Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 31. kapitola

10.09.2011 (08:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3129×

Před rokem

Charlie

Vypisoval jsem protokoly a podepisoval pár formalit. Riley Biers… Dělal jsem, co jsem mohl, ale toho kluka už přes rok nikdo nezahlédl. Jeho rodiče přede mnou sedávali skoro každý den. Trhalo mi to mé staré srdce. Vždy, když se na mě paní Biersová dívala očima, ve kterých byla pořád naděje, přemýšlel jsem, jestli jsem opravdu dobrý policajt a chtěl jsem vědět, co dělám špatně, že jí nemůžu vrátit syna. Z mého přemýšlení mě vytrhlo zvonění telefonu.

„Šerif Charlie Swan,“ oznámil jsem do telefonu.

„Sakra! Šerife Swane, viděl jsem je!“ křičel do telefonu nějaký kluk.

„Koho jste viděl?“

„No ty medvědy, ne? Jsou to zatraceně velký potvory. Dokonce to ani nevypadalo na medvěda… No, nevím, ale byli v rezervaci La Push.“ Tyhle telefonáty jsme dostávali pořád. Vadilo mi, že dotyčný mladík se ani nepředstavil a očividně se baví. Z jeho hlasu čišela nerozvážnost a adrenalin, který do něj pumpovalo hrozící nebezpečí.

„S kým to mluvím?“

„Quill Ateara,“ představil se konečně a já se plácnul do čela. Chtěl jsem mu říct, aby se přesunul do bezpečí, ale v tom se do mojí skromné kanceláře otevřely dveře a dovnitř vešel šerif Bellefleur ze Seattlu. Moc dobrý chlap tenhle Andy Bellefleur. Zamumlal jsem do sluchátka pozdrav, pár rad o bezpečnosti a zavěsil.

„Andy,“ pozdravil jsem. Za jiných okolností bych ho rád potkal, ale z jeho výrazu plynulo, že se něco stalo a můj instinkt našeptával, že něco strašného. Andy mi potřásl rukou.

„Charlie.“ Vypadal dost nervózně a ustaraně.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Chtěl jsem být v obraze.

„Měl by sis sednout,“ doporučil a já provedl. Sám si sedl také.

„Charlie, je mi moc líto, že ti to musím říct zrovna já, ale včera vyhořelo sanatorium, ve kterém byla umístěna tvoje dcera.“ Přestože kladl důraz na každou slabiku a seděl metr ode mě, zdálo se mi, že špatně slyším. Pochytil jsem slova líto, vyhořelo a dcera. Dcera vyhořela? Ne, slyšel jsem to jasně. Má dcera… Bella… Ten dům… Hořelo tam.

„Co jsi říkal?“

„Charlie, jsi silný chlap, ale teď budeš někoho potřebovat.“ Koho jsem potřeboval? Nikoho nepotřebuji kromě svojí dcery!

„Kde je Bella?“

„Byla nalezeno pět těl. Zjistili jsme, že sanatorium nepřibíralo nové pacienty, takže tam zůstali tři pacienti a dva terapeutové. A Charlie… Z těl zbylo torzo. Identifikace proběhne podle zubních záznamů, ale vzhledem k tomu, co jsem viděl, ani to nebude stoprocentní.“ Čekal, co se bude dít. Myslel jsem naprosto mechanicky. Vůbec jsem nevěděl, co dělám nebo co se děje kolem mě.

„Kdy bude identifikace hotová?“

„Dnes odpoledne.“ Byl zmatený a já měl oddělenou hlavu od těla.

„Dobře. Musím zavolat Reneé a Cullenům… Ano, určitě Cullenům, protože Edward by to měl vědět. Je sice pravda, že jsme spolu teď nevycházeli, ale musí to vědět… Ano, ano.“ Vstal jsem a šel jsem jako robot bůhví kam. Andy mi položil ruku na rameno.

„Charlie? Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě. Musím si vyřídit pár hovorů.“

„Charlie, tvá dcera je mrtvá,“ řekl a mě začalo píchat na hrudi. Padl jsem na kolena, připravil se na to, že budu zvracet. Z úst mi však vycházely jen dávivé zvuky. Strašná bolest a tíha na hrudi mi znemožňovala vstát. Tahala mě dolů. Bylo tam temno a chladno.

„Potřebuji sanitku na…“ diktoval Andy do telefonu. Nemohl jsem se pořádně nadechnout a pak všechna tíha zmizela.

Otevřel jsem těžká víčka a všude bylo bílo. Dokonce i ty úchvatné tváře kolem mě byly bílé. Začal jsem zaostřovat a všimnul si, že mají zlaté špendlíky v oblasti očí.

„Charlie, vy jste nám dal.“ Všude se skrývaly odporné hadičky a monitor pípal moc hlasitě.

„Carlisle?“ ptal jsem se. Měl jsem strašně suché rty a jazyk jsem nemohl pořádně rozpohybovat.

„Ano, jsem tady. Je tu i má žena a Edward.“

„Bella?“ Nic se neozývalo. Jen těžké nadechnutí a pípání přístroje, co měřil mojí srdeční aktivitu.

„Měl jste infarkt. Teď musíte odpočívat,“ radila mi medovým hlasem Carlisleova žena Esmé.

„Bella?“ zopakoval jsem a doufal, že je to zlý sen.

„Je mi to moc líto, Charlie,“ řekl Carlisle a já dopadl nohama na pevnou zem. Moje holčička je pryč. Z očí mi začaly padat slzy. Teď jsem se vůbec nesnažil chovat se jako chlap. Připadalo mi, že mi puká srdce.

„Je pryč,“ zašeptal jsem a hlas se mi lámal. Náhle jsem si připadal jako stařec bez smyslu života, který už nemá na tomhle světě co pohledávat. Vybavoval jsem si vzpomínky, kdy mi sestra v nemocnici řekla, že mám holčičku a že váží kilo a půl. Byla naprosto zdravá a nejklidnější ze všech miminek v nemocnici. Když mi ji dali poprvé do ruky, připadal jsem si tak mocný, tak výjimečný, protože jsem měl krásnou dcerku, kterou jsem stvořil se svou ženou. Připadal jsem si, ne já si tak nepřipadal, já byl zcela kompletní. Vdechl jsem té malé osůbce v mém náručí život. Mačkala pěstičky a pořád spala nebo okukovala svět. Často jsem jí říkal, že jsem její táta a budu ji chránit před vším špatným na světě. Já ji ale neochránil. Tu úlohu, pro kterou jsem se narodil, jsem nesplnil. Odejdu z tohoto světa s pocitem, že jsem selhal. Má milovaná dcera… Nedokázal jsem to.

„Edwarde?“ Bylo mi toho chlapce strašně líto.

„Ano?“ zeptal se a jeho zdrcený hlas mi vypaloval díru do mého už tak rozervaného srdce.

„Bella tě moc milovala.“ Vytřeštil oči a pak si schoval obličej do dlaní. Teď už mi po tvářích tekly proudy slz. Měl jsem jediný úkol, a to ochránit mojí dcerku před nebezpečím a nástrahami. Můj otec to zvládnul. Co by řekl na to, že jeho syn to nezvládl? Obraz mé dcery jsem měl před očima, a když jsem je zavřel, měl jsem ho vypálený na vnitřní stranu víček.

„Je mi to tak líto,“ řekla ještě jednou Carlisleova žena a objala mě.

Stál jsem nad hrobem mé dcery. Obřad skončil a já stále dokola četl epitaf. Renée už odešla. Zůstal jsem tu sám s Edwardem. Pršelo na nás. Byl jsem promočený až na kost, voda se mi valila do očí a míchala se s mými slzami, ale stál jsem bez hnutí dál.

Isabella Marie Swan

Milovaná dcera a přítelkyně

„Co bys řekl, kdybys věděl, že nás slyší?“ zeptal se náhle Edward.

„Řekl bych, že ji miluji a že se omlouvám.“

„Za co?“

„Za to, že jsem ji neochránil.“

„Bella by nechtěla, aby ses obviňoval.“

„A co bys řekl ty, kdybys věděl, že nás slyší?“

„Řekl bych, že ji miluji a že jí odpouštím.“ Podíval se mi do očí. „Že jí odpouštím, že mě tu nechala samotného.“

Vím, že nic světoborného, ale nikdy jsem o nikoho nepřišla kromě prababičky, ale to jsem neměla věk na to, abych pochopila ztrátu. Navíc rozhodně nejsem otec, co přišel o dceru, takže se mi to psalo hodně těžce.

Předposlední kapitola, kterou jsem původně vůbec neplánovala, ale hodně z vás si postesklo po Charlieho pohledu a za umístění v tabulce jsem vám to nemohla nesplnit. Příště nás čeká poslední kapitola + epilog. Jak to všechno skončí?

Malá poznámka nakonec je, jak se vlastně seběhl ten požár a kdo všechno uhořel. O všechno se postaral Eric, protože nechtěl, aby po nich zbyla jen jediná stopa, spálil všechny dokumenty a zabil jeho nevlastního otce. Dál tam byla Lucy a Bellina oběť. Ti dva byli cizí lidé. Zubní záznamy identifikovaly tělo jako Bellino díky těžké proceduře na stomatologii. Kdo viděl souseda zabijáka, tak ví.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 31. kapitola: