Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » After live - Prolog a 1. kapitola

17.02.2010 (16:30) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6905×

Prolog:

Po celém těle jsem cítila nehoráznou bolest, ale věděla jsem, proč tohle vše musím podstoupit. Věděla jsem moc dobře, že touhle bolestí budu muset projít. Jinak to ani nešlo.

Ano přišlo to nečekaně, ale pro mého andílka jsem byla schopna udělat cokoliv. A když říkám cokoliv, myslím tím i zemřít.

Ihned po porodu mi ji položili na hrudník, ale byla jsem strašně slabá. Nemohla jsem se hýbat. Sotva jsem dýchala. Ale přesto jsem se podívala na ten malý uzlíček, který mi ležel v náručí. Byla tak krásná a hlavně byla moje. Moje sluníčko v chmurných dnech. Můj andílek, kvůli kterému jsem bolest ze ztráty zahnala. I když tu byla, díky ní jsem dokázala být silnější a vše vyřešit tak jak to má být.

A jediné co mi pomáhá tuhle pálivou bolest překonat, jsou ty nádherně čokoládové oči mé dcery. Malé Renesmee. To je zatím jediné na co jsem byla schopna myslet. Vím, že ji pak odnesly pryč a věděla jsem co bude nyní následovat. Byla jsem připravená…

Znovu se mi po těle rozhořel oheň. Křičela jsem. Slyšela jsem jak mi někdo šeptá, že bude vše v pořádku. Že to musím vydržet. A já věděla, že mluví pravdu. Věřila jsem mu, tak jako všem jeho slibům. On a jeho ‚rodina‘ byly teď ti, kterým jsem svěřila svou důvěru. A taky jsem věděla, že jsem udělala dobře. Nic lepšího jsem pro svou dceru a mě nemohla udělat. Třeba jsem konečně našla tu rodinku, která o nás bude stát. Tu která neodejde a neřekne mi, že to bude takové jako by nikdy neexistovali…

1. Kapitola - Osud často narazí na nás jako my na něj

„Kde je? Kde je Renesmee?“ zeptala jsem naštvaně. Přece mě nemůžou od ní držet dál. Já ji neublížím, je to moje dcera proboha.

„Isabello není to dobrý nápad, jsi novorozená…“ snažil se mě přesvědčit Alec, jediný, který se mnou zůstal v místnosti. Ostatní zbaběle prchli.

„Alecu,“ zkoušela jsem to mírněji. „Já ji opravdu neublížím. Zkus mi věřit aspoň ty.“

„Já, já nevím Bello. Jsi upírkou teprve pár minut. Ukoj nejprve svou žízeň, potom můžeš jít za dcerou. Je to napůl člověk nezapomeň. Co když se něco zvrtne a ublížíš ji?“

V tomhle měl pravdu, mohla bych ji ublížit. Je to jediné co mi zůstalo. Tedy ano mám novou rodinu, ale minulost nevymažu i kdybych opravdu moc chtěla.

Usmála jsem se. „Promiň Alecu, já si tedy zajdu na lov, a pak se sejdeme v hlavní sálu.“

„Nechceš chvíli počkat do hodiny tady bude Heidy…“

„Alecu už jsem řekla nechci se živit lidskou krví, akceptuje to otec tak ty prosím taky.“ Nepříjemně mě zaškrábalo v krku. Ale dalo se to zvládnout.

„Zeptej se Jane jestli nechce jít se mnou,“ řekla jsem a vyšla ze dveří. A jak tak koukám, asi ze mě měli pořádný vítr. V celém podzemí nebyla ani noha. To vypadám tak hrozně. Ale určitě jsou všichni v hlavní sále a čekají na Heidy. Povzdechla jsem si.

Než jsem došla na konec chodby uslyšela jsem svým nově nabytým supersluchem kroky a pár vteřin na to se vedle mě zjevila Jane.

„Ahoj Bello,“ řekla a nesměle se pousmála.

„Ahojky sestřičko, tak co chceš jít se mnou?“ Jane jsem měla opravdu ráda, už jako člověk. A ona si mě taky oblíbila. Dokonce to byla ona kdo přemluvil Ara, aby mě nezabil hned v prvním okamžiku, kdy mě spatřil.

„I když to není zrovna můj vkus, víš moc dobře, že s tebou půjdu kamkoliv.“ Kdyby mohla asi se začne červenat.

Vydaly jsem se společně za hradby do lesů. Cítila jsem se opravdu skvěle. Našlapovala jsem lehce a skoro vůbec to nešlo slyšet, dýchat jsem nepotřebovala, ale i tak jsem to dělala. Znovu se mi ozvala moje žízeň.

„Dost mě překvapuje tvoje sebeovládání. To jak já s bratrem jsme byli novorození zabili jsme hodně lidí něž jsme naší žízeň ukojili.“

Smutně jsem se usmála, moc dobře jsem znala jejich příběh. Vyprávěla mi ho jednou v noci, když jsem nemohla usnout kvůli bolestem, které jsem měla s malou Renesmee.

Ležela jsem na posteli a snažila se nemyslet na bolest žebra, které mi můj andílek zlomil. Pohladila jsem si bříško. V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla Jane.

„Můžu na chvíli?“ zeptala se a svými rudýma očima si mě prohlížela.

„Jane víš, že jsem ráda když tu jsi se mnou.“

„Já jen, že jsi se minule ptala na můj příběh. Tehdy jsem tě odmítla, myslela jsem si, že je to dost osobní, ale mám tě ráda Bello a nechci mít před tebou tajnosti.“ Posadila se na kousek postele a položila své studené ruce na mé bříško. Byl to příjemný pocit.

„A co Aro, už ti nezakazuje sem chodit?“ Byl dost proti, když viděl jak moc jsme se zkamarádily. I když mě chtěl za dceru, nikdy nechápal vztahy jako je láska nebo přátelství.

„Umím být velice přesvědčivá, když jde o to co chci!“ Byla jsem opravdu moc ráda za její přítomnost. Každý se jí bál a respektoval, ale já ji brala jako svou upíří sestřičku. Aspoň trochu nahradila to prázdné místo po Cullenových. V téhle chvíli jsem mohla ležet v jiné posteli hodně daleko odtud. Staral by se o mě Edward. Ale může si za to co se nakonec stalo sám. Kdyby mě neopustil bylo by vše jiné.

„Tenhle život jsem si nevybrala dobrovolně Bello, neměla jsem na výběr.

Stalo se to už velmi dávno, přesný rok ti neřeknu. Ne že bych ho nevěděla, ale je to zbytečná informace.“ Usmála se na mě.

„Já, můj bratr a naše matka jsme žili kousek odtud. Bylo nám šest let když nás jednou večer přepadli a dovlékli do sálu. Nikdo nevěděl co se děje. Bylo kolem nás více vystrašených lidí, ale nikdo neměl odvahu se na cokoliv zeptat. Jedině já a bratr jsme ten masakr přežili. Viděli v nás potenciál a nechali nás žít. Ale nemohli nás proměnit hned místo toho nás dali na převýchovu.  A když to bylo možné samotný Aro si nás nechal předvolat a přeměnil nás. My jsme to nechtěli, tedy aspoň já ne, za bratra mluvit nemůžu. Několikrát jsme se snažili utéct, ale bylo to marné pokaždé nás našli a tresty byli kruté. Nechtěj, abych ti řekla jaké, ale jen když si uvědomíš kde jsi, pochopíš.

Aro byl nedočkavý, konečně chtěl vědět co se z nás vyklube, proto nás proměnil v tak mladém věku. Od té doby mu sloužíme. Děláme za něj špinavou práci, na kterou on sám nemá. Bez  nás by byli nic. Ale už jsem si zvykla.“

Ležela jsem pod přikrývkou a přemýšlela, kde jsem se to proboha dostala. Možná nebyl dobrý nápad jít zrovna k nejobávanější rodině na světě. Mohla jsem si vybrat třeba jsem mohla jet na Aljašku za Denalijskými.

„Vím na co myslíš, Bello. Být na tvém místě zmizela bych odtud jak nejrychleji by to šlo. Ale je už pozdě. Ale slibuji, že já tě ochráním tebe i tvé dítě ať je kohokoliv.“ Pohladila mě po tváři a odešla, abych si mohla uspořádat myšlenky.

Svou upíří rychlostí jsem se rozběhla po lese, mohla jsem takhle běžet hodiny, dny a měsíce a nikdy bych se neunavila. Bylo to strašně osvobozující. Náhle jsem zavětřila. Podivná nasládlá vůně. Zastavila jsem se, div do mě Jane nenarazila.

Znovu jsem se nadechla v krku mě začalo hodně nepříjemně pálit. Zavrčela jsem. Kousek za malou mýtinkou se páslo stádo jelenů. Polehoučku jsem se kradla k nim s Jane za zády. Udělala jsem několik rychlých pohybů a už jsem byla zakousnuta do jednoho z nich a vychutnávala tu horkou tekutinu. Pálení trochu polevilo, ale pořád jsem měla žízeň. Zbytek stáda se rozprchl na všechny strany.

„Jane zkus to taky, otec přece nebude mít nic proti tomu kdybys lovila i ty zvířata ne?“ Odhodila jsem mrtvolu a přešla k ní.

„Abych pravdu řekla uvažovala jsem o tom, ale myslím, že by z toho Aro dostal infarkt,“ začala se smát a já s ní.

Objala jsem ji. „Jsem moc ráda, že jsem tě potkala.“

„Doufám že toho nebudeš někdy litovat,“ usmála se na mě.

Společně jsme se vydaly na další hledání. Asi po dvaceti minutách jsme narazily na další stádo. Jen jsem se na Jane pousmála a jedním skokem jsem skolila toho největšího jelena a Jane nebyla o nic pozadu. Když jsem svou oběť vysála do sucha, pozorovala jsem Jane. Šlo vidět, že to není to na co je zvyklá, ale dokázala jelena vysát bez problémů.

Ještě chvíli jsme pobyly v lese a pak jsme se konečně vrátily domů, do Volterry.

„Těšíš se na ni, že?“ Asi to musela vyčíst z mé tváře. Čím jsme se přibližovaly blíže, byla jsem nedočkavější.

„Ani nevíš jak. Je to jedinné co mi zbylo z mé minulosti,“ řekla jsem tiše, ale moc dobře jsem věděla, že mě slyšela, ale raději už nic neřekla a cesta do hlavního sálu proběhla mlčky.

Jakmile jsme vstoupily všechna pozornost se otočila na mě. Bylo tam více upírů než jsem byla zvyklá, ale nenechala jsem se jimi vykolejit a dál pokračovala v cestě k Arovi.

Jakmile jsem k němu došla přede všemi mě objal. „Holčičko moje, už jsem si myslel, že tě dneska nezastihnu.“

„Byli jsme na lovu, otče,“ řekla jsem. To určitě věděl, jen pro něj je poslední dobou čas nějak drahocenný.

„Pořád sis to nerozmyslela?“

„Otče chci to nechat tak, jak to je.“ Políbil mě do vlasů. „Jsi opravdu krásná, ale teď chceš určitě vidět svou dcerušku. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale je úžasná sama uvidíš,“ řekl to s takovou pýchou, že jsem konečně pochopila, že tady se já i Renesmee budeme mít opravdu dobře. Budu tu mít rodinu, která o mě stojí a má mě ráda. Ale když jsem pomyslela znovu na Cullenovi bodlo mě v mém mrtvém srdci.

Já, Jane a Aro jsme kráčeli zadní chodbou přímo ke komnatám. Začínala jsem být opravdu nedočkavá. Konečně uvidím toho svého andílka, andílka kterého jsem devět měsíců nosila a chránila.

Vstoupili jsme do mě neznámého pokoje. Byl opravdu krásný. Byla tady velká knihovna a u ní pohodlné křeslo. Naproti byly obrovská okna z výhledem a u další zdi byla krásná postýlka a v ní spal můj andílek. Pomalu jsem přistoupila blíže. Abych moc rychle nevyprovokovala toho démona co mám v sobě. Cítila jsem Arovou a Janinou blízkou přítomnost. Hlídali mě, ale mě to v tuhle chvíli bylo jedno.

Nakoukla jsem přes okraj postýlky a lehce ji sundala deku z jejích malého tělíčka. Otevřela oči. Byly stejně hnědé jako moje kdysi. Usmála jsem se. Holčička ke mně natáhla své malinké ručičky. Okamžitě jsem ji zvedla a začala ji objímat.

„Ach bože, ta je tak krásná. Moje malá Renesmee.“ Políbila jsem ji na její krátké zlatohnědé vlásky. Kdyby to bylo možné plakala bych.

„Krásné jméno pro krásné dítě,“ řekl Aro a lehce nás objal. „Stejně by mě zajímalo proč zrovna Renesmee.“ Už je tu zase. Už od začátku se ze mě snaží dostat kdo je její otec a odkud vlastně pocházím. Jediné co jsem jim prozradila bylo moje jméno Isabella, nic víc, nic míň. Nechtěla jsem se s nikým dělit o mou minulost. Měla jsem příliš bolestné vzpomínky, než abych je vykládala každému na potkání.

„Otče je to jen jméno nehledej v něm složitosti.“ Renesmee se zavrněla a znovu usnula. Byla jsem tak strašně moc ráda, že tu s ní můžu být. Objímat ji a neublížit ji. Můj vnitřní démon jako by zůstat v lese, tam kam patří.

„Bello, můžu taky?“ zeptala se mě Jane a já ji malou předala. Dívala jsem se jak ji něžně kolébá. U Jane jsem viděla tu obrovskou změnu. Od nenávisti k lásce je jen krůček. A ona se dokonale změnila během několika měsíců z bezcitného vraha na citlivou dívku. Se mnou konečně prožívala to co ona nikdy nemohla jako člověk.

Ale já byla jediná zvláštní. Jediná, která si tenhle osud vybrala a to s Edwardem nebo bez Edwarda. Tady ve Volteře jsem měla vše co jsem chtěla a to i svůj osud. Mého andílka, pro kterého tady budu ve dne v noci.

Doufám že se Vám začátek líbil.

Chcete pokračování?

Napište komentář a možná přidám další :D

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek After live - Prolog a 1. kapitola: