Ahoj, Takže vám sem dávám další část povídky. Předem se omlouvám za chybky a překlepy. a doufám, že mi zde zanecháte alespoň nějaký komentík.
28.05.2009 (17:30) • Tahmed • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1721×
Aliciin pohled: myšlenky!
Celý týden jsem těžce nesla, bez něj tu bylo takové ticho a prázdno. Ne že by byl Jazz nějak hlučný, ale strašně moc mi chyběl, dokonce jsem volala i do Denali Carlisliovi, aby mi řekl jak je na tom Jasper ale, aby mu nic neříkal. Aby mu vůbec neřekl, že jsem volala, poněvadž jsem nechtěla, aby ho to trápilo, to že mi tolik chybí. Je to tu bez něj těžké. Celý týden se před svou rodinou snažím jako vždycky když jsem, bez Jazze předstírat, že je mi fajn. To mi ale není. Je to těžší a těžší hrát tvrdou a silnou. Vždycky, když jsem sama doma, dopadne na mě obrovský stesk. A abych byla alespoň trochu klidnější tak mu v tu dobu co v domě nikdo není, zalezu do studovny. Ve studovně si sednu do jeho oblíbeného čtenářského křesla a schoulím se tam a vdechuji jeho vůni, která díky mým častým návštěvám už přestává být cítit. Kdybych, mohla, začala bych tam jistě i brečet. Jenomže to já nemůžu. Když mě omrzí být schoulená v jeho křesle, slezu z něj a začnu si číst jeho poznámky a zápisky, abych alespoň tam měla jeho blízkost téměř na dosah. Nikdo o mé slabosti neví, kromě Esme, která mě přestihla, když jsem zrovna byla v jeho křesle i se zápiskem v ruce a četla jsem si ho. Když mě Esme viděla, nepotřebovala jsem ani Jazzovu schopnost abych poznala jak moc jí mi je líto. Řekla mi, ať tam zůstanu, jak jsem a jestli chci, takže nikomu nic neřekne o mé malé slabosti a touze po Jazzovi. Jenomže časem a mým hodně častým navštěvováním studovny jeho vůně pomalu ale jistě začala mizet. To né jestli odsud zmizí jeho vůně, kam se bude potom moci schovat moje prázdná náruč, když tu on nebude cítit. Musím sem již přestat chodit, jenomže kam se mám teď schoulit? Jeho vůně už je tady ve studovně téměř pryč. Co teď?
Jasperův pohled: myšlenky!
Chybí mi. Chybí mi má malá láska, která je smyslem mého života. Jediná, která mě zase vrátila do života po životě. Jediná, která mi dává sílu všechno tohle překonat. A ten prstýnek, ten jsem nesundal z krku, kde mi visel na řetízku. Večer co večer noc co noc neustále čtu ty řádky a i když je už dávno znám nazpaměť čtu si je znova a znova. Každý večer k nám volá Esme a říká nám, jak se jim daří. Alice moje malá Alice to prý nemá beze mne vůbec lehké. Den po našem odjezdu prý dostala to strašlivé divné vidění. Když jsem to slyšel, chtěl jsem za ní okamžitě jet. Měl jsem v tu chvíli o ní takový strach. Esme se mě sice snažila uklidnit, ale moc jí to nešlo. Ani moji bratři to nějak nezvládali, ale udrželi mě v Denali. Kdybych odjel, museli by tam zůstat ještě déle, aby načerpali ještě krev, kterou jsem měl načerpat já. Od toho Esmeina volání jsem byl více a více nejistý v tom, abych nenasedl do auta a nejel za Alicí zpátky do Forks. Večer co večer jsem začal trávit se "svým otcem" a čekali jsme na to až Esme znovu zavolá. Jednoho dne nám Esme opět volala, aby nám řekla, jak se jim daří. Nejhůře to prý zvládá Bella, ale tohle říká vždycky, jenomže mě bylo jasný, že Alice trpí mnohem více, jenom to nedává tak okatě najevo. Ale to, co nám sdělila, mi vyrazilo dech, a to je co říct, aby někdo uzavřel upírovi kyslík a on ho potřeboval. Kdyby mohla tak by mi při jejích slovech začala tuhnout krev v žilách a srdce by přestalo bít. Její slova mi zní pořád dokola v mé hlavě. "Šla jsem hledat Alici, protože Bella to těžce nesla a zase to na ni padlo, aby mi s ní šla pomoct dostat ji z koupelny. Ale to co jsem viděla, bylo neuvěřitelné. Nemohla jsem ji totiž vůbec najít. Hledala jsem ji v jejím pokoji, ale tam nebyla a tak jsem šla za její vůní a našla jsem ji v Jazzově studovně. Byla schoulená do klubíčka v Jazzově křesle a v ruce držela jeho zápisky, které si četla. Bylo mi jí tak líto. Myslím, že kdyby se teď Jazz objevil u nás doma, myslím, že by svoji studovnu již nepoznal." Nevěděla, že to slyším i já. Myslela si, že tam nejsem a že mluví jenom s Carlisliem, ale to už dávno nebyla pravda. Byl jsem tam s ním a slyšel vše. Vše co by mi Esme nikdy neřekla, kdyby si nemyslela, že tam nejsem. Měl jsem sto chutí rozjet se domů popadnout svoji malou Alici do náruče a již ji z ní nepustit. Ale teď byla má náruč prázdná.
Aliciin a Jasperův pohled:
Chybíme si navzájem. Každý toužíme po tom druhém. A oba dva máme prázdnou náruč.
Autor: Tahmed (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Alice a Jasper po Rozbřesku - 8.:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!