Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 17. kapitola

19.07.2011 (22:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3422×

Bella

„Ericu, myslel jsi to tehdy večer vážně?“ ptala jsem se svého přítele, který zkoumal můj mobil. Nezvednul oči, ale odpověděl.

„Hm.“ Teda, ten ty odpovědi sype z rukávu.

„Kdy?“

„Co kdy?“

„Kdy mě přeměníš?“ Konečně přestal mačkat klávesnici a vzhlédnul. Pak se začal smát.

„Isabello, já se nezmiňoval o tom, že tě přeměním.“ Napjala jsem se. To byla zrada!

„Ale říkal jsi…“

„Říkal jsem, že jsi ideální kandidát. Neber si to osobně, ale já tě nemůžu přeměnit.“

„Proč?“ vydechla jsem.

„Zabil bych tě,“ řekl s naprostou neochvějnou jistotou. Aha. Výtečné. Konečně narazím na upíra, kterému to přijde naprosto logické, ale nedokáže to.

„Skvělé!“ Zase sklonil oči k mému mobilu.

„Co tam pořád hledáš?“

„Tvůj mobilní telefon je strašně zastaralý. Nemáš ani připojení na internet.“ Pronesl to, jako kdyby to byla globální katastrofa.

„K čemu je upírovi mobil s internetem?“ mumlala jsem.

„Internet je součást každodenního života. Jako jídlo. Lidé se o to postarali. Ani upíři neutečou trendům.“

„Děláš si legraci?“

„Vůbec ne. Aspoň by ses zabavila a netěkala pořád očima ke slečně Lucy.“ Otočila jsem se k němu zády a vyplázla jazyk.

„Vidím tě v zrcadle,“ zašeptal ledovým hlasem. Posadila jsem se zpět do křesla a cítila se zrazená. Proč mi to vůbec říkal? Někdo vám nasadí do hlavy možnost, že se vám splní přání, a pak z toho má akorát legraci. Podívala jsem se na ten jeho dokonalý sebevědomý obličej a přála si, abych mu to mohla vysvětlit ručně.

„Cítím z tebe silné vibrace vzteku,“ upozornil mě s úsměvem.

„Přijde ti to vtipné?“ Usmál se ještě víc a já byla ještě víc vzteklá. Dlaně mě svrběly.

„Nechceš už dneska jít? Nemáš něco jiného na práci?“

„Ne, nemám.“ Ten mi teda dneska lezl na nervy.

„Kdo tě přeměnil?“ Konečně odložil můj mobil. Většinou se příběhům ze svého života vyhýbal, takže jsem čekala, že mě odbude.

„Bratr.“ Čekala jsem všechno, ale tohle ne.

„Jak to dokázal?“

„Tvrdý výcvik a léta praxe.“ Myšlenky mi zalétly k Viktorovi. Nedokázala jsem se ubránit pomyšlení na to, že on z člověka upíra udělat umí.

„On je starší než ty?“

„Bylo mi devět, když si pro něj přišli. On byl o patnáct let starší.“ Snažila jsem si představit malého Erica, který se schovává před příšerami, co si přišly pro jeho bratra. Věděla jsem, jak vypadají Volturiovi. Ti tři krásní muži z Carlisleova obrazu. Ve skutečnosti museli být ještě děsivější.

„Ericu, jestli o tom nechceš mluvit…“

„Nikdy jsem o tom nemluvil, ale tobě to říct chci.“ To mě potěšilo. Přestávala jsem na něj být nabroušená. Ani to nešlo, když mi vyprávěl o tom, jak mu odvedli bratra.

„Pocházíme z Británie. Probíhala zrovna Americká válka za nezávislost na Anglii.“ Dějepis není moje parketa, ale věděla jsem, že to bylo na sklonku 18. století. Takže Ericovi bylo přes dvě stě let. Kdysi by se mi z toho zatočila hlava. Eric koukal do prázdna, oči vytřeštěné. Při probírání lidských vzpomínek ho radši nebudu rušit.

„Pro Viktora si přišli v roce 1778. Dva roky po tom, co USA získalo nezávislost. Válka zuřila ještě čtyři roky po tom. Nezůstal jsem sám. Měl jsem sestru.“

„Nikdy ses o ní nezmínil,“ vyklouzlo mi.

„Jmenovala se Victoria. Bratr jí také přeměnil.“ To ne! To musí být náhoda. Jméno Victoria bylo v Anglii oblíbené. Dokonce se tak jmenovala i britská královna. Vůbec bych nad tím neměla dumat.

„V roce 1789 se Viktor vrátil. Moc si toho nepamatuji. Jen ty karmínové oči, co se obrátily k nebi a prosily o sílu. Pak už byla jen ta nejhorší bolest, horší než si dokážeš představit. Přeměna je něco, na co upír nikdy nezapomene. Může zapomenout na její okolnosti, ale na tu bolest ne. To je navždy vyryté v tvé paměti.“ Hlasitě jsem polkla.

„A vaše sestra?“

„Měli jsme mezi sebou dost ostrý spor. Bude to století od našeho posledního setkání. A pro ni bude lepší, když poslední zůstane.“ Kdyby mi chtěl říct, co se stalo, tak by mi to řekl.

„Proč se pro tebe Viktor vrátil?“

„Aby mi dal ten největší dar.“

„Jsi rád, že to udělal?“

„Ano,“ řekl prostě.

„A Viktor? Jak se vypořádal s přeměnou?“

„Viktor se s ní vypořádat nemusel. Pokládá upíry za bohy a nikdy by neměnil minulost.“ Tak ten by si s Rosalií nerozuměl. Mohli by uspořádat souboj argumentů pro a proti.

„Jak ses naučil žít bez lidské krve?“

„Prvních pár desítek let jsem z ní žil. V té době probíhali Napoleonské války. Napoleona jsem párkrát potkal. Zajímavý muž,“ zasmál se. Všichni ti lidé dávné minulosti, ty všechny Eric znal.

„Ale tohle se nedá vyprávět jako příběh. Je to spíš o staletí hledání něčeho, čím by si vybočila ze stereotypu. Když slunce zapadlo, lovili jsme. Když vyšlo, čekali jsme, až zapadne. Navíc slovo naučil je zatím dost přehnané. Nemáš tušení, kolikrát jsem se neovládnul. A taky si stále neuvědomuješ, že já můžu kdykoliv uklouznout, co se týká tebe.“

„Ale vím.“ Zvednul obočí.

„A nezdá se ti to trochu sebedestrukční?"

„Zapomínáš, že mluvíš s alkoholikem. Já se snažím zničit pořád.“

„Hodně dlouho si nepila. Možná už můžeš domů.“

„A co si myslíš, že jako první udělám, až přijedu domů? Kde nebudeš ty?“ Odpověď jsme znali oba.

„A, Ericu, nikdy jsi to nezkusil. Nemůžeš vědět, že by se ti to nepovedlo.“ Věděl, o čem mluvím.

„Chceš mi dělat pokusného králíka? To je od tebe milé.“

„Mluv vážně!“

„Domů jet nechceš. Máme spoustu času na přemýšlení.“

Viktor

Zaslechl jsem lomoz pár bloků od místa, kde jsem se zdržoval. Vyrazil jsem za tím zvukem. Řinčelo tam sklo, které doprovázely přidušené výkřiky. Zastavil jsem se na rohu cihlové budovy. Tři upíři, podle očí a hluku očividně novorození, likvidovali dvě auta. Opodál ležely tři mrtvé děti. Jejich matka se k nim plazila. V očích se jí zračilo šílenství a beznaděj. Hezké. Na tři novorozené idioty stačím. Na první pohled bylo jasné, že ani přeměna jim nedopomohla k inteligenci. Přehazovali si na půl mrtvého muže a přitom se vzájemně napadali. K lidoopům neměli daleko.

„Pánové.“ Dívka s lidskou ženou v náručí zavrčela.

„A dámo,“ dodal jsem k její spokojenosti.

„Kdo jsi?“

„Jsem někdo, kdo se vás chce zeptat na pár otázek.“

„Já nikomu na nic odpovídat nemusím! Jsem upír!“ Stydím se za to, že patří k naší rase.

„To máme něco společného.“ Na tohle nemám náladu. V mžiku jsem byl u něj a ruce mu svázal za zády. Kleknul jsem si na něj a začal do něj propouštět své myšlenky. Dívka si scény nevšímala, byla ponořená do lovu. Ten druhý koukal na tupce pode mnou.

„A máš to, Raule!“ Vidím, že se vyznačují soudržností. Nebude těžké ten jejich kroužek rozpustit.

Nehýbej se. Raul ztuhnul.

Kdo vás stvořil?

„Nevím. Je to žena, ale nikdy jsem ji neviděl,“ odpovídal klidně, jako při běžné konverzaci.

Kolik vás je?

„Každý den se to mění. Včera nás bylo dvacet dva.“ Jistě. Novorození.

Jaký máte cíl? Kdo vám dává rozkazy?

„Riley, říkal, že nás bude potřebovat hodně, ale neřekl k čemu. Prý se všechno včas dozvíme.“

„Idiote! Proč mu to všechno říkáš?“ Raul pod mým nátlakem neodpovídal. Byl v transu.

Kde Rileyho najdu?

„Před svítáním v domě na západě Puget Sound.“ Před svítáním? Využili legendy, aby je ovládali. Ty blbečkové si myslí, že nás slunce spálí.

Zůstaň ležet, dokud neodejdu! Zapomeň na to, co se stalo! Zapomeň na to, co jsi mi řekl! Ukliďte to tu! Ať tady není ani kousek skla nebo kapička krve.

Vstal jsem a rozběhnul se k druhému. Jeho hrubá síla nebyla nic proti mým zkušenostem. Nechal jsem ho zapomenout a nařídil mu úklid. Přemýšlel jsem, že bych tu dívku spálil, abych snížil jejich počet, ale nakonec jsem jí jen vymazal paměť. Nechtěl jsem, aby přišli na to, že je něco špatně. Opustil jsem je a vydal se na západ k zálivu. Dvacítka novorozených, co neznají svého stvořitele ani svůj cíl? Co se to tu děje?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 17. kapitola: