Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 30. kapitola

08.09.2011 (14:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2782×

O rok později

Bella

Za ten rok od mé přeměny se toho událo celkem dost. Eleazar objevil můj dar. Řekl, že žádný upír mi nikdy nic s mojí myslí nedokáže provést. Eric a Tanya se stali druhým nejvášnivějším párem v domě hned po jejich velkých konkurentech, a to Rosalii a Emmettovi. Bylo to pro mě velké překvapení. Jejich steny sice byly slyšet na míle daleko, ale já žila v novorozenecké bublině, takže jsem si intenzitu jejich vztahu neuvědomovala. Jasper mě každý den vycvičoval v boji, protože se všichni báli toho stálého Damoklova meče v podobě Viktora. Celý rok o něm nebylo vidu ani slechu a třeba už ani být nemuselo, ale stále jsem byla jediná, na koho Viktor nemůže. Chtěla jsem ho zabít. Kvůli němu jsem zabila člověka. Nevím, jak se ten dotyčný jmenoval a jeho krev jsem ve svém těle dávno necítila, ale v rohu mé dokonalé prostorné mysli byla navždy uchována jeho tvář. Je docela ironické, že Viktor omylem naplnil moje životní přání. Další důvod, proč jsem ho chtěla zabít a přímo prahla potom mu utrhnout hlavu, byl Eric. Strašně jsem se o něj bála, ale ten strach jsem začala cítit teprve nedávno. Malá bezbranná Bella se bojí o svého dvoumetrového bráchu. Teď to bylo jinak. Díky Jasperovi a Eleazarovi jsem měla ten nejlepší výcvik. Mlátili se mnou o zem dnem i nocí, aby využili moji agresivitu k něčemu užitečnému a dobrému. Takže můj brácha, tedy otec, jak to on občas nazývá, má silného ochránce. Vážně jsem ho tak brala. Dával mi rady do života, dělil se o svoje pocity, myšlenky a zároveň poslouchal ty moje. Mohla jsem si u něj vylít vztek i smutek.

Byla jsem tak šťastná, když si odmyslím, co jsem za ten rok prováděla. Navzdory hrozným okolnostem, co předcházely mé přeměně, jsem se cítila silná, krásná a měla jsem milující rodinu. Co se týká mé upíří rodiny, bylo vše v pořádku. Často jsem se snažila vybavit si, jak můj otec vypadal. Nebo jak se usmívala moje matka. Všechno to bylo zamlžené a zmatené. Po mém snažení vždy následovaly jen němé vzlyky.

A pak tu byl střed mého vesmíru. Edward. Jestli jsem si za lidského života myslela, že je krásný, tak nevím, jaké slovo použít teď. To byla estetická stránka. Druhá stránka byla náš vztah samotný. Bylo to úžasné, být spolu bez zábran. Tedy téměř bez zábran. Nepokročili jsme o další takzvané mety, protože hrozilo, že by přišel o končetiny. To se totiž upírům v mé blízkosti stávalo velmi často. Celá situace se tedy obrátila. Teď jsem to byla já, která mu mohla nedopatřením ublížit. Edward si na svá občasná zranění nestěžoval, ale já se pak proklínala ještě dva dny. Ale milovala jsem ho. Milovala jsem ho ještě víc, když mé tělo bylo připraveno pojmout tak silný a vášnivý cit. Už chápu tu větu, kterou jsem měla vyrytou v paměti, protože mi ji Edward připomněl. Když upír miluje, miluje navždy.

„Hodně štěstí, zdraví! Hodně štěstí, milá Bello…“ zpívala Alice svým nádherným hlasem, ale i já už jsem uměla zpívat. Dnes mi byl jeden upíří rok. Alice to samozřejmě brala jako záminku uspořádat oslavu. Já o oslavě nechtěla ani slyšet, ale když jsem viděla její zářivý úsměv, přešla mě chuť přetrhnout ji. Edward mě vášnivě políbil a já do toho plně vžila i před celou rodinou. Když Eric s Tanyou dovádí od rána do dalšího rána a všichni to musíme poslouchat, tak se snad svět nezboří. Emmett se začal smát. Odtrhla jsem se od svého milého a zaměřila se na ostatní. Emmetta jsem probodla pohledem. Upravil svůj výraz na neurčitý, protože věděl, že bych mu dala co proto. V tomhle jsme byli jako děti. Nevynechali jsme žádnou příležitost k bitce. Dárků byla hromada. Eric mi dal mobilní telefon s tisíci tlačítky a funkcemi. Důležitě poznamenal, že je v něm internet. Zašklebil se a já nechápavě zírala. Něco mi uniklo?

„Asi si to už nepamatuješ,“ řekl a vtisknul mi polibek na čelo. To uhodil hřebík na hlavičku. Pamatuji si tak málo, že je to k zbláznění. Alice mi dala opravdu překvapující dárky. Samé oblečení a nechutné množství bot. Poděkovala jsem a přijala další dary. Některé byly obrovské a jiné zase miniaturní. Nakonec přišel Edward. Pokřiveně se usmíval a já se utápěla v jeho zlatých očích. Něco se prostě nezmění.

„Mám pro tebe dva dárky. Nejdřív ten větší.“ Vyhoupl si mě do náručí a já se nechala unést před dům. Sněžilo a svítil měsíc. Klasická Aljaška. Zahleděla jsem se na gigantickou mašli, která byla připevněná k modrému autu.

„Líbí se ti? Jestli ne, tak si ho vezme někdo jiný. Vybereš si vlastní.“

„Ferrari Enzo,“ oznámil Emmett, který se kolem nás znenadání mihnul. „Je ošklivé, viď? Já se o něj dobře postarám,“ slíbil a hladil kapotu. Zavrčela jsem.

„Pokud se o něj dřív nepostarám já,“ ozval se Jasper a stoupnul si na druhou stranu mého auta.

„Na to zapomeňte,“ řekla jsem mu a obrátila se na Edwarda.

„Je krásné. Děkuji,“ poděkovala jsem mu. Už jsem si zvykla na jeho dary. I dřív bylo krásné, když mi něco dal, ale pak jsem byla rozhozená z toho, že já mu nic dát nemůžu.

„Modrá. Tvoje barva.“

„Jak to víš?“ Měla jsem tušení, ale bylo to velice zamlžené tušení.

„Někdy ti to připomenu.“ Zamračila jsem se. „Teď mám naplánované něco jiného.“ Emmett stál tak blízko, že mi klidně mohl vlézt na záda a Jasper se opřel o kapotu a založil si ruce na prsou. „A vás dva k tomu nepotřebuji.“ Emmett dál napjatě zíral, co má Edward přichystaného a Jasper se též ani nehnul. Edward protočil oči a vzal mě za ruku.

„Musíš mi věřit.“ Věřila jsem mu každým pórem svého těla. Nastavil záda, abych mu na ně vyskočila, což jsem udělala. Vyplázla jsem na ty dva jazyk a Edward se rozběhnul vstříc překvapení. Když běžel tou zasněženou končinou a mně vlály vlasy všemi směry, vybavily se mi ty pocity, které jsem měla za lidského života, když Edward se mnou na zádech uháněl lesem. Pamatovala jsem si ten strach a taky radost, když jsem si na to zvykla. Běželi jsme asi hodinu a dávno překročili hranice Kanady. Neptala jsem se, kdy už tam budeme, protože jsem se jako upír naučila trpělivosti. Nebylo kam spěchat, když jste nesmrtelní. Místo toho jsem Edwardův krk zasypávala polibky a čechrala mu vlasy. Ucítila jsem vodu a hned na to mě Edward obratně sundal ze svých zad na zem. Spojil naše ruce a mezi zasněženými stromy se rozestoupila chaloupka nebo možná spíš dům. Světlo z oken dopadalo na molo, které vedlo k jezeru. Ale to světlo jsem nepotřebovala. I tak jsem viděla každý detail naprosto dokonale jako ve dne.

„Ty jsi mi koupil dům?“ Edward nic neříkal, ale zdál se mi kapku nervózní, a to on nikdy není. Mihnuli jsme se kolem jezera a vyšli po verandě dovnitř, když Edward odemknul dveře. Vevnitř to byla nádhera. Samé dřevo a další přírodní materiály. Můj pohled ale upoutala postel uprostřed místnosti. Byla posypaná růžemi a já myslela, že se mi podlomí kolena. Opřela jsem se rukou o křeslo před krbem, i když jsem žádnou podporu nepotřebovala. Jestli si někdo myslí, že růže na posteli jsou klišé, tak to nikdy nezažil na vlastní kůži. Edward stál stále u dveří.

„Říkat tomu dům by bylo přehnané,“ zašeptal bez dechu. I hlas se mu skoro třásl. Můj Edward, co všechno umí, všechno zná a všude byl, je nervózní? Já nechtěla ani promluvit, aby se mi nelámal hlas.

„Koupil jsem ho už dávno a napadlo mě, že teď by se mohl hodit.“ Nedokázala jsem myslet na nic jiného, tedy dokázala, ale do popředí se přesunula postel přede mnou a Edward za mnou. Nedýchal a já taky ne. Tím pádem bylo slyšet jen šeptání lesní zvěře. Pak se to ve mně zlomilo, protože jsem si uvědomila, že nechci nic jiného než Edwarda. Jak jsem řekla, věřila jsem mu každým pórem a každou buňkou svého těla. Nebránilo tomu nic, abych dostala to, po čem toužím.

Nejvyšší rychlostí jsem se k němu přiblížila. Natiskla jsem se na něj celým tělem a hladově ho políbila, jako bych to nedělala roky. Mohli jsme už dávno ležet v posteli a změnit se ve vzdychající rozmazanou šmouhu, ale místo toho jsme se dál pomalu líbali ve dveřích. Chytil mě za lem mého trička a přetáhl mi ho přes hlavu. Vlasy se mi rozprostřely po holých zádech. Vychutnával si pohled na moje tělo. Jestli může on, tak já taky. Knoflíček po knoflíčku jsem mu rozepínala košili. Stál, ani se nehnul. Sledoval s přimhouřenýma očima moje počínání. Být člověk, tak se mi třesou ruce, ale já byla naprosto klidná. Navenek jsem byla klidná jako Tichý oceán, ale uvnitř mě to žhnulo emocemi. Tak jsem ho chtěla. Vadilo mi, že je pořád oblečený, ale nechtěla jsem to uspěchat. Čekala jsem na to tak dlouho, že to ještě chvíli vydržím. Jeho košile spadla na zem a já přejížděla prsty po jeho plochém břichu. Každý dotek byl elektrizující. Jeho oči doutnaly a mé musely mít snad na duhovkách napsáno Chci tě. Znovu jsme se do sebe zaklesli a přesouvali se k posteli. Položil mě a rozepnul mi zip u džínsů. Nutno dodat, že velmi pomalu. Zírala jsem na jeho prsty a zároveň se nemohla dočkat chvíle, kdy budu moct udělat to samé s jeho kalhotami. Ještě jsem neřekla ani jedno slovo a ani jsem mluvit nepotřebovala. Nechtěla jsem narušit slovy dokonalost téhle chvíle. Edward mi stahoval džínsy z nohou, zatímco já jsem pozorovala jeho doutnající oči. Nejspíš ho stálo hodně sebekontroly, aby to všechno udělal lidským tempem, protože moje trpělivost začínala mít jasné hranice. Jeho kalhoty jsem z něj strhla i se spodním prádlem a on provedl to samé s mými posledními kousky prádla. Měla jsem před sebou nádherného nahého muže a nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Moje nahota mi vůbec nevadila. Všechen ten strach a nervozita zmizel, protože jsem mu patřila a on patřil mně, a takhle to bylo přirozené a správné.

„Jsi nádherná,“ řekl a mně v podbřišku třepotali motýlci. Cítila jsem se jako žena, když mi to řekl. Se zalíbením mě pozoroval stejně jako já jeho. Zapřela jsem se rukama a posunula se doprostřed postele. Nohy jsem měla pevně stisknuté k sobě a čekala. Edward se na mě přitisknul celým tělem. Laskal mě na krku a prsou. Teď už jsem se opravdu chvěla. Mé vzrušení přesáhlo únosnou hranici. Edward to vycítil a podíval se mi zpříma do očí a v nich měl otázku. Chvíli jsem do nich hleděla a pak přikývla. Roztáhnul mi jemně nohy a vniknul do mě. Málem jsem ho kousla do ramene bolestí. Uvnitř mě to prasklo. Bylo to hrozné kovové skřípění. Edward mojí bolest utišil polibkem.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě, ale hlas se mu vzrušeně chvěl. Bolest úplně odezněla. Nebylo po ní ani památky. Na znamení odpovědi jsem ho chytla za boky a přirazila ho k sobě.

„Bude svítat,“ zašeptal mi do ucha Edward. Ležela jsem na něm celým tělem, oči jsem měla v úrovni jeho klíční kosti.

„To bylo dokonalé,“ řekla jsem s úžasem. Téhle noci se nic nevyrovná. Ani pití lidské krve. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale bylo to tak.

„Znáš ten pocit, když si něco vysníš a ono je to ve skutečnosti ještě lepší?“ Zasmála jsem se, on taky. Naše vibrující hrudě se třely o sebe. Pohled mi utkvěl na roztrhaném kusu černé látky.

„Nemáš v čem jít domů.“ Pak se mi pohled přesunul na moje spodní prádlo.

„I ty jsi o ledacos přišla,“ řekl.

„Jo… To jsem tedy přišla.“ Z celého srdce jsem doufala, že jsem o to přišla. Nechtěla jsem zažít tu bolest znovu.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně. Nevěděla jsem, jestli mu mám sdělit svojí hloupou obavu nebo si ji nechat pro sebe. „Bello?“ Nejdřív jsem se chtěla namáhat a zvednout štít ze své mysli, ale nakonec jsem se přemluvila ke slovům.

„Víš, bála jsem se, že… Že když se u nás všechno spraví… Tak jsem myslela, že…“

„Aha. Neboj. To nejde. Možná, že by to šlo vrátit zpátky, kdybys sama chtěla…“ uvažoval do ztracena. Nejspíš měl pravdu. U nás se velká zranění nehojí sama. Musíme použít svoje sliny. Jen drobné prasklinky se zahojí bez našeho přičinění. A tohle teda žádná prasklinka nebyla podle zvuku a bolesti. Bála jsem se naší teorii vyzkoušet. Jestli budu navždy panna, chci to zjistit až za chvíli, i když jsem po Edwardovi tak strašně toužila. Nejlepší bylo, že se nikdy neunavíme. Žádná minuta nezůstane nevyužitá.

„Tak co si vezmeš na sebe?“ přerušila jsem jeho uvažování.

„Nějaké kalhoty tu budou. Akorát možná už vyšly z módy. Naposledy jsme tu byli před dvaceti lety.“ Zasmála jsem se při té představě. Zajímalo mě, jestli se Edward přidal ke květinovému hnutí. Edward s transparentem hlásajícím mír, lásku a svobodu.

Kanadské sluneční paprsky pronikly okny na naši nahou kůži. Byli jsme jako dva diamanty. Ještě pár hodin jsme tak leželi a poté Edward vstal a já si prohlížela jeho stehna a stoupala až k dokonalému pozadí. Přeběhla jsem i po svalech na zádech, když si obléknul kalhoty, které mě opravdu uchvátily, protože jsem vybuchla smíchy.

„Hezké.“ Edward udělal grimasu a prohlédnul se v zrcadle. Chvíli jsem se soustředila a pak se mi podařilo stáhnout štít.

Pořád stejně sexy i v kostkovaných kalhotách, ale svlečený se mi líbil víc.

Teď už se usmíval. Po krátkém zvážení utrhnul kšandy a obléknul si tričko. Já se tak neparádila. Rychlostí blesku jsem se zvedla z postele a oblékla si tričko a džíny. Edward si mě prohlédnul a povzdechl si. Se smíchem a blaženou náladou jsme odešli z domu a běželi ruku v ruce lesem. Edward musel zpomalit. I dřív byl rychlejší a já už teď ani neměla svou novorozeneckou sílu. Běželi jsme lesem, který předcházel našemu domovu. Edward se zastavil a já taky. Byl tu cizí pach a stopy. Tohle nemohly být naše stopy ani stopy upíra. Pohybujeme se tak rychle, že sníh pod našima nohama nezdeformujeme. Ledaže by ten upír stál na místě a čekal. Pod stresem jsem snadno sňala svůj štít.

Něco je špatně.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 30. kapitola: