Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alec a... Nessie?! - 11. kapitola - konec

06.01.2013 (07:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2456×

Políbila jsem ho. Dlouze a dala jsem do toho všechno, co jsem cítila. Polibek se mi vrátil, já mu ho musela ale poslat zpět. A tak se to opakovalo a opakovalo…

„Nech toho, hlavně nedělej scény,“ sykl někdo nedaleko od nás. Ten hlas bych poznala všude. Rázem jsem se odtrhla od Aleca a otočila jsem se k původci hlasu.

Máma? Mami…

Skočila jsem mamce kolem krku. Tak dlouho jsem ji neviděla, že jsem si ani nevšimla osoby stojící po jejím boku. Zavřela jsem oči, jako kdybych chtěla utéct skutečnosti, že tu je. Že ví, co se děje… nejspíš.

„Dostanu výprask?“ zašeptala jsem se špetkou humoru v hlase a věděla, že to i tak uslyší. Upíří sluch.

„To si piš! Jako nikdy,“ přivětila naoko.

„Moc se omlouvám…“ objala jsem ji ještě pevněji než předtím. Někdo vedle nás si odkašlal. Zvedla jsem nepatrně hlavu, abych viděla… tátu. Když zaregistroval, že se na něj dívám, přišel k nám a objal nás. Mě i maminku. Chybělo mi to. Možná až moc.

„To bys měla,“ přidal se k nám Jacob. Na malý moment jsem odvrátila pohled k němu. Uvědomila jsem si, co viděl… viděl Aleca. Se mnou.

„Jaku… Já ti to vysvětlím,“ začala jsem a zároveň jsem pomalu pouštěla rodiče, abych mohla k němu.

„Dobře, můžeš začít. A radím ti, měla bys vysvětlovat co nejrychleji, protože by mě vážně zajímal důvod, proč tu jsi s tou…“ kývl k Alecovi, „pijavicí.“ Táta chytl mamku za ruku a odvedl ji někam do davu. Alespoň teď se to jeho čtení myšlenek hodilo. Pro jednou.

„Když jsem sem přijela, chyběl jsi mi a… v Alecovi jsem tě trochu našla a… Sakra, Jacobe! Co chceš slyšet?!“

„Co?“ ozvali se oba najednou, jednohlasně.

„Nechte –“ Ani jsem to nestihla doříct, za zády jsem cítila slabé zavětření.

„Nemusí ti nic vysvětlovat, Jacobe. Nessie za nic nemohla,“ vyhrkl táta a ukázal prstem někam za sebe na jednu z upírek. Na Chelsea.

„Jako že…“ Alec se nejspíš snažil najít nějaká vhodná slova a artikuloval rukama.

„Jo, přesně tak. Přistoupila na Arovu hru a rozhodla se pohrát si s vašimi city,“ přiznal za ni, „vyčetl jsem to v jejích myšlenkách. Měla by si je více hlídat.“

Nevěděla jsem, jestli být šťastná a oddechnout si nebo být na sebe naštvaná, že jsem to nezjistila dřív.

„A Demetri a jeho báchorka o zpívající krvi?“ pozvedla jsem obočí směrem k tátovi.

„Opět hra. Snažil se tě jen dostat a okusit krev poloupírky,“ vysvětloval dál. Zaťal při tom čelist a na čele mu naběhlo pár vrásek.

Jak já, tak Alec, ale i Jacob jsme stáli a hltali vysvětlení a snažili se je vstřebat.

„Byl jsem podveden,“ vzlykl naoko Alec, čímž uvolnil napětí mezi námi.

…

Rodina rozhodla, že by prý nebylo od věci vzít mě zpátky domů. Nebyla jsem proti. Sice jsem si v posledních týdnech docela Volterru zamilovala, nějak by mi nechyběla.

„Milý Edwarde, a to si opravdu myslíš, že vám ji jen tak vydám?“ prskal všude kolem sebe Aro, když jsme za ním přišli do jedné z velkých, prázdných místností, kde se schovával.

„Určitě nechceš dělat dusno. Tenkrát jsi to prohrál, tak snad nečekáš, že teď se ti to povede. No tak, Aro, chovejme se jako lidé. Moc dobře víš, že se k tobě nikdy nepřidáme. Že raději zemřeme. A to, že jsi naši dceru nechal ovlivnit… To je úplně jiná věc,“ snažil se mu domluvit táta, ale nevypadalo to, že by si to hodlal rozmyslet.

„Samozřejmě, že ne. Ale v tom případě nechápu, proč jste s sebou tahali ta psiska,“ kývl ke smečce, která stále opodál. Necítili se tu dobře, věděla jsem, že upíři jim nikdy nevoněli. A co teprve upíří sídlo.

„Ty taky chodíš stále se svými přáteli. A tak nevidím jediný důvod, proč bychom si my nemohli přivézt… přátele taky.“

„Oni jsou našimi nepřáteli!“ zkoušel to znovu. Marně.

„Našimi ne. Jen vašimi. Nech nás odejít, prosím tě. Ničeho tímhle nedocílíš,“ táta se snažil o přístupivý tón. Otočila jsem hlavu, protože jsem uslyšela divný zvuk. Alec stál na chodbě, nejspíše na mě čekal. Omluvila jsem se a přešla na chodbu. Potřebovali jsme si promluvit.

Jenže dřív, než jsem vůbec něco řekla, jsem ucítila na krku chladný dotek, jenž vystřídal ostrý stisk, co zanechal nepředstavitelně pálící ránu. Byla jsem si vědoma toho, co se stalo, nemohla jsem nic dělat. Bolest byla příšerná, nemohla jsem se ani pohnout. Měla jsem pocit, jako kdyby na mě někdo hodil škrtnutou sirku. Jako kdyby mě upalovali na hranicích. Z dálky jsem slyšela hlasy, ale příliš matně na to, abych dokázala něco slyšet. Chtěla jsem zakřičet, ale nevěděla jsem, jestli se mi to povedlo nebo ne. Neslyšela jsem svá slova. Neskutečná bolest se spolu s ohněm rozšiřovala dál, od krku níž a níž, až oheň pohltil i prsty u nohou. Ze všeho nejvíc jsem si přála být mrtvá nebo tu nebýt. Necítit to, co jsem nucena snášet. Cukala jsem s sebou ze strany na stranu, v marné snaze to ze sebe setřást, ale oheň jako kdyby se mi mstil a jen sílil. Bylo to nekonečné. Skončí to snad někdy?

…

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat, okolí jsem mlhavě začala vnímat až tehdy, když oheň začal být pomalu, ale jistě na ústupu. Prvně se klidil z kotníků a zápěstí, po chvíli už jsem ho cítila uvnitř sebe a bolest mi přišla ještě nesnesitelnější než předtím, ale stihla zmiznout dřív, než jsem si to uvědomila.

Bála jsem se otevřít oči. Zhluboka jsem se nadechla. Ucítila jsem sladkou vůni a zároveň jednu nespecifikovatelnou.

„Jak to vypadá?“ zeptal se kohosi jemný, lehce altový hlas. Líbil se mi.

„Její srdce už nebije. Je to jen otázka času, kdy se probudí,“ odpověděl onomu hlasu jiný, omamnější, ale přesto tak povědomý, „slyším její myšlenky.“

„Renesmé?“ Na své ruce jsem ucítila teplo. Po chvíli mi došlo, že to je něčí ruka. Stále se mi nechtělo otevřít oči. Na teplý dotek oné osoby jsem zareagovala a stiskla jsem ji. Cítila jsem blízkost několika lidí a byla jsem obklopena několika vůněmi, tak cizími a přitom natolik známými.

Otevřela jsem oči.

Párkrát jsem zamrkala. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Zdá se mi to? Zdá se mi, že vidím každé smítko prachu ve vzduchu, každý detail tváře Je to jako koukat mikroskopem… jen bez něj.

„Jsi v pořádku? Nebolí tě nic? Jak je ti?“ chrlil na mě onen omamný hlas… táta. Pohlédla jsem na něj. Měl tmavě zlaté až skoro hnědé oči. Poprvé v životě jsem tu barvu mohla plně specifikovat.

„Nikdy jsem se necítila líp,“ přikyvovala jsem vlastním slovům. A byla to pravda. Cítila jsem se plná energie. Jako bych prospala celé dny…

„Čtyři dny,“ odpověděl na mé myšlenky táta. Dobře, když jsem myslela celé dny, představovala jsem si tak den, maximálně dva.

„A… co se vlastně stalo?“ posadila jsem se. Až teď jsem si všimla, že jsem jinde. Ležela jsem na takovém tom lékařském lůžku, které bývá v nemocnicích… a u Carlislea v pracovně, prý kdyby náhodou. Jsem doma.

„Demetri tě kousl. Mysleli jsme, že ti to nic neudělá, ale ty ses začala měnit. Nikdy nás nenapadlo, že by to bylo možné, udělat z poloupíra upíra, ale když vezmeš v potaz to, co se stalo, jsi důkaz toho, že to jde a že je to možné. Zvláštní je také doba přeměny. U normálního člověka to trvá nejméně dva dny, nejdéle tři,“ vysvětloval mi znovu. Já jsem upír? Za celou tu dobu mě nenapadlo, že bych se mohla přeměňovat. Divím se, že mě to nenapadlo. Už kolikrát jsem slyšela vyprávění o tom, jak to probíhá… a ono to bylo přesně tak.

„Ale já nejsem – tedy nebyla člověk,“ zhoupla jsem se z lůžka a ocitla se nohama na zemi. Byla to úleva.

„Právě. Zatím jsme s Carlislem nepřišli na žádné možnosti. Hlavně, že jsi v pořádku. Nevěděli jsme, co se ti může stát, jak to dopadne,“ rozpřáhl ruce, a to mě popostrčilo. Rozběhla jsem se k němu a pevně ho objala, stejně jako on mě. Cítila jsem se krásně, v bezpečí. Ani na malý moment mi nevadilo, že mě štípe do nosu sladká vůně. Přímo jsem ji vypudila z hlavy. Jsem s tátou. Jsem doma. Doma?

„A hele, tati… Jak jsme se dostali sem?“

„Víš, když tě Demetri kousl, skočil jsem po něm a roztrhal ho. Alec ho bránil, tak šel s ním… Aro nám byl v patách a rozpoutal se boj. Měli jsme jediné štěstí, že tam byli i jiní, že v převaze stáli za námi. Bylo to sice o fous. Někteří se dobrovolně vzdali, někteří padli,“ řekl mi stručnou verzi určitě zajímavého příběhu, co mě lákal si ho poslechnout.

„Neříkejte mi, že jsem to všechno prospala!“ zanadávala jsem a nervózně si skousla ret. Taťka se zasmál. Tohle mi tak chybělo, že to ani není možné.

„To víš, měla jsi velikou smůlu. Někdy ti to povyprávíme, až tu budeme všichni,“ políbil mě do vlasů, „pár z nás muselo jít lovit, v Itálii se moc zvěře nevyskytuje.“ Lov… Má ruka se ocitla na mém krku. Cítila jsem pálení. Ne takové jako před pár dny, bylo to ale cítit. Měla jsem žízeň.

„Měla bys taky jít.“ Už jsem necítila kolem sebe pevné ruce. Bylo volno, prošla jsem kolem maminky a Jacoba, na kterého jsem se usmála, jak nejvíce jsem mohla, a mamce jsem věnovala dlouhý pohled. Ona mě pochopí. Bylo to naše nemluvné dorozumívání.

Udělala jsem pár rychlých kroků k otevřenému francouzskému oknu v druhém patře a poslední krok jsem udělala do vzduchu. Druhý moment jsem už stála pevně na zemi. Usmála jsem se a rozeběhla jsem se mezi stromy.

…

Bylo to jiné. Byla jsem silnější, rychlejší, měla jsem více rozvinuté smysly… Ale poloupírství mi nějak nechybělo. Dokonce jsem ani moc necítila ten „smrad“ měničů – všichni víme, že mám na mysli Jacoba –, o kterém všichni mluvili. Když už jsme u Jacoba… Když zemřela Chelsea, všechny účinky jejího daru se zpřetrhaly a pouto k Alecovi zmizelo, možná to bylo i jeho smrtí. Trošku mě to mrzelo, on nebyl jako ostatní… Mám tu ale oporu, rodinu a Jacoba. Mého Jacoba.

KONEC

Děkuju vám pár, co jste tuhle povídku četli a podporovali mě, i přes jeden a půl roční pauzu. :) Jsme u konce... Snad mě neukamenujete za ten konec, ale mé plány se úplně změnily od té doby, co jsem povídku začala psát. Rozhodně se ale můžete těšit na další povídku, která se tu objeví během pár dnů. :)

Edit: Pokud by se někomu zachtělo si přečíst něco novějšího z mé dílny, máte to mít. 

Příběh o dívce, kterou sužuje rakovina. Vzdá se léčby, za což se bude proklínat, když potká někoho, kdo jí zasáhne do života. Jenže zpátky už cesta nevede... "V nemoci i ve zdraví." - LEUKÉMIČKA

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alec a... Nessie?! - 11. kapitola - konec: