Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 3. Kapitola

19.02.2010 (07:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5227×

3. Kapitola - Není jediné lásky, jediného přátelství, které by prošlo naším osudem a navěky ho neovlivnilo.

„Bello?“ Zvedla jsem hlavu a podívala se na mou malou sestřičku.

„Už jdu Jane. Aro snad chvíli vydrží.“ Řekla jsem otráveně. Od doby kdy se narodila moje malá dceruška, uběhly už dva roky. Dva nekonečné roky, plné přesvědčování. Ale je to pár dní kdy se Aro a ostatní konečně vzdali a nechali mou minulost být. Tak jak jsem je žádala hned na začátku.

Neochotně jsme se zvedla z křesla a následovala Jane. Pokaždé když takhle pro mě přijde znamená to jen starosti. Ale na život tady ve Volteře jsem si zvykla a Renesmee jak by smet. Každého si tady omotala kolem prstu a to je ještě dítě.

„Co se stalo Janie?“ Vím že tuhle zdrobnělinu nesnáší, ale já ji velmi ráda provokuji.

Zamračila se na mě. „Ale jsou zase nějaké problémy za hranicemi! Nějací novorození tam napadli pár našich.“

„Nikomu se nic nestalo.“ Dodala když viděla můj vyplašený výraz.

„Kde je vlastně Nessie?“ zavrčela jsem. „Ale no tak Bells, proč se ti to nelíbí? Ty mi taky říkáš zdrobněle a já nic nenamítám. Taky jsem to musela překousnout.“ V tomhle měla pravdu, ale i tak se mi to pojmenování Renesmee nelíbilo.

„Nechala jsem ji spát, na tyhle ty věci je ještě malá a nechci, aby celý život vyrůstala ve válce. U mě je to něco jiného Jane, já jsem si tenhle osud vybrala už dávno. Nevadí mi Arovy úkoly, potřebuji nějak zahnat myšlenky a hlavně zabít čas.“ Objala jsem ji.

„Chápu tě Bello, i když nikdo nezná tvůj příběh musel ti někdo hodně ublížit, když jsi skončila na tom nejhorším místě na světě a to tady.“ Už kvůli tomuhle jsem ji měla z celého mrtvého srdce ráda. Byla jako Alice, milující sestřička která pro mě udělá první poslední a neohlíží se na následky, až na to, že Alice mě opustila a nechala mě na pospas osudu, i když moc dobře věděla co se mezi mnou a Edwardem stalo. Alice tehdy byla jediná, která střežila naše tajemství. Věděla, že když to budeme chtít někomu říct tak to uděláme. Ale i já i Edward jsme se chtěli vyhnout posměškům od Emmetta a otázkám ostatních.

„Ahoj zlatíčko!“ Řekl Aro když jsem vešla. Já jsem se jen ušklíbla, takhle mi říkal vždy, když se něco dělo.

„Co se děje Aro?“ Řekla jsem trochu ostřeji než jsem měla v úmyslu, ale to mu úsměv z tváře nevymazalo. To je jediná věc co jsem na něm obdivovala, v jakékoliv situaci se dokázal smát.

„Máme problém na severní hranici. Nějací novorození tam napadli naše. Dva naši padli. Vypadá to na plánovaný útok. Byl bych moc rád, kdyby jsi se na to podívala.“ Zase další novorození. Poslední dobou jsou ty útoky nějaké časté.

„Kdy mám vyrazit?“ Zase tu budu muset svou holčičku nechat samotnou.

„Raději hned.“ Bez dalšího slova jsem se vydala zpět ke svému pokoji. Políbila jsem Renesmee a vydala se na další bojovou výpravu.

„Jane postaráš se o ni kdyby něco že?“ řekla jsem odhodlaně.

„Bells sama víš, že se ti nic nestane. Jsi přece nejsilnější ze všech.“ Usmála se na mě. V tom měla pravdu. I když už jsem upírem dva roky moje síla novorozené mě neopustila právě naopak každým dnem je větší a větší. A pak tu byl můj štít, který mě chránil jak před útoky upírů z nějakou schopností tak těch ostatních. Nikdo se ke mně nedokázal přiblížit tak blízko, aby mě aspoň škrábl. Stala jsem se takovou zbraní Volterry. Kdyby se dělo něco vážného a nás napadli v hradě dokázala bych nás všechny uchránit jedním mým štítem.

„Držím ti palce a brzy se nám vrať.“ Ještě jednou mě objala a vydala se za mojí dcerou. Ještě chvíli jsem pozorovala její mizející záda. Je tak ochotná. Povzdechla jsem si a vydala se ke garážím, abych si vyzvedla své autíčko.

Lehce jsem přejela rukou po jeho kapotě a v hlavě se mi vybavily další vzpomínky na Edwarda. Měl taky takové, pamatuji si velmi dobře jak mě vozil do školy. Ty jeho letmé pohledy. Jeho něžné oči byly vždy plné lásky.

Na chvíli jsem zavřela oči a představovala si kde teď asi je. První místo které mě napadlo bylo Denali. Často říkával, že je to jejich útočiště vždy, když se něco děje. Zahnala jsem zbloudilou myšlenku se tam vydat a se zavrčením nad takovými úvahami se vydala na sever.

Tahle ta prácička nevyžádala skoro žádné mé síly. Novorozené jsem rozprášila během chvíle a zbytek se bezmocně rozprchl na všechny strany. Zrovna jsem se přibližovala k jedné upírce. Ale zarazil mě její pohled. Byl plný bolesti. Na chvíli jsem se zarazila.

„Prosím, nech mě jít vlastní cestou. Já tohle nechtěla, ale donutili mě.“ Řekla tiše a sledovala mě svým rudým pohledem.

„Řekni mi kdo Vás vede a já tě nechám pro tentokrát jít!“ Musela jsem na ně být tvrdá. Kdybych projevila jen trochu soucitu rozcupovali by mě na kousky a já bych se už nikdy neviděla se svým andílkem.

„Jmenuje se Victorie, říkala že někoho hledá a že stopy vedly sem, do Volterry.“ Začala jsem se chvět. Tak nakonec mě minulost dohonila. Myslela jsem si, že když budu tady že mě nenajde, ale je asi dobrá stopařka. Tak jako James. Zase do mě narazily vzpomínky a v srdci udělaly šílenou prohlubeň. Kdybych byla člověk asi bych z téhle informace dostala infarkt. Ale nyní jsem to brala spíše jako výzvu.

„Můžeš mě k ní dovést?“ řekla jsem o něco mírněji. Jen němě přikývla.

Chytla jsem ji za ruku, postavila na nohy a vedla ji k autu. Snažila se mi vytrhnout, ale marně.

„Nechci ti ublížit, ale musíš mi slíbit, že neutečeš! Jinak si tě najdu, rozumíš?“ Otevřela jsem dveře spolujezdce a ona si nakonec ochotně sedla.

„Jak se jmenuješ?“ Usmála jsem se na ni.

„Abby…“ Na více se nezmohla, asi ze mě opravdu šel strach.

„Já jsem Bella. Opravdu se mě nemusíš bát. Ty jsi nic neudělala, jen se chci pozdravit se starou známou. Nevěděla jsem, že Victorie mě nakonec najde.“ Znovu úsměv.

„Já…já jsem s ní zatím chvíli. Neznám přesně její důvod co tu chce. Řekla bojujte, tak prostě jsme bojovali.“ Řekla roztřeseným hlasem.

Cesta ubíhala docela pomalu, nebyla zas tak ochotná mi říct kde přesně Victorie je. Ale snažila jsem ji přesvědčit, že já ta zlá nejsem. A po několika hodinách se konečně trochu uvolnila. Na místo jsme dorazili těsně před úsvitem.

Nevím čím to je, ale začínala jsem být docela nervózní. Na tohle jsem nikdy připravená nebyla a snad ani nebudu. Už jako člověk jsem věděla, že Victorie je tvrdý oříšek. Abby mě vedla různými temnými uličkami až nakonec zastavila před malým zchátralým domkem.

„Nevadí když tam s tebou nepůjdu, zabije mě když zjistí, že to já jsem tě sem přivedla.“ Na její tváři bylo znát opravdové zděšení.

Jen jsem přikývla a sama vešla do domu. Bylo to tu zaprášené a pro lidské oko nepoužívané, ale cítila jsem v prvním patře skupinku upírů. Bez rozmýšlení jsem se vydala po schodech.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 3. Kapitola: