Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - 9. kapitola

03.03.2010 (20:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6131×

Edit: Článek neprošel korekcí.

9. kapitola Problém se časem může vytratit, avšak upíři, kteří pracují na jeho řešení, přetrvávají.

„Dobré ráno.“

„Dobré tati,“ usmála jsem se na něj a podívala mu teplou snídani.

„To jsi nemusela zlatíčko…“ jen jsem nad tím mávla rukou.

„Dělám to ráda tati a navíc, mi upíři přeci nespíme,“ řekla jsem a sedla si naproti němu.

„Tati? Jak jsi se vlastně o tom všem dozvěděl?“ Tahle otázka mě pálila na jazyku už dlouho. Včera jsem se k tomu jaksi nedostali.

„Abych pravdu řekl, úplně náhodou. Byl jsem na rybách, když se tam ukázal ten podivný chlápek, Laurent. A během chvíle nás obklíčili hoši z rezervace a během další z nich byli vlci. Pak mi všechno vysvětlili. To proč se proměnili a co jsou Cullenovi zač.“ Jsme opravdu zvláštní rodina. Když už se nezapleteme s upíry tak skončíme s vlky. Lehce jsem zatřepala hlavou. Lidské oko by si toho ani nevšimlo, tak samo i Charlie.

„Proto jsi věděl, že se vrátím? Myslel jsi si, že jsem s Cullenovými?“ zašeptala jsem. Smutně se na mě usmál.

„Víš holčičko když jsem pochopil co jsou zač, proklínal jsem je, že mi tě vzali… a pak jsi se tu objevila i s tím drobečkem. Jsem strašně rád, že jsi mi ji přivedla ukázat, ale nejsem si jistý, že tu jste v bezpečí. Jestli s Cullenovými nechcete mít nic společného…“ To co říká je to pravda? Opravdu s nimi nechci mít nic dalšího? Co bych dělala kdyby se tu objevili? Má Edward právo vidět svou dceru? Na tyhle otázky je složitá odpověď, ale jedno vím jistě, nechci aby o ni věděli. Odešli a tím se nás vzdali.

„Nechci odejít… aspoň zatím ne. A jestli se tu objeví prostě na nějaký čas zmizíme.“ Pak jsem nechala Charlieho v klidu se najíst a šla se podívat copak dělá ten můj andílek. Victorie říkala, že jí chce vzít na kraj lesa co je za domem.

Jakmile jsem otevřela zadní dveře, uslyšela jsem ten nádherný smích mé malé Renesmee. Pomalu jsem se vydala za nimi. Co kdyby se tu objevil nějaký  člověk. Když jsem vykoukla z poza stromu uviděla jsem jak se snaží Victorie Renesmee chytit. Pokaždé když ji už už má  prostě se ji vyvlíkne. Je rychlá… po Edwardovi. Opřela jsem se o strom a pozorovala je. Bylo to opravdu krásné. To jak se Victorie změnila.

„Je opravdu hezká.“ Nasála jsem ten odporný smrad. Zase ti vlci. Otočila jsem se. Stála tam a s úsměvem na rtech si mě měřila. Byla to menší tmavovláska, ale podle jejího pachu jsem usoudila, že bude patřit k vlkům. Ale nejvíce mě zarazilo, že je to dívka. Přece říkal, že se mění jen kluci. Zvědavě jsem si ji prohlížela.

„Došla slova? Ale i tak je to divné… dítě upíra. Nikdy jsem neslyšela, že by to bylo možné.“ Pořád se usmívala.

„Já taky ne, ale stalo se a jsem za to ráda.“ Snažila jsem se o přátelský tón. Přece jenom jestli tu chci zůstat celý rok, nemůžu si je znepřátelit. To bych potom nemusela tátu vidět už nikdy.

„To ti věřím, je opravdu dokonalá. Upíří a přitom tak lidská.“ Musela jsem s ní souhlasit.

„Hlídáš nás?“ zeptala jsem se.

„Hm… dá se to tak říct. Naši mají strach. Když se tu objevila Victorie předtím, byl z toho opravdu poprask.“ Zněla dost vážně.

„Ale teď se opravdu nemusíte obávat, Victorie už není nebezpečná. Lovíme jen zvířata a vyhovuje nám to. Neříkám, že to není pro ni lehké. To není pro žádného upíra, který se kdoví jak dlouho živil lidskou krví. Ale zvykla si opravdu rychle.“

„Hm.“ Dívala se na mě se zájmem.

„Jinak já jsem Leah.“ Podala mi nesměle ruku. Když jsem se ji dotkla, byla na můj vkus až moc horká.

„Bella,“ řekla jsme ji na oplátku. V tu chvíli se ke mně přiřítila má holčička a skočila mi do náruče. Políbila jsem ji do vlasů.

„Ahoj prcku.“ Leah se k ní přiblížila a lehce ji pohladila po tváři. Malá se vůbec nebránila. Usmála se a taky se jí dotkla. Leah uskočila stranou a malá se začala strašně smát.

„Renesmee tohle se nedělá,“ pokárala jsem ji a omluvně jsem se podívala na Leah.

„To-to nic. Jacob říkal něco o její schopnosti… jen jsem to nečekala.“

„Nezajedeme si na lov?“ ozvala se Victorie.

„Nebyla jsi náhodou včera večer?“ zeptala jsem se.

„No já jo, ale ty ne.“ Usmála se.

„Nemůžu tady nechat malou o samotě.“ Více jsem si ji přitiskla k sobě.

„Půjdu sama, stejně si musím pročistit hlavu, když tak tu počkej a pohlídej ji jo?“ Předala jsem ji malou a vydala se do lesa a samozřejmě Leah zamnou. Neříkala jsem náhodou, že chci jít sama?

Pohled Victorie

Tohle dítě je opravdu neúnavné. Ne, že by mi to vadilo, ale pro normální lidi to může být až moc. Tak třeba pro našeho Charlieho. Dneska je sobota, takže do práce nejede a já jsem tu teď s ním a Nessie zůstala sama. Ovládnou se ovládnu, ale co tu s ním mám dělat? Jen tak sedět a povídat si? To není nic pro mě. Já mám ráda akci a opravdu se mi tu nechce sedět a plkat o blbostech. Povzdechla jsem si.

„Této Vici co teď budeme dělat? Zahrajeme si na schovávanou?“ škemrala ta malá potvůrka.

„Ale zlatíčko, přece víš, že tě vždy najdu.“ Usmála jsem se na ni.

„Ale Charlie mě jen tak nenajde, že?“ začala se smát tím svým zvonivým smíchem a podívala se směrem, kde ten člověk seděl.

„Charlie, dědo Charlie, že si semnou zahraješ na schovku?“ udělala na něj takový ten psí kukuč. No řekněte, kdo by neodolal. Začala jsem se tomu smát.

„Tak dobře Renesmee tak do kolika mám počítat?“ zeptal se Charlie. Viděla jsem na něm, že je docela nervózní. S normálním dítětem by to bylo ok, ale Renesmee dokáže vždy něčím překvapit.

„Tak třeba do pěti,“ řekla malá a během chvíle byla ten tam a Charlie se zmateně díval okolo. Zase jsem se začala smát. Je to perfektní takhle pozorovat lidi. Jejich podivné reakce.

„Je opravdu rychlá…“ podotkl Charlie a vydal se po schodech do vrchního patra.

Zůstala jsem sedět na pohovce a konečně si to tu pořádně prohlédla. Ale po chvíli mě to omrzelo a znuděně jsem pohupovala nohou a broukala si nějakou melodii.

Nejednou začal zvonit telefon. Pořád jsem zůstala sedět, když se z vrchního patra ozval Charlie.

„Victorie prosím vezmi ten telefon, to bude Billy.“ Neochotně jsem se zvedla a přešla k řinčícímu telefonu. Zvedla jsem sluchátko.

„Swanovi,“ řekla jsem svým melodickým hlasem. Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak se ozvalo zavrčení.

„Victorie!!“ A ten hlas je mi povědomí. Moc povědomí.

„Kdo je tam?“ zeptala jsem se ochotně.

„Ty se ještě ptáš ty malá zmije! Co tam děláš? Jestli jsi Charliemu zkřivila jen jediný vlas tak si mě nepřej!“ A už jsem poznala tenhle soprán. Alice Cullenovi. Hlasitě jsem si povzdechla.

„Charlie? Máš tu telefon,“ řekla jsem znuděně a předala sluchátko Charliemu, který se objevil ve dveřích. Ale zůstala jsem stát opodál, abych slyšela o čem si povídají.

„Charlie? Jsi v pořádku? Neublížila ti? Proboha co tam dělá? Přijedeme jen co to půjde, ale do večera by jsme tam měli být…“ ozývalo se ze sluchátka.

„Nikdo se vás neprosil, aby jste sem přijeli. Jen zůstaňte tak kde jste,“ odpálkoval jí Charlie. Věděla jsem proč to dělá. Ví, že když se tu objeví my budeme muset zmizet.

„Cože Charlie? Ale Victorie…“

„Nepleťte se do toho, je tu jen na návštěvě. Neublíží mi…“

„To nevíš jistě Charlie. Prostě přijedeme! Nenecháme tě tam s ní o samotě!“ Byla tvrdohlavá, nechápu Bells jak s ní mohla vydržet.

„Jak chcete,“ rezignoval Charlie a položil sluchátko. V té chvíli do pokoje vešla Bella a Nessie.

„Co se děje tati? S kým jsi to mluvil?“ Byla zmatená. Těkala pohledem z jednoho na druhého.

„To byla Alice… jedou sem i s celou rodinou,“ řekl zachmuřele.

„Bells promiň, za to můžu já, kdybych ten telefon nezvedla…“ Viděla jsem v jejích očích hrůzu. Popadla malou Nessie a mířila si to ven.

„Musíme pryč, nedovolím aby mi ji odvedli. Jsou v přesile, nechci o ni přijít,“ mumlala Bella a pořád si to šinula k autu.

Já, smutný Charlie i zmatená Leah jsme běželi za ní.

„Bells, ale kam pojedeme? Nevyhneme se jim. Kam se chceš schovat?“ Bella se celá chvěla a neměla daleko ke zhroucení, tedy pokud to u upíra jde.

„Já… já nevím…“ vzlykla.

„Tak pojďte k nám. Za hranice se Cullenovi nedostanou.“ Ozvala se najednou ta smradlavá vlčice. To jako dobrovolně máme trávit čas v tom puchu? To ani náhodou, přece musí být i jiné řešení!

Bella chvíli stála i s malou v náručí. Byla čím dál víc nervózní a malá začala pofňukávat. Byla to bezvýchodná situace. Jestli říkali, že přijedou do večera… musí být blízko.

„Tak dobře, ale dovolí to? Pustí nás?“ obávala se Bells.

„Myslím že tam bude menší problém, ale na mě snad dají.“ Řekla Leah a to už jsme nastupovali do auta. Bella připnula malou do autosedačky a šla se rozloučit s Charliem.

„Tati, jak to bude možné vrátíme se,“ objala ho, „prosím pokus se je nějak přemluvit ať už se nevracejí. Vím, že to zvládneš.“

„Udělám vše co bude v mých silách…“ smutně se na ni usmál a pak jsme vyjeli.

„Ale oni se o nás dozví Bells, z jeho myšlenek…“

„Ne nedozví, zaštítila jsem mu je. Pamatuje si jen tebe nikoho jiného.“ Tak to je tedy pocta. Škoda, že u toho nemůžu být.

Jeli jsme rychle. Ale asi po pěti minutách Bella prudce zabrzdila. Leah na ni zavrčela, já jsem se jen usmála a Nessie té se to líbilo nejvíce. Začala se zase smát. Ale teprve pak jsem si všimla proč zastavila. Na cestě stáli ti kluci a nebezpečně si nás měřili.

Bella a Leah vystoupili, já jsem pro jistotu zůstala v autě a hlídala malou. Ta se jen přilepila na sklo a čekala co se bude dít. Taky jsem měla našponované uši.

„Co to proboha vyvádíš Leah?“ řekl ostře ten na pohled nejstarší.

„Ale Same potřebují pomoct, Cullenovi se vracejí. Ony nejsou jako oni. Potřebují se schovat a nikde jinde to není ideální. Cullenovi jsou blízko.“ Ten Sam začal přecházet tam a zpět a sem tam vrhl na Bellu hrozivý pohled.

„Nemůžou se sem jen tak přifrčet a chtít projít a navíc se tu schovávat, ta malá je Cullenová a na ni se smlouva taky vztahuje!“ odpověděl Sam. Ostatní jen přikyvovali. Jen Jacob se tvářil trochu soucitně.

„Ale…“ pokoušela se Leah.

„Žádné ale, prostě ne!“ ukončil debatu Sam.

„Nikdy jsem vás o nic nežádala, a navíc Renesmee je Swanová ne Cullenová. Přece to že je jeden z nich jejím otcem neznamená, že porušili smlouvu. Oni o ní neví a chci, aby to tak zůstalo,“ vložila se do toho Bella.

Slyšela jsem jak někteří zavrčeli.

„No tak Same,“ ozval se Jacob, „je to jen na chvíli, vyženeme Cullenovi odtud. I  když je to jejich území, nemají právo se sem vracet. Udělali tady více škod než užitku a to tu byli jen dva roky,“ řekl Jacob.

Sam se podíval na ostatní a pak přikývl.

„Ale jen na pár dní! A opovažte se lovit na našem území!“ dodal a i s celou smečkou zmizeli v lese. Jen Leah zůstala.

Bella nasedla a společně jsme vyjeli za hranice. Byla jsem taky nervózni, ale jiná možnost opravdu není.

Prosím komentář.

Aspoň smajlíka.

Pro rychlejší pokračování je třeba se pořádně motivovat, a když tu vidím ty komentáře, hned se mi píše lépe.

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - 9. kapitola: