Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 6. kapitola

23.02.2010 (07:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5043×

6. kapitola - Jak krásný by byl život, kdyby se nikdo nikdy neloučil

„Renesmee opravdu nemůžeš jít se mnou. Jsi na to ještě moc malá.“ Snažila jsem se ji to vysvětlit, ale je celá po mně. Nebo spíše po Edwardovi. Umanutá a když něco chce, dokáže to získat. Ale v tomhle rozhodnutí jsem byla pevná. Na lov ještě nemůže a tečka.

Na to, že jsou jí teprve dva a půl roků je úplně jiná, než normální lidské děti. Mluví plynule a někdy mi to připadá jako by spolkla encyklopedii. Je to moje výjimečné dítě.

„Mami… maminko, prosím. Já budu opravdu hodná. Uvidíš. Já to zvládnu.“ Podívala se na mě tím svým štěněčím pohledem. A řekněte mi dá se odolat? No ostatní ji podlehnou snadno, ale já se jen tak přemluvit nedám.

Jemně jsem ji objala. „Zlatíčko dnes opravdu ne. Počkej tak ještě dva roky. Co ty na to? Co kdyby se ti něco stalo, hm?“ Políbila jsem ji do vlasů.

„Tak dobře maminko.“ Usmála se na mě tím svým kouzelným úsměvem a já ji uložila do postele.

„Neboj brzo se vrátím,“ pošeptala jsem ji a s Jane a Victorii jsem vyšla ven z pokoje.

„Opravdu nechceš jít s námi Jane?“ ptám se ji pokaždé, a pokaždé vím, co mi odpoví. Vím, že má strach co na to Aro, ale je to přece její ‚život‘.

„Bells, ráda bych, ale…“ Sklopila zrak. Já moc dobře věděla, co tím chce říct. Povzdechla jsme si.

„Do rána jsme zpět.“ Viděla jsem jak se Victorie ušklíbla. Ale já to raději nekomentovala. Měla jsem jejich hádek už plné zuby. Nechápu proč se tak nenávidí?

„Přemýšlela jsi o budoucnosti?“ zeptala jsem se své sestřičky, když jsme mířily do blízkého lesa.

„Myslím, že tady nás čeká skvělá budoucnost Bello, nechápu co na tom pořád chceš měnit.“

„Já neříkám, že se mi tu nelíbí, ale chybí mi normální život. Přátelé, dokonce i škola. Proč bychom to nemohly vyzkoušet? Může být zábava. Nemusíme celou věčnost trávit tady.“ O tomhle jsem přemýšlela už hodně dlouho. Když takhle můžou žít Cullenovi, proč my ne.

„Nechceš počkat až Renesmee vyroste?“ zeptala se mě.

Ano o tomhle jsem přemýšlela už hodně dlouho. Ale opravdu nechci, aby můj andílek vyrůstal jen tady. I když se mi tu v značné míře líbí, musí poznat i jiné místa. Jiné lidi, jiný život.

Než jsme došly do lesa už jsem nepromluvila. Victorie věděla, že na tohle téma jen tak nezapomenu a určitě se k němu brzo vrátím.

Z lovu jsme se vrátili chvíli před svítáním a Renesmee ještě spokojeně spala. Sedla jsem si potichu k ní na postel a jemně ji pohladila tvář. Viděla jsem o čem sní. Bylo to něco tak krásného.

Přešla jsem do rohu místnosti a posadila se do pohodlného křesla. I když jako upír jsem zase tolik pohodlí nepotřebovala, tohle křeslo mi strašně připomínalo můj bývalý domov. A hlavně Charlieho. Co teď asi dělá? Snažil se mě najít? Nebo se držel toho co jsem mu napsala?

Když jsem tam tak seděla začaly se mi vybavovat vzpomínky. Hlavně na tu dobu, co jsem zjistila, že čekám malou Renesmee.

Seděla jsem na posteli a nepřítomně jsem koukala před sebe. Ruce se mi mírně třásly a malé krabičky s tichým žuchnutím dopadly na zem. Opravdu se to stalo? On opravdu existoval? Byla jsem dokonale mimo. Tak dlouho jsme se snažila tuhle bolest zahnat aspoň tím, že si budu namlouvat, že opravdu vůbec neexistoval. Ale teď?

Jedním pomalým pohybem jsem krabičky opět zvedla a zadívala se na jejich obal. Ano, kdyby vyšel pozitivní jen jeden, byla bych celkem v klidu, ale hned pět? Pět podivných papírků, která mi na sto procent říkaly, že jsem těhotná.

Ano, já bud mámou. Tak přece jenom mi tu po něm něco zůstane. Zanechal mi tu kus sebe. Ten malý kousek ve mně najednou rozžehl nový plamínek. Musela jsem se usmát. Po těch hrozných dnech plných smutků a bolesti jsem se konečně aspoň trochu cítila šťastná.

Ale tohle štěstí trvalo jen chvíli. Než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Tohle dítě bude výjimečné, nemůžu ho porodit tady! Je to přece dítě upíra. Co když bude nebezpečné? Co teď budu dělat? Tolik otázek a neznám na ně ani jednu odpověď.

„Bells, zlatíčko, už jsem doma,“ ozval se z chodby otcův hlas. Rychle jsem vyskočila na nohy a krabičky s těhotenskými testy jsem hodila pod postel. Potom jsem se vydala za ním do kuchyně.

„Nemáš hlad tati? Udělám něco na večeři?“ Udiveně se na mě podíval. A pak se usmál. Asi si myslel, že jsem se konečně zlepšila. Ale opak byl pravdou.

Večer jsem šla do postele docela unavená. To dělá určitě ten uzlíček co ve mně roste. Lehce jsem si přejela po bříšku a se spokojeným výrazem jsem usnula.

„Mami?“ ozval se hlásek mého andílka.

„Ano zlatíčko? Vyspala jsi se dobře?“ Usmála jsem se na ni a ona mi usměv vřele oplatila.

„Renesmee, chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ řekla jsem tiše.

Moje holčička ke mně přišla a sedla si mi do klína. V očích měla otázku.

„Co by jsi řekla na to, že by jsme společně s tetami vyrazili na pár měsíců, nebo možná let někam prozkoumat svět?“ Na její malé tvářičce se objevil velmi krásný úsměv.

„Mami opravdu? Je… to bude legrace.“ Skočila mi kolem krku a objala mě.

„Copak se to tu děje?“ Ve dveřích se ukázala Jane.

„Maminka říkala, že se budeme stěhovat. Už se tak těším.“ Malá vyskočila a pověsila se kolem krku Jane. Ta se na mě smutně podívala.

Přišla jsem k ní. „Jane ty samozřejmě jedeš taky.“ Snažila se na mě usmát, ale nešlo jí to.

„Aro mě nepustí Bells. Tohle vím na sto procent. Víš jaký je, hlídá si své ovečky.“ Poslední větu řekla s odporem.

„Myslím, že s Arem si problém dělat nemusíme. Na mě dá, a když ne na mě, tak na Renesmee.“ Teď se konečně usmála. Věděla, že mluvím pravdu a možná se už taky začala těšit.

***

„Aro, no ták, ona ti neutíká. Jen se na chvíli přestěhuje.“ Nikdy jsem ho o nic takového nežádala.

„Bells, holčičko moje, chtěl bych ti vyhovět, ale nejde to. Pochop to, Jane patří do gardy, nemůže jen tak odjet. Tebe tu nedržím, ale ona tu zůstane.“ Myslím, že řekl vše co chtěl. Dívala jsem se na něj zklamaně. Přece nemůžu odjet a nechat tady mou sestřičku. Sestřičku, která při mně stála v dobrém i ve zlém.

Bez dalšího slova jsem opustila sál. Slyšela jsem ještě Arův povzdech, ale může si za to sám. Mám ho ráda, za to co pro mě udělal. Ale v některých věcech je prostě hrozný.

„Bello?“ Za mnou se objevila Jane.

Otočila jsem se na ni. Vypadala taky dost smutně. „Ano Jane?“ Snažila jsem si zním normálně, ale nešlo to.

„Bello, nezůstávej tu jen kvůli mně. Nessie si zaslouží lepší život. My tu budeme pořád, kdykoliv se můžeš vrátit.“ Objala jsem ji a kdybych mohla brečet, po tvářích by se mi kutálely slzy. Jen jsem vzlykla.

„Ach Janie, je mi to tak líto. Ale neboj, budeme si volat ano?“ Cítila jsem jak přikývla.

„Kdy odjíždíte?“ zeptala se tiše, když jsme kráčely chodbou k naším pokojům.

„Hodně jsem o tom přemýšlela. Hlavně kam jít a podobně. Ale nakonec jsem se rozhodla navštívit Charlieho, mého biologického otce. Slíbila jsem mu, že se jednou vrátím.“

„Myslíš, že je to dobrý nápad? Co když pozná co jsi zač?“ Zněla vyplašeně. Byla tak starostlivá. Stejně jako Alice, byly si tak podobné a přitom tak jiné. Ani jiné, Jane by mě nikdy neopustila bez rozloučení.

„Nechci se tam zdržet dlouho, jen aspoň popřemýšlím kam dál. Chtěla bych jít do školy a hrát si chvíli na normální lidi, už kvůli Renesmee, chci aby poznala všechno a hra na normální rodinu je to nejlepší nemyslíš? I když mi budeš strašně moc chybět.“ Znovu jsem ji objala.

Když jsme vešly do pokoje Renesmee už spokojeně spala a Victorie stála vedle její postele a zkoumavě si ji prohlížela.

„Ahoj, tak už jsi se vrátila z lovu?“ Otočila se na  mě a já si mohla všimnout jejích zlatých očí. Konečně nabraly takovou barvu jakou měly mít.

„Dá se to tak říct.“ Záhadně se usmála.¨

„Takže Felix, že?“ Věděla jsem, že to mezi nimi jiskří a že by konečně udělal první krok?

„Konečně se rozhoupal. Ale stejně mi bude chybět.“

„Takže jedeš se mnou?“ zeptala jsem se jí.

„Přece bych tě nenechala jet samotnou, když Jane nemůže.“ S vítězným úšklebkem se podívala na  Jane. Ta jen zavrčela.

„Ale no tak, už toho nechte. Neboj Jane, Aro to snad někdy dovolí. Věčnost je přece nekonečná a jednou se určitě zase vrátím.“ Myslím, že tohle ona věděla. Věděla, že kvůli rodině bych dokázala udělat vše. A tady ve Volteřře jsem měla svou rodinu a nehodlala jsem ji jen tak opustit. Na pár let se odstěhuji, ale přece neumírám a svět taky ne.

Musím udělat jednu věc, a to navštívit Charlieho. Odkládala jsem to už hodně dlouho a slib, že se jednou vrátím jsem chtěla dodržet.

Prosím komentářky

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 6. kapitola: