Ahojky, dávám vám sem další část povídky tak doufám že se vám bude líbit.
12.06.2009 (16:38) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1421×
Aliciin pohled:
Nevěřícně jsem se na ni dívala. Vůbec mi nedocházelo to, proč na mě tolik křičí. Dělá jako bych mohla za všechno zlé na světě. "A ještě se tváří jakoby nic. Jako kdyby vůbec o ničem nevěděla." A ten její sarkasmus mi trhal moje city k ní jako nic. Chovala se ke mně, jako kdybychom už nebyly ani sestry a, že se tento vztah mezi námi vyvinul dost silný. Moc mě to bolelo a to tak, že i Jasper se musel soustředit, aby mě z toho dostal. "Bello, Alice vážně o ničem neví, tak na ni nekřič." Řekl jí Edward klidným hlasem a mě došlo, že v mé hlavě nic o té věci,o které jsem zatím nic nevěděla, skutečně nic netušila. Bella vypadala dost rozrušeně. Vůbec jsem Jasperovi nezáviděla tenhle dar. Muselo to pro něj být asi velice nepříjemné. "To máš tedy pravdu." Řekl mi Edward a mě došlo, že mi odpovídá na mé úvahy. "Fajn tak když o ničem nevíš, tak ať ti to Edward tedy řekne, abys neřekla." A ten sarkasmus v jejím hlase byl pořád znatelný. Bylo mi líto, že se na mě zlobí. Jasper se konečně postavil normálně a již nebyl v útočné a obranné pozici připraven na Bellu zaútočit. To jeho uklidňování a Edwardova slova Bellu uklidnily a mě tím nejspíše zachránily před smrtí.
Jasperův pohled:
Chování Belly se mi vůbec nelíbilo a Alice z toho byla dokonale mimo. Díky Bells, já toho mám opravdu málo. Ne že by mi vadilo Alici uklidňovat to mi samozřejmě nevadí ale mám rád k tomu klid. A teď ji ještě musím chránit před Bellou. Ale já to říkám pořád, to že je Bella nebezpečná pro okolí a tady je důkaz. Vždyť se nyní chce vrhnout na mou ubohou Alici. Bude mi líto tě zabít Bells už jenom kvůli tomu jak tě má Alice ráda, ale nedáváš mi jinou možnost. Docela bych i pochopil, kdyby se před ni Edward postavil, aby ji chránil ale on místo toho ji tam nechal stát samotnou. "A ještě se tváří jakoby nic. Jako kdyby vůbec o ničem nevěděla." Tak tohle se ti Bells opravdu povedlo. Teď si tomu nasadila korunu. Alice je dokonale mimo, a ty jsi rozzuřená, já toho mám opravdu málo. A Emmett s Rose mi tímhle nevnímáním a sebeobviňováním taky hodně pomáhají. "Bello, Alice vážně o ničem neví, tak na ni nekřič." Řekl jí Edward klidným hlasem. Konečně mu taky došlo, že mi o ničem nevíme a konečně začal taky něco dělat. "To máš tedy pravdu." Řekl Edward směrem k mé božské Alici a mě došlo, že se asi na něco ptala. Už jsem začínal získávat nad jejich emocemi kontrolu. Naštěstí. "Fajn tak když o ničem nevíš, tak ať ti to Edward tedy řekne, abys neřekla." Ještě stačila podrážděně říct a sedla si do křesla vedle Emmetta. To mě dost překvapilo. Čekal bych, že si sedne spíše vedle Rose, ale nechal jsem to být. Hlavně že už začíná být klidná a my se konečně dozvíme, co se to tu stalo.
Aliciin pohled:
Neustále jsem pokukovala po Belle, která zatvrzele seděla v křesle vedle Emmetta. "Jde o to, že zmizela Nessie, no respektive byla unesena někým od Volturiových. To proto je Bells tak podrážděná." Najednou mi všechno došlo. To proto se Rose s Emmettem tváří takhle a to proto na mě Bells takhle vyjela. Ona si myslela, že jsem ten únos viděla. Jenomže když zjistila, že nic nevím. Asi ji nejspíše mrzelo, že jsem nic neviděla a nemohla jsem únosu její dcery zabránit. "Víte alespoň, kdo ji unesl?" Zeptala jsem se směrem k Edwardovi, ale neustále jsem nespouštěla oči z Bells. "Ne bohužel to nevíme." Trochu mě to zamrzelo a doufala jsem, že alespoň viděli únosce, pak bych se mohla na něj zaměřit a třeba ho podle vidění i najít. Když jsem tomu nemohla zabránit, alespoň bych ji mohla zachránit.
Ucítila jsme malou bolest u spánku a najednou to z ničeho nic přišlo. "Vidění." Řekla jsem, abych upoutala jejich pozornost. Viděla jsem zvláštní místnost s jedním oknem a rozmazanou postavu. "Hádám, že to je Nessie." Řekla jsem a něčí ruce jsem ucítila na svých ramenech. Došlo mi, že to bude jistě Jasper. Ale pak se náhle vidění změnilo. Už jsem nebyla ve světlé místnosti s oknem a Nessie ba právě naopak. Z ničeho nic jsem byla opět v mé děsivé místnosti. Jako vždy opět tam bylo nedýchatelno. "Už tvé utrpení brzy skončí Alice, neboj se." Řekl neznámý hlas a já ucítila šílenou bolest, která mě opět ovládala. "Už dost já nechci!!!" zakřičela jsem, ale ten hlas jakoby mě neslyšel. "Nemůžeš ji zachránit a ty to víš. Proč ji nenecháš zemřít, proč se jí snažíš změnit. Víš, co s tebou udělá, až na tohle přijde." Ozval se neznámý ženský hlas, který s tím hlasem, co se mě snažil uklidnit, evidentně nesouhlasil. Ta bolest byla nesnesitelná, křičela jsem bolestí. Pak se ta bolest začala přesouvat do mé hlavy a já se najednou ocitla u nás doma. Kolem mě stály úplně všichni. Jediný, koho jsem neviděla, byl Jasper. Ten mě celou tu dobu držel v náručí a já se svíjela dál tou strašnou bolestí.
Jasperův pohled:
Díval jsem se neustále na Bells a pokukoval jsem po Alici. Ta dělala úplně to samé, co já sledovala Bellu. "Jde o to, že zmizela Nessie, no respektive byla unesena někým od Volturiových. To proto je Bells tak podrážděná." Najednou mi všechno došlo. Hned mi bylo jasné, proč cítím ty sebeobviňovací emoce z Rose a Emmetta. Ihned mi také došlo, proč Bells tak šíleně vyjela po mé Alici. Unesly ji dceru a ona nemohla nic dělat a nyní je její dítě pryč. Okamžitě jsem ji pochopil. Kdyby se stalo něco podobného mě, choval bych se úplně stejně. "Víte alespoň, kdo ji unesl?" Zeptala se Alice směrem k Edwardovi, ale neustále nespouštěla oči z Bells. "Ne bohužel to nevíme." Cítil jsem z Alice lítost. Nejspíše chtěla toho únosce vystopovat pomocí nějakého vidění.
Najednou jsem od Alice ucítil pomocí emocí malou bolest. Ihned jsem se k ní otočil. "Vidění." Řekla, aby upoutala naši pozornost, ale tu moji již měla. "Hádám, že to je Nessie." Hlesla po chvíli a já jsem se podíval na Edwarda, aby mi to vyvrátil nebo potvrdil. A on se na mě jen podíval a řekl. "Možná má pravdu je to dost rozmazané a ona ji nikdy neviděla dokonale. Tohle nejspíše bude vážně Nessie." Bella okamžitě zpozorněla a instinktivně se zvedla z křesla a Emmett s Rose se konečně probrali z toho transu. Chytil jsem Alici za ramena, aby cítila mou přítomnost. Jen jsem se jí dotkl, začala se chvět a začala i klesat. Ucítil jsem z ní vlnu bolesti. Byla velice silná. Lomcovala s ní a já ji pevně svíral ve svém náručí. "Už dost já nechci!!!" Zakřičela a já dostal opět obrovský strach. Ta bolest musela být opravdu nesnesitelná, protože už jen přes ty emoce to bylo strašné. Křičela bolestí a já byl na dně z toho, že ona trpí a já jí nemohu pomoct. Bylo mi na nic už jenom pomyslet a nyní to přišlo. A když se konečně probrala, její bolest neustala, ba dokonce se zvýšila. Snažil jsem se jí uklidnit, ale tento boj byl marný.
Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Alice a Jasper po rozbřesku -23.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!