Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alice? Co se s tebou děje? - 19. kapitola

30.10.2011 (14:15) • patulka13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1543×

Pohled Alice

Strašně moc jsem chtěla jet do školy, ale nemohla jsem. Musela jsem doma zůstat kvůli dětem. Celý den jsem si s nimi hrála. Lilly mi ukazovala, co za celý den zažila s Joshem. Hráli si spolu s polštáři, házeli po sobě trávou, dělali si bábovičky na písku před domem. Josh mi pořád ukazoval, jak s Bellou budeme mít společnou svatbu, že to bude krásné. Obě jsme si vybraly opravdu krásné šaty. Také jsem zjistila, že Josh nikdy nemůže vědět, že se to opravdu stane. Stejně jako moje vize jsou subjektivní, tak Joshova budoucnost také. Celý den jsem si s dětmi nádherně užila. Přemýšlela jsem, jestli potřebují krev, nebo jim stačí jídlo. Zkoušet jsem to nechtěla. Dokud jedí jídlo, tak je to v pořádku.

„Mami?“ zeptala se slabým hláskem Lilly. Na to, že má sotva dva měsíce, tak už umí krásně mluvit. Usmála jsem se na ni.

„Ano?“

„Kde je tatínek?“ zeptala se. Vzala jsem ji do náruče.

„Víš... Tatínek musel jít do školy,“ vysvětlila jsem jí. Lilly se zamračila. Pak se ale najednou rozesmála.

„Copak je?“ optala jsem se s úsměvem.

„Kdy budeme s Joshem chodit do školky?“ zeptala se radostně. Tím mě zarazila. To jsem nečekala. Ještě jsme o tom s Jazzem nepřemýšleli. Ale ještě je dost času. Vždyť ještě tak dva, tři měsíce.

„Víš, Lilly, o tom jsme s tatínkem ještě nemluvili,“ řekla jsem jí opatrně, ale Lilly se na to zamračila.

„Ale budeme tam chodit. Že jo?“ zeptala se smutně.

„Ale to víš, že ano. Přeci musíte poznat i ostatní děti,“ ujistila jsem ji. Na to se usmála a šla si hrát s Joshem na schovávanou. Jenom jsem je sledovala. Josh počítal, ale stále se díval, kde Lilly je. Naštěstí se pohybovala opravdu rychle.

Pohled Bella

Ve škole vše probíhalo jako vždy. Svatba se blížila a já s Alice jsme chodily více na nákupy. Nikdo to nechápal, ale my jsme chtěly krásnou svatbu. Už za týden budu Volturiová. Ne že bych se přidala k Volturiům, ale budu se přeci vdávat za Aleca. Alice bude Cullenová. Na to si budeme muset zvyknout. Večer jsme si s Alecem povídali. Pak mě ale políbil a já jsme se samozřejmě zapojila. Dlouho jsme se líbali a najednou jsme byli oba nazí.

Prožila jsem nejhezčí noc v životě. Další dny vše probíhalo v pořádku. Pořád to stejné. Do školy, domů, ke Cullenům, domů. Takhle to bylo celý týden. Avšak něco se po tom týdnu stalo. Bylo mi špatně. Vše, co jsem za ten den snědla, bylo v záchodě. Vše jsem vyzvracela. Říkala jsem si, že to bude asi střevní chřipka. Alec mi to nechtěl věřit a Alice už vůbec. Ta mě znala už od malička a já jsem nikdy neměla chřipku. Možná jednou, když jsem byla dlouho venku a pršelo.

„Bell, já nevím. Mně to taky začínalo zvracením,“ přemlouvala mě Alice.

„Alice, neboj se. Určitě je to obyčejná chřipka.“ Nechtěla jsem věřit, že bych byla těhotná. Zítra byla svatba. Musela jsem se uzdravit. Alice mi se vším okolo svatby pomáhala, jak mohla. Byla jsem jí za to vděčná. Ještě jsem si zkoušela své svatební šaty. Vybrala jsem si dobře. Byly moc krásné. Jenže se stalo něco, co bych nikdy nečekala. Byla jsem opravdu šokovaná. Rychle jsem zavolala Alice, ať okamžitě přijede. Za minutku byla tady.

„Co se děje?“ zeptala se vystrašeně. Já jsem se na ni s hrůzou v očích podívala.

„Jsou mi malé šaty!“ vykřikla jsem zoufale. Alice na mě vytřeštila oči. Může upír utrpět šok? Alice je toho příkladem! Nechtěla se vůbec pohnout. Lekla jsem se, co se děje. Najednou se probudila.

„Tak honem. Musím někomu zavolat. Počkej tady,“ zavelela a vytáhla mobil. Někomu zavolala a za chvíli tu byl nějaký chlápek. Tázavě jsem se podívala na Alice.

„Tak pojď sem. Bello, tady Andrew ti musí ušít nové šaty. Takže se nehýbej a jenom stůj!“ přikázala. Já jsem jenom stála na místě. Asi dvě hodiny mě měřil kvůli šatům, ale potom jsem se musela omluvit. Okamžitě jsem letěla na záchod. Vše bylo zase venku. Alice přiběhla za mnou.

„Bell?“ zeptala se mě. Otočila jsem se na ni. Asi jsem vypadala fakt hrozně, protože zase vytřeštila oči. Najednou měla skelný pohled. Čekala jsem, co řekne. Najednou se rozzářila. Nechápala jsem, co se děje.

„Belli, já jsem ti to říkala!“ vřeštěla na mě s úsměvem.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně.

„Jsi těhotná! Já jsem ti to celou dobu říkala! Já jsem tak šťastná!“ A opravdu. To malé ve mně mě koplo! Alice nic netušila. Vzala jsem její ruku a položila si ji na svoje břicho. Znovu koplo. A znovu. S Alice jsme byly opravdu šťastné.

Večer jsem byla hodně unavená. Alice na mně celý den zkoušela nové šaty. Zjistily jsme, že mi šaty byly malé, protože už jsem měla větší břicho. Nechápu, jak mohlo tak rychle vyrůst.

Nastal den D. Dnes byla svatba. Hodně jsem se těšila. Jenže jsem zase potřebovala na záchod. Jako každé ráno.

To malé ve mně asi nechce obyčejné jídlo, napadlo mě najednou. Co když chce krev? To jsem si nemohla připustit. Nedokázala bych živit mé malé děťátko krví. Přestala jsem na to myslet a začala se chystat na svatbu. Alice měla za půl hodiny přijít a pomoct mi. Za půl hodiny už tady byla Al a mohly jsme se začít chystat. Navzájem jsme se nalíčily a šaty si vzaly s sebou. Myslela jsem jen na to, až uvidím Aleca. Samozřejmě jsme na naše svatby pozvaly i tátu. Na toho jsme nemohly nikdy zapomenout. Najednou jsme uslyšely zvonek. To byl asi on. Rychle jsem seběhla dolů a otevřela dveře.

„Ahoj, tati!“ zakřičela jsem na něj šťastně a skočila po něm. Ten to nečekal a zavrávoral.

„Ahoj, holčičko,“ zašeptal mi do vlasů. „Kde je Alice?“ zeptal se po chvíli.

„Nahoře. Tak pojď,“ řekla jsem mu a táhla ho nahoru do pokoje. Vešli jsme do pokoje a Alice už se objímala s Charliem.

„Ahoj, tati,“ zašeptala mu se slzami v očích. Byla moc šťastná. Samozřejmě já taky.

„Ahoj. Jsem rád, že vás vidím, holčičky moje,“ řekl nám také se slzami v očích. Chvíli jsme si jenom tak povídali, ale potom jsme už museli vyrazit. Nasedli jsme do auta a vyjeli směr Cullenovi. U Cullenů jsme s Alice zapadly rovnou do jejího pokoje. Al byla jako tornádo. Pořád lítala z místa na místo. Ani jsem nestíhala sledovat, co všechno dělá. Najednou se objevila přede mnou.

„No co tu pořád stojíš?“ zeptala se mě mírně naštvaně se založenýma rukama. Já jsem na ni jenom kulila oči. Někdo zaklepal.

„Dále!“ zahulákala Alice. Do dveří strčila hlavu Rosalie. Alice se rozzářila.

„To je dobře, že jsi tu, Rose. Potřebuju tě. Sice jsme už nachystané, ale potřebuju ještě pomoct s Bellou. Nějak se mi to nezdá,“ přemýšlela Alice. Rose se na mě usmála, vešla do pokoje a zavřela za sebou dveře.

„Tak s čím potřebuješ pomoct, Al?“ zeptala se a zatím mě zkoumala. Asi přemýšlela, s čím chce Al pomoct.

„Potřebuji, abys Bells udělala nějaký účes. Ale! Musí mít vlasy rozpuštěné. Jinak s ní udělej cokoliv,“ poručila Al Rose. Ta přikývla a začala se mi věnovat.

„Tak si sedni Bell. Přece nebudeš stát, když jsi -“

„Rose!“ okřikla ji rychle Alice. Já jsem nechápala, co se děje. Zmateně jsem se dívala na Alice a pak na Rose. Obě se na mě rychle usmály a pokračovaly tam, kde skončily. Pak mi to ale došlo. Alice nechtěla, aby někdo věděl, že jsem těhotná. Tak proto. Pohodlně jsem si sedla do židle před zrcadlem a nechala Rose, ať se o mě postará. Pomalu jsem už začala usínat.

„Bello!“ křikla na mě Alice. Rychle jsem otevřela oči.

„Co je?“ ptala jsem se zmateně.

„Neusínej tu. Máme už jenom půl hodiny,“ pokračovala. Cože? Půl hodiny? Já se za půl hodiny vdávám? Alice se mi začala smát. Zřejmě jsem vypadala hrozně. Uraženě jsem se na ni podívala. Ta okamžitě přestala, ale koutky úst jí pořád cukaly. Rose mi pořád něco dělala s vlasy. Najednou přestala.

„Alice?“ zavolala Rose na Alice do koupelny. Jmenovaná vykoukla a rozzářila se jako sluníčko.

„To je přesně ono, Rose!“ křičela šťastně. Já jsem měla vykulený oči, protože jsem nevěděla, jak vypadám. Holky se mnou ještě něco dělaly, ale já jsem se už chtěla vidět. Pak přestaly. Konečně.

„Už se můžu podívat?“ zeptala jsem se a otočila se na Alice. Ta jenom zakroutila hlavou. Tak to jsem zvědavá, jestli se ještě dneska podívám do zrcadla. Al se otočila na Rose.

„Můžeš, Rose?“ zeptala se jí. Rose přikývla a na chvíli odešla. Když se vrátila, nesla naše šaty. Rose nám šla totiž za družičku. Položila je na postel vedle sebe. Šly jsme se na ně podívat. Alice si vzala ty první, já jsem si vzala druhé a Rose si vzala poslední šaty. Oblékly jsme se a čekaly, až pro nás někdo dojde. Dole už bylo totiž všechno nachystané. Za chvíli pro nás přišel Charlie s Carlislem. Měli nás dolů odvést. Jakmile přišli, tak se zarazili. Teď mě to napadlo! Vždyť já jsem se ještě neviděla v zrcadle. Otočila jsem se směrem k zrcadlu a zarazila jsem se. Tohle jsem nemohla být já. Vždyť ta dívka v tom zrcadle měla krásný účes, byla lehce namalovaná a měla samozřejmě nádherné šaty. To jsem opravdu nemohla být já. Dojetím jsem se málem rozbrečela. Rychle jsem se otočila na Alice.

„Děkuji, sestřičko,“ zašeptala jsem jí a obejmula ji. Uvědomila jsem si, že je tam ještě Charlie. Otočila jsem se na něj a i on neměl daleko od slz. Přišel k nám a obejmul nás.

„Holčičky, moje, vy jste mi už tak rychle vyrostly,“ šeptal. Po chvíli se odpojil a zespoda jsme už slyšeli melodii. Rose se na nás povzbudivě usmála a sešla dolů. Alice se na nás podívala.

„Tak jo. Klid. Za chvíli už jdeme my,“ řekla nám. Vyšli jsme ke schodům. První měla jít Alice. Tu bral Carlisle. Potom já. Mě bral Charlie. Alice se nachystala. Otočila se na mě a na Charlieho.

„Drž ji pevně, tati,“ zaprosila ještě a pak pomalu sešla s Carlislem dolů. Drž ji pevně? Proč? Pak jsem si uvědomila, že mám boty na vysokém podpatku. Tak to doufám, že mě bude opravdu držet. Z mého myšlení mě vyrušil Charlie.

„Tak pojď, Bell,“ řekl mi. Kývla jsem na něj a pomalu jsme sešli dolů. Naštěstí jsem nespadla. Až teď jsem si všimla, že tu krásnou melodii hraje Edward. Bylo mi líto, že jsem ho nechala, ale teď jsem se zabývala pouze člověkem, který na mě čekal u oltáře. Na Aleca. Na mou lásku. Měla jsem sto chutí se k němu rozeběhnout a nikdy ho nepustit, ale Charlie mě zdržoval.

„Ne tak rychle,“ zašeptal mi do ucha a uchichtl se. To je opravdu směšné. Čekala jsem, až dojdeme k oltáři. Konečně jsme tam došli. Charlie předal mou ruku do té Alecovy.

„Doufám, že se mi o ni postaráš,“ řekl mu ještě, než odešel. Alec přikývl a mohl začít obřad. Ani jsem pořádně nevnímala slova a zaslechla jsem až ten konec.

„Isabello Marie Swanová, berete si zde přítomného Aleca Volturi, budete ho milovat v nemoci i ve zdraví, dokud vaše existence neskončí?“ zeptal se mě oddávající. Ten konec jsme si vyprosili.

„Ano.“

„Táži se vás, Alecu Volturi, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Swanovou, budete ji milovat v nemoci i ve zdraví, dokud vaše existence neskončí?“ zeptal se Aleca.

„Ano.“ Oddávající se otočil na Alice a Jazze.

„Alice Swanová, berete si zde přítomného Jaspera Cullena, budete ho milovat v nemoci i ve zdraví, dokud vaše existence neskončí?“ zeptal se Alice.

„Ano.“

„Jaspere Cullene, berete si zde přítomnou Alice Swanovou, budete ji milovat v nemoci i ve zdraví, dokud vaše existence neskončí?“

„Ano.“ Oddávající se otočil na nás na všechny.

„Můžete si nasadit prsteny.“ Navzájem jsme si nasadili prstýnky a oddávající mohl pokračovat.

„Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ dokončil. Alec se na mě usmál a zlehka mě políbil. Pak se odtáhl, ale mně se to nelíbilo.

„Neboj, ještě máme svatební noc,“ zašeptal mi svůdně do ucha. Otočili jsme se na všechny ostatní a všichni začali tleskat. Poté jsme přijímali gratulace. Pak nám přišli pogratulovat Cullenovi. Všichni nám popřáli hodně štěstí a všechno ostatní. Poté přišel Edward. Věděla jsem, že ho bolí vidět pohled na mě a Aleca jako na šťastné, ale byl tu kvůli mně. I přes to všechno jsem ho měla pořád moc ráda.

„Gratuluji, Bells,“ zašeptal a obejmul mě. Alec potichu zavrčel. Edward se uchichtl a odtáhl se.

„Neboj, Alecu. Jenom jsem se chtěl rozloučit,“ uklidnil ho. Počkat. Rozloučit?! Snad nechce odejít!

„Počkej, jak to myslíš, rozloučit?“ zeptala jsem se zmateně. Edward se na mě smutně usmál.

„Teď budu chvíli bloudit světem, Bell. Vím, že to tak bude lepší pro všechny.“ Nemohla jsem tomu věřit. On chtěl odejít od rodiny kvůli mně. To ne. To se nesmí stát!

„Edwarde, jestli je to kvůli mně, tak nikam nemusíš. Já budu s Alecem u nás doma. Nebudeme u vás. Můžeš klidně zůstat se svou milující rodinou,“ přemlouvala jsem ho. Nemohla jsem dopustit, aby opustil rodinu kvůli mně. To bych nesnesla. Edward se na mě chvíli díval.

„Neboj, já se ještě vrátím. A neboj se. Není to kvůli tobě. Potřebuji si urovnat své myšlenky,“ dořekl. Já jsem se na něj jenom dívala.

„Tak dobře.“ Obejmula jsem ho a zašeptala: „Pořád tě mám ráda. Na to nezapomínej.“ Edward se na mě usmál a podíval se ještě na Aleca.

„Važ si jí. Nikdo nemá takové štěstí jako ty. Jestli se jí něco stane -“

„Neboj, nic se jí nestane. Bude v bezpečí. K Volturiům už se nevrátím. Nikdy,“ uklidnil ho Alec. Edward se otočil a chtěl odejít, ale Alec ho ještě zastavil.

„A Edwarde? Děkuji. Nebýt tebe, nikdy bych Bells nenašel. Děkuji,“ poděkoval mu ještě upřímně. Já jsem byla strašně šťastná. Edward přikývl a odešel. Já jsem se otočila na Aleca a chtěla ho políbit, ale někdo nás vyrušil. Rozčíleně jsem se podívala na dotyčného, ale hned mě to mrzelo. Byl to Charlie.

Jistě jste si všimli, že tento styl psaní ke mně už nějak nepasuje... Našla jsem totiž zbytek kapitol u sebe v počítači, takže jsem to jenom trochu poupravila, styl je stále stejný jako z doby, kdy jsem teprve začínala psát... :)

Autor: patulka13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alice? Co se s tebou děje? - 19. kapitola: