Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 13. kapitola

02.08.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2542×

13. kapitola

Celý večer jsem se usmívala. Usmívala jsem se i celý další den. A teď, po týdnu, jsem stále nemohla přestat culit. Oni byli ale tak hrozně roztomilí! Celou dobu po sobě přes dezert pokukovali a nakonec ho snad ani nejedli.

Ne že by to vadilo, my to s Romanem zvládli za ně. Nevím, komu z nás se dělaly větší boule za ušima. Ale on byl tak prima, že se po něm dokázal i zvednout a pomohl Ericovi odnést nádobí do kuchyně, zatímco já jsem zůstala s Marissou sedět u vína.

„Záříš,“ poznamenala jsem. Zrudla.

„Myslíš, že by ta legenda mohla fungovat i obráceně? Já se totiž asi zamilovala,“ zašeptala, jako by to byl největší hřích. Rozesmála jsem se.

„Jistě, Roman je určitě Amor v převleku,“ zavtipkovala jsem, ale měla jsem hroznou radost z toho, co mi řekla. Přesně v to jsem totiž celou dobu doufala. Z kuchyně se nesly hlasy těch dvou, ale nebylo jim přes cinkání nádobí rozumět. Když se později ukázali, Roman se tvářil spokojeně, zatímco Eric zářil podobně jako Marissa. Byli jasní. Že by ten dezert vážně fungoval? Marissa by mě ho mohla naučit…

Nedlouho potom jsme se rozloučili, ale Eric odmítal nechat jít Marissu samotnou, i když je to kousek, a doprovodil ji. Nejradši bych se proměnila ve vrabce a hopkala s nimi, aby mi ani kousek neutekl, ale to jsem nemohla. Tak jsem jen čekala jak na trní, než se vrátí, a nesoustředěně jsem odpovídala Romanovi na otázky.

Asi jsem fakt nějaká divná, vedle mě byl nejhezčí kluk v okolí a já mu nebyla sto věnovat nějakou pozornost. Zato když se Eric konečně vrátil, byla jsem najednou akční až hrůza. Jenže on vypadal, že mu někdo vstříkl dávku štěstí přímo do žíly a nedokázal ani komunikovat. Jen se odvznášel k sobě do ložnice a úplně kašlal na to, že tu má kamaráda z Evropy. Ten si nakonec ustlal na gauči, protože poslední pokoj v domě sloužil jako odkladiště a já byla moc unavená, abych ho teď uklízela.

Nakonec zůstal gauč occupado po zbytek týdne, protože Eric nebyl schopný mi pomoct a ty kusy nábytku na mě byly moc těžké. Romanovi jsem řekla, ať za bolavá záda zbije Erica a on mi to se smíchem odkýval.

Jenže to bylo před týdnem, teď jsem seděla v broučkovi a očima popoháněla stěrače, kterým to ale nepomáhalo, tuhle sněhovou nadílku prostě nezvládaly. Jela jsem jako šnek, protože jsem neviděla ani metr před sebe a sníh se pořád sypal a sypal. A aby toho nebylo málo, po dalších deseti minutách auto škytlo a zastavilo. Zmateně jsem se rozhlédla, když mi to došlo. Krucinál, zase benzín! Tak tohle bude průšvih, netuším, kde na silnici jsem, ani kde je benzínka. Do školy se nemám šanci dostat v čas a Hobson mě zabije. Ale nezbývá mi než to zkusit, pořádně jsem si utáhla tlustou šálu a pletenou čepici jsem si stáhla, kam až to šlo. Jen co jsem otevřela, dostala jsem dávku přímo do obličeje a na chvíli jsem oslepla, než jsem si sníh vytřela. Zavřela jsem a zamkla broučka s tím, že se k němu vrátím a ať se nebojí. Fakt jsem netušila, jak daleko škola je, tak jsem se radši už nezdržovala a vyrazila. Sem tam kolem mě projelo auto a já, namáčknutá až úplně na kraji, jsem se modlila, ať mě někdo nezajede, když už mě tedy nechtějí svézt.

Přišlo mi, že jdu snad už půl dne a pořád jsem nic neviděla. Město jako Fairbanks bych snad ani v tomhle nečase nepřehlédla, ne? Jako by se nade mnou konečně nahoře někdo slitoval, kolem mě projelo auto a zajelo ke krajnici. Bylo velké a tmavě modré. Kousek zacouvalo a zastavilo. Otevřely se dveře a řidič vystoupil. Pořád jsem netušila, o koho jde a dostala jsem strach. Tady by to mohl být naprosto kdokoliv a já takový milovník kriminálek jsem věděla, že unést nějakého stopaře je hračka a jen těžko na to někdo přijde včas. Než jsem stihla začít panikařit ještě víc, došel dotyčný až ke mně a já ho konečně poznala.

„Edwarde, fuj, tys mě vyděsil,“ oddechla jsem si a div to se mnou neseklo.

„Nezbláznila ses? Jak můžeš jít pěšky po dálnici, chceš skončit jako ozdoba něčího nárazníku?“ mračil se.

„Hele, já neměla na výběr. Auto mi zhaslo a já se nenechám od Hobsona zase zabít za pozdní příchod,“ bránila jsem se. Zlobně si mě měřil a já mu to vracela. Vytrhlo nás z toho až auto, které s troubením projelo kolem nás. Cukla jsem sebou.

„Vlez dovnitř, hodím tě do školy. Pěšky tam dorazíš až někdy večer,“ nabídl mi už smířlivěji.

„Díky,“ zabručela jsem a rozešla se k jeho autu. Otevřela jsem dveře spolujezdce a vyvalilo se na mě teplo ze zapnutého topení. Doteď jsem si neuvědomovala, jak moc je mi zima na nos a na ruce. Rychle jsem ze sebe sklepala sníh a vyhoupla se do pohodlné sedačky. Edward mě napodobil a vlezl si za volant. Otočila jsem se dozadu a zamračila se, protože mi něco došlo.

„Kde je Tanya?“ zeptala jsem se. Snad jí není nějak zle.

„Jela svým autem,“ řekl s pousmáním.

„Aha,“ řekla jsem a taky lehce zvlnila koutky, abych nevypadala, že mu nejsem za svezení vděčná. Natáhl se a pustil přehrávač, kabinou auta se okamžitě začaly linout čisté tóny klavíru. Docela kontrast, auto jako pro gangstera a v něm zní klavír. Jenže mě se to líbilo. Spokojeně jsem se zabořila do té báječné sedačky a potlačila výčitky za mé nevěrné myšlenky vůči broučkovi. Teplo v autě spolu s pohodlím a hudbou na mě zabíralo jako ta nejsilnější sedativa. Spolu s clonou sněhu, kterou jsem za okny pozorovala, to bylo prostě lepší něž pohádka před spaním. Možná proto mě ani nepřekvapilo, když se mnou Edward před školou třásl, že už jsme tu, a culil se u toho jako měsíček na hnoji.

„Bello, dobrý? Už vnímáš?“ ptal se vesele. Protřela jsem si oči a rozhlédla se po parkovišti u kampusu.

„Jo, jo, už jsem vzhůru. Promiň, nechtěla jsem usnout,“ omlouvala jsem se, ale líto mi to nebylo. Byl to úžasný šlofík.

„V pořádku, ale měli bychom jít, jinak si Hobson nesmlsne jen na tobě,“ usmál se. Vylezli jsme z auta a on i s mou taškou vyrazil do správné budovy.

„Počkej! Máš moji tašku,“ volala jsem na něj. S úsměvem se otočil.

„Já vím,“ řekl jen a pokračoval v chůzi. Na to se nedalo nic říct, beztak mě stálo všechny síly ho dohnat a nějak si přitom neublížit.

…..

„Cože? To jako vážně?“ hlesla jsem a nevěřícně se na Tanyu dívala. „Proboha, proč?“ ptala jsem se, zatímco ona se spokojeně usmívala.

„Oba jsme došli k závěru, že spolu nejsme ze správných důvodů. Ale nepleť se, pořád jsme nejlepší přátelé,“ vysvětlila mi, ale já to pořád nedokázala pochopit. Nejkrásnější školní pár se rozpadl?

„Mar, můžeš se přestat na chvíli tak culit? Tady se probírají vážné záležitosti.“ Otočila jsem se na kamarádku. Ta se zarazila.

„Jasně, promiň, o co že se jedná?“ zeptala se nesoustředěně.

„Ah, to je fuk, sni dál.“ Mávla jsem nad ní rukou a Tanya se rozesmála. Mar na mě vyplázla jazyk a zase se jí tvář roztáhla do toho spokojeného úsměvu. „Asi bych si potřebovala dát panáka. Kolem mě se děje až moc věcí. Připadám si, jako by mě někdo vyhodil ze sedla,“ zamumlala jsem nespokojeně.

„To se spraví, neboj,“ poplácala mě Tanya na rameni. „Navrch zjišťuju, že s Edwardem jsem se nejspíš sekla. Nebyl ten pravý, ten čeká někde jinde,“ zatvářila se tajemně a pousmála se. „Ne že by Edward nebyl dokonalý, jen ne pro mě,“ řekla rychle a dívala se na mě tak, jako bych snad já měla vědět, kdo že ho to získá.

„Jestli se tohle rozkřikne, budete mít oba o zájemce postaráno,“ zabručela jsem. Tanya ztuhla, jako by si to předtím neuvědomila.

„Tak to hlavně nikomu neříkejte. Nechci mít za zadkem bandu nějakých trotlů, co mě budou ještě navíc okřikovat. Stačí, že na mě čučí pokaždé, když jdu kolem. A Edward, ten by to taky nenesl dobře. Myslím, že by byl radši neviditelný.“

„Neboj, jsme jako hrob. Viď, Marisso, budeš jako hrob?“ zeptala jsem se.

„Jasně, třeba jako rakev,“ zamumlala a na vidličku si natáčela špagety. Což se skoro rovnalo malému zázraku, protože normálně se cpala jen tím krmením pro králíky. Podíval jsem se zoufale na Tanyu.

„Kdybych někdy vypadala takhle, vezmi mě palicí po hlavě, jo?“ požádala jsem ji s úšklebkem. Rozesmála se a odkývala mi to. V klidu jsme s Marissou dojedly a chtěly se zvednout. Ještě jsem rychle spolkla poslední sousto, když se někdo posadil vedle mě.

„Hotová? Super, hodím tě na benzínku a k autu,“ usmál se na mě Edward. Byl tak blízko, až mi to poslední sousto zaskočilo. Nikdy nebyl tak blízko. Teď ale vypadal spokojeně a usmíval se na mě, jako by to bylo úplně normální. Kulila jsem na něj oči a snažila se neudusit. Pomohla mi až rána do zad od Marissy.

„Dík,“ zasípala jsem na ni. „Cože?“ zeptala jsem se pořád trochu vykuleně Edwarda, který se tvářil napůl starostlivě, napůl pobaveně.

„Myslela sis, že půjdeš pěšky?“ zamračil se. Mám mu říct, že jo?

„Ne,“ zalhala jsem automaticky. „Jezdí i autobusy,“ řekla jsem.

„A ty staví na benzínkách a u rozbitých aut na dálnici?“ zeptal se se zdviženým obočím.

„Ehm, no to asi ne, ale od nás to nebude tak daleko,“ namítla jsem. Zamračil se ještě víc. Zvedla jsem ruce nad hlavu. „Fajn, už mlčím.“ Zatvářil se spokojeně.

„Výborně, tak jdeme,“ usmál se na mě zase tím zářivým způsobem a já ho vyjeveně pozorovala, zatímco se zvedal. Podíval jsem se na Tanyu, ale ta se tvářila víc než spokojeně.

„Tak šup, zvedej se, ať na tebe nečeká,“ pobídla mě. Zatvářila jsem se… ani nevím jak, nejspíš jako štěně, co se dostalo do nového domova a neví, co má čekat. „Nebo chceš na probrání ránu palicí?“ nabídla se vesele. To mě probralo. Vyplázla jsme na ni jazyk.

„To nebude třeba, díky,“ zašklebila jsem se na ni a vyrazila za Edwardem, který už čekal u dveří jídelny… a s mou taškou přes rameno!

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 13. kapitola: