Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 17. kapitola

12.08.2011 (07:30) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1660×

Alice

Na všechno jsem si vzpomněla. Podívala jsem se vedle sebe a viděla svého Jazze. Přede mnou seděla moje sestřička Bella. Vedle ní její bývalý přítel Edward. Vedle Esme s Carlislem a za mnou stáli Emmett s Rosalii. Podívala jsem se vedle sebe na druhou stranu, kdo mě drží za ruku. Byla to ta holčička ze snu, Lilly. Vedle ní seděl můj syn, Josh.

„Jazzi?“ zeptala jsem se opatrně. Nevěděla jsem, jestli se mě nebojí. Doufala jsem, že ne. Jazz mě hned obejmul, a takhle jsem putovala do všech náručí, ale Bell jsem si nechala naposled.

„Belli? Promiň mi to. Nevím, jak se to stalo, ale na všechno jsem zapomněla. Ale pak mi Lilly ukázala vše, co si pamatuje, když byla už v bříšku. Začalo to v tu noc, co jsem byla s Jasperem,“ začala jsem, ale Jazz mě přerušil.

„Lilly? Co ti Lilly ukázala?“ zeptal se. Všichni okolo se zájmem poslouchali.

„No, když jsem tady s vámi seděla, tak jsem si na nic nemohla vzpomenout, ale pak se mě Lilly dotkla a najednou jsem viděla každý den, od té doby co jsme byli spolu. Jak jsme přišli domů a Bella mě okřikla, jak jsem byla tady u vás a ty ses mi omlouval, že tak trpím, a potom jak jsem ležela na lůžku a ty jsi mi dal do náručí naše děti a já jsem řekla Lilly a Josh. To je vše, co mi ukázala. Pak jsem si najednou na všechno vzpomněla. Bylo to, jako bych si vůbec nic z lidského života nepamatovala,“ vyprávěla jsem. Všichni mě pečlivě poslouchali. Nakonec jsem si toho nevšímala a otočila se na naše děti. Najednou mě něco napadlo.

„Umí děti mluvit?“ zeptala jsem se.

„Ne, ještě ne.“

„Dobře.“

Přišla jsem k Lilly a vzala ji do náruče. Dala mi svou ručku na krk a dopodrobna mi ukazovala všechno od té noci s Jazzem. I to, jak se mi zdálo, že jsem v budoucnosti. Prý to nebyl sen, ale že to umí Josh. Umí se přenášet do budoucnosti nebo minulosti. To on mi ukázal všechno, co se stane. Takže Bell bude mít trojčátka! Páni! To snad ani není možné! Podívala jsem se na Edwarda. Ten měl nějaký zvláštní výraz. Nechápala jsem to. Už vím! Vždyť on umí číst myšlenky! Jak jsem na to mohla zapomenout? Vždyť jsem upír! No, tak to je dobrý. První den upírkou a už zapomínám. Tak to budu první v historii. Na to se Edward začal smát. No jasně, směj se mi, poslala jsem mu v myšlenkách. Jenom se na mě zakřenil.

Zbytek dne probíhal v pořádku. Všimla jsem si, že Edward s Bellou se už zase sblížili. Byla jsem ráda. Sice jsem byla ráda, i když byla s Alecem, ale takhle jí to o hodně víc slušelo. Pořád se smála. Třeba se ještě dají dohromady. Ale teď jenom zjistit, s kým bude mít Bella ty trojčátka. Zamyslela jsem se, a snažila jsem si vzpomenout na ten „sen“. Byli to dva kluci a jedna holčička. Holčička měla lehce bronzové vlasy s prstýnky. Ti chlapci měli vlasy hnědé a všichni tři měli zelenohnědé oči po Belle. Takže to bude pravděpodobně s Edwardem. Ty prstýnky by holčička mohla mít po našem tátovi. A tu barvu? Samozřejmě po Edwardovi. Najednou se Edward zase zarazil. Lekla jsem se, co se děje, ale jenom zakýval hlavou.

„To nic, jenom jsem na něco myslel,“ zašeptal jenom pro moje uši. Teď jsem se ale šla zabývat svými dětmi. Byly moc krásné. Samozřejmě po Jasperovi. Teď byla v rodině hodně velká sranda. Emmett s dětmi pořád dělal blbosti a Rose ho okřikovala, ať je nerozbrečí, ale ostatní se tomu jen smáli.

„Ahoj, miláčku,“ uslyšela jsem Jazze u ucha. Otočila jsem se k němu a políbila ho. Ani jsem si toho nevšimla, ale byla noc. Asi bychom měly jet s Bell domů. Jenže… kde je teď můj domov? S Bellou jsem bydlela od narození. Jenže teď mám nádherného přítele a dvě děti. Kde teď budu bývat? Budu to muset ještě promyslet. Mé myšlenkové pochody přerušila až Bell.

„Alice? Já už asi půjdu domů. Nevadí?“ zeptala se mě. To jako chce jít sama? Vždyť jsme sestry! Musím být s ní. Ale jak to udělat, abych byla s Bellou a zároveň s Jazzem a dětmi? Už vím! Kývla jsem na Bellu, ať počká.

„Jazzi? Můžeš chvíli za mnou?“ zeptala jsem se Jazze. Jenom na mě kývl a šel se mnou před dům.

„Alice? Víš, nepálí tě v krku? Jako novorozená bys měla mít strašnou žízeň,“ začal dřív, než jsem stačila něco říct. Jakmile to řekl, tak jsem si uvědomila, že mě nic nepálí. To je nějaké divné.

„Ne, Jazzi. Nepálí. Ale… jak to? Vždyť to je…, já to nechápu.“ Chvíli jsme o tom přemýšleli, když mi začalo kručet v žaludku. Cože?! Mně kručí v žaludku? Ale jak to? Vždyť jsem upír! Jazz se na mě rychle podíval, ale já jsem to nedokázala vysvětlit. Najednou mi to došlo. Co když se do mě nedostalo dost jedu? Co když je ze mě teď poloupír? To je ono! Já jsem poloupír! Rychle jsem vletěla do obýváku a chtěla se zeptat Edwarda.

„Edwarde? Je to pravda?“ zeptala jsem se ho. Nikdo nechápal, o co jde. Vždyť jsem na to přišla sama. Edward přikývl. Rychle jsem se vydala do kuchyně a nakoukla do lednice. Dobrý. Bylo tam jídlo. Vzala jsem si vajíčka, ale pak jsem je zase schovala. Nechtěla jsem riskovat, že se zase pozvracím. Tentokrát by to mohlo být opravdu z vajíček. Vzala jsem si z kredence rohlík a kousek jsem ukousla. Rychle jsem ho rozkousala a spolkla a normálně, tomu nikdo neuvěří. On mi chutnal! Takže jsem napůl upír a napůl člověk! Takže jsem jako děti! Byla jsem šťastná, ale nikdo kromě Edwarda a mě nechápal, jak jsem mohla sníst lidské jídlo. Šla jsem tedy do obýváku, sedla si na gauč a začala vysvětlovat.

„Víte, s Jasperem jsme zjistili, že mě nepálí v krku. Což nám přišlo divné na to, že jsem novorozená. Chvíli jsem o tom přemýšlela, když mi zakručelo v žaludku. Pak mi to konečně došlo. Co když se do mě nedostal dostatek jedu a stal ze mě poloupír? Vždyť i to je možné. Šla jsem tedy do kuchyně a ukousla kousek rohlíku a on mi chutnal. Takže se moje teorie potvrdila,“ dokončila jsem. Nikdo nic neříkal, jenom Bella na mě promluvila.

„Takže jsi ještě pořád člověk?“ zeptala se zmateně.

„Ano i ne. Jsem napůl člověk a napůl upír. Vlastně jsem stejná jako děti. To jsou taky poloupíři. Napůl lidé a napůl upíři.“ Všichni začali chápat, jak jsem to myslela.

„Tak to je super!“ zakřičel Emmett. „Carlisle bude mít nového pokusného králíčka!“ zakřičel znovu. Na to od Rose dostal pohlavek. „No co? Vždyť je to pravda, ne?“ zeptal se zmateně. Všichni jsme se začali smát. No jo. Co bychom dělali bez našeho Emmetta?

„Alice? Ale jak to teď tedy bude? Budeš bydlet tady, nebo budeš se mnou?“ zeptala se mě najednou Bella. Všichni mě sledovali, aby zjistili, jak odpovím.

„Bell, já nevím. Přemýšlela jsem o tom, ale napadlo mě jedině, že bys mohla bydlet tady. Ale nevím, co potom bude s Alecem a Jane. To nevím... Chtěla bych vás mít všechny pohromadě. Nechtělo by se mi jezdit pořád sem, tam, sem, tam,“ odpověděla jsem jí smutně.

„Tak dobře. Já zatím pojedu domů a zatím si to promysli. Tak zatím,“ rozloučila se. Už byla u dveří, když mě napadlo, že je už dávno noc. Chtěla jsem jí říct, že ji zavezu, ale Edward mě předběhl.

„Počkej! Já tě zavezu, ať nejedeš sama,“ řekl jí. Jenom jsem se na něj vděčně usmála. Odešli a všichni se začali věnovat svým věcem. Já s Jazzem jsme si hráli s Lilly a Joshem. Najednou se Jazz zvedl a odešel do pokoje. To jsem nechápala. Kam šel? A proč najednou odešel? Avšak pak rychle přiběhl ke mně a řekl mi, ať si stoupnu. Tak jsem si stoupla a čekala, co chce dělat. Najednou si Jazz poklekl na koleno a pak mi to došlo.

„Alice Swanová, prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě za muže?“ zeptal se mě s láskou v očích. Podívala jsem se na ten prsten, byl moc krásný. Ani chviličku jsem nepřemýšlela.

„Ano! Ano, ano, ano, ano,“ křičela jsem. Jazz mi s radostí navlékl prsten a vzal mě do náruče. Celá rodina se seběhla dolů a blahopřála nám. Byl to ten nejkrásnější den. Takže zanedlouho už budu Cullenová. Alice Cullenová. Jak krásně to zní. Nemohla jsem se dočkat, až bude svatba.

Najednou však do domu přiletěl Edward. Ani se na nás nepodíval a už byl v pokoji. Nikdo jsme nechápali, co se děje. Bylo jediné vysvětlení. Něco se stalo s Bellou. Rychle jsem přišla před jeho pokoj. Zaťukala jsem na dveře.

„Edwarde? Můžu dovnitř?“ zeptala jsem se. Nic se neozývalo. Opatrně jsem otevřela dveře. Ležel na posteli, oči pevně zavřené. „Edwarde?“ zašeptala jsem. Nic. Sedla jsem si k němu na postel. Edwarde, co se stalo? Děsíš mě. Jestli se něco stalo, mně to můžeš říct. Vždyť jsem Bellina sestra. Stejně bych se to za chvíli dozvěděla, pověděla jsem mu v myšlenkách. Na chvíli otevřel oči a podíval se na mě. Poté je zase zavřel a nadechl se k odpovědi.

„Víš, Alice, já nevím, jak se to mohlo stát,“ šeptal jenom pro moje uši. Zřejmě nechtěl, aby to někdo věděl.

A co? zeptala jsem se ho netrpělivě v myšlenkách. Edward otevřel oči a sedl si naproti mně. Jenom jsem čekala, co odpoví. Nejprve se k odpovědi neměl, ale pak mi chtěl odpovědět. Najednou však zazvonil zvonek a ucítila jsem Bellu. Co tu dělá? Vždyť je noc? zeptala jsem se nechápavě Edwarda.

„Dozvíš se, proč jsem tak smutný,“ zašeptal zničeně. Bolelo mě Edwarda takhle vidět. Vždyť je jako můj bratr! Jestli mu Bella něco udělala, tak si s ní asi budu muset promluvit. Edward mi pokynul, ať jdu dolů za ní. Zatím si lehl zpátky na postel a zavřel oči. Zvedla jsem se a odešla do obýváku za ostatními. Bylo tam velké ticho. To se mi nelíbilo. Když jsem přišla dolů, Bella se na mě hned vrhla.

Edward

Nabídl jsem se, že Bellu odvezu. Chtěl jsem si s ní promluvit. V autě byla pořád potichu. Musel jsem začít.

„Bells?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ano?“

„Víš, chtěl jsem vědět, jak to teď mezi námi bude,“ zeptal jsem se. Bella se na mě nechápavě podívala.

„No, jestli budeme jenom kamarádi, nebo něco víc,“ vysvětlil jsem jí. Bella se na mě smutně usmála.

„Edwarde, já… nevím. Já… musím si to rozmyslet. Dobře?“ zvedla to do otázky.

„Jistě,“ odpověděl jsem. Měl jsem být šťastný, že si to promyslí, ale místo toho jsem byl hodně smutný. Takže se musí rozhodnout mezi mnou a Alecem. Dojeli jsme před dům, vypnul jsem motor a podíval se na Bellu.

„Děkuji za svezení,“ zašeptala.

„Nemáš za co,“ opověděl jsem jí. „Pro tebe cokoliv,“ zašeptal jsem si už pro sebe. To Bella nemohla slyšet. Bella vystoupila a šla do domu. Chvíli jsem čekal před domem, když jsem uslyšel Aleca. Nechtěl jsem vědět, co jí chce. Už jsem chtěl odjet, ale ještě něco mě zarazilo.

„Isabello Swanová, vezmeš si mě za muže?“ slyšel jsem Aleca. Bellu jsem neslyšel. Byl jsem rozhodnutý počkat, dokud se nedozvím odpověď.

„Ano,“ zašeptala slabě. Pak jsem uslyšel, jak ji Alec vzal do náruče a točil se s ní dokola. To už jsem nevydržel a rozjel se domů. Doma jsem proletěl obývákem přímo do pokoje. Slyšel jsem Alice, jak šla ke mně a lehce zaťukala.

„Edwarde? Můžu dovnitř?“ zeptala se. Neodpovídal jsem. Ležel jsem na posteli a měl zavřené oči. Alice otevřela dveře.

„Edwarde?“ zašeptala slabě. Nic. Nemohl jsem jí odpovědět. Musel jsem se s tím vyrovnat sám. Najednou si Alice sedla ke mně na postel a uslyšel jsem její myšlenky.

Edwarde, co se stalo? Děsíš mě. Jestli se něco stalo, mně to můžeš říct. Vždyť jsem Bellina sestra. Stejně bych se to za chvíli dozvěděla. Na chvíli jsem otevřel oči a podíval se na ni. Jenže jsem to nevydržel a zase je zavřel. Pomalu jsem se nadechl k odpovědi.

„Víš, Alice, já nevím, jak se to mohlo stát,“ šeptl jsem jenom pro její uši. Pak jsem zase uslyšel její myšlenky.

A co? zeptala se mě netrpělivě. Otevřel jsem oči a sedl si naproti ní. Nevěděl jsem, jak jí to říct. Pak jsem se nadechl, ale zazvonil zvonek. Ucítil jsem Bellu. Takže jde říct tu novinu.

Co tu dělá? Vždyť je noc? zeptala se mě nechápavě Alice.

„Dozvíš se, proč jsem tak smutný,“ zašeptal jsem zničeně. Na nic víc jsem se nezmohl. Alice se otočila a odešla dolů. Čekal jsem, co jim řekne. Sledoval jsem Aliciny myšlenky. Bella se k ní rozběhla a vrhla se na ni. Alice to nečekala a spadla na zem i s Bellou.

„Bell? Co se děje?“ zeptala se zděšeně Alice. Bella se na ni jenom křenila.

„Budu se vdávat!“ křičela na ni šťastně. Alice první nechápala, co jí to říká, ale pak jí to došlo.

Proto jsi tak smutný, poslala mi v myšlenkách. Je mi to líto, Edwarde. To jsem nečekala, tišila mě dál. Najednou si vzpomněla na Bellu, tak se jí věnovala.

„Tak to je bezvadný!“ radovala se s ní Alice. Ale nebylo to od srdce. Pak jsem slyšel myšlenky ostaních.

Edwarde, je mi to líto. Jazz

To jsem netušila. Rose.

To bych do ní neřekl. Emmett.

Synu, to se spraví. Carlisle.

Edwarde? To je mi moc líto. Myslela jsem, že bude Bella s tebou, ale tohle nikdo z nás netušil, mluvila na mě v myšlenkách Esmé. Pojď, prosím, za námi. Vím, že to pro tebe nebude lehké, ale Bella netuší, že to víš. Prosím, prosila mě dál. Nakonec jsem to vzdal a vstal z postele. Byl jsem u dveří, když jsem uslyšel další myšlenky.

Edwarde, moc se ti omlouvám. Já vím, že jsi teď asi smutný, ale já Aleca opravdu miluji. Prosím, odpusť. Nechápal jsem, jak se to stalo. Já jsem slyšel Belliny myšlenky! To je zázrak! Pak jsem si vzpomněl, jak Alice říkala, že má štít. Proto jsem jí je nemohl číst. Teď mi je odkryla. Byl jsem sice smutný, ale šťastný, že je šťastná i Bella. Sešel jsem dolů a Bella se na mě smutně dívala.

Opravdu se moc omlouvám, omlouvala se mi dál Bella.

„Neomlouvej se mi. Jsem rád, že jsi šťastná,“ odpověděl jsem jí. Bella kývla. Prošel jsem kolem ní. Chtěl jsem si zajít do lesa. Tam je klid. Pak jsem si všiml Jazzových myšlenek. Bude si brát Alice. Usmál jsem se a ještě se otočil.

„A… všechno nejlepší k svatbě, Alice,“ řekl jsem ještě Alice.

„Děkuji,“ zaslechl jsem ještě, ale to už jsem byl někde v lese. Musel jsem si vše promyslet. Lehl jsem si na trávě a díval se na hvězdy.

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 17. kapitola: