Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 1. kapitola

21.07.2011 (16:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4960×

„Ach ne… boty. Kde mám zase ty zpropadené boty?“ ptala jsem se sama sebe a prohrabávala se nánosem obuvi na dně skříně. Ten generální úklid už je vážně nutný, pomyslela jsem si, ale hned na to jsem se ušklíbla. Jasně, to si říkám už třetí měsíc a skutek utek. Konečně jsem nahmatala správný materiál a s vítězoslavným šklebem jsem vytáhla pár hnědých mokasínů.

„Jo!“ zaradovala jsem se a nazula si je. Další pohled na hodiny mi ale všechen optimismus sebral.

„Krucinál! Bože, dej, ať nepřijdu zase pozdě, jinak mě Hobson stáhne z kůže!“ prosila jsem toho nahoře, když jsem si přes rameno přehazovala brašnu s učením a zamykala za sebou dveře malého domečku. Ještě že už je pátek, děkovala jsem v duchu. Třemi vratkými skoky jsem se ocitla u mého malého broučka, který se krčil na příjezdové cestě. Můj brouček měl už očividně hodně za sebou, ale byl to držák. A i když jsem netušila, co je a odkud pochází, zamilovala jsem si ho, hned jak jsem ho v autobazaru uviděla.

Se zaskřípáním jsem otevřela dveře u řidiče a tašku hodila dovnitř. Očividně mu zima nesvědčila stejně jako mě, ale North pole, je holt North pole. Jen blázen by tu čekal teplo. Zkušeně jsem vycouvala ty dva metry na silnici a za broučkova spokojeného bublání jsem vyrazila do školy, která je jako naschvál na druhé straně Fairbanks. Proč to mít jednoduché, že?

Okamžitě jsem se za tu myšlenku zastyděla. Babička byla úžasná, že svůj domek odkázala zrovna mně. Stejně jako dostatek peněz, abych mohla vystudovat. Stipendium byla jen taková moje radost navíc. Nemusela jsem tedy brát všechny práce, které by se mi naskytly. Výpomoc v kině jsem si mohla zvolit i přes málo peněz, které za to jsou. Ale filmy, to byla prostě moje vášeň.

Během půl hodiny jsem parkovala u školního kampusu. Pečlivě jsem broučka zamkla a tryskem vyrazila přes pozemky. Doprava, rovně, doleva, doleva, rovně, doprava, kruci, zase blbě! Zklamaně jsem to otočila a na poslední odbočce se místo doprava dala rovně. Tam už jsem zahlédla Marissu, jak na mě mává a ťuká si ho značkových hodinek.

„Vždyť makám,“ zafuněla jsem, když jsem k ní doběhla.

„Zase jsi nemohla najít svetr?“ zeptala se kysele.

„Ne, tentokrát boty,“ ušklíbla jsem se a potlačila touhu vypláznout na ni jazyk. Jestli byla něčí vina, že jsem se nevyznala ve vlastní skříni, tak její. Sama bych si tolik věcí nikdy nenakoupila.

„Eh, fajn, hlavně žes nepřišla v pantoflích. Ale už pojď nebo budeme mít zase průšvih,“ řekla a chytla mě za ruku, aby mě mohla dotáhnout do posluchárny. Během dvou minut jsme se prosoukaly dveřmi a usadily se na své obvyklá místa, která byla naštěstí pořád volná. Spokojeně jsem zafuněla, když se můj zadek potkal se sedačkou.

„Tolik sportu po ránu, to určitě není zdravý,“ brblala jsem a z tašky si vytáhla svůj zaručený životabudič.

„Jsi nemožná,“ zasyčela Marissa, když se moje tváře začaly nadouvat kusem čokoládové tyčinky.

„Hoš?“ zeptala jsem se trochu nesrozumitelně.

„Tyhle tvoje stravovací návyky tě pošlou předčasně do hrobu,“ prorokovala mi vážným hlasem. Polkla jsem.

„Ale prdlajz.“ Mávla jsem nad jejími hrozbami rukou. Chystala se mi určitě sdělit ještě nějaký další její postřeh, ale do posluchárny vešel Hobson, tak jen nabručeně sklapla pusu a zamračila se na mě. Darovala jsem jí jeden čokoládový úsměv a donutila ji tak obrátit oči v sloup. Ale konečně se usmála, dál už se věnovala jen profesorovi.

V posluchárně bylo ticho jako v hrobě. Z Hobsona jsme měli všichni vítr, byl od rány a s radostí nechával propadat u zkoušek, když si usmyslel, že nejsme dostatečně snaživí a připravení. Taky z duše nesnášel pozdní příchody a já tak nepatřila zrovna mezi jeho oblíbence. Svého broučka jsem milovala, ale on mi byl bohužel schopný lásku vracet jen do určité teploty. Pokud ta nebyla, nebyl schopný se rozpohybovat a mě tak dopravit do školy, což profesora značně iritovalo. Úplně jednoduše, prostě mě neměl rád.

„Ááá, slečna Swannová dnes dorazila s předstihem. Jaká to čest pro nás,“ ušklíbl se. Byla jsem na sebe pyšná, zvládla jsem si udržet tvář bez výrazu. Žádné protočení očí, ušklíbnutí ani nic podobného se nekonalo. Profesor ještě chvilku čekal, jestli mi třeba nerupnou nervy, ale když se nedočkal, otočil se ke svému stolu. Marissa toho využila a natáhla ke mně ruku nenápadně ruku. Spokojeně jsem si s ní plácla a usmála se.

Hobson už mi naštěstí žádnou speciální pozornost nevěnoval a začal rovnou vykládat novou látku. Přesto jsme mu nevěnovali takovou pozornost jako obvykle. Většina z nás hypnotizovala kupičku papírů na jeho katedře. Testy, kterými jsme zahajovali letní semestr, tam ležely, oznámkované a srovnané. Jo, je to tak, byli jsme prostě zvědaví. Hobson s tím hrozně nadělal a tvrdil nám, že tahle známka bude jedna z nejdůležitějších. No, ani ne tak známka, spíš počet bodů, které jsme si pracně vybojovali.

„Slečno Butleyová?“ vytrhl mě z úvah jeho hlas. Marissa vedle mě se napjala a v panice se dívala na profesora. Tak jako já, teď neposlouchala.

„Ano, pane profesore?“ zeptala se tiše. Ten se zamračil.

„Ptal jsem se vás, zda znáte odpověď na mou otázku,“ řekl vážně.

„Neznám,“ pípla Marissa tiše a já měla chuť ji obejmout a utěšit.

„A neznáte ji proč?“ zeptal se Hobson. Marissa nechápavě zamrkala. Ten se zamračil ještě víc. „Neznáte odpověď, protože nevíte nebo, protože jste nedávala pozor?“ zeptal se. Marissa se kousala do rtu, ale nakonec mu řekla pravdu.

„Nedávala jsem pozor, pane profesore.“ Budiž jí ke cti, že už to nepípala jako vrabec, co vypadl z hnízda, a dívala se na profesora zpříma. Ten uznale pokýval hlavou, jako by to oceňoval.

„Tak snad příště. Někdo jiný by mi řekl, kdy byla prvně použita s úspěchem hippoterapie a kým?“ zkusil to znovu a tentokrát s úspěchem. Marissa se vedle mě schoulila do sebe a vypadala zdrceně. Tentokrát jsem to byla já, kdo natáhl ruku. Sevřela jsem ve své tu její a palcem ji lehce pohladila. Slabě se pousmála.

„Dík,“ hlesla tichounce a raději se zase soustředila na výklad.

Ani když jsme, o skoro dvě hodiny, později drželi v rukou svoje testy, nálada ve třídě se nezlepšila. Hobson se na nás kriticky díval. Já sama byla celkem spokojená, ale několik hlasů kolem mě si polohlasně stěžovalo, že jim přece nemůže vytýkat takové drobnosti. No, viditelně mohl. Já byla za své B s osmašedesáti body víc než spokojená. Stejně jako Marissa, která se vedle mě spokojeně testem ovívala. Zkroušenost ji přešla v okamžiku, kdy zjistila, že mě o tři body překonala.

Když Hobson mávnutím své posluchače propustil, začala jsem se cpát k východu, abych od něj byla co nejdál, ale bohužel, jako kdyby mi to dělal naschvál, se sálem rozlehlo jeho volání.

„Slečna Swannová, pojďte na chvíli ke mně!“ Tentokrát jsem protočení oči nepotlačovala. Zoufale jsem se podívala na Marissu, která mi věnovala lítostivý pohled.

„Pomoc,“ hlesla jsem zoufale, ale zamířila za hlasem. Kruci, dědek plesnivá, on mi nedá chvíli pokoj, brblala jsem si v duchu, když jsem scházela poslední čtyři schody k jeho stolu.

„Co se děje, pane profesore?“ zeptala jsem se slušně.

„Měl bych pro vás úkol. Vzhledem k vaší nové dochvilnosti, by to pro vás neměl být problém. V pondělí se k nám přidá nový student. Má sice úžasná doporučení, ale já chci mít jistotu, že bude mít všechno pro mé přednášky v pořádku. Nechci poslouchat žádné jeho výmluvy. A tady nastupuje na scénu vaše maličkost. Postaráte se, aby měl doplněné všechno. Úplně všechno. Pokud ne, padá to na vaši hlavu, jasné?“ řekl rádoby bez zájmu, zatím co si rovnal své papíry, ale já nepřeslechla ten náznak jízlivosti. Touha zabořit mu moje pohodlné mokasíny hluboko do úsměvu byla silná. Hrozně silná, ale já se ovládla.

„Jistě, pane profesore. A jeho ctěné jméno?“ drtila jsem mezi zuby. S přehnaně milým úsměvem se otočil a přes malé hranaté brýle se zadíval do papírů.

„Edward Culen.“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 1. kapitola: