného?“ zeptala se úzkostlivě Esmé. Carlisle ji k sobě více přitáhl, ale taky nespouštěl zrak z Charlieho.

„Co tu chcete?“ vyjel na nás, jakmile vystoupil z auta. Kdyby mohl z očí by mu metali blesky.

„Jen jsme chtěli vidět Bellu.“ Ujal se slova Carlisle.

„Bella tu není! A teď buďte tak laskavý a vypadněte! Nikdo tu o Vás nestojí!“ Viděla jsem tu bolest v jeho tváři. Co se jí proboha stalo? Byla jsem opravdu zoufalá.

„Charlie prosím, řekněte nám aspoň kde je. Nechceme ji znovu ublížit, jen ji chceme vidět.“ Řekla jsem a přistoupila k němu blíže.

Sklopil hlavu. Slyšela jsem Edwarda za sebou bolestně zavrčet.

„Prosím Charlie, co se stalo?“ Tentokrát to byla Esme.

„Pojďte dál, stejně by jste se to nějak dozvěděli.“ Řekl a mi se vydali za ním do domu. Tedy skoro všichni, jen Edward tam zůstal stát a kdyby nebyl upír asi by se zhroutil.

Otočila jsem se a došla zpět k němu. „Ona se nevrátí Alice. Vím na co myslel, není tu. Prostě zmizela.“ Objala jsem ho.

„Edwarde najdeme ji uvidíš. Teď pojď, Charlie nám všechno poví.“ Pomalu jsem ho vedla k domu. Sama jsem věděla jakou bolest teď musí Edward cítit. Tak moc ji miluje a kdyby zjistil, že je třeba mrtvá nebo něco podobného vím, že by chtěl taky zemřít a to já mu nehodlám dovolit.

Edward se na mě podíval, ale k mým myšlenkám se nevyjadřoval. Moc dobře věděl, že je to zbytečné.

Před dveřmi na nás čekala Rose a Emmett, jako by se tam báli vstoupit, bez nás. Lehce jsem se na ně usmála a s Edwardem po boku jsme vstoupili.

Prosím o komentář.

I smajlík potěší.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 2. Kapitola: