Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 11. kapitola

27.03.2011 (07:00) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1967×

Pohled Aleca

Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona doopravdy chtěla zůstat se mnou.

„Víš, Bells, já bych s tebou moc rád zůstal, ale nevím, co na to řekne Aro. Co když to nedovolí? Vždyť nás poslal, abychom vás dovedli, tak si nemyslím, že by nás jenom tak pustil.“

Vtom do pokoje vlítla Alice a začala pokřikovat:

„Ano, ano, ano, ano.“ Vůbec jsem ji nechápal. Podíval jsem se na Bell, ale ta to asi taky nepochopila. Najednou se Bella začala smát a vyhodila Alice z pokoje. Podíval jsem se na ni, abych se jí zeptal, co to bylo, ale jenom na mě zakývala hlavou. Tak jsem to nechal plavat a pokračoval, kde jsem skončil.

„Takže opravdu nevím, co na to Aro řekne,“ dořekl jsem.

„Tak co kdybychom se ho šli na to zeptat?“ navrhla Bell. Jen jsem přikývl a šli jsme ruku v ruce do hlavní síně. Jako vždy Aro seděl na trůnu a povídal si se svými bratry. Jakmile jsme přišli, okamžitě se na nás podíval.

„Omlouváme se, pane, ale chtěli bychom se vás na něco zeptat,“ řekl jsem opatrně. Pouze ke mně natáhl svou ruku. Pochopil jsem. Vložil jsem svou ruku do té jeho a počkal jsem. Na chvíli zavřel oči a soustředil se jen na mé myšlenky. Poté je otevřel a usmál se na mě. Doufal jsem, že to myslí dobře. Poodstoupil jsem dozadu za Bellou. Ta se na něj jenom usmívala.

„Jistě, můžete. Ale jen pod jednou podmínkou,“ naznačil. Já jsem jenom s hrůzou čekal, co z něj vyleze. Bál jsem se, že bude chtít něco hodně zlého.

„Ta podmínka je, že až budete mít svatbu, musíte nás pozvat. Přeci musíme vidět, jak vypadá nevěsta. A také, abychom vám mohli dát svatební dar. Doufám tedy, že svatba bude,“ říkal. Hodně jsem si oddychl. Ale nevěděl jsem, jestli si mě Bella bude chtít vzít. Však ještě máme čas. Teď mi to doklaplo! Proto Alice křičela. Ona věděla, že nám to Aro dovolí. A Bell to věděla! Však ještě uvidí.

„Děkujeme, pane. Určitě vás pozveme, pokud svatba bude,“ začal jsem.

„Jistěže bude! Vždyť je to jasné!“ křičela najednou zase Alice. Bella se jenom začala smát, ale pak najednou přestala a předstoupila před Ara.

„Pane, mohla bych mít ale také jednu podmínku?“ zeptala se opatrně.

„Jistě.“

„Mohla by jít má sestra s námi. Nerada bych ji měla od sebe tak daleko,“ vysvětlovala. Aro se chvíli jenom díval střídavě na Bellu a Alice, ale nakonec se usmál.

„Ale jistě, má drahá. Přece nebudeme rozbíjet rodinu. Rodina je to nejhlavnější přeci. Ale teď už si běžte zabalit, ať nemusíte poté spěchat.“ Všichni jsme poděkovali a utíkali do pokojů. Alice do svého a já s Bellou do mého. Bella se na mě jenom dívala s otazníkem v očích. Jen jsem jí řekl, že si potřebuji něco zařídit, ať nikam nechodí.

Rychle jsem vyběhl z hradu. Vzpomněl jsem si, že je léto, tak jsem šel Belle koupit nějaké šaty a něco, co by se k nim hodilo. Šel jsem do obchodu a hned se mi jedny zalíbily. Měly takovou tyrkysovou barvu, tak jsem je koupil. Po cestě zpátky jsem se ještě stavil ve zlatnictví. Koupil jsem jí zlatý řetízek s přívěškem modrého motýla. Doufám, že se jí bude líbit. Jak jsem šel z obchodu, všiml jsem si těsně u dveří krásného snubního prstenu. Chvíli jsem se rozmýšlel a nakonec jsem ten krásný prsten koupil. Říkal jsem si, že až bude vhodná chvíle, požádám ji o ruku. Zatím jsem prsten schoval do kapsy a utíkal zpět do hradu. Bella čekala na posteli přesně tak, jak jsem ji prosil.

„Alecu? Proč jsem na tebe měla čekat? A kam si šel?“ ptala se hned. Jen jsem se na ni usmál a podal jí tašku se šaty. Dívala se na mě jak na blázna, tak jsem jí pokynul, ať to otevře. Vytáhla z ní šaty a najednou byla nalepená na mně.

„Děkuji, Alecu. Moc ti děkuji. Jsou moc nádherné. Ale tos nemusel. Ale opravdu moc děkuji,“ děkovala mi pořád.

„Ale to nic, Bell. Jenom jsem si říkal, že bys měla mít nějaké šaty, když tady nic nemáš. Jsem rád, že se ti líbí,“ říkal jsem jí. O prstenu jsem jí nic neříkal. Najednou se však Bell zarazila. Nechápal jsem, co se děje, tak jsem se na ni podíval. Ta se jenom dívala na mou kapsu, kde byl prsten. Lekl jsem se, co se děje.

„Bell? Co je?“ zeptal jsem se.

„Ale nic. Jenom se mi zdálo, že máš něco v kapse,“ říkala. Přemýšlel jsem, jestli ji mám požádat o ruku teď, ale říkal jsem si, že je ještě moc brzy.

„Aha. No, nic tam nemám,“ zalhal jsem. Bell to asi poznala, protože se na mě nedůvěřivě podívala. „Dobře. Něco tam mám. Ale teď ti to říkat nebudu. Až někdy jindy. Ano?“ zeptal jsem se. Bell se na mě chvíli dívala, ale pak se usmála.

„Dobrá tedy. Ale slibuješ, že mi to jindy řekneš?“ zeptala se. „Nebo ukážeš,“ zaslechl jsem. Asi jsem blbě slyšel.

„Slibuji,“ řekl jsem jí. Ona se na mě jenom smutně usmála. Nevěděl jsem, co je.

„Bell, co se děje?“ zeptal jsem se raději.

„To nic. Jenom jsem si myslela, že… ale nic,“ řekla nakonec. Poté jsme si povídali, ale nakonec přišla do pokoje Alice, že už jedeme na letiště. Tak jsme se zvedli a šli se rozloučit s Arem.

„Oh, vy už odcházíte,“ vydechl.

„Ano, pane. Děkujeme, že jste nám to dovolil,“ poděkoval jsem ještě. Jenom přikývl. Chtěli jsme už jít, ale Aro si se mnou chtěl potřást rukou. Neviděl jsem důvod, proč ne, tak jsem mu ji podal. Avšak Aro se najednou začal usmívat jako sluníčko. Pak jsem si uvědomil, že teď ví o tom prstenu. Začal se na Bellu usmívat, tak jsem se radši otočil a šli jsme pryč z Volterry.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 11. kapitola: