Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? 10. kapitola

24.09.2010 (14:15) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3949×

10. kapitola – Zapomnění

Nemělo se to stát, ale já nedokázala odolat pokušení. Pocit, když se naše rty setkaly, byl nepopsatelný. Nikdy jsem nic takového nezažila a s tou vzpomínkou budu žít věčně. Nebo, alespoň do doby, kdy mě žít nechají. S očekáváním jsem vzhlédla…

Naše dohadování nemělo konce, až mé přiznání, že vím, co je, mu sebralo vítr z plachet. Věděla jsem, že přiznat to, nebylo dobré, ale také jsem měla plán, který to snad spraví. Nesmím moc otálet. Jenže on jako by se mi to rozhodl ztěžovat. Jeho paže, objímající mé tělo, byly vězením a úkrytem zároveň. Měla jsem se snažit odejít, ale já si moc přála zůstat. Jeho pohled polapil moje oči, jako lapá pavouk mušku. Nebylo úniku. Jen jediná možnost se zdála správná, i když nebyla. Věděla jsem to, přesto jsem neodolala. Lehounce jsem ho pohladila po tváři a vymazala vzdálenost mezi námi. Jeho tvrdé, chladné rty mým nepodlehly. Naopak. Otiskly svůj tvar do mých, teplých a měkkých. Ve chvíli, kdy jsem pootevřela rty, vnikl do mých úst jazykem a mě zaplavila nová vlna nepoznané slasti.

Slyšela jsem vzdech, ale až po chvíli mi došlo, že vyšel z mých úst. Edward na to odpověděl smyslným zamručením. Věděla jsem, že musím přestat, vůbec se mi ovšem nechtělo. Přesto jsem se odtáhla. Díval se na mě s očima úplně temnýma. Kde zůstaly ty krásně zlaté? Nahradily je černé, dravčí a nebezpečné. Přesto zvláštně přitažlivé. Naposledy jsem se zlehka dotkla jeho spodního rtu. Věděla jsem, co teď bude následovat. Musela jsem splnit úkol. Z jeho očí sálala důvěra, která mě zraňovala. Zlehka jsem chytla jeho obličej do dlaní a zadívala se mu do očí. Cítila jsem, jak ho můj pohled lapí. I já však měla problémy, jeho, už zase zlaté, oči mě sledovaly a já se musela soustředit mnohem víc než jindy, aby nelapil on mě. Konečně se začínal ztrácet a já lehounce pronikla až k jeho duši. Byla nádherná, čistá a zářivá jako diamant, jen lehounké stíny sem tam zasáhly do té nádhery a já věděla, že jsou to pozůstatky jeho vzpurného dospívání. Vytvořila jsem si v hlavě verše a začala je tiše přeříkávat. Musely být složitější než u Tanyi. Jeho duše se nespokojila s málem.

Tak jako jaro přijde zas,

nahradí velká láska slast.

Myšlenka na slast, kterou jsem pociťovala při našem polibku, byla tím, kde jsem musela začít. Nechtěla jsem, aby na ni zapomněl, ale bylo to nutné.

Pak po jaru léto přijde,

tehdy tobě pravda dojde.

Věděla jsem, že je to mnou vnucená pravda, ale to byla má práce, má povinnost. Rozdávat lásku…

Letní žár podzim nahradí,

Vaše láska potrvá staletí.

Předposlední verš byl mé přání, aby byl šťastný a to po velmi dlouhou dobu. Navždy. Těžce jsem se nadechla. Říct poslední verš byla ta nejobtížnější věc v mém dlouhém životě kupida. Zalykala jsem se smutkem, když jsem ho pronášela.

Když po podzimu přijde zima,

navždy láskou Tvou bude Tanya.

S povzdechem jsem vyslovila poslední slabiku jejího jména a začala znovu od začátku. Byl zvláštní případ, myšlenku na cit jsem mu musela do duše vkládat skoro čtvrt hodiny, než se alespoň malinko ujala. Pro jistotu jsem ho ještě několikrát zopakovala. Nakonec jsem se odtáhla a sundala mu ruce z tváří. Stále byl lapený v mém pohledu a já musela udělat tu poslední věc. Naposledy jsem ho zlehka políbila a smutným hlasem šeptla.

„Zapomeň.“ Natáhla jsem se po přívěsku a přenesla se pryč. Zmizela jsem z jeho života. Navždy.

…přicházel Eros. Smutně si mě prohlížel.

„Bello, co jsi to prováděla?“ zeptal se nešťastně. Jen jsem pokrčila rameny a znovu se zadívala dírou v nebesích. „Právě o tobě jednají. Nevím, co jsi provedla, ale Valentýn už se dlouho netvářil tak vážně. Bojím se o tebe, dítě,“ pošeptal a pohladil mě po rameni. Zlehounka jsem se mu otřela tváří o ruku. Byl pro mě jako starší bratr a věděl to. Nemusela jsem mluvit, aby věděl, co mu říkám. Tiše se vedle mě posadil a zadíval se otvorem spolu se mnou.

Pohled Edwarda:

Zmateně jsem se rozhlédl po chajdě, ve které jsem stál. Proč jsem do ní vlastně vešel? Zmateně jsem pátral ve své hlavě, ale na nic jsem nepřišel. Copak může upír zapomínat? Nebo jsem snad náměsíčný? Vypil jsem zvíře s omamnou krví? Netušil jsem, ale rozhodně jsem se tu nemínil zdržovat. V kamnech hořel oheň, a tak bylo dost pravděpodobné, že je tu někde člověk a ten se může každou chvilku vrátit. Vyběhl jsem ven a zamířil směrem k domu Denalijských. Je docela možné, že budou pořád všichni doma, ale třeba už budou mít Irina s Tanyou dohrané ty šachy. Tanya… Ozvěna jejího jména mi zněla v hlavě a tělo mi zaplavil pocit, který jsem neznal. Skoro jako by se mi zrychlil tlukot srdce. Jen jediná věc mi byla divná, srdce mi přece dávno netlouklo, tak kde se ten pocit vzal? Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Tanya. Za chvilku ji uvidím. Přidal jsem a běžel tak jako už dlouho ne. Nemohl jsem se dočkat pohledu na tu krásnou tvář, sladká ústa, dotek jejích hebkých vlasů. Proč jen jsem se od ní tak vzdaloval? Udýchaně jsem doběhl až před dům. Nadšeně jsem vyběhl po schodech a otevřel dveře. Všichni byli v obývacím pokoji a dívali se na mě, jen jedna osoba byla ke mně zády. Ta nejkrásnější, nejmilejší a nejdůležitější.

„Tanyo…“ vydechl jsem nedočkavě. Přišlo mi, že se otáčela až příliš pomalu, ale přitom její pohyb netrval ani tisícinu vteřiny. Podívala se na mě a já v jejích očích spatřil stejnou nedočkavost, jakou jsem cítil já. Natáhl jsem k ní ruce v gestu, které by nepochopil snad jen slepý.

„Edwarde!“ zaradovala se a vletěla mi do náruče. Pevně jsem ji sevřel v náruči a ignoroval několik překvapených výdechů od její rodiny. Její nádherná vůně mě obklopila jako háv. Nádherná kombinace vůní jahodových květů, fialek a sněhu. Zhluboka jsem se nadechl a můj obličej znovu zkrášlil šťastný úsměv. Po chvíli, která se mi zdála až příliš krátká, se Tanya odtáhla. Vyhledal jsem okamžitě její pohled a nehodlal ho pustit.

„Už nikdy nepůjdu tak daleko. Chyběla jsi mi,“ řekl jsem. Usmála se a lehce mě pohladila po tváři.

„Taky jsi mi chyběl, Edwarde,“ přiznala. Někdo si odkašlal. S velkým sebezapřením jsem přerušil náš oční kontakt a pohlédl na udivené tváře v místnosti. Nikdo chvilku nic neříkal, až po chvilce se ozvala Carmen.

„Takže zůstáváš?“ zeptala se zvědavě a překvapeně zároveň. Pohlédl jsem znovu do těch krásných očí v ještě nádhernější tváři. Copak bych mohl opustit své srdce? Ne, to bych nepřežil. Usmál jsem se a aniž bych se na ně znovu podíval, odpověděl jsem.

„Zůstávám.“

 Tak co říkáte na poslední díl? Doufám, že nejste moc zklamané. :) Nebojte, ještě bude epilog a než začnete vrhat kamením, pomyslete na druhou řadu... :)

Předchozí ♥Shrnutí ♥ Další

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? 10. kapitola: