Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Agentka (10)

05.11.2011 (15:15) • Veronixika • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1724×

Agentka: 10. kapitola

„Tak já už půjdu.“ Bella se zrovna chystala jít na svou plánovanou „návštěvu u Angely“.

„Tak se měj hezky,“ usmála jsem se, přičemž jsem se jen lehce dotkla ruky Belly. Okamžitě jsem cítila její dar. Ovšem nestalo se to co obyčejně. Její dar ke mně nechtěl přijít. Vlastně to ani nevypadalo, že bych se snažila, a když Bella zmizela, vůbec nic se nezměnilo, její dar byl nějak moc mocný. Byla by z ní mocná upírka. Problesklo mi jen hlavou a pak jsem si řekla, že musím přijít na to, jak si ten dar vypůjčit. I když po dnešku to bude docela jedno, když se Bella dozví o upírech, bude moci zkusit ten dar použít i jako člověk. I když pochybuji, že by se jí podařilo jej zvládnout, silné dary se občas projeví i u lidí. Přesto jsem se na dveře malinko zamračila, docela mě fascinovaly všechny ty dary a to, že nějaký dar je tak silný, že jej nepřemůžu, mě dosti štvalo.

„Jdeme?“ zeptal se Charlie.

„Ještě moment,“ špitla jsem a přiběhla k jednomu z mých kufrů, vytáhla jsem lahvičku, která připomínala voňavku a trochu jsem s tím pokropila Charlieho.

„Co to děláš?“ řekl po chvíli kuckání.

„Zbavuji tě tvé lidské vůně,“ usmála jsem se a pak jsme vyšli ven, před dům.

„Naskoč si.“ Ukázala jsem na své záda.

„Já umím chodit,“ řekl, evidentně to vůbec nechápal.

„Ale hrozně hlasitě,“ řekla jsem a pak jsem se ďábelsky usmála. „Chceš vědět jak?“ zeptala jsem se a nebezpečně blízko jeho obličeji jsem natáhla ruku.

„Ne.“ Zděšeně ucukl a já jsem se jen rozesmála.

„Vždyť to není tak hrozné, už jsem to jednou udělala a nevzpíral ses,“ řekla jsem a vyhodila si jej na záda.

„Ale to jsem o tom ještě nevěděl.“ Dokázala jsem si živě představit, jak se ušklíbnul, ale už jsem raději vyrazila přímo vstříc upírům.

*Bella*

Byla jsem trochu nesvá. Dnešní chování taťky bylo… divné. Nechoval se jako obvykle. Byl dosti zmatený a říkal občas dosti podivné bláboly. Jako by si myslel, že se stane něco hrozného, nebo nevím co. I když já jsem byla také poslední dobou dosti divná. Nechápu, proč jsem se bála ukázat Edwarda Ag, vždyť to je moje kamarádka. No a přece by nemohla ani tušit, že mají Cullenovi takovéto tajemství. Možná jsem až příliš opatrná. Napadlo mě, a když jsem trochu zapátrala v paměti na dnešní ráno, nebo včerejší večer, kdy se Charlie choval tak divně, Ag byla úplně v pořádku. Chovala se jako normálně, i když kdo ví, jak se agenti chovají normálně? Konečně jsem zahlédla Edwarda a s úsměvem na tváři jsem na něj zavolala pozdrav.

„Ahoj, Bells,“ odpověděl. „Tak co je dnes v plánu?“ zeptal se zvědavě.

„Nevím,“ pokrčila jsem jen rameny a stále se na něj usmívala.

„A vůbec, prozradíš mi, proč ses chtěla setkat zrovna tady?“ zeptal se nejen zvědavě, ale také nespokojeně. Nejspíše měl pocit, že je tu pro mě příliš nebezpečno, i když jsme byli jen kousek od domu Charlieho. Máme doma tajnou agentku a nepotřebuji, aby o tobě něco zjistila. Řekla jsem si v duchu pravdu, ale odpověděla jsem něco jiného.

„Líbí se mi tu,“ plácla jsem první, co mě napadlo. Vlastně, i kdybych řekla, že je tady základna ufonů, znělo by to přesvědčivěji vzhledem k tomu, že zdejší zeleň nesnáším.

Ovšem po chvíli Edward zbystřil a já pochopila, že je něco špatně. A najednou se někdo vynořil z křoví, směřující od domu Charlieho.

*Ag*

Hned jsem věděla, jak co udělat. Byl tam sám, takže plus pro mě. Charlieho jsem nechala o kousek dál s tím, ať počká, než to vyřídím, a vběhla jsem mezi ně. Díky své rychlosti, která byla daleko větší než ta upíří, jsem dokázala Bellu rychle přesunout k Charliemu a přitom se nestát sama kořistí toho upíra, který po mně ovšem chňapnul, a tak jsem uskočila jen o kousek. Jen co jsem se ovšem otočila zpět k upírovi, už tam nebyl sám. Kolem něj stálo dalších šest upírů, ani jsem netušila, odkud se vzali. Na chvíli mě to zaskočilo. Za skoro nepostřehnutelnou chvíli jsem ovšem stála v bojové pozici. Vycenila jsem zuby a z mého hrdla se ozvalo nebezpečné vrčení. Upíři se ovšem nezalekli. Podle jejich parametrů ani neměli proč. Dva z nich vypadali vážně děsivě.

Jedna upírka mi zase připadala hrozně nafoukaně, ale problém by s ní být neměl. Další dva, nejspíše pár vypadali docela mile, vlastně by se dali nazvat jako přátelští, nebýt upíry. A ta poslední byla spíše taková rozjařená, nevěděla jsem, co od ní můžu čekat. Stále se nic nedělo, nechtěla jsem zaútočit jako první, protože jsem musela bránit Charlieho a Bellu. Ovšem hned potom jsem se rozhodla to raději rychle skoncovat. Kdo ví, jestli nemají nějaké dary. Vlastně jsem se rozhodla to zjistit dřív, než je zničím, a tak jsem se vrhla přímo k tomu prvnímu, za kterým tady Bella přišla. Jen jsem jej trochu odstrčila, abych stihla pojmout jeho dar. Sílu jsem si ovšem špatně vyměřila a pobourala s ním nejbližší strom.

Věděla jsem, že se na mě teď vrhnou všichni. Ovšem první jsem se velice rychle vypořádala s novým darem. Hned jsem zjistila, že to nebyl tak dobrý nápad. Najednou jsem totiž slyšela hrozně moc hlasů. Uskočila jsem o dost dál, když se na mě jeden z nich vrhnul. Vyhnula jsem se. Hned jsem potlačila ty hlasy, protože s něčím takovým jsem se již setkala. Kdysi jsem totiž lovila jednoho upíra, co slyšel hlasy mrtvých, tohle bude něco podobného. Raději jsem se, ale soustředila na boj, protože právě jsem dostala pěknou ránu od jednoho z těch upírů. Zasyčela jsem bolestí, ale hned jsem ho odhodila a to celou svou silou, takže pokácel stromy dva. Další útok se dostavil skoro ve stejném okamžiku. Opět jsem uhnula. Šikovně jsem uskočila tak, že jsem srazila dalšího z nich. Pak jsem uskočila dozadu. Chvíli jsem si prohlížela všechny, jak stáli vedle sebe. V tom mě jeden hlas vyrušil z boje.

Autor: Veronixika (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Agentka (10):