Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 16. kapitola

23.04.2011 (09:45) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2371×

Pohled Jasper

Když jsme s Alecem a Jane vyšli ven, holky šly s námi.

„Vy s námi nemůžete jít! Tohle není lidská záležitost!“ zařval jsem na ně. Ani jsem si to neuvědomil, ale Alice se najednou otočila a utíkala do auta.

„Co děláš?! Al je na tebe tak milá a ty na ni jako řveš?! Myslela jsem si, že jsi jiný! Asi jsem se v tobě spletla,“ křičela na mě Bella. Otočila se a utíkala za Alice. Všichni jsme se za nimi dívali. Pak jsem se otočil na Aleca a Jane.

„Takže, jestli tu chcete zůstat, potřebujeme vědět, proč jste tady,“ začal jsem mile.

„To vás nemusí zajímat!“ zakřičela na nás Jane. „ To je naše věc, proč jsme tu! Nestarejte se!“

„A dost! Neřvěte po sobě jak malý děcka, sakra! Musíme tu něco vyřešit,“ dodal Edward. Všichni jsme se na něj otočili. Najednou byl klid. Nikdo nic neříkal. Pak jsme všichni uviděli Alice s Bellou. Al měla červené oči. Asi od pláče. Moc mě to bolelo vidět ji takhle. Alice se rozešla směrem ke mně.

„Víš, Jaspere, jak jsi říkal, že to nejsou lidské záležitosti…“

„Alice, promiň. Nechtěl jsem na tebe kři…“

„Nepřerušuj mě, když mluvím!“ zakřičela na mě Al.

„Jak jsem už začala, říkal jsi, že to nejsou lidské záležitosti. Jenže nám je to jedno. Jednou stejně budeme upírky. Ať už to udělá kdokoliv, budeme jako vy. Takže jenom pro zajímavost, rády bychom věděly, co se tady děje,“ dořekla Alice. Už jsem se nadechoval, že odpovím, ale Alice přerušila.

„Ne! Nemusíš nic říkat. My budeme jenom poslouchat. To my jsme sem dovedly Jane a Aleca, takže je to i naše záležitost. Už jsem skončila. Můžete pokračovat,“ dořekla. Otočila se a vrátila se zpátky k Belle. Ta se na ni usmála a pokynuly nám, abychom pokračovali.

„Chtěli jsme vědět, jestli lovíte zvířata nebo lidi,“ zeptal se Edward.

„Samozřejmě, že loví zvířata!“ zakřičela Bella. Edward se na ni zlostně podíval.

„Ty do toho nemáš co mluvit. Co ty víš, co loví?“ zeptal se jí naštvaně Edward.

„Vím to, protože máme s Alice určitý pravidla u nás doma,“ odpověděla už klidně.

„A smíme vědět, jaká pravidla to jsou?“ zeptal jsem se.

„Ale jistě,“ odpověděla Alice a otočila se na Bells.

„Nesmí lovit lidi v dosahu 50 kilometrů od Forks. Pokud budou lovit lidi, nesmí chodit do školy, nesmí chodit do města, nikdo je nesmí vidět, ať už sousedé, nebo někdo ze školy, nesmí zůstat se mnou nebo Al nikde o samotě. To je první možnost. Druhá možnost je, že nebudou lovit lidi, ale pouze zvířata. Pak můžou chodit do školy, do města, může je kdokoliv vidět a můžou být s námi o samotě. Kdekoliv a kdykoliv. To je myslím všechno,“ dořekla Bella za Alice. Chvíli jsme se na ně dívali, ale pak jsem odpověděl.

„V tom případě nemáme žádné problémy,“ dořekl jsem. Edward se pořád neměl ke slovu.

„Takže to je všechno. Uvidíme se ve škole. Zatím,“ dořekl najednou Edward.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem tak potichu, že jsem doufal, že to Al neslyšela. Podíval jsem se na ni a ona měla slzy v očích. Asi to slyšela. Bella se k ní naklonila.

„Jestli chceš, běž za ním,“ pošeptala jí. Ta se na ni jenom podívala, ale pak zakývala hlavou, otočily se a odešly domů. Pořád jsem musel myslet na to, jak se na mě Alice dívala se slzami v očích. Byl jsem takový debil! To snad není možný!

Pohled Jane

Byla jsem hodně šťastná, když mi Alice s Bellou dovolily u nich zůstat. Hlavně si musím dávat pozor na toho čtenáře myšlenek. Myslím, že se jmenuje Edward. Akorát tedy nevím, jestli budu pořád zvládat takové množství lidské krve na jednom místě. Ve Volteře by už nikdo z nich nebyl. Ale já už nejsem ve Volteře. Zatím. Aro mě pověřil, abych hlídala holky. Sice nechápu, proč bych je měla hlídat. Vždyť nejsou hloupé, aby někomu prozradily naše tajemství. Navíc, když Bella chodí s Alecem. Nejdřív ten Edward, teď můj bratr. Ta si snad vybírá jen upíry. Tomu jsem se musela v duchu smát. Jedině blázen by zůstal s upíry. Ale vypadá to, že Alice nebude taková, jaká se ukazuje. Myslím, že se za chvíli něco stane. Ale nevím, co to bude. Jen mám zlé tušení.

Pohled Jasper

Musel jsem si promluvit s Alice. Rozběhl jsem se směrem k jejímu domu. Ona už stála u dveří. Jasně. Vize. Rozešla se za mnou. Potřeboval jsem si s ní promluvit o samotě. Hlavně, aby nás nikdo neslyšel. V tom případě ani Alec s Jane. V lese jsem se k ní otočil. Dívala se na mě hodně smutně. Ale to samozřejmě šlo poznat i podle emocí.

„Víš, Alice, já bych se ti chtěl omluvit. Choval jsem se jak debil. Promineš mi to, prosím?“ zeptal jsem se. Alice se ke mně přiblížila. Stoupla si na špičky a zlehka mě políbila. Odtáhla se a usmála.

„Jistě, že ti odpustím. Vždyť jsi byl jenom naštvaný na Aleca s Jane. Já bych se asi zachovala stejně. Ale řvát si na mě nemusel. Ale to nevadí. Konečně jsme spolu,“ domluvila a znova mě políbila. Tentokrát jsem polibek prohloubil.

„Děkuji,“ šeptal jsem mezi polibky. Najednou se naše polibky staly čím dál více vášnivější. Alice mě vzala za ruku a tahala mě směrem k domu. Já jsem se ale zastavil, chytl do náruče a běžel směrem k mému domku v lese. Chtěl jsem být s Alice o samotě. Jenom my dva. V chaloupce se na mě Alice zase přisála. Polibky jsem jí opětoval. Najednou jsme se ocitli na posteli. Ani jsem si nevšiml, že jsme se pohybovali. Alice mě strčila na postel a odešla do koupelny. Nechápal jsem, co se děje. Avšak Alice vyšla z koupelny jenom v průsvitné košilce, která jí sahala těsně do poloviny stehen. Vsadil bych se, že mám oči černé jako uhel. Alice ke mně přistoupila a sedla si na mě obkročmo. Já jsem jenom zaraženě sledoval, co dělá.

„Neboj se mě,“ zašeptala mi do ucha a lehce mi skousla ušní lalůček. Jen jsem se zavrtěl.

„Neboj. Tebe se nebojím,“ odpověděl jsem. Alice se mi jenom zasmála. Poté se zase přisála na moje rty a nechtěla je opustit. Rukama mi zajela do vlasů. Já jsem se okamžitě zapojil.

***

Pohled Alice

Když jsem se probudila, ihned jsem si vzpomněla na včerejší večer. Byl to nejkrásnější večer, jaký jsem kdy zažila.

„Dobré ráno, lásko.“ Jistě, Jasper. Otočila jsem se na něj a políbila ho.

„Děkuji za včerejší noc,“ zašeptala jsem mu. Jazz se zasmál.

„To já děkuji.“

Poté jsem se oblékla a spolu s Jasperem šla domů. Jenom jsem se oblékla. Doma už čekala Bella.

„Alice Swanová! Kde jsi by…“ začala, ale všimla si, že je se mnou Jazz, tak už to nechala být.

„Bello, omlouvám se, že jsem ti na noc ukradl tvou sestřičku. Promineš mi to?“ zeptal se Jazz se smíchem. Bella jenom mávla rukou a šla nahoru. To by mě zajímalo, co tam bude dělat. A to bych nebyla já, kdybych něco neprovedla. Šla jsem k jejímu pokoji. Bylo tam až podezřele moc ticho. Říkala jsem si, že otevřu dveře, ale co když jí přeruším v něčem tajném? Nakonec jsem jenom zaťukala.

„Bello? Můžeš na minutku?“ zeptala jsem se přes dveře. Nic. Ticho. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Poskytl se mi pohled na prázdnou postel. Co se tady děje? Podívala jsem se do koupelny, ale tam taky nebyla. Už vím. Jediná možnost je Alec. Vyšla jsem z pokoje a šla k Alecovi. Tam už něco slyšet šlo. Znovu jsem zaťukala.

„Alecu? Můžeš na minutku?“ zeptala jsem se už po druhé. Nic. Zase ticho. Kurňa, to snad není normální! Naštvala jsem se a otevřela dveře, aniž by mě někdo zval. Ale to jsem asi neměla dělat. Alec ležel na Belle a ta měla vyhrnuté triko skoro až ke krku.

„Ehm… já... Omlouvám se,“ řekla jsem a vyšla z pokoje. Sešla jsem do obýváku. Věděla jsem, že Bell za mnou za chvíli přijde. Jako bych to neříkala. Samozřejmě přišla, ale i s Alecem.

„Co jsi potřebovala?“ zeptal se Alec.

„No tak teď už nic. Jenom jsem nevěděla, co dělá Bella, ale jaksi jsem to už zjistila,“ dořekla jsem a čekala, co z nich vypadne. Překvapivě promluvila Bell.

„Víš, to není tak, jak to vypadá,“ začala. Já jsem jenom vyčkávala. Samozřejmě naštvaná. Pak jsem si ale vzpomněla na včerejší noc s Jazzem a hned jsem raději změnila názor.

„Ale no tak. Vždyť tě neodsuzuji. Máš svůj život, tak si dělej, co chceš,“ řekla jsem jí a začervenala se. Bell jenom kývla a zase odešla s Alecem nahoru. Teď už nebudu zjišťovat, co budou dělat. Myslím, že bych je našla ve stejné pozici, jako předtím. To už jsem riskovat nechtěla. Ještě by na mě Bell byla naštvaná. Přemýšlela jsem, co budu teď dělat. Šla jsem do kuchyně udělat si nějakou snídani. Otevřela jsem lednici, ale nic mě nenapadlo. Nakonec jsem si jenom osmažila vajíčka. Vzala jsem si k tomu chleba. Snědla jsem to, ale najednou mi začalo být špatně. Asi byly ty vajíčka zkažený. Já jsem věděla, že je nemám jíst. Letěla jsem na záchod a vše vyzvracela. Po cestě jsem si všimla, že Bella má otevřený dveře do pokoje a zrovna se na mě dívala. Takže letěla přímo za mnou.

„Alice? Co se děje?“ ptala se vystrašeně. Vypláchla jsem si pusu a nadechla se k odpovědi, když mě to chytlo znovu. Obsah mého žaludku byl teď v záchodě. Nechápala jsem to.

„Nevím, Bell. To asi nic nebude. Jenom jsem si dělala na snídani vajíčka. Asi to bude z nich,“ řekla jsem jí po chvíli. Bella mi asi nevěřila. Abych řekla pravdu, tak jsem tomu taky nechtěla věřit. Z vajíček se mi špatně nikdy neudělalo. Nakonec to vzdala.

„Dobře. A chceš něco? Vodu? Jídlo?“ zeptala se.

„O jídle mi už ani nemluv. A voda by mi bodla.“ Bella mi šla pro vodu a já jsem si zatím vyčistila zuby. Bell zatím přišla.

„Děkuji,“ řekla jsem a napila se. „Asi si půjdu lehnout. Nějak mi ty vajíčka nesedly,“ dořekla jsem ještě. Bell jenom kývla a já už jsem odešla do pokoje. Lehla jsem si na postel, když se mi zase udělalo špatně. To jsem tedy nechápala. Znovu jsem se vyzvracela a tentokrát si vzala prášek. Ten zabral, tak jsem usnula.

Když jsem se vzbudila, Bella byla u mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ospale.

„Nic. Jenom ses pořád mlela, tak jsem se lekla, že se ti něco stalo,“ uklidňovala mě. Moc mě tím neuklidnila. Mně se totiž nic nezdálo, že bych se nějak bála, nebo něco tak.

Asi po týdnu jsem už šla do školy. Bella trvala na tom, že mám zůstat raději doma. Tak jsem ji poslechla. Ráno jsem vstala a šla do koupelny. Na pračce jsem uviděla tampóny. Najednou jsem se zarazila. Začala jsem počítat. 1, 2, 3, 4… No to snad ne! To nemůže být pravda! Ale jestli ano, tak jak to, že to jde? Vždyť upíři nemohou mít děti. Upíři ne, ale lidi ano, problesklo mi hlavou. Jistě, vždyť já nejsem upír! Ale… já… to ne! Vždyť nemám ani 18! Co na to řekne táta, až se to dozví? Takové myšlenky jsem měla v hlavě celý den. Ve škole Jazz nevydržel pohled na mě, jak se trápím.

„Al, miláčku, co se děje?“ zeptal se mě mile. Věděl, že mám nějaké pobouřené hormony, nebo co. Pořád se mi měnila nálada. Jednu dobu se mi zdálo, že jsem v budoucnosti. Byla jsem tam já, Jazz a nějaká malá holčička. Vůbec jsem to nechápala, ale nechala jsem to plavat.

„Ale nic. Já jen… nic. Netrap se tím,“ řekla jsem mu. Jazz to tak ale nenechal.

„Al, víš, že mi můžeš říct cokoliv. Vždyť já sám mám také tajemství, které víš,“ začal. Dobře, no. Tak mu to řeknu. Ale ne teď. Raději u nás doma.

„Dobře, řeknu ti to u nás. Ale teď už to nech prosím.“ Jazz se na mě usmál a přikývl. Poté celý den pokračoval pořád stejně. Vyučování, přestávka, vyučování, přestávka… Už mě to přestalo bavit. Co to tu vykládám? Vždyť já jsem vždy školu milovala. Tak to už teda nechápu. Po škole jsme jeli k nám. Bell byla někde s Alecem. Jazz jel se mnou. Doma jsem se posadila na gauč v obýváku. Jazz si sedl vedle mě.

„Alice, řekneš mi, co se děje? Už jsem docela nervózní. A ty tvoje změny nálad mi tomu nepřidávají. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

„Víš, jak jsme asi před dvěma týdny byli v té chatce?“ Jazz přikývl. „Ráno jsem si potom udělala vajíčka, ale asi mi nějak nesedly, protože jsem je vyzvracela. Celý týden jsem ležela v posteli, ale pořád mi bylo špatně. Nakonec jsem to vzdala a šla do školy. Jenže dneska, když jsem přišla do koupelny, jsem si všimla tampónů na pračce. Najednou mě přepadl strach. Začala jsem počítat. Ale nějak mi to nevycházelo. Chápeš, jak to myslím?“ zeptala jsem se po chvíli. Jazz se na mě šokovaně díval. Věděla jsem, že mu to nemám říkat. Teď mi řekne, že si to mám nechat vzít. Jenže jak, když je to napůl upír a napůl člověk? Mé myšlenky přerušil až Jazz.

„Ano. Rozumím ti. Takže ty si myslíš, že jsi těhotná?“ zeptal se opatrně. Asi bych mu měla říct ještě jednu věc.

„Víš, Jazzi, já jsem před týdnem byla v Seattlu, v lékárně. Koupila jsem si těhotenský test a vyšel mi, že jsem těhotná.“ Čekala jsem na jeho reakci. Tu, co jsem u něj viděla, jsem ale neočekávala. Jazz mě rychle vzal do náruče a začal se se mnou točit po obýváku. Byla jsem šťastná, ale najednou jsem něco ucítila. Ztuhla jsem. Nevěděla jsem, co to je, ale bolelo mě v břiše. Najednou mi to došlo. Moje malé mě poprvé koplo! Jazz se na mě podíval se strachem v očích. Raději mě pustil na zem. Já jsem ale vzala jeho ruku a dala si ji na břicho. A znovu koplo. A znovu! A znovu! Jazz byl štěstím bez sebe. Já jsem byla také šťastná. Najednou se Jazz zarazil.

„Al, myslím, že budeme muset jít za Carlislem. Myslím, že to nebude obyčejné těhotenství,“ řekl mi opatrně.

„Jistě. Ale opovaž se mě přemlouvat, ať dám toho drobečka pryč! Žádný takový!“ pohrozila jsem mu.

„Ale to se neboj. To bych nikdy našemu miminku neudělal,“ ujistil mě. Jen jsem se na něj usmála a políbila ho. Poté jsme jeli k němu domů.

„Carlisle? Můžeš?“ zeptal se v domě. Během sekundy byl Carlisle před námi.

„Jistě. Co potřebujete?“ zeptal se otcovsky. Doufám, že bude takový i Jazz.

„Víš, tati, máme takový malý problém,“ začal. Najednou do obýváku přiběhl Edward.

„Tak už ho netrapte. Stejně muselo někdy dojít na to, že bude děda. Už je dost starý,“ začal Edward a smál se u toho. Carlisle, pořád vystrašený, seděl na pohovce. Pak se podíval na mě.

„Opravdu? Já budu děda? Ale… jak to?“ zeptal se. Tak na tohle jsem neměla odpověď ani já.

„Jo, tak to nevím. Nebo vím, ale nechci to říkat zrovna tady,“ přiznala jsem. Carlisle se jenom usmál.

„Ale nemyslím, jak se stalo tam to. Ale jak to, že upír může mít děti?“ Zasmál se. Ostatní s ním. Najednou za námi přiběhla Esme.

„Slyšela jsem dobře, že Carlisle bude děda?“ zeptala se. Všichni jsme přikývla. Najednou Esme vyskočila do vzduchu a začala se radovat.

„Budu babička! Budu babička! Budu babička!“ křičela pořád dokola.

„Ano, mami. Budeš babička. Ale přestaň prosím řvát. Jsem upír a mám dokonalý sluch, tak na to ber prosím ohled,“ říkal Jazz Esme. Ta se uklidnila a sedla si vedle Carlislea.

„Já mám pocit, že to nebude obyčejné dítě,“ začala jsem. Všichni se na mě otočili, tak jsem začala se svou teorií.  „Myslím, že to bude poloupír,“ vyřkla jsem. Carlisle na mě vytřeštil oči.

„Co? Ale jak jsi na to přišla?“

„Normálně. Když Jazz je upír a já člověk, tak ten drobeček bude napůl člověk a napůl upír, takže z části upír, takže vznikne slovo poloupír,“ vysvětlila jsem jako pro blbce. Carlisle jen přikývl.

„Tak to abychom udělali ultrazvuk. Tedy jestli mohu,“ zeptal se. Přikývla jsem. Chtěla jsem vstát, ale Jazz mě vzal do náruče. Jenom se na mě usmál. Nechala jsem se odnést až do Carlisleovy pracovny na postel. Po chvíli se na mě Carlisle podíval se smutným pohledem.

„Co se děje?“ zeptala jsem se vystrašeně.

„Nelze vidět miminko. Asi má upíří kůži, takže ultrazvuk nám nic neukáže,“ sdělil mi smutně.

„Ale vždyť to nevadí. Hlavně, že je v pořádku. A jak dlouho bude asi těhotenství trvat?“ zeptala jsem se na otázku, které jsem se nejvíc bála.

„Tak normální trvá devět měsíců, tak uvidíme, jak to bude pokračovat. Jak vidím, tak máš už větší břicho. Takové břicho mívají maminky v druhém měsíci těhotenství. Jak dlouho už to víš?“ zeptal se.

„Ode dneška. Ale před týdnem jsem už zvracela. Myslela jsem, že je to z vajíček, ale asi to nebyly vajíčka.“ Carlisle si pro sebe kývl.

„Dobře. Takže asi to bude přibližně trvat… měsíc, nebo dva. Podle toho, jak ti bude růst břicho.“ Já jsem na něj vykuleně hleděla. Měsíc? Nebo dva? Vždyť to není možný! To ne! Já si chci užít normální devítiměsíční těhotenství a ne dvouměsíční!

„Dobře tedy. Takže za nedlouho už budu matka?“

„Vypadá to, že ano. Ale nevím to jistě. Je to jenom má teorie." To doufám, pomyslela jsem si. Zespoda jsem slyšela smích. Aha. Edward. Neposlouchej! Poslala jsem mu. Smích přestal. Konečně.

Ty dva měsíce uběhly strašně rychle a porod se čím dál víc blížil. Od té doby, co jsem to zjistila, jsem nemohla chodit do školy, protože by na to děcka ve škole asi přišly. A jak jim vysvětlit, že mám kratší těhotenství, než každá matka? Asi nijak. Jazz se o mě a broučka pořád staral. Ještě jsme ani nevymysleli žádná jména. Na kluka jsme vymysleli jméno Josh, ale na holčičku ještě nevíme. Čím dál víc, se mi zdálo, že jsem v budoucnosti. Jednou jsem viděla, jak jsem na houpačce před nějakým domem a povídám si s Bellou. Najednou ke mně přiběhly dvě děti a začaly si se mnou hrát. K Belle přiběhly dokonce tři děti. To se mi snad jenom zdá. Pak jsem se probudila. Nikdy jsem to nechápala, ale nezabývala jsem se tím. Ale v poslední době se mi to zdá čím dál víc. Zjistili jsme, že malé potřebuje pít krev, takže vlastně i já. Všichni se mi snažili pomáhat. Hlavně Jazz s Bellou. Bez nich bych se asi neobešla.

Nadešel den porodu. Nejhorší část těhotenství. Zrovna mi Bella nesla hrníček s krví a já jsem se pro něj natáhla. Jenže to jsem neměla dělat. Něco ve mně křuplo a vše se seběhlo hrozně rychle. Jazz volal Carlisleovi, který byl na lovu kousek odtud. Vzal mě do náruče a odnesl do pracovny. Carlisle byl mezitím zpátky a říkal, kdo má co dělat. Já jsem přestala vnímat. Najednou se mi zdálo, že jsem zase před tím domkem, ale nesvítí sluníčko. Je zamračeno a začíná pršet. Za mnou přiběhne jenom ta malá holčička s tím klukem. Byli moc roztomilí. Chtěla jsem si s nimi hrát, ale ona se na mě smutně podívala. A pak řekla něco, co bych nikdy nečekala.

„Mami, bojuj, prosím. Nechci o tebe přijít. Nikdo o tebe nechce přijít. Prosím, vrať se zpět za tátou a tetou Bellou. Moc tě prosíme,“ dořekla a najednou zmizel. Ucítila jsem na krku nějakou ránu. Najednou to však začalo pálit. Nevěděla jsem, co se děje, ale pak mi to došlo. Přeměna. Jazz mě přeměnil. Byla jsem šťastná, ale pořád jsem přemýšlela nad tím snem, nebo co to bylo. Proč mi ta holčička s chlapečkem řekli „mami“? To budu mít dvojčátka? Padala jsem čím dál víc do tmy. Ještě jsem chtěla vidět své dítě. S velkou námahou jsem otevřela oči. Hledala jsem Jazze.

„Jazzi,“ zašeptala jsem slabě.

„Ano?“ zeptal se pohotově.

„Kde je dítě?“ zeptala jsem se. Ani mluvit jsem pořádně nedokázala.

„Je v pořádku. Neboj se. Jsou to dvojčátka. Chlapeček a holčička.“ Vybavil se mi sen.

„Dej mi je, prosím,“ poprosila jsem. Během chvilky už jsem je měla na sobě. Oba měli krásné zelenohnědé oči, jako byly ty moje. Z posledních sil jsem se nadechla.

„Lilly a Josh,“ zašeptala jsem a pak jsem už naprosto spadla do tmy.

Když jsem se probudila, slyšela jsem všechno, co se dalo. Nejen, že jsem nevěděla, co se děje, ale já jsem ani nevěděla, kdo jsem? Jak se jmenuji? Odkud jsem? Mám nějakou rodinu? Co se to se mnou děje? Uslyšela jsem kroky. Prudce jsem si stoupla a uslyšela vrčení. Zřejmě ode mě. Nevěděla jsem, co mám čekat. Dveře se otevřely a vešel nějaký blonďatý upír. Ano. I já jsem upír. Na to jsem si vzpomněla.

„Miláčku? Jsi v pořádku?“ zeptal se mě ten upír. Proč mi říká miláčku? Je to snad můj přítel? Nebo manžel? Proč si nic nepamatuji?

„Alice?“ zeptal se znova s roztřeseným hlasem.

„Co tu dělám?“ zeptala jsem. Chvíli se na mě zvláště díval.

„Jsi u nás doma. Zrovna jsi prošla proměnou a máme dvě zdravá krásná poloupírčata,“ pokračoval. Já jsem jenom poslouchala. Poloupírčata? Co to je? Nějací mutanti? Najednou jsem uslyšela zespoda vrčení. Nechápala jsem, co se děje. Rychle jsem obešla toho blonďáka a sešla dolů. Dole bylo pět upírů, dvě miminka a nějaká lidská dívka. Jedno to dítě se mě dotklo a najednou jsem dostala vizi. Na to jsem si pamatovala.

Seděla jsem v obýváku s těma upírama, když jsem najednou zmizela. Objevila jsem se v nějakém neznámém domě. Vedle mě stál ten blonďák. Uprostřed obýváku stála ta lidský dívka a vrhal na mě zlostný pohled.

„Alice Swanová! Kdy jsi by…“ Nedořekla to. Všimla si toho upíra vedle mě a přestala.

„Bello, omlouvám se, že jsem ti na noc ukradl tvou sestřičku. Promineš mi to?“ zeptal se ten upír. Bella, asi se tak jmenovala, jenom mávla rukou a šla nahoru.

Najednou jsem se ocitla v domě těch upírů.

„Lásko, omlouvám se, že musíš tak trpět,“ omlouvala se mi ten blonďák. Pořád jsem neznala jeho jméno a to mě štvalo.

„Ale no tak, Jazzi. Nemáš proč se mi omlouvat. Nic se neděje. Budu ráda, až se narodí,“ řekla jsem. Takže Jazz.

Další ukázka. Asi vzpomínka. Ležela jsem na posteli a bylo mi hodně blbě. Jako kdybych měla umřít.

„Jazzi,“ zašeptala jsem slabě.

„Ano?“ zeptal se pohotově.

„Kde je dítě?“ zeptala jsem se. Ani mluvit jsem pořádně nedokázala.

„Je v pořádku. Neboj se. Jsou to dvojčátka. Chlapeček a holčička.“

„Dej mi je, prosím,“ poprosila jsem. Během chvilky už jsem je měla na sobě. Oba měli krásné zelenohnědé oči, jako byly ty moje. Z posledních sil jsem se nadechla.

„Lilly a Josh,“ zašeptala jsem a pak jsem už naprosto propadla do tmy.

Pak jsem začala zase vnímat okolí. Nechápala jsem, co se děje. Najednou se stalo něco, co mě uhodilo jako blesk.

Všem se vám strašně moc omlouvám že je to tak uspěchané, ale nějak mě opustila múza. Jinak doufám že tu bude zase kolem 10 komentářů, jinak další kapitolka nebude :D Vaše patulka13

PS: Důležitá informace ve shrnutí... doporučuji přečíst!!!

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 16. kapitola: