Leah se do Nahuela co? Přece otiskne. :) Njeprve si jen tak pokecají, Leah se popere s tím milým chlapcem ze smečky - Paulem. Jenže to by nebyla Lee-Lee, kdyby to o otisku hned Nahuelovi nekecla. A jeho reakce? Chlapče, to není moc zdvořilé!
Vaše MartinaBlack a LoWEeGirlEverything (holka, ty mě tou přezdívkou jednoho dne zabiješ! xD)
26.12.2010 (18:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1506×
Otočila jsem se za tím hlasem, ale ten hlas nebyl jediné krásné, co jeho majitel vlastnil. Byl nádherný. Měl hnědé vlasy a šedé oči, co dělaly duhové odlesky. Zadívala jsem se pořádně do těch nádherných očí. V tom se to stalo, bylo to jako blesk, který z ničeho nic problikne noční oblohu. Bylo to tu – můj otisk. Konečně jsem našla lásku svého života. Tahle myšlenka mě donutila nasadit na tváři úsměv.
„Co se děje?“ zeptal se mě znovu ten hlas.
„Nic…“ řekla jsem odlehčeným hlasem a snažila jsem se na něho, jak nejvíce to šlo, usmát.
„Já jsem Nahuel, poloupír stejně jako Nessie… a ty nejspíše budeš ta jediná vlčice z té smečky, že?“ ptal se mě a nesnažil se zakrývat úsměv, který znám chvíli, ale už ho miluji.
„Jo, to budu já… Jsem Leah a moc mě těší. Díky tobě jsem vlastně naživu, takže bych ti měla poděkovat. Díky tobě neublížili mému malému bratříčkovi Sethovi, který tam byl také. Nevím, co bych dělala, kdyby nepřežil…“ A s tím jsem ho objala. Asi to nečekal, protože jsme se skáceli na zem, teda on byl na zemi a já na něm. Rychle jsem se zvedla, abych mu neublížila svou vahou. A podala mu ruku, abych mu pomohla se zvednout. Přijal ji a já ho vytáhla ze sedu do stoje.
„Moc se omlouvám, vážně jsem tě nechtěla shodit,“ omlouvala jsem se a snažila jsem se tvářit kajícně, ale ve skutečnosti jsem byla ráda. Poznala jsem jeho vůni. Voněl po růžích a skořici. Tahle vůně se k němu moc hodila, protože byla krásná stejně jako on.
„No, půjdeme asi dovnitř ne? Ať nenastydneš,“ řekl to tónem hlasu, který nepřipouštěl námitky. Jen jsem se uchechtla, ale dovnitř jsem šla. Hned, jak jsem vešla, tak jsem si uvědomila, že už mi to tu tak nesmrdí. Nahuel se se mnou rozloučil a vydal se k Huilen. Já se vydala ke zbytku smečky.
„Co ten úsměv, Leah?“ zeptal se Paul. Jen jsem se zamračila, ale uvnitř jsem se cítila šťastně.
„Sklapni, čivavo!“ odsekla jsem mu, aby nic nepoznal. Jen zavrčel a začal se třást.
„Bitka, teď hned!“ vykřikl a rozběhl se před upíří dům.
„Vždyť víš, že vždycky vyhraju!“ křikla jsem a už si to štrádovala za ním. Kousek od schodů jsem se rozeběhla a od schodů se odrazila. Na zem jsem dopadla už na všechny čtyři jako obrovská vlčice. Celý dům se přišel podívat na naši bitku. Paul byl nadšený, že může bojovat, protože dnes se nakonec nic nedělo. Ostatně já byla nadšená také. Prali jsme se jako nikdy. Byli jsme dost suroví, ale oběma to bylo jedno. Já chtěla vyhrát a on také. Ani jeden z nás si nechtěl připustit prohru. Já obzvlášť ne, protože naši bitku sledoval i Nahuel a já se před ním nechtěla ztrapnit. Nakonec jsem vyhrála já. Bella přede mě položila hromádku oblečení, protože moje se jaksi roztrhalo na kousíčky. Jen jsem vděčně kývla, i když ji nesnáším, vzala oblečení do tlamy a běžela do lesa, abych se mohla přeměnit.
Hned jak jsem se vrátila mi, všichni pogratulovali k vítězství. Byla jsem na sebe hrdá jako nikdy. Měla jsem obrovskou radost, že jsem se předvedla před Nahuelem zatím jen v dobrém.
Všichni jsme šli znovu do vily. Po chvíli se rozloučili Edward a Bella, že musejí dát spát Nessie, ale já jim to nesežrala, prostě jsou to sexu chtivé mašiny. Sedli jsme si všichni na gauč a Nahuel začal povídat svůj příběh. Dychtivě jsem ho poslouchala a hltala jeho slova. Měl také dost složitý život a dodnes si vyčítá smrt své matky. Nezajímá ho, že za ni vlastně může jeho otec, který je s prominutím cvok.
„Nahueli? Potřebovala bych si s tebou promluvit. Prosím, přijdi o půlnoci asi pět mil severně na jednu menší loučku. Potřebuji ti něco říct,“ šeptla jsem mu do ucha a pak se rychle rozběhla do lesa.
O půlnoci doopravdy došel na moji loučku. Díval se na mě s tázavým pohledem a pak se zeptal, co jsem chtěla.
„Nahueli, já jsem se do tebe otiskla,“ vypadlo ze mě pouze a pak jsem se na něho podívala. Zdál se docela šokovaný. Úplně mi zamrazilo v zádech při představě, že by mě odmítl a nechal zase utápět se depresích.
„Ehm… já nevím, co říct… budu si to muset promyslet, no… promiň, musím jít,“ řekl a v tu chvíli zmizel. Stěží jsem se proměnila a rozběhla jsem se domů. Nikdo naštěstí nebyl „online“ v podobě vlka a tak jsem měla od nich klid. Doběhla jsem domů a šla jsem spát. Když jsem byla v posteli, neovladatelně jsem se rozplakala. Ve snu se mi začaly zjevovat obrazy z dnešní noci. Volturiovi, Nahuel, otisk, Nahuel, bolest a zase Nahuel…
Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Amor abandonado lobo - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!