Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 4. Kapitola

20.02.2010 (12:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5187×

4. Kapitola – Co nás nezabije to nás posílí.

Věděla jsem, že už o mě ví. Protože jakmile jsem vystoupila nahoru ozvalo se ze všech stran zavrčení a mohla jsem si všimnout pěti upírů v bojové pozici.

„Nechci Vám ublížit, chci si jen promluvit!“ Mluvila jsem tiše, ale oni si jen odfrkli a nebezpečně se ke mně přibližovali.

„Ale, ale koho to tu vítr přivál.“ Ozval se přeslazený hlásek. Můj mírný strach jako by se schoval do ústraní a napovrch vyplulo odhodlání.

„Victorie….dlouho jsme se neviděly.“ Na tváři se mi mihl úsměv.

„Věděla jsem, že se tu někde potuluješ, ale netušila jsem, že už tě proměnili.“ Z hlasu ji bylo slyšet opovržení.

„Byla to jen nutnost, ale jsem ráda, že jsem to co jsem.“ Byla jsem pyšná sama na sebe. Že bych konečně zničila další pojítko s mou minulostí?!

Najednou jsem cítila prudký náraz něčí moci. Ale můj štít to nedokázalo zbourat. „Řekni svým přisluhovačům, ať na mě neútočí. Nepřišla jsem se prát!“ Tedy zatím ne.

Victorie se najednou zarazila, ale pokynula ostatním k ústupu.

„Tak dlouho jsem čekala, až se setkáme a ty mě takhle zklameš!“ řekla naoko naštvaně, ale já ji to nesnědla.

„Opravdu se nechci prát, jen jsem tě přišla upozornit. Arovi se nelíbí co děláš! Jsi na našem území!“ Tohle v jejím obličeji udělalo ještě větší překvapení.

„Takže ty tu nejsi s Culleny?! Odkdy jsi zasvětila život Volturiům?!“ zasmála se. „Já myslela, že oni vegetariány nesnáší a jak koukám tebe, si asi museli hodně oblíbit, když za ně děláš špinavou práci!“

Při vyslovení jejich jména, mě bodlo u srdce, vzpomněla jsem si na tu situaci, kdy jsme společně s nimi uviděli Victorii poprvé. Tehdy jsem byla tak šťastná.

„Myslím, že do toho ti nic není. Ale můžu ti dát jednu nabídku. Nemusíš ji přijmout, ale nezapomeň na následky. Během týdne kvůli tobě byli zabiti dva z nás a jestli znáš Ara dobře, víš že tohle chování netrpí!“ dožírá mě tím jejím úsměvem.

„Už jsem našla co jsem hledala!“ najednou po mě skočila. Tím že jsem to nečekala jsem nestihla pořádně rozprostřít svůj štít a musela jsem uskočit na bok. Byla hodně rychlá, ale ne dost. Během chvíle jsem ji držela pod krkem a vší silou jí mrštila přes celý dům. Ostatní se na mě taky vrhli.

„Na ni mi nesahejte. Ta je jen má!!“ Zarazili se. Pro mě je to byla jen bezcenná zábava. Opravdu nemám náladu se tu s ní měřit. Kolem sebe jsem rozprostřela svůj štít. Ve chvíli kdy po mě skočila, vší silou narazila do neviditelné zdi.

„Ještě jsi si nevyslechla mou nabídku a už protestuješ?“ Řekla jsem výsměšně.

„Tak proto si tě Aro vydržuje. Štít se vždycky hodí že?!“ Její rudé oči žhnuli závistí. Ale viděla jsem v nich i stopy zklamání a smutku. Tenhle její postoj jsem nechápala. Přece mě nenáviděla a teď na mě žárlí. Ona opravdu neví co chce!

„Já jsem k němu přišla dobrovolně. Když mě Cullenovi nechali být! Neměla jsem na výběr a ty taky nemáš Victorie! Buď se přidej k nám nebo vypadni z našeho území. Víš co se ti stane, když se Aro dozví, že to ty to vedeš?! Můžu ti zajistit beztrestnost.“ Chtěla jsem jí dát šanci. Ona za to přece nemohla, za tu nenávist, kterou ke mě cítila. To já přece můžu za to co se jí stalo. Kdyby mi tehdy James zabil Edwarda taky bych se chtěla pomstít. Chápu její pocity.

„Nestojím o tvé milodary Bells.“ Věděla kde uhodit. Tohle oslovení musela slyšet u Edwarda, před časem když nás s Jamesem lovili.

„Vím že mě nesnášíš, nenávidíš, ale chápu tvůj důvod a proto se ti tímhle způsobem chci omluvit.“

Chvíli tam postávala a na její tváři se míhali různé pocity. „Co to obnáší být Volturiová?“ zeptala se, se zájmem. Konečně společné téma při kterém může na tu nenávist zapomenout. Usmála jsem se na ni.

„Můj důvod byt jinačí než ten tvůj, neměla jsem jinou možnost než sem přijít. Ale vybrala jsem si to a jsem za to opravdu ráda. Když je poznáš do hloubky pochopíš je, i jejich zákony. To že jsou důležité, ale že se můžou obejít. Máš tam určitou volnost, ale taky zodpovědnost. Tedy hlavně v mém případě.“ Victorie poslouchala opravdu pečlivě a podle jejího výrazu jsem pochopila, že jsem ji přesvědčila. Tak opravdu jsem se v ní mýlila, když jsem si myslela, že je to jen bezcitná mrcha.

„Ta nabídka platí jen pro mě nebo i pro ostatní?“ Rozhlédla se po skupince upírů kolem nás.

„Nemůžeš mluvit za ně Victorie, podívej se na ně, oni nechtějí jít s námi, dej jim volnost. Dlužíš jim to.“ Jen přikývla a oni ihned prchli. Zůstaly jsme v místnosti samy. Ona nevěděla co říct tak jsem se slova ujala sama.

„Kousek odtud mám auto, jestli jsi opravdu rozhodnutá měly bychom jet. Čekají mě!“ Spíše já se nemůžu dočkat mého andílka.

Zase jen přikývla a následovala mě. K autu nám to netrvalo moc dlouho, přece jenom jsme upíři a v té rychlosti si nás stejně nikdo nevšiml. Když jsme dorazily k autu Victorie nadzvedla obočí. „Není to, to samé auto co měl ten tvůj Edward?“ zeptala se mě.

„Chci tě požádat o jednu drobnost, Cullenovi jsou pro mě tabu a nechci, aby se o nich Aro dozvěděl. Trvalo mi dlouho ho donutit, aby se mě na mojí minulost už nevyptával tak prosím nechci na tom nic měnit.“ I když se rozhodla jít se mnou nevěděla jsem co od ní čekat. Přece jenom neznáme se zase tak dobře, abych jí mohla věřit.

Podívala se na mě zkoumavým pohledem. „Asi ti hodně ublížili že? Tak jako mě.“ Poslední větu jen tiše pošeptala, ale i tak jsem ji moc dobře slyšela.

„Děkuji Victorie.“ Vřele jsem se na ni usmála a společně jsme vyjely zpět do Volterry.

„Co je ve Volteřře tak zajímavého, že jsi tak nedočkavá?“ zeptala se mě.

„Myslím, že to brzo zjistíš sama. Čeká mě tam můj andílek, pro kterého bych udělala první poslední.“ Nechtěla jsem ji prozrazovat vše. Chtěla jsem ji trochu poškádlit a už podle jejího úsměvu jsem poznala, že ona bude dobrá kamarádka. Stejně jako Jane. Nebo Alice… Co teď asi dělají? Všichni Cullenovi? Studují, nebo si užívají své nesmrtelnosti tak jak to dokážou jen oni. Tvář se mi zkřivila bolestí. Celou dobu se na ně snažím zapomenout a stejně mě minulost pořád dohání.

„Bell?“ Asi čekala, že budu pokračovat dále a já se mezitím toulám ve vzpomínkách.

„Promiň, ale bylo to pro mě těžké. Pochopíš jakmile dorazíme. Namluvíme Arovi, že jsem tě jen potkala, že jsi moje stará známá. Taky ti nějaké vzpomínky zaštítím…“

„Cože uděláš?“ zeptala se zmateně.

„Zaštítím myšlenky, to je můj dar. Mám fyzický, psychický a mentální štít. Abys to pochopila, psychický a mentální jsou stejné a přitom jiné. Prostě ti skryji určité myšlenky před Arovou mocí. Víš, přece že umí přečíst myšlenky pouhým dotekem. Opravdu mi záleží na mém tajemství.“

Určitě mě pochopila, protože skoro hodinu mlčela a jen se dívala na krajinu, která se míhala za okny.

„Cullenovi. Rodinka, která je prý lepší než kterýkoliv upír. To se o nich aspoň traduje, ale opak je pravdou že?“ mluvila tiše. Uvědomila jsem si že mluví pravdu. Dokážou jen ubližovat.

„Proto je chci vymazat z mého života a hlavně z minulosti.“ Zrovna jsem vjela do garáží. Už brzo obejmu svoji dcerušku. Byla jsem pryč sotva dva dny a tak strašně mi chybí.

Ale na prvním místě je tu seznámení Ara a Victorie. Nemohla bych si ji jen tak přivést do pokoje k Renesmee a Arovi o tom neříct.

Bylo pozdní odpoledne, takže by všichni měli být ještě v hlavním sále. Vedla jsem Victorii přes honosný hrad. Sem tam jí unikl povzdech, určitě se ji tu bude líbit tak jak mě.

Vešla jsem do sálu, Victorie byla těsně za mnou. „Ztracená dcera se vrátila. Měli jsme o tebe strach Isabello!“ řekl Aro. „Po té co jsi to tam vyčistila jsi někde zmizela. Nikdo o tobě nic nevěděl.“

„Promiň otče. Ale potkala jsem starou známou a ona souhlasila s mým návrhem se k nám přidat. Je opravdu výborná stopařka.“ To Ara nadchlo. Přistoupil k nám. Mě lehce objal na přivítanou a pak se otočil na Victorii. Lehce k ni natáhl ruku a když jsem na ni kývla, že je vše v pořádku taky podala mu podala ruku.

„Zajímavé. Určité útržky jsou trochu nečitelné?“ podíval se na mě.

„Promiň, ale víš co jsi mi slíbil ohledně mojí minulosti?“ usmála jsem se na něj.

Pustil Victorii ruku a bez dalšího slova se vydal zpět k trůnu. „Bude nám ctí, když se k nám přidáš Victorie, stopařů máme docela dost, ale jenom pár tak dobrých jak ty.“ Řekl po chvíli a já věděla, že už konečně můžu jít za svou Renesmee. Chytla jsem Victorii za ruku a vedla ji ke svým komnatám.

„Kam jdeme teď?“ zeptala se mě.

„Někoho ti přestavím.“ Lehce jsem otevřela dveře mého pokoje a hned v tu chvíli mi malá visela na krku. „Mamí, maminko kde jsi byla?“ Políbila jsem ji do jejích zlatavých vlásků.

„Promiň mi to zlatíčko, ale maminka měla práci víš. A někoho ti představím ano.“ Malá natáhla ke mně ruku a jen mi ukázala obrázek Victorie. Jane stála kousek za námi a s podivným výrazem nás sledovala.

„Victorie?“ řekla jsem. „Tohle je moje dcera Renesmee.“ Moje holčička přišla k ní a objala ji.

Dívala jsem se na ně a konečně jsem byla zase šťastná. Zase budu mít rodinu, která mi tak moc chybí.

„Je mu opravdu podobá, jen ty oči má po tobě.“ Řekla Victorie a prohlížela si pořádně mou holčičku. Zamračila jsem se. Opravdu je mu dost podobná a to mě na tom děsí. Co když Cullenovy někdo odtud zná a Edwarda v ní pozná.

„Victorie prosím.“ Musela jsem ji připomenout její slib. Uslyšela jsem za sebou zavrčení.

„Jane, promiň mi to.“ Přešla jsem k ní a objala ji. „Jen potkala jsem jednu starou známou. Musela jsem jí malou ukázat.“ Jane se ale pořád tvářila jako by ji mučili.

„Jak to myslela, že je mu malá podobná? Ona zná jeho otce?“ šeptla Jane.

„Jane, sestřičko víš, že bych to toho chtěla říct více, ale mám strach. Sama se k minulosti nechci vracet. Teď ještě ne, ale možná… časem.“ Znovu jsem ji objala a pozorovala jak můj andílek posílá obrázky Victorii.

Prosím o komentář.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 4. Kapitola: