Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 6. kapitola

30.05.2011 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4312×

Rozlepila jsem víčka a sledovala východ slunce. Podívala jsem se na hodiny na stolku vedle mé postele. Šest ráno. Zasténala jsem. Co se dá dělat? Teď už znovu neusnu. Vyskočila jsem na nohy a lehce zavrávorala.

Otevřela jsem francouzské okno vedoucí na terasu. Polilo mě světlo. Došla jsem na lehátko a lehla si.

Oči jsem měla zavřené a vychutnávala si vzduch. Jak je asi teď ve Forks? Co dělá on? Myslí na mě? Protože já na něj vůbec nemyslím. Né, vůbec! Ach, co dělá on? Co jen může dělat? Myslí na mě? To mám z toho, že jsem tady. Chtěla bych si dát sklenku vína, abych zahnala svědomí, co mi tu teď nejspíš bude dělat stálého společníka.

Vstala jsem a zamířila ke dveřím vedoucím do koupelny. Vzala jsem za kliku a opět jsem byla oslněna. Koupelna byla nádherná. Malinké, béžové kachličky dodávaly pocit, že jste opravdu ve veliké místnosti. Místnost to byla velká i tak, ale tohle jí ještě přidávalo. V rohu se tyčil masážní sprchový kout se spoustou tlačítek. To pro mě bude záhada. Celé místnosti dominovala vana. Prsty jsem přejela po jejím okraji. Nakonec jsem došla do druhého rohu, kde stály skříně a umyvadlo s gigantickým zrcadlem.

Po dlouhé době, kdy mě ráno nebolela hlava, jsem věnovala plnou pozornost svému odrazu. Připadalo mi, že se neznám, že v zrcadle se na mě dívá někdo jiný. Pro jistotu jsem se otočila. Nikoho jsem neviděla. Bože, Bello! Ty už opravdu blázníš.

Vycouvala jsem z koupelny, abych zaštrachala v kufru. Musím si vybalit, ale nejdřív použiji tu lákající vanu. Vzala jsem kartáček, sprchový gel a jahodový šampón z kufru. Vlezla jsem si do vany a napouštěla vodu. Cítila jsem, jak se mi ztuhlé svaly uvolňují. Potopila jsem se a ve vodě otevřela oči. Trochu to štípalo. Kdysi jsem tohle dělávala pořád, ale u Charlieho byla jen sprcha, a tak jsem mé hry na potápěče z dětství musela odložit.

Pod vodou se svět vždy zdál zvláštní. Nic jsem neslyšela. Všude byl klid. Chtěla jsem tu zůstat a dívat se na strop přes mlhavou clonu. Polemizuješ o životě pod vodou? Radši se vynoř, než si začneš myslet, že máš žábry!

Dobře, pro dnešek to stačilo. Zabalila jsem se do ručníku a zkontrolovala čas. Sedm hodin. Vybalím si.

Potom, co jsem měla skoro vše vybalené, jsem na dně kufru našla balíček, který jsem tam rozhodně nedala. Byl v decentním stříbrném papíře. Váhavě jsem roztrhala papír, pod kterým se ukrývala Větrná Hůrka. Byla úplně nová. Místo starého šedého obalu se na obálce nacházela fotografie dvou lidí. Nevědomky jsem si sedla a začala hledat moje nejoblíbenější části.

Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on by tu zůstal, žila bych i já, kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu.

Kdysi jsem věděla, komu bych tohle říkala. A hlavně, já to prožila. Když odešel, nevěděla jsem, kam mám jít. Připadala jsem si jako v jiném světě, kde vládl chaos a žal. Ať jsem šla kamkoliv, myslela jsem na to, že bez něj už na tento svět nepatřím.

Věděla jsem, od koho ta kniha je. Nejradši bych ji uložila zpět na dno, kde byly i mé city, ale to jsem nedokázala udělat. Položila jsem ji na stolek vedle postele a šla se obléknout.

Už byl čas jít. Vyběhla jsem zmateně z pokoje, protože jsem vůbec nevěděla, kam mám jít. Mé obavy zahnal Davis, stojící u dveří.

„Dobré ráno, slečno Swanová,“ pozdravil mě. Nuceně jsem se usmála, protože mi začalo docházet, jak moc tu nechci být.

„Doktore Davisi.“

„Nejdřív vám ukážu jídelnu. Myslím, že je nejvyšší čas na snídani.“ Já hlad vůbec neměla, ale rozhodla jsem se mlčet a držet krok. Možná si mě pak nebudou všímat. Věděla jsem, že si to jen nalhávám, ale stejně jsem se udržovala v naději.

Jeho monolog moc dlouho nevydržel.

„Jak se vám tu líbí?“ Chci domů! Nemám tu co dělat! Horší ale je, že neumím lhát. Bude lepší, když si nebudu vymýšlet.

„Pokoj je úžasný.“ Nejspíš se rozhodl konverzaci nerozvádět, protože poznal, že se mnou to nemá smysl zkoušet. Vedl mě po schodech do prvního patra až do poslední místnosti na konci chodby. Přede mnou se rozprostírala místnost do nachových barev s velkými stoly.

„Prosím, vstupte. Támhle je švédský stůl,“ ukázal na dlouhý stůl obtěžkaný jídlem. Bylo na něm vše, na co si vzpomenete. Bohužel, neměla jsem hlad a něco jsem postrádala. Cítila jsem, jak se mi třese pravá ruka. Nemohla jsem skoro nic sníst. Slupla jsem jednu misku cereálií a vydala se zpět na chodbu. Cestou jsem si všimla lidí. Seděli a netvářili se šťastně. Netvářili se vlastně nijak. Rozhodla jsem se to neřešit, odbudu si tady své a tím končím. U dveří mě zase čekal Davis. To se mnou takhle bude chodit pořád?

„Nyní vás zavedu na sezení. Chutnalo vám jídlo?“

„Ano.“

„Jsme tady,“ zastavil se na druhém konci chodby. Znejistěla jsem. Jen matně jsem tušila, co mě čeká. Zase mě pohltil pocit, co tady vlastně dělám.

Otevřel dveře a moje nejhorší obavy se naplnily. Uprostřed bílé místnosti s velkými okny byl kruh z polstrovaných židlí. Většina z nich už byla obsazená. Davis mi pokynul rukou, abych si šla sednout.

Nervózně jsem si šla sednout na místo vedle dívky s černými havraními vlasy. Dívala se do země a mě si nevšímala. Byla jsem jí za to vděčná. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si, že jsme tu všichni celkem mladí. A pak to se mnou málem šlehlo.

Naproti mně seděl mladý muž. Pokožka bílá jako sníh, ostře řezané rysy, černé vlasy a podivně fialové oči. Věděla jsem, proč jsou fialové. Pozorně mě sledoval, a když si všiml mého šoku, v úsměvu se mu zaleskly dokonale bílé zuby. Měl na sobě zdravotnické kalhoty a košili. Byl nádherný. Upír? Co tady dělá?

„Jste tu všichni, můžeme se dát do práce. Pro ty, kteří mě ještě neznají, jmenuji se Viktor Davis.“ Aha, tak pan Davis má upířího synáčka, jeho sametový hlas mě v tom jen utvrdil. Byla jsem v šoku, ale stejně jsem si neodpustila v myšlenkách tón ironie.

„Myslím, že byste se měli představit Vy. Začneme zprava,“ kývl na muže vedle něj.

„Jmenuji se Terry Philips a jsem alkoholik.“ Cože? Alkoholik? Dobře, párkrát jsem to viděla ve filmech, ale proč já?

Představování a přiznávání pokračovalo, až došlo na mě. Celou dobu jsem z Viktora nespouštěla oči, takže jsem nejdřív koukala na něj, než mi to došlo.

„Jmenuji se Isabella Swanová,“ ukončila jsem to. Nehodlala jsem ze sebe dělat něco, co nejsem. Viktor jen kývnul, nic nekomentoval. Stále mě fascinoval. Nechápala jsem, proč si upír, který evidentně pije lidskou krev, hraje na terapeuta. Tohle je nějaký fór. Kam přijdu, tam upír. Bello, máš smůlu! Všechno ti ho tu bude připomínat, dokonce i jeho vlastní rasa. Ticho!

Celý kruh se představil, ale já nevěděla žádné jméno nikoho z nich. Jak jsem řekla, odbudu si své, ostatní řešit nebudu. No, s upírem pod nosem to půjde těžko.

„Skvělé. Nyní, chtěl by se s námi někdo podělit o své trable či úspěchy? Terry, vy jste tu půl roku, jak jste na tom?“ Terry začal něco brblat, ale já měla uši hluché. Vařilo se teď ve mně tolik emocí a myšlenek. Pořád jsem tiskla ruku, jako kdybych do ní něco měla vzít a bylo mi mírně vedro.

„Isabello, co vy?“ Já? Tvářila jsem se, že neumím do pěti počítat.

„Nechcete nám něco říct?“

„Já Forks. Chci říct, že bydlím ve Forks,“ výborně, budu za idiota. Já Forks?

„Dobře,“ usmál se. Byl to úžasný úsměv. Začal rozprávět s ostatními a já zase byla v jiném světě. Pořád jsem tiskla ruku, začínalo mě to otravovat.

Dvě hodiny uběhly a já ani jsem nevěděla jak. Všichni vstávali. Židle šoupaly o béžový koberec. Napodobila jsem ostatní, když jsem uslyšela melodický hlas. Samozřejmě upíří hlas.

„Isabello, mohla byste na vteřinku.“ Jako mučednice jsem vyrazila k němu. Normální člověk by zřejmě měl strach, ale já jsem s upírem chodila, chtěla jsem s ním strávit zbytek života. Tohle mě přece nerozhodí. Poznal, že to vím, když jsem na něj tak zírala? Věděli vůbec Cullenovi, že je tu zdejší terapeut upír? Jistě, neviděla jsem ho provést nějakou akci, ale nejsem pitomá a nezkušená. Mluvili o doktorovi Davisovi, ale předpokládala jsem, že tím bude André Davis.

„Dnes v pět hodin budeme mít soukromé sezení. Začneme trochu netradičně, půjdeme do parku. Počkám na vás u schodů,“ oznámil mi a díval se mi u toho do očí. Věděla jsem, že ty jeho jsou pod kontaktními čočkami rudé. Sbalil si svých pět švestek a odešel. Zůstala jsem tam stát a zírala do prázdna. V pět hodin? S ním? Proč?

Vycouvala jsem z místnosti a vyběhla schody. Cestou jsem myslela na toho krásného upíra, ale věděla jsem, že nejkrásnější muž z upírů je jenom jeden.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 6. kapitola: