Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Alkoholička - 8. kapitola

08.06.2011 (22:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 4047×

Edward

Prudce jsem kopl do kmene masivního stromu. Jako by do něj uhodil blesk. Okamžitě se rozlomil. Moje psychické stavy zrovna teď nikdo vidět nemusel. Byl jsem jak na jehlách. Po domě jsem lítal sem tam, ani jsem nevěděl proč. Vzhlédl jsem. Slyšel jsem auto a zanedlouho i myšlenky.

Říkala jsem mu, že jsme jeli špatně. Teď jsme bůh ví kde.

Říkal jsem jí, že tu navigaci špatně nastavila. Bože, dva roky manželství a už z ní začínám být nervní. Hlavně, že si pořád upravuje ty své nehty. Večeře si musím vařit sám...

Lidské problémy. Auto bylo pryč. Ucítil jsem vůni velkých býložravců a vydal jsem se za pachem. Nedaleko jsem zaslechl hlas.

„Edwarde?" volala Alice. Zrychlil jsem. Mě nemůže nikdy dohonit. Byl jsem z nás nejrychlejší.

Rozhodl jsem se. Už to byly dva dny. Ještě jeden a pojedu za ní. Ale co když jí to ublíží a naprosto naruším běh terapie? Třeba se vyléčí, dospěje a rozhodne se tam bydlet. Vždyť miluje sluneční svit a tady žádný není. Navíc jsem tu já, tak proč by se chtěla vracet? Najde si tam normálního přítele a bude šťastná až do smrti. Myšlenka na její smrt mě drtila, ale to je normální. Lidské. To jsem jí chtěl dát. Chtěl bych s ní žít navždy, ale za cenu jejího života bych se jí ani nemohl podívat do očí. Představil jsem si ji se zlatýma očima, jak sedíme na naší louce a oba se třpytíme jako diamanty.

Možná by mě už nikdy neměla spatřit. Ona se vyléčí a mě k tomu nepotřebuje. Zapomene moji tvář a bude šťastná. V sanatoriu je v bezpečí. Nic jí nehrozí, když tam nejsem já. Tak to má být a mělo. Bude to lepší. Nikdy mi neodpustí a to mě trhá na kusy, ale na prvním místě je ona. Odejdu. Otřásal jsem se němými vzlyky.

Bella

Kopala jsem do zdi a hlava se mi točila. Celý den jsem bezcílně brouzdala po terase. Nejspíš jsem chodila jako hromádka neštěstí. Taky jsem se tak cítila. Podívala jsem se zapadající slunce. Na chvíli jsem se zase zabývala otázkou, co dělá upír v celkem slunečném Seattlu a hraje si přitom na terapeuta? Je jich tu víc? Oni se přece pohybují ve skupinách. Bohužel, to mě zase zaměstnalo jen na chvíli.

Byla jsem tu už dva týdny a opravdu mi to lezlo na mozek. Každý den, kromě sobot, byly na programu sezení pod dohledem Viktora. Občas jsme měli večer vycházky, kde jsem poslouchala jeho psychologické monology. Pak se mě do hovoru pokoušel zapojit, ale já odpovídala jen „Hm."

A v lepším případě větou holou. Vařila se ve mně touha. Abstinenční příznaky neustávaly a já chtěla čím dál víc. Co jsem vlastně chtěla? Já to vím. Teď už ano.

Co kdybych odešla? Na noc. Toho by si nikdo nevšiml. Aspoň myslím. Nervózně jsem se rozhlížela kolem. Nikdy nechodili na hlídky. Proklouznu nenápadně ven a bude to!

V hlavě jsem si začala plánovat útěk. Útěk? Ne. Jen procházka, o které nikdo nebude vědět.

Odpočítávala jsem minuty, kdy konečně vypadnu. Sláva! Dvanáct hodin. Pomalu jsem se vykrádala z pokoje. Při mém štěstí bych někde slítla, a tak jsem šla opravdu opatrně. Každý můj krok byl tichý, ale věděla jsem, že pro někoho tiché vůbec nejsou. Stejně jako tlukot mého srdce či dech, který jsem radši hned zadržela. Sešla jsem schody a po špičkách rychle přešla ke dveřím. Bála jsem se, že budou zamčené, ale hladce se otevřely. Otevřely mi cestu na svobodu. Vyběhla jsem ven do noci. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Běžela jsem, ani jsem se neohlédla. Cítila jsem se tak volná. Se sípavým dechem jsem dorazila k bílé železné bráně. Jistě, brána. To jsem nepromyslela. No, nedá se nic dělat! Budeš ji muset přelézt, Bello. Touha po tom se napít byla silnější než nějaká pitomá pětimetrová brána. Uchopila jsem se tyče a šplhala nahoru. To zvládneš. Byla jsem na vrcholu. Přehoupla jsem se na druhou stranu a hop!

„Sakra!"

Ruce mi uklouzly, protože se mi potily. Spadla jsem přímo na zadek.

„To snad není pravda!" nadávala jsem do tmy. Pěkně to bolelo, ale pak jsem si uvědomila, že jsem na druhé straně. Oči se mi rozšířily a já utíkala, ani jsem nevěděla kam. Brzo mě začalo píchat v boku, a tak jsem přesedlala na chůzi. Viděla jsem světla města. Brzo jsem se řítila po ulici do prvního baru.

„Kruh," četla jsem nahlas název baru. Nedočkavě jsem chytla za kliku a vpadla dovnitř. Byl to vcelku pěkný bar. Osazenstvo se skládalo převážně z mužů, ale to mě nezajímalo. Vrhla jsem se k pultu, u kterého obsluhoval znuděný barman.

„Jednu dvojitou tequilu," vypálila jsem. Třásla jsem se od konečků prstů na nohou až k rtům, jak moc jsem to chtěla. Barman zanechal utírání sklenic a zadíval se na mě. Oči se mu rozsvítily.

„Doklady," řekl mi, ale já už tohle dávno měla v malíčku.

„Zrovna jsem si je nechala v autě," prohlásila jsem a obdařila jsem ho zářivým úsměvem. Touha mi ho pomohla vytvořit, jelikož jinak bych se na úsměv nezmohla.

„Slečně už bylo dvacet jedna?" tázal se.

„Samozřejmě." Normálně jsem lhát neuměla, ale já to tak chtěla. Ty flašky za ním, jenž zářily v různobarevné škále, byly jako majáky. Byly tak strašně blízko a zároveň tak daleko. Dělil mě od nich jen bar.

„Dobře," usmál se a natáhl se pro tequilu. Lil ji do sklenice a já téměř cítila její vlhkost a chuť na jazyku. Položil ji přede mě a já ji chytila do ruky jako nejvzácnější poklad. Přiložila jsem sklenici k ústům. Cítila jsem slast. Nalila jsem ji do sebe jedním douškem a polilo mě štěstí. Barman mě sledoval, a pak natáhl ruku.

„Jsem Kyle." Chvíli jsem přemýšlela. Připadala jsem si jinak, tady v tomhle baru, a tak jsem se představila neobvyklým způsobem.

„Marie," prozradila jsem své druhé jméno, které jsem nikdy nepoužívala. Beze slova mi nalil další sklenku a já znova pocítila radost. Rozbíhala se konverzace. Smála jsem se, mrkala jsem, ale pokaždé, když Kyle něco řekl, ihned jsem to zapomněla.

„Jednou jsme..." Nevěděla jsem, co jednou bylo. Klopila jsem do sebe jednu tequilu za druhou. Kyle předváděl své umění a namíchal mi i pár drinků. Byl docela hezký, ale já viděla hezčí.

„Odkud jsi, Marie?" To už jsem ale nevěděla, a tak jsem začala vymýšlet. Podívala jsem se tequilu. No jistě, Agáve.

„Mexiko." Zhodnotil mě nevěřícně pohledem.

„Nejsi moc opálená a přízvuk taky nemáš."

„Má rodina má americké kořeny," vymýšlela jsem dál. Bylo zábavné sledovat, jak hltá mé pohádky.

„V Mexiku žije můj bratr. Odstěhoval se tam, když..." Začínala jsem vidět rozmazaně. Na židli jsem se sotva držela.

„Máš nějaké sourozence?" Byla jsem v polovině skleničky, když jsem odpověděla.

„Ano, čtyři. Alice, Emmetta a..." Sklenička dopadla na zem a střepy se rozletěly na všechny strany. Ruka, kterou jsem se držela baru, sklouzávala a já se řítila ze židle k zemi. Dopadla jsem a pocítila prudkou bolest a hned na to pach krve.

O tři dny později

„Slečno Swanová?" ptal se mě neznámý hlas. Nechtěla jsem otevřít oči.

„Slečno Swanová, já vím, že jste vzhůru." Jak to poznal? Otevřela jsem oči a nade mnou se skláněl muž. Zastavilo se mi srdce a následoval šok. Byl tak neskutečně podobný Viktorovi, ale byl ještě krásnější. Vlasy měl blonďaté, ale co na něm bylo nejhezčí a podivné - jeho oči byly zlaté. Ty oči byly starostlivé. Upoutaly mě a já se utápěla v jeho pohledu. Usmál se od ucha k uchu. Zřejmě jsem vypadala jako retardovaná.

„Moc jste nás nepotěšila," řekl mi jako kárající dědeček. Dědeček to možná byl, co se týče věku.

„Vy?" Němě jsem na něj zírala. Hlava se mi točila a tělo jsem měla rozlámané. Prostě jsem nedokázala uvěřit, že jsou dva. A podle podoby bratři. Bylo toho na mě moc. V duchu jsem nadávala a skučela. Byla tak to tak neskutečně pitomá situace. Na to se nedalo použít jiné slovo. Takže oni mě prostě a jednoduše poslali do ústavu, kde pracují dva upíři. Proboha, co jsem komu udělala?! Tohle bylo prostě nemožné. Myslím, že z ústavu pro alkoholiky se rovnou přesunu do ústavu pro duševně choré. Na tohle já nemám.

„Já nic. To vy. Opustila jste sanatorium. Zaprvé jste měla v krvi tolik promile, že to bylo životu nebezpečné. Zadruhé, máte na zádech desítky stehů, protože jste dopadla na rozbitou skleničku a zatřetí, máte lehký otřes mozku. Přivezl vás jsem muž jménem Kyle." Chvíli jsem vzpomínala, kdo je Kyle.

„Co mi k tomu povíte?" Podívala jsem po nemocničním pokoji a tvářila se, jako když na mě nemluví. Zasmál se tichým smíchem.

„No, škoda, že se mnou nemluvíte. To nevadí, budu mluvit já!" řekl tvrdě a varovně. Já se tě nebojím. Klidně na mě vyceň tesáky!

„Ale dneska ne. Můj bratr, doktor Davis, musel včera odjet, tudíž váš případ přebírám já. Z nemocnice vás propustí zítra. Vyzvednu vás." Vstal a elegantně odkráčel ke dveřím. Byl vyšší než Viktor. Před prahem se zastavil a podíval se pohledem, pod kterým mé srdce roztávalo.

„Jsem Eric."

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Alkoholička - 8. kapitola: