Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alecovo rozhodnutí - 9. kapitola

23.03.2013 (13:45) • petruss11 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1420×

Víc povzbuzování jsem už nesnesla, nebyla jsem na něj zvyklá. Musela jsem utéct. Běžela jsem lesem asi pět minut, když jsem ucítila krev. Výtečnou proudící krev. Lidskou.

Neovládla jsem se, prostě se mi to nepovedlo. Nechala jsem se vést loveckými instinkty a doběhla až do jeskyně.

Tam krvácelo vlčí mládě. Nechápala jsem, jak mohlo tak krásně vonět, ale zvířata se přece jí, ne?

Sklonila jsem se k němu a začala hladově pít. Najednou se mi pod rukama z vlka stal chlapec. Nemohlo mu být víc než šest let.

Překvapeně jsem se od něj odtrhla a přeměna započala. Už jsem nemohla nic dělat, měla jsem dvě možnosti. Zabít či nechat přeměnit?

Pomalu mi docházelo, že ta první možnost je lepší. Ještě než jsem se mu stihla zakousnout do krku, rychle jsem se mu podívala do očí. Měl je stejné jako Seth. Nemůžu přeci zabít Setha. Musím nechat toho chlapce žít.

Sedla jsem si k němu a položila si jeho hlavu do klína. Celou jeskyní se linula krásná vůně krve. Místo abych se mu zakousla do proudící rány, skousla jsem vlastní ruku. Nakonec to zabralo a já si ho mohla prohlédnout.

Měl stejně černé oči jako můj miláček. Dokonce měl i stejné vlasy. Na sobě měl jen spodní prádlo. Musela mu být zima, protože měl husí kůži po celém těle a modré rty.

Protože jsem věděla, že se vzbudí nejdříve za tři dny a teď mě tu nepotřebuje, přehodila jsem přes něho vlastní kabát a vyrazila.

Zaběhla jsem do nejbližšího města a ukradla jedné staré paní nějaké peníze. Později jsem jí to hodlala vrátit. To by ale nesměla začít řvát přes celý obchoďák.

„Jamesi! Ty lenochu, že tys mi ukradl peníze?!“ Znenadání se u ní objevil chlapec – na první pohled dobrák.

„Ne, madam, nedovolil bych si vám nic vzít. A jmenuji se Eliot, já nejsem můj bratr,“ začal slušně. Věděla jsem, že to není jeho vina, a chtěla jsem mu pomoct. Přiběhla jsem k němu, chytila ho láskyplně za ruku a začala na tu starou paní řvát.

„Co si to jako dovolujete na mého miláčka? On nikdy nic neukradl. A už vůbec by nekradl nic takové chudince, jako jste vy. Ani obličej si neumíte pořádně namalovat. To jsou oční linky nebo druhé oči? A co ta rtěnka? Ani kvůli ní vás nikdo nebude chtít políbit!“ Chtěla jsem pokračovat, ale ona se otočila na podpatku a zahanbeně odešla.

Ještě jsem jí přidala bonus v podobě zhroucení na zem v bolesti. Až pak jsem si všimla nechápavého pohledu Eliota, stojícího vedle mě.

„Nemáš zač. Ráda bych ti to vysvětlila, ale nemám čas. Takže možná někdy příště.“ A odběhla jsem.

Zaplula jsem do prvního dětského obchodu a vybrala tomu klučinovi v lese modré triko s dinosaurem, džínové tříčtvrťáky a modré sandálky. Asi bych ho měla nějak pojmenovat.

Co nejrychleji jsem z obchoďáku zase vypadla a utíkala za tím andílkem, vážně by se mi hodilo jméno. Tedy druhé jméno, první už jsem totiž měla jasně vybrané. Alec. Ale tak mu nikdo nemůže říkat, protože by mě pravý Alec zabil.

Doběhla jsem k němu, umyla ho a převlékla. Nakonec jsem mu postavila jednoduchou postel z listí a trávy. Pak mě napadlo, že hned po probuzení bude potřebovat potravu, a tak jsem mu skočila do lesa pro medvěda, kterého jsem uvázala na konci jeskyně.

Jak jsem čekala, až se vzbudí, měla jsem dost času přemýšlet. O Alecovi a Ress. O tom, jak se s mým malým všichni vyrovnají. O Sethovi. O tom, co mi udělá Aro za stvoření nesmrtelného dítěte, a o dalších věcech.

Musela jsem taky myslet na toho hocha z obchodu. Myslím, že se jmenoval Eliot, docela pěkné jméno. Eliot Alec Cullen – to zní dobře. Ano, můj maličký se bude jmenovat Eliot Alec Cullen.

Po dvou a půl dnech

Už se probouzí! Co na mě asi řekne? Umí vůbec mluvit?

„Ahoj, Eliote, vítej mezi upíry. Určitě musíš mít žízeň, tak jsem ti přivedla medvěda, dej si.“ Po mých slovech otočil hlavičku a jedním skokem byl na medvědovi.

Do pár sekund ho měl vypitého do poslední kapky a dokonce bez jediné šmouhy na tričku.

„Já ale necí být ani vlk, ani upíl,“ zamumlal pak naštvaně. Takže on je měnič? Ale jak to, že už takhle malý? Co mám teď sakra dělat s malým vzpouzejícím se poloupírem a poloměničem?

„Ty nejsi moje maminka, kdo jsi?“ ptal se a valil na mě obrovská černá kukadla.

„Já jsem teta Jane, tvoje stvořitelka. Odteď budeš žít se mnou a mou rodinou,“ řekla jsem mu rázně. Je to přeci jen nesmrtelné dítě, co já vím, jak mě bude poslouchat. „Jak ses sem dostal?“ ptala jsem se.

„Já sem byl oskivý chlapecek, a tak mi tatínek dal páskem a maminka mě bránila. Já jsem utek, ale napadl mě vlk a zranil mě,“ řekl klidným dětským hlasem.

Jaká ironie. Sám je ten nejsilnější predátor na zemi a skolí ho skoro neškodný vlk. Takže oni ho rodiče bili a týrali, tedy hlavně otec. Možná lepší, že jsem ho našla.

„A kdo bude moje nová maminka?“ ptal se pro změnu on.                     

„Esme, doufám,“ odpověděla jsem mu tiše.

+++

S Eliotem tady bydlím už přibližně týden a zjišťuji, že ani nesmrtelné děti nejsou tak zlé, jak se ve Volteře říkalo.

„Co to je?!“ vypískla Bella, která se zničehonic objevila před jeskyní. No jasně, oni mě určitě musí hledat, blesklo mi hlavou.

„To je Eliot, nesmrtelný poloupír a poloměnič. Eliote, to je teta Bella,“ představila jsem je. Vím, že svou otázku asi zrovna takhle nemyslela, ale já se potřebovala vymluvit.

„Zatím ještě vidím!“ rozeřvala se na mě. „Jak jsi nám to mohla udělat? Kvůli tobě nás Volturiovi zabijí!“

„Já vím, Bello,“ špitla jsem potichu. „Když já ho prostě nemohla nechat umřít. On je výjimečný, já to vím.“

„Se mnou to tady neřeš! Z toho se hezky vylížeš sama doma!“ Co následovalo, mi skoro vyrazilo dech.

Ta „křehká“ Bella, co přišla v lidské podobě před pár lety zachránit Edwarda, mě vzala za ucho a táhla pryč z jeskyně.

„Nech Jane na pokoji!“ začal řvát Eliot. Pak se stalo něco neuvěřitelného.

Chytl mě za ruku a oči se mu zbarvily do oranžova, po čemž nás začala obalovat ohnivá koule.

Bella vyděšeně couvla. Dívala se na nás jako děti na mě za mého lidského života. Zase jsem byla vyvrhel. Ta čarodějnice.

Pak se štít začal ztrácet. Bella ke mně znovu, tentokrát opatrněji, přešla.

„Jane, pojďte s Eliotem domů. Sethovi, Alecovi a Esme se moc stýská,“ zkusila to po dobrém. Na mě to dokonale zabralo. Setha jsem neviděla už asi týden a strašně mi chybí. Každá minuta bez něj je jako minuta pekla.

Poraženě jsem se na Bellu podívala, vzala Eliota za ruku a vyšla za ní.

Šli jsme asi pět hodin, přičemž jsem Eliota střídavě nesla nebo sám běžel. Čím blíže jsme byli domovu, tím více mě přemáhal strach.

Já Eliota prostě nedám. Stal se mým bratrem a chráněncem. Tím také navždy bude.

Došli jsme do vily, kde nikdo nebyl. Asi nás všichni hledali. Měla jsem tedy dost času umýt a převléct jak sebe, tak Eliota. Bella měla naštěstí nějaké staré oblečení po Nessie, které se dá dát i klukům.

Nakonec jsme jen čekali mlčky na gauči. Jako první se vrátil Seth. Už jsem to prostě nevydržela. Skočila jsem mu kolem krku a nadšeně ho políbila. Polibek mi naštěstí opětoval. Odtrhl se ode mě, teprve když spatřil Eliota s nechápajícím výrazem.

„Kdo to je?“

„To je Eliot, důvod mé nepřítomnosti. On je nesmrtelné dítě. Vím, že to je zakázané, ale musela jsem ho zachránit. On umíral. A taky - on není jen upír, je z části vlk.“ Konec jsem zašeptala tak, aby mě slyšel jen on.

Po této novince vypadal Seth jako přejetý válcem. Chvíli se zamyslel a pak se rozzářil.

„To musí být on… Ale je na to moc mladý…“ hádal se nahlas sám se sebou. Všiml si mého nechápavého pohledu a začal vysvětlovat.

„No, měniči mají legendu. Praví, že až nám bude nejhůře, povstane modrý měnič a zachrání nás. Myslel jsem si, že je to jen povídačka, ale asi na tom něco bude. Když tady tak vidím Eliota s jeho tmavě modrýma očima…“

Cože?! Eliot je vyvolený? Ale vždyť vlkům přece nic nehrozí, tak jak to, že jsem ho našla teď? Možná se tu měl sám objevit, až bude dospělý.

„A co všechno o něm víte?“ ptala se se zájmem Bella, ze které ten vztek vyprchal a naplnil ji zájem. Trošičku mi připomínala Ara.

„Podle pověstí by měl mít schopnost přenášet se z místa na místo,“ řekl Jacob, který se přihnal odnikud.

Kousek za ním se přiřítila i Nessie s dost špatně dopnutým svetříkem. Bella si ji změřila a pak se zle zadívala na Jacoba.

Mám takový pocit, že už ho nemá tak ráda od té doby, co překřtil její dceru po lochneské příšeře. Nebo možná od té doby, co se do Nessie zamiloval. Bude to asi tak padesát na padesát.

Po chvíli přišli i ostatní členové rodiny. Alec mě bratrsky objal a ostatní mi pokynuli na pozdrav. Teď jsem měla Eliotovu budoucnost ve svých rukách.

„Rodino, tohle je Eliot. Eliote, tohle je Esme, Carlisle, Alec, Rosalie, Emmett, Edward, Bella, Renesmee, Jacob a Seth,“ představila jsem je všechny.

„Eliot je novorozené nesmrtelné dítě. Ty však nejsou tak strašné, jak si všichni myslí. Zatím zabíjí pouze zvířata. Také není jen upír, je i částečně měnič. Vím, že toho po vás chci moc, ale nechte ho tady. Já za něj přebírám plnou zodpovědnost,“ ukončila jsme svou řeč.

Tak co říkáte na Eliota? Moc děkuji všem čtenářům a především: Roel, BabčeS, Michy a Emě za odpověď u sedmé kapitolky.

Petruss11

Autor: petruss11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alecovo rozhodnutí - 9. kapitola: