Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice a Jasper po Rozbřesku -54.

17.08.2009 (22:00) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1165×

XX. Konečně doma

Aliciin pohled:

Čas byl opravdu na naší straně a naštěstí se rychle setmělo a my jsme mohli vyrazit k letišti. Výjimečně jsme šli pěšky a částečně i chvílemi běželi. Celou tu dobu jsme se domlouvali s vlkodlačími přáteli-nepřáteli o tom, kdo poletí jakým letadlem. Nakonec jsme se dohodli, že polovina z nás tedy ta mužská část poletí s jednou polovinou vlkodlaků a ta druhá s tou druhou polovinou. Rozdělili jsme se tak hlavně kvůli Nessie. Bylo mi sice líto, že na další let budu muset počkat do zítřejšího rána, ale nedalo se nic dělat. Rosalie s Emmettem měli vášnivé rozloučení. Edward s Bellou téměř stejné jako oni dva a Esme s Carlislem měli jen letmý polibek. Já jsem se podívala Jasperovi naposled do jeho čerstvě trochu zlatavých očí, a ač nerada jsem ho nechala jít dál do letištní haly. Stála jsem u prosklených dveří, až dokud mi nezmizeli z dohledu a poté jsem šla s ostatními zpátky do hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni.

Vešla jsem do pokoje a sedla jsem si do křesla. Esme s Rose si sedli vedle mě na gauč a Bella se šla vysprchovat. Během toho, co byla Bella ve sprše, jsem dostala opět po dlouhé době vidění. Bylo to však to zvláštní vidění minulosti. Bolela mě z toho šíleně hlava. Trhla jsem sebou a viděla jsem před očima to, co jsem nikdy vidět nechtěla. Byla tam tma a přes mlhovinu, která byla všude kolem se toho mnoho vidět nedalo. Všimla jsem si, že mám na sobě nějaké šaty, či co to bylo a nedaleko ode mě ležela nejspíše šedivá a špinavá deka. Nelíbilo se mi tam. Pak se náhle otevřely dveře a v záři světla stála mužská postava. Přes to světlo a tu mlhu jsem mu neviděla do tváře. "teď už ti nikdo neublíží, to ti slibuji. Už nebudou žádné šokové terapie. Přísahám." I když jsem toho člověka neznala, věřila jsem mu každé slovo, které mi řekl. Měl tak krásný hlas. Za ním stála jiná postava a měla před sebou vozíček. "Pojď, vstaň, podíváš se do zahrady." Vstala jsem a posadila jsem se do vozíčku. Toho chlapce či muže, nevím, kdo to byl, poslal pryč a sám mě tlačil dál. Pak jsme vyjeli ven na denní světlo, bylo po dešti, ještě bylo zataženo a já ucítila čerstvý vzduch. Krása a nádhera však netrvali dlouho. Po pár minutách se na místě před námi objevila jiná postava. Dlouho jsem se musela soustředit než jsem poznala o koho se jednalo. Byl to James.

Náhle jsem se probrala v náručí vyděšené Esme za zády a u nohou klečící Rose. Byla jsem položená na pohovce. V tu samou chvíli se otevřeli dveře od koupelny, ve kterých stála Bells zabalená do osušky. Co má tohle zase být?

Jasperův pohled:

Pomalu ale jistě se setmělo a my jsme mohli vyrazit na letiště. Chvíli jsme běželi a pak jsme zase šli lidskou chůzí, abychom zapadli, a celou dobu jsme rozebírali to, kdo kdy jak a s kým poletí. Nakonec jsme se dohodli, že polovina vlkodlaků poletí s naší mužskou skupinou a další polovina poletí s "dámami" až ráno. Byli jsme tak rozděleni hlavně kvůli Nessie, jelikož by jí Bella nedovolila být s Jakobem. Nechápu proč jí v tom neustále brání, vždyť podle Alice jsou si souzeni. No ale to byla prostě celá Bella. Došli jsme k letišti a všichni jsme se začali loučit. Vlkodlaci sice byli trochu nervní z některých našich loučení a to obzvláště z loučení Emmetta a Rose. Pohlédl jsem Alici do jejích zlatavých očí, protože cestou sem jsme byli ještě každý z nás na malém lovu.

Vstoupili jsme do letištní haly a šli jsme k odbavení zavazadel, která jsme si ještě vzali s sebou. Poté nás čekala jen osobní prohlídka a po nepříjemné prohlídce jsme nasedli do letadla. Letuška jako vždy vykládala, pro nás všechny opět a zase ty samé nudné věci. Abychom nebyli nápadní, udělali jsme vše co po nás vyžadovala a dále se o nás nestarala. Seděl jsem opět u okna a Emmett seděl vedle mě jako takový osobní strážce. Bylo mi tu dost nepříjemně, jelikož sedět v letadle plném lákavé potravy a ještě ke všemu bez Alice, bylo to tu pro mě doslova peklo. Nedýchal jsem a Emmett mě každou chvíli kontroloval. Ach Bože, tohle bude dlouhý let.

Aliciin pohled:

Bolela mě z toho strašně hlava. Myslela jsem, že mi snad pukne. Esme s Rose mě neustále drželi, abych si neublížila. Byla to nesnesitelná bolest. Kdybych mohla, přála bych si zemřít. Během toho se Bella blesku rychle oblékla, aby mohla Esme a Rose se mnou pomoct. Vystřídala Rose u mých nohou a Rose zase vystřídala Esme. Ta mezi tím hledala mobilní telefon. "Rose pomoz mi prosím! Zabij mě! Zabij MĚ!" škemrala jsem. V té agonii jsem trochu zahlédla jak si Rose s Esme vyměnili pohledy. "Půjdu do koupelny děvčata to vyřídit." Pověděla tichým hláskem Esme, ale pro mě to bylo jako kdyby křičela a ta hlava se rozbolela ještě více. Nemohla jsem to již déle vydržet. "Rose pust mě! Pust mě!" bylo to šílené. Rose mě pustila a Bells také. Schoulila jsem se do klubíčka a doufala, že to již přejde. Rose s Bells odešli do ložnice, abych měla klid. O chvilku později vylezla esme z koupelny. Všimla si Rose, která se dívala z ložnice a šla za ní. Nechaly mě tam samotnou. Asi po třech hodinách ta bolest ustala. Pak jsem na ně houkla aby vylezly. Bylo pět hodin ráno. Esme ke mně přišla a začala se mě opatrně vyptávat na to, co jsem viděla. A tak jsem začala vyprávět Rosalie a Bella poslouchaly také. "No byla jsem v tom ústavu. Byla tam tma a zima a pak se náhle otevřeli dveře a v nich stála neznámá postava. Ta mi řekla, že vše již bude dobré a já jsem jí věřila. Posadila mě na vozíček a odvezla mě ven na vzduch. A víte, kdo se tam objevil? James." Všechny ztuhly. Byly strnulé. "Nejspíše takhle to tenkrát začalo. Jamesovi jsem nesmírně voněla, jak jsme zjistili z toho videa, které natáčel s Bellou. V něm se jí svěřil s tím, že mě již dávno zná. Nechtělo se mi tenkrát v to moc věřit, ale poté jsem zjistila mnoho o své minulosti. Jen vzpomínky ne, za což jsem byla mnoho let vděčná a teď když je nechci ještě více, se začínají ukazovat." Všechny mě poslouchaly a nic neříkaly. Nechápu to. Proč se mi musí vracet paměť, tak bolestná, když o ni nestojím?

Jasperův pohled:

Dost mi vadila ta lidská krev. Bylo by tu tolik nevinných obětí. Ne nesmím na to myslet. Tohle by Alici ublížilo. Pohlédl jsem přes Emmetta, sedícího vedle mě, na Edwarda a ten mi přikývl na souhlas s tím, že by to Alici ublížilo. Nessie si vychutnávala cestu v blízkosti Jakoba a ani jsem se jí nedivil. Pak však náhle zazvonil telefon. Pro lidské uši naprosto neslyšitelně ale pro nás přesto nahlas a zřetelně. Byl to telefon Carlislea. Bylo mi jasné, že se muselo něco stát. "Halo Esme, co se děje?" zeptal se Carlisle esme do telefonu tak aby si toho nikdo téměř nevšiml, ale letuška ho zpozorovala a šla k němu. Edward seděl vedle Carlislea a tak začal hrát divadlo jak je mu špatně a vydával pazvuky, aby to vypadalo, že to děla on. Carlisle pak strnul. Byla z něj cítit úzkost. "Esme hlavně klid." Utišoval tiše svoji ženu. Zaposlouchal jsem se do jejich konverzace, i když se to nesluší. A pak jsem uslyšel Esme. "Jak se mám asi uklidnit. Opět má tu svou vizi minulosti a má šílené bolesti." Jen to jsem slyšel a stačilo mi, abych pochopil, o co se jedná. Moje maličká opět trpí a já jí nejsem nablízku, abych jí mohl pomoci. Pohlédl jsem na Emmetta a naznačil jsem mu, aby mě chytil, abych něco nevyvedl, než doletíme do států.

Emmett mi naštěstí vyhověl. Rozhovor mezi Carlislem a Esme skončil a Carlisle byl z toho zoufalý. Jenomže to co se dělo, uvnitř mě, bylo mnohonásobně větší. Šelma uvnitř mě zápasila s mojí dobrou stránkou ještě více než kdy jindy. Nejen že bojovala proti žízni, ale také kvůli Alici.

Naše letadlo dosedlo na ranvej a já jsem nejrychlejší možnou lidskou rychlostí vyběhl z letadla a po příšerně pomalé kontrole jsem se rozběhl k našemu domu přes les. Běžel jsem až do té doby než jsem spatřil náš potemnělý dům v nočním světle. Vběhl jsem dovnitř a rozsvítil jsem pokoje v celém domě. Ve mně to vřelo. Rozběhl jsem se do lesa, jelikož jsem to již nemohl v sobě déle udržet. Doběhl jsem až téměř k Seattlu. Tam jsem se zastavil na srázu skály. Pode mnou bylo rozbouřené moře. Až tam jsem se tak trochu uklidnil. Ten běh mi opravdu pomohl vyčistit si hlavu.

Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku -54.: