Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 11. kapitola

23.06.2011 (16:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3381×

„Neřekla jsi mi všechno, že? Chtělo by to trochu slunce nebo dobrého jídla? Měla bys vědět, že upíry nemůžeš oklamat.“ Oči mu zčernaly, z hrudi se mu vydralo hrozivé zavrčení. Celé jeho tělo se třáslo. Než jsem mohla cokoliv říct, zakřičet, stál na nohou a držel mě pod krkem. Nohy mi visely metr nad zemí…

Bezmocně jsem s nimi házela sem tam. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem mluvit. Eric mi zíral do očí černými duhovkami, zuby měl vyceněné. Držel mě jednou rukou, nataženou na celou délku. Nemohla jsem si utřídit myšlenky. Zmateně běhaly a vířily. Věděla jsem jen, že zemřu. Říká se, že než zemřete, proběhne vám před očima celý život. Než jsem ten film ve své hlavě spustit, jeho chladné ruce mě pustily a já spadla s hlasitým žuchnutím na zem. Třela jsem si krk a zírala na jeho tvrdou čelist. Díval se kamsi do dáli, nedíval se na mě. Rychle jsem se otřepala a postavila se na nohy. Jeho pohled se stočil ke mně. Přestože mě chtěl před chvílí zabít, ta chvíle setkání našich pohledů byla velice zvláštní. Bylo to něco nového a nepoznaného. Bylo tam hmatatelné napětí a přitažlivost. Stáli jsme tam nehybně několik minut, ale pak mě začaly pálit lýtka a já přešlápla z nohy na nohu. Byla to jako bomba, jako návrat do reality.

Začala jsem od něj ustupovat. V duchu jsem volala Edwarda: Edwarde! Pomoz mi. Chce mě zabít!

Proč jsem najednou volala o pomoc a dožadovala se svého života? A nejdůležitější otázka. Proč jsem na sklonku života volala jeho, který můj život zničil? I v téhle bezvýchodné situaci na mě téměř řvalo svědomí. Je neuvěřitelné, že ještě v téhle situaci se s ním dohaduji.

Eric se ke mně přibližoval. Jeho dlouhé kroky bohatě vyrovnaly mé krůčky. Narazila jsem stehny do postele. Svalila jsem se na ni a odpočítávala vteřiny. Nemělo smysl bojovat. Zůstal stát a obličej si srovnal do vyrovnané masky.

„Isabello, já nebudu nic říkat dvakrát. Zvlášť tobě ne. Okamžitě se zvedni!" Jeho hlas nabyl zlověstného tónu a hrozby. Zamrazilo mě a po mé pokožce přeběhla husí kůže. Pořád jsem ležela, neschopna pohybu. Byl ve mně vzdor. Bože, ty jsi vážně muž beze strachu? Ještě mu řekni, ať neotravuje, že sis chtěla zdřímnout. ,Ericu, teď mě neobtěžuj, přijď zítra.‘

„Zabiješ mě?" Já se na to ještě ptám.

„To nevím," odpověděl značně zmateně. Tak to abych ho nechala rozmyslet.

„Protože jsi vegetarián?" Já s ním ještě diskutuji o překážkách, co brání mé smrti.

„Vegetarián?" Vykulil oči. Asi se mu nelíbilo, že vím, co je přesně zač. On zase na oplátku věděl, že jsem alkoholik. Popadl mě ledovou rukou za paži a zvednul mě. Pak mě hned pustil a zase odstoupil. Byla jsem tak zmatená, nechápala jsem, nač čeká. Zatímco má mysl byla v současné době na bodě mrazu, jeho nejspíš běhala na plné obrátky. Po chvilce ukázal rukou na dveře a doprovodil to zavrčením. Automaticky jsem odpochodovala ke dveřím a čekala jsem.

Nejspíš jsi usmyslel, že jsem retardovaná, a tak mě odsunul a otevřel dveře, protože jsem stála nosem pár centimetrů od nich. Vyšel a já šla za ním. Pak mi došlo, kam směřuje. Otevřel mahagonové dveře a postrčil mě do jeho pokoje. Bez vyzvání jsem se posadila na pohovku. Myslím, že teď se na nějaká etická pravidla hrát nebude. Sedl si do protějšího křesla, pořád přemýšlel.

„Nad čím přemýšlíš?" neodolala jsem a zeptala se.

„Co víš."

„Měla bych ti říct, že vím všechno, abys nad tím už nemusel dumat." Než jsem mrkla, nakláněl se nade mnou. Ovál mě jeho sladký dech. Za nekonečnou minutu se zase napřímil a někam odběhl. Než jsem napočítala do jedné, byl zpět s dvěma sklenicemi. Očividně v nich byla voda. Proč přinesl dvě? Zapomněl, že přede mnou předstírat nemusí? Položil je na stůl a ukázal rukou na jednu a pak na druhou.

„Vodka nebo voda? Vyber si." Pálily mě dlaně. Jistěže jsem si chtěla vzít vodku. Nad důvodem jeho počínání jsem nepřemýšlela. Vařila se ve mně touha a tucet dalších věcí. Teď už nemělo smysl bojovat. Já prohrála a natáhla se po vodce. S dychtivostí jsem si lokla a pak se zmateně podívala na jeho pobavený obličej.

„Vždyť je to voda!" obvinila jsem ho.

„Já se ti z ničeho nemusím zodpovídat," a smál se dál. Vzedmul se ve mně vztek a prudce jsem tu sklenici hodila Ericovi přímo do obličeje. Bez problému ji chytil. S tím stejným pobaveným šklebem ji postavil zpět na stůl, který pokrývala vrstva vody ze sklenice.

„Napij se." Měla jsem vyschlo v krku, a tak i přes vzdor jsem vypila druhou sklenici. V té byla překvapivě vodka. Tázavě jsem na něj pohlédla, ale nijak to nekomentoval. Nejlepší doktor na světě - sám ti nalívá.

„Kdo přesně jsou Cullenovi a jaké mají dary?" Zbláznil se?

„Co prosím?" Čekal. Když to prozradím, jaké to bude mít následky. Proč to Eric chce vědět? Jsou s Viktorem sami, to by nevyhráli. Nic mi nedávalo smysl.

„I když jsem nesmrtelný, nejsem moc trpělivý, Isabello. Odpovědi z tebe dostanu, ať se ti to líbí nebo ne. Neproliji přitom ani kapku krve, takže bych nedoufal v brzkou smrt." Fyzická bolest i psychická? Byla jsem k ní otupělá. Jeho slova mě moc nevyděsila.

„Jaký to proto tebe má význam?"

„No tak, Isabello, jsou to monstra. Proč bys je chtěla bránit?" Ano. Proč bych je chtěla bránit? Protože jsem je milovala, protože je miluji.

„Byla to má rodina," odpověděla jsem pravdivě. Sám byl teď zmatený. Uvědomovala jsem si, jak jsou ostatní upíři odlišní. Dokáže vůbec nějaký z nich pochopit, jak se lev zamiloval do jehňátka?

„Ze mě nic nedostaneš. Fyzická bolest pro mě nic neznamená," utnula jsem ho hrdě. Věděla jsem, že říkám pravdu. Pro Edwarda bych zemřela. Je to pořád pravda. Někdo by si řekl, že jsem pitomá pubertální holka, co měla jeden vztah a už by kvůli němu skákala z útesu. Jenže žádná jiná holka neměla za životní lásku upíra, a tak nikdo nikdy nepochopí, jaká je moje situace. Mé city k němu zůstanou stejné, i kdyby mě vlastnoručně zabil, což v postatě před rokem udělal.

„Víš, proč mám zlaté oči?" Jeho otázka mě zaskočila. Rozhovor se stáčel různými směry, i když koloval pořád kolem jednoho tématu.

„Protože nežiješ z lidské krve, ale ze zvířecí." Dokonale jsem ho odrovnávala.

„Ano, pravda. Nechci s Culleny boj. Já je chci poznat." Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou.

„Je to tak překvapivé?" chtěl vědět.

„Ještě před chvílí si mě držel pod krkem a teď mám dělat prostředníka?"

„Přiznávám, že jsem tě chtěl zabít." Ironie osudu. Další upír, který mě mohl lehko zabít, ale něco mu v tom bránilo.

„Myslíš dnes? Nebo už dřív, protože má krev je lepší než krev ostatních lidí?" Ty jsi přesně moje značka heroinu.

„Když jsi řekla, že víš všechno, nepřeháněla jsi. Isabello, přísahám, že mi jde pouze o to je poznat. V životě jsem nepoznal žádného upíra, který by žil stejným způsobem života." Dívala jsem se do jeho pravdomluvných očí a věřila mu. Uvěřila jsem mu, ale moc rychle. Nelíbilo se mi to, ale začínala jsem se bát následků, které by to znamenalo pro Cullenovy.

„Kdybych ti to neřekla, šel bys za Volturiovými?" Edward mi neřekl vše. Nebyl důvod, ale věděla jsem, že by se jim moc nelíbilo to, co bylo mezi mnou a jimi. Eric byl na nohou.

„To je neuvěřitelné!"

„Co?" Uklidnil se a zase si sedl.

„Jsi člověk. Jak můžeš takovou tíhu unést. Tíhu tajemství. Jsi teenager."

„Má matka vždy říká, že jsem se narodila jako pětatřicetiletá. Zažila jsem toho hodně. Víš, ale všechno to za to stálo." Začínalo mi být příjemné, že to mohu někomu říct. Byla jsem ráda. Utápěla jsem se v bolesti, když jsem o tom mluvila. To jsem zažívala i v téhle situaci, ale poprvé jsem mohla říct všechno.

„Získal jsem si tvou důvěru," pronesl to jako předpoklad. Měl pravdu.

„Ale co Volturiovi?"

„Nemám úctu k lidem, tebe nevyjímaje, ale pro ně bych neudělal nic." Proč? Chtěla jsem vědět, ale nakonec jsem tu otázku přešla. „Vím, že jich je sedm. Pochopil jsem, že jeden z nich čte myšlenky, ale tobě je číst nemůže." Tázavě jsem zvedla obočí.

„Nevýhoda toho, když se opiješ. Sice jsem to vědět nepotřeboval, ale taky vím, že mluvíš ze spaní." Začervenala jsem se.

„Ano, čte. Vidění budoucnosti a ovládání emocí. Máte s Victorem nějaký dar?" Trochu jsem zariskovala a nechala mluvit vlastní zvědavost.

„Viktor ano. Dotykem ti vnukne své vlastní myšlenky. Jen se tě letmo dotkne, a ty uděláš, cokoliv bude chtít. Zabiješ vlastní matku, usneš..." Básnil o tom s úctou. Byla hrozná představa, že by mě připravil o svobodnou vůli.

„Na mě by to nefungovalo," řekla jsem s jistotou.

„Slyšel jsem, ale nepochopil jsem."

„Nikdo to nechápe." Smutně jsem se zasmála. Vyčkávavě mě sledoval. Na tuhle chvíli jsem nevědomky čekala. Kdy se budu moci někomu naplno otevřít a říct, jako vlastně všechno bylo. A já Ericovi uvěřila. Tohle se stává. Potkáte někoho a víte, že mu můžete věřit. Chtěl mě zabít? Ano. Ale všechna - jak to nazvat - přátelství mají špatné stránky. Měla jsem vědět, že v mém životě už nikdy nebude nic normální. Budu obklopena mýty a legendami? Nemá smysl proti tomu bojovat. Vlastně jsem proti tomu nikdy nebojovala. Já to s radostí přijala.

„Já se s nimi seznámila na střední škole. Bylo to ve Forks. Úžasné útočiště pro vás. Zamračeno po celý rok až na pár výjimečných slunečných dní." Ericovi zajiskřily oči. To by se mu určitě líbilo. Nebýt uvězněný v domě. Dál jsem vzpomínala. Na jídelnu.

„Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny a hráli divadlo s obědem. Nejedli a mluvili nejspíš jen mezi sebou."

„V jídelně? Chodili na střední školu?" nemohl uvěřit.

„Ano. Když jsem je spatřila poprvé, byla jsem naprosto okouzlena, ale vaše krása nezevšední," zasekla jsem se a uvědomila jsem si, že jsem nechtěně řekla, že je Eric krásný. Vzpamatovala jsem se a pokračovala. „Myslím, že ti nebudu vykládat vše. Ani by tě to nezajímalo."

„Mýlíš se. Vztah upíra a člověka. Je to v postatě legenda. Nevěřil jsem, že můžeme takto koexistovat. Myslím, že kdyby o tom svět upírů věděl, musela by se přepsat celá upíří historie. Pokládal jsem to za nemožné. Musel tě opravdu milovat." Jeho slova mě postrčila, a tak jsem začala vyprávět.

Když jsem sama sebe poslouchala, uvědomila jsem si, jak neuvěřitelně a zároveň pravdivě to zní. Prožila jsem pohádku. Jak jinak to nazvat? Romantický film, ale tisíckrát krásnější než v televizi? Televizi jsem moc nesledovala, ale věděla jsem, že tomuhle příběhu se nevyrovná žádný jiný. Mé vyprávění nebylo sladce limonádové a sentimentální. Neřekla jsem všechno, některé věci, které mám vyryté v mozku, patří jen mně a jemu. Edwardovi.

„Jasper není vegetarián tak dlouho a jen mně se může stát, že v přítomnosti sedmi upírů se říznu o papír. Nedokázal ovládnout žízeň. Edward mě zachránil." Pokračovala jsem ke konci příběhu. Mé srdce svíral ledový krunýř, mé tělo křičelo, ať už mlčím, ale já mluvila dál. Nevěděla jsem, kdy jsem se cítila hůř, jestli při částech, kdy jsem byla neskonale šťastná, nebo když jsem se potopila a už se nevynořila z hlubin bolesti, když odešel.

Utřela jsem clonu slz, která mi bránila vidět na Erica po většinu času. Jeho výraz byl ohromený a za chvíli už byl v pokoji nádech slunečního světla. Svítalo. Vstal a odtáhl závěs, který bránil slunečnímu svitu, aby pronikl do pokoje. Pak na mě ukázal a pokynul, ať jdu za ním. Vyšli jsme na jeho terasu a on stál ve své plné kráse naproti vycházejícímu slunci. Do tváře jsem mu neviděla - byl příliš vysoký. Pak ale hlavu sklonil a usmál se do široka skutečným úsměvem.

„Není to jiskření děsivé?"

„Edward to neměl rád, ale mně to přišlo fantastické. Vždycky jsem sledovala, jak jiskřičky tančily po jeho kůži." Dívala jsem se na jeho diamantové paže.

„Chtěla jsem ti poděkovat, Ericu. Ať tohle dopadne jakkoliv, konečně jsem to mohla někomu říct." Přikývl.

„Sám nevím, jak to dopadne." Teď jsem přikývla já a něco mi napovídalo, že jsme na tenkém ledě.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 11. kapitola: