Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 19. kapitola

26.07.2011 (18:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2908×

„Esmeraldo, stále tě miluji,“ šeptal chlapec dívce v televizi. Teda, brala bych radši teleshopping než pitomou telenovelu, ale nechala jsem to hrát. Co jiného má člověk v čtyři ráno hledat v programu než kreslené seriály nebo seriály, na které už nikdo nekouká, a tak jsou po své slávě přesunuty do likvidačních časů.

„Neřekl bych, že se na tohle díváš,“ ozvalo se za mnou. Přirozeně jsem nadskočila.

„Děkuji ti za ranní šok. Co tu vůbec děláš?“

„Nemůžu spát,“ prozradil mi se zkroušeným obličejem.

„Vtipné.“ Lidem na obrazovce už skoro začínal z huby odkapávat med.

„Hele, nekoukej se tak na mě. Taky tam můžu dát Toma a Jerryho!“ děsila jsem ho, když jsem viděla, jak na mě zírá s pozvednutým obočím.

„Opravdu? Rychle!“ usadil se do křesla a čekal. Koukala jsem s otevřenou pusou.

„Je to kult!“ vysvětlil mi pohotově.  Pokývala jsem nechápavě hlavou.

Eric střelil očima do prava a napjal se. Vytáhl z kapsy u kalhot mobilní telefon. Snad mě zase nečeká technická přednáška. Vyťukal větu. Pak mi mobil podal.

Viktor je v budově. Žádné slovo na u.

Zprávu jsem smazala a odpověděla mu.

Už jsem ti říkala, jak ten váš super sluch otravný?

Zvedl ukazovák a prostředníček. Dvakrát.

Obleč se. Pojedeme na snídani.

Když myslí, že někde budou mít otevřeno. Sesbírala jsem se z pohodlného gauče a vytáhla ze zásuvek oblečení. Ohlédla jsem se a Eric tam stále seděl a hleděl na obrazovku televize.

„Když dovolíš?“ taktně jsem mu naznačila, že bych se ráda oblékla o samotě.

„Koupelna je hned vedle. Navíc bych neuviděl nic, co bych ještě neviděl,“ otočil se s oslňujícím úsměvem. Sebrala jsem oblečení a přesunula se do koupelny. Rozhodla jsem se pro krátkou sprchu. Spěšně jsem namydlila každý kousek svého těla a opláchla se. Když jsem pak na sebe navlékla oblečení, dostalo se mi pocitu, který člověk cítí, jen když je čerstvě umytý. Vydrhla jsem si zuby, vykartáčovala vlasy a namalovala řasy. Pak jsem do gigantického zrcadla hodila pár úšklebků.

„Už jsem přestal doufat, že se tě dočkám v tomhle století,“ brblal Eric.

„Nejsem žádný superman,“ odvětila jsem.

„Vyrážíme,“ nakázal. Podržel mi dveře a já ještě z věšáku strhla bundu. Seattlu počasí nepřálo, takže nepůjdu na lehko.

Po schodech, na kterých jsem samozřejmě za přispění tmy klopýtla, jsme došli do pravého křídla domu a Eric mi podržel další dveře, které vedly neznámo kam. Ocitli jsme se v garáži a já spatřila prvotřídní tryskáče nejrůznějších značek. Eric mě vedl tou záplavou aut k červenému Lamborgini. Otevřela jsem dveře a ty mě praštily do obličeje, když se vysunuly nahoru. Eric se popadal za břicho.

„Mohla jsem mít otřes mozku!“ Přestal se smát, ale v koutcích mu pořád hrál úsměv. Usedl za volant a já na místo spolujezdce.

„To všichni…“ zabrzdila jsem se uprostřed otázky. Žádné slovo na u. Podíval se na mě a já mávla rukou. Vyjel hladce z garáže. Během toho jsme míjeli černé Maseratti, obrovského Hammera a krásné Ferarri. Zavrtěla jsem hlavou. Na tohle si určitě nevydělali jako doktoři. V kastlíku byla jedna hromádka bankovek, dva stříbrné ovladače, flash disk a malý svazek klíčů. Eric vzal jeden z ovladačů a namířil ho na bránu, ta se s tichým kvílením otevřela.

„Takhle tu bránu překonávají normální lidi,“ upozornil mě. Věděl, že já používám jiný způsob. Začervenala jsem se, což už se mi dlouho nestalo. Ale nebylo to kvůli pocitu viny, ale kvůli tomu, že teď před Ericem vypadám jako nějaká puberťačka, která po nocích přelézá brány.

Proboha, Bello, jsi tu zavřená v léčebně a Eric je tvůj terapeut. Hůř už vypadat nemůžeš!

Blížili jsme se k městu, a tak jsem se potichounku zeptala.

„Už?“ Eric přikývl. Vypadal trochu nesvůj a otvíral si okýnko.

„To musí mít všichni upíři auta, která nejdou pod miliony?“

„Mám hned dva důvody. Jeden je, že miluji rychlou jízdu, a druhý je, že na to mám.“ Logické důvody.

„No, odvezl jsi mě z domu, tudíž mi chceš asi něco říct?“ Neodpovídal a křečovitě držel volant. Dupnul na plyn a můj žaludek se mi přilepil na páteř. Teď jsem se držela křečovitě já. Strmě zabočil a vjel na parkoviště McDonalds. Vystoupil upíří rychlostí z auta a dýchal. Nedíval se na mě, ale bylo mi jasné, že má teď oči černé jako uhel. Naskočila mi husí kůže, která nebyla způsobená poryvy větru, které mi rozvířily vlasy. Odhodlala jsem se po pár minutách vystoupit z auta.

„Je to dobré?“ Jistě, že to není dobré! Krk mu svazují horké plameny.

„Myslím, že ano.“ Ruce měl v bok. Když se na mě otočil, oči měl temně zlaté. Uvolnila jsem se.

„Asi nebudou mít otevřeno,“ pochybovala jsem, když jsem viděla liduprázdné okolí. Eric ukázal na tabulku hlásající nonstop.

„Aha, jasně.“ Zavřela jsem dveře a vydala se směrem k proskleným dveřím. Uslyšela jsem pípnutí, když se auto zamknulo, ale žádné kroky. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že jde Eric za mnou. Koukal si na špičky bot, ale šel přímo za mnou. Dveře jsem si musela otevřít tentokrát sama. Rozhlédla jsem se a došla k pokladnám. Za mnou stálo schodiště, které vedlo ke stolům. Ani si nepamatuji, kdy jsem byla v McDonalds naposled. Když jsme s Renée podnikaly malé výlety po státu, vždycky jsme se stavily pro burger, ale to jsem byla malá. Při vzpomínce na matku mě píchlo u srdce.

„Dobrý den, co si dáte?“ řekla unaveně prodavačka se jmenovkou Tara. Pak zvedla oči vysoko nade mě a hned se jí rozzářily. Došlo mi, že je za mnou Eric.

„Fresh burger menu,“ zahlásila jsem. Za ty léta to prošlo změnou. Teď tu svítilo snídaňové menu.

„K pití?“ Očima visela na mém společníkovi. Už jsem si zvykla, že když někam jdete s překrásným upírem, jste páté kolo u vozu.

„Pomerančový džus.“

„A vy si dáte?“ zeptala se sladce Erica. Ten koukal, jak jsem zjistila, z okna.

„To samé,“ skoro zašeptal. Byl pořádně rozladěný. Snad ho to přejde. Nebyla to první krize ani poslední. Tara to nandala na tác a podala s vřelým úsměvem, který samozřejmě nevěnovala mně.

„Dobrou chuť,“ popřála, když Eric zaplatil.

„Díky,“ zamumlala jsem otráveně do tácu, když mě zase ignorovala. Eric mi vzal tác z rukou a odnes nahoru sám.

V rozlehlém druhém patře se spoustou stolů seděli tři lidé. Dva muži v kvádru s notebooky před sebou, kteří vůbec nevnímali okolí a celkem pohledná žena ve středních letech na druhé straně místnosti, která usrkávala ranní kávu. Zahlédla Erica a spustila se řetězová reakce. Našpulila rty, prohrábla si vlasy, narovnala se a vystrčila dekolt. Ve tváři přihlouplý úsměv, který asi považovala za podmanivý, a na prsteníčku zlatý kroužek, který ji zřejmě v té chvíli netrápil. Pomyslela jsem si, že kdybych natočila ženy při pohledu na Erica, vyhrála bych v nějakém televizním pořadu kameru. Tak neváhej a toč!

Eric zamířil k nedalekému stolu a já se vlekla za ním. Mám ráda ticho a klid, ale tohle ticho trhalo uši.

„Ještě to není dobré, viď?“ Zavrtěl hlavou.

„Hele, zapomněla mi tam dát bramborou placku!“ oznámila jsem, když jsem si prohlédla svou snídani. Nechala jsem tedy Erica raději o samotě a dala si na čas se sbíháním schodů.

„Promiňte, slečno, v mém menu chybí bramborová placka,“ upozornila jsem Taru. Vyvedla jsem ji z míry.

„Moc se omlouvám. Hned to napravím.“ Zavolala nějaké pokyny do kuchyně, zatímco jsem klepala o pult podobající se vzhledem žule.

„Přinesu vám to nahoru. Chvilku to potrvá, než se usmaží.“

„To je v pořádku. Já počkám.“ To se mi hodí, aspoň se Eric zatím uklidní. Čekala jsem a koukala na Taru, jak si prohlíží své nehty.

Co asi dělá Edward? vytanulo mi v mysli. Tak mi chyběl. Chyběl mi každým dnem víc, když jsem teď věděla přesně, kde je a že by mě chtěl zpět. Sakra! Já nechtěla na světě nic jiného než mu spočinout v náruči, rukama prozkoumávat jeho tělo a šeptat mu slova lásky. Ochutnat chuť jeho jazyka, pocítit vůni jeho pokožky, přejíždět mu prsty po svalnatém břiše, laskat ho ve vlasech…

„Slečno, tady to je,“ strkala mi Tara tác do ruky.

„Děkuji.“

„Není zač. Ještě jednou se omlouvám.“

„V pořádku.“ Aspoň že se omluvila mně a nešla nahoru za Ericem. Šla jsem pomalu po schodech a počítala kroky, abych se vyhnula dalším představám.

Bello, odjíždíme, probleskla mi hlavou věta, která mi bude rozechvívat kolena do konce života, a erotické fantazie šly stranou.

Vyšla jsem schody a zamířila k našemu stolu, ale ten zel prázdnotou. Kde je? Otočila jsem se kolem své osy a hledala ho. Že by šel na toaletu? To těžko. Co by tam asi tak dělal? Třeba šel ven na čerstvý vzduch, ale to bych si všimla, když jsem stála kousek od dveří. Určitě se brzy ukáže s rozumným vysvětlením. Sedla jsem si ke stolu a nervózně se pustila do jídla, zatímco jeho tác s jídlem byl nedotčeným. Snědla jsem skoro celý podnos a Eric pořád nikde. Natáhla jsem se pro jeho bramborovou placku. Stejně mu k ničemu nebude, ale vrtalo mi hlavou, co se děje. Měla jsem nepříjemný pocit, že je něco špatně. Po pár soustech mi blikla hlavou hrozná myšlenka, když jsem si uvědomila, že stůl té ženy, co seděla vzadu, byl prázdný. Polkla jsem. To ne! Vstala jsem od stolu a rozběhla se ke dveřím pánských toalet, které byly schované za rohem. Prudce jsem je rozrazila a prošmátrala je očima. Z pachu dezinfekčních prostředků mě pálily oči. Bylo to tu prázdné. Zavřela jsem dveře a přešla k dámským toaletám. Srdce mi bušilo do žeber a v hrdle jsem měla vyschlo. Až na potřetí, když jsem šáhla ke klice, jsem otevřela. Před sebou jsem měla ten nejhorší výjev, co jsem kdy viděla. Svezla jsem se po rámu na podlahu.

Eric seděl na podlaze, oči zapíchnuté v podlaze a na bradě pramínky krve. Vedle něj leželo zlámané tělo ženy. Krk měla rozervaný, tělo mrtvolně bledé a ruce měla v nepřirozeném úhlu. Cítila jsem, jak se mi ten obraz vypaluje na sítnici. Eric ke mně zvedl krvavé oči. Zírala jsem do těch karmínových tůněk a připadaly mi mělké a prázdné.

„Co jsi to udělal?“ zeptala jsem se bezbarvým hlasem. Byla to první slova, co jsem dokázala zformovat. Na vlastní oči jsem teď před sebou viděla ukončený život, ale nezmohla jsem se na pocit lítosti ani zloby. Připadala jsem si jako vakuum. Eric sáhl do kapsy a poslal mi po podlaze klíče. Poznala jsem, že jsou od auta.

„Jeď pryč! Musím zavolat Viktorovi.“ Zvedla jsem klíče, ale nohy mě neposlouchaly.

„Jeď pryč!“ zavrčel a můj mozek nahodil pár funkcí. Sbírala jsem se ze studených dlaždic a přidržovala se kliky. Pak jsem za ni zabrala a otevřela dveře. Malátně jsem se ploužila cestou k autu.

„Na shledanou,“ volal z dálky ženský hlas. Otevřela jsem prosklené dveře a dorazila k červenému Lamborgini. Podívala jsem se na malý předmět s tlačítky a nějaké zmáčkla. Auto zahoukalo a já vlezla dovnitř na místo spolujezdce. Natáhla jsem ruce k volantu a došlo mi, že tu žádný není, že musím na druhou stranu. Otevřela jsem tedy dveře a obešla auto.

„Kočko, pěkný auto,“ zaslechla jsem. Nasedla jsem a zastrčila klíčky do zámku. Pak jsem ucítila, jak se mi žaludek obrací. Rychle jsem otevřela dveře a na poslední chvíli vyvrátila obsah svého žaludku na asfaltové parkoviště. Opřela jsem si čelo o volant a cítila na čele tlak loga, které bylo ve volantu zasazeno. Zvedla jsem hlavu a cítila na čele studený pot. Automaticky jsem se hřbetem ruky otřela. Otočila jsem klíčky a auto zavrnělo. Věděla jsem, kam pojedu. Vyjela jsem z parkoviště na silnici a na mě nepřirozeně vysokou rychlostí jsem se řítila vozovkou po městě. Hledala jsem temné liduprázdné ulice. Nakonec jsem narazila na jednu nedaleko. Byl tam malý obchod s potravinami. Sebrala jsem balík bankovek v kastlíku a zamkla auto. Dveře se s cinkáním otevřely a já vyrazila rovnou ke kase, za kterou seděl mladý muž s černými neupravenými fousy. Za ním svítily jako záchranné kruhy litry alkoholu.

„Dobrý den, slečno,“ oslovil mě ten muž. Na pozdrav jsem neměla pomyšlení.

„Jednu vodku. Nebo radši dvě.“ Muž si mě prohlédl od hlavy až k patě.

„Slečna už má věk na pití?“ Jako odpověď jsem z balíku peněz vytáhla pár bankovek. Hodila jsem mu do plastové misky pět set dolarů. Mlsně si to spočítal, přikývl a láhve mi podal. Chopila jsem se jich a beze slova obchod opustila. Můj odchod doprovodilo to protivné cinkání. Nasedla jsem do auta a láhev rovnou otevřela. Nalila jsem do sebe pořádný doušek a ústa mi zaplnila známá chuť. Nastartovala jsem s lahví mezi stehny a šlápla na pedál. Řítila jsem se po městě a jenom matně vnímala tachometr. Sto dvacet, sto třicet… koho to zajímá? Znovu jsem si lokla. Silnice se začala kymácet. Ve zpětném zrcátku mě oslepila červená záře. Policie mě dojížděla a ukazovala, ať zajedu ke krajnici.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 19. kapitola: