Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku - 14.

03.06.2009 (21:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1716×

Aliciin pohled: myšlenky!

Celý večer jsem se potom strašném vidění uchýlila do Jazzova křesla a vnímala jeho vůni z jeho kabátu, který jsem si ovinula kolem sebe. Ne že by mi byla zima, ale bylo příjemné cítit alespoň nějakým způsobem jeho přítomnost. Cítit jeho opojnou vůni. Bez něj to tu bylo strašně prázdné. Uvědomila jsem si, že život bez něj si nedovedu ani představit. A už vůbec mi připadalo nemyslitelné to, abych takto strávila zbytek své věčnosti. Bylo krásné pomyslet na to, že za pět dní již bude zpátky. Ještě pět dní a budu ho moci obejmout ve svém náručí. Pět dlouhých dní, a pak už budu jenom s ním. Pět dní a bude konec této beznaděje. Pět dní a má láska se vrátí zpátky. Pět dní, to je má poslední naděje.

Jasperův pohled: myšlenky!

Tři dny. Zbývají nám už jen tři dny a budu opět se svou Alicí. Se svou vílou, se svým andělem, se svou nadějí. Jen tři dny a vše zase bude tak jak má. Konečně zase spolu a i když mi to srdce trhá tak tu zůstanu. Měl bych sice jet okamžitě za ní už jenom kvůli tomu, jak se trápí, ale také i kvůli jejím vizím. Zajímalo mě docela, co neustále vidí, že ji to způsobuje bolest a stále ji to vyčerpává a ničí? Až se vrátím, budu se jí muset opatrně zeptat. A vůbec proč bych ji měl trápit, zeptám se Edwarda, ten to přeci viděl také. Já jen doufám, že mi to řekne.

Aliciin pohled:

Opět přišla do mého pokoje Bella. Byla jsem v Jazzově šatníku, ale rozhodla jsem se, že když je tam Bella tak že si s ní popovídám. Vylezla jsem ze šatníku a šla jsme si sednout na postel, kde již seděla Bella. Sedla jsem si k ní a ona mě objala a začala brečet. Chápala jsem ji, je tak dlouho bez Edwarda a já tu truchlím, protože jsem bez Jazze, ale kdo má větší právo tu truchlit? Samozřejmě že Bella, poněvadž to zažívá poprvé po své proměně a tudíž je to pro ni nové, ale já to zažívám téměř každý rok a pláču tu snad častěji než Bella. Možná na mě mají vliv i ty nové vize. Nevím. Možná je to tak. Ale tak či onak neměla bych si tu stěžovat, na rozdíl od ní to zažívám téměř pořád. Musím se sebrat už jenom kvůli ní.

"Bello chápu tě a vím jaké to je i já to nyní zažívám a bohužel je to na mě až moc vidět. Ale hodně si mě tímto postojem inspirovala a já jsem se rozhodla, že se pokusím tady již netrávit tolik času." A abych ti to dokázala tak pojedeme nakupovat co ty na to?" Doufám, že jsem se rozhodla správě. "Ale Alice to přece po tobě nemůžu chtít. Já vím, jak ty to tady špatně snášíš a navíc již si dlouhou dobu nebyla na lovu." Oponovala mi, ale já se nedala. "Bello, já musím odsud zmizet, ty víš, že se tu užírám a co se týká lovu, však já to nějak zvládnu, mám v tom již léta praxe. Ty víš, jak se v tomhle domě užírám a Esme by to taky udělalo radost." "Ale Alice já vím, že nejen že se potřebuješ rozptýlit, ale také potřebuješ, Jazze a jít na lov a to okamžitě. Podívej se na sebe jak si vyčerpaná a zároveň neuraz se ale šílená po té touze po krvi. Nemůžeš v tomhle stavu nikam jít."Nepřemluvila jsem jí ale já to jen tak nevzdala. "Bells já musím odsud pryč!" začala jsem trochu ostřeji. "Bells jedny nákupy to vám neublíží." "Ale Alice já s tebou jít nemůžu, jsem moc nebezpečná a krvi neumím tak odolávat jako ty. Pochop to já jsem ještě nebezpečnější než ty. To by nedopadlo dobře." "Řeknu tedy Rose, ta se mnou určitě půjde." Souhlasila, rozhodně to bude bezpečnější, než kdybych šla s ní. Alespoň bude mít Rose koho hlídat. A koho chránit.

S Rose jsme tedy vyrazili ale jak jsem později zjistila tak jsme to neměli dělat. Jen jsem vešla do obchodu, ucítila jsem sladkou a lákavou vůni krve. "Rose musíme pryč!!" Nechápavě se na mě podívala a pak pochopila. Všimla si mých černých očí a uvědomila si, že od té doby co odjeli, jsem nebyla vůbec na lovu a to je již 17 dní. A tak jsme se rozjeli domů a já začala v autě brečet bez slz. Vůbec jsem si ani toho nevšimla a byly jsme doma. Rose opravdu dupla na plyn, abychom tu byly takhle brzy. Opět jsem se zase zavřela v Jazzově šatníku a rozhodla, že z něj již nikdy nevylezu. Bylo mi ze mě nanic. Málem jsem je tam svou neopatrností zabila. Och bože ještě že tam nebyl se mnou Jasper. Och můj Bože Jasper ach ne. A opět na mě padla ta strašná úzkost a stesk. Bylo mi v tu chvíli na umření.

Jasperův pohled:

Bylo to strašné nemít tu svou Alici, ale naštěstí jsme se rozhodli, že tuto loveckou akci již ukončíme a pojedeme ještě dříve, než byl plánován časnější návrat domů. Domů zpátky k mé Alici, zpátky k mé rodině. Domů. Za mou jedinou láskou mého života, který mi jen ona zachránila. Jen ona a nikdo jiný. Není nikdo, komu bych děkoval za to, co jsem, nikdo kromě mé Alice. To ona vnesla do mého života radost a naději. " Jazzi už zase tu přemýšlíš nad Alicí?" Zeptal se mě Edward a tím mě vyrušil z mého rozjímání. "No tak trochu. No víš, přeci jenom už tam zítra budeme a já konečně budu mít klid v duši, protože budu vědět, že je v pořádku. A vy konečně budete mít ode mne klid. A nebudete se při pohledu na mne cítit tak provinile." Odpověděl jsem mu a cítil jsem z něho pochopení, což mě překvapilo. Pak mi ještě ukázal více ze svých emocí a já pochopil, že je na tom stejně jako já. Všichni si zažíváme těžké období, které musíme překonat. A netrpím jenom já a Edward ale také Carlislie a Emmett. Sice to oba nedávají nijak znát, ale já je znám. No dávají to na sobě znát, zvláště pak Emmett. Ten to na sobě dává znát docela hodně, než málo. A to hlavně na lovu. Tam se chová jako utržený ze řetězu, ale alespoň vybije svou energii na lovu a ne na mě. To neustálé zápasení s ním mě už vůbec nebaví. "Jazzi, vnímáš mě vůbec?" Zeptal se mě Edward a mě v tu chvíli došlo, že ho celou tu neposlouchám. " Promiň, Edwarde, co si říkal?" A podíval jsem se na něj s výčitkami ve tváři. " To snad není možný. Ty tady přemýšlíš nad Emmettem a mě vůbec neposloucháš. Říkal jsem ti, že by sis měl již začít balit. Jinak takhle nevyjedeme nikdy." Poděkoval jsem mu za připomenutí a začal jsem se jít balit. Vzal jsem kufr a dal jsem si do něj všechny věci, co jsem si sem s sebou bral. Vzal jsem do rukou ještě jednou a doufal jsem, že i naposledy dopis od mé jedinečné Alice a začal jsem ho opět číst. Četl jsem řádek po řádku, písmenko po písmenku. Začal jsem si dokonce pamatovat tahy a křivky jejího písma. Papír již bohužel neměl její vůni, ale i tak mi ji dostatečně připomněl. A pak jsem si vzpomněl, že mám na krku ještě její zásnubní prstýnek. Prstýnek, který byl jako stvořený na její křehkou malou ručku. Vzal jsem ho opět do ruky a prohlížel jsem si ho. Je přesně tak krásný, jako je ona. Už se nemohu dočkat toho až jí opět spatřím.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku - 14.: