Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 14. kapitola

03.08.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2962×

14. kapitola

Jak je možné v tom takhle lítat?

Seděl jsem na schodech před srubem a koukal na sníh, který pro mě byl jako požehnání. Za mnou se ozvaly kroky v souhře s jasnou myslí. Usmál jsem se. Dotančila až ke mně a posadila se. Ona jediná z nás chodila opravdu tak, že to vypadalo jako tanec. Byla radost se na ni dívat. Položila si svou střapatou hlavu na mé rameno a já si o ni lehce opřel tvář.

„Chyběla jsem ti.“ Bylo to konstatování, ne otázka.

„Strašně moc. Všichni jste mi chyběli, netěším se na chvíli, kdy se rozhodnete vrátit,“ řekl jsem a slyšel myšlenky Esmé a Carlislea, kteří se na loučení netěšili o nic víc než já. I Jasper byl smutný. Z části kvůli své ženě, protože naše odloučení těžce nese, ale i kvůli sobě. Byl to správný bratr. Zalil mě pocit vděčnosti.

Ale kuš, ozvalo se z Jasperova křesla vesele popuzeně. Kousl jsem se do rtu, abych se nesmál. Ještě, že byl Emmett s Rose na „lovu“, dělal by ze mě citlivku.

„Taky se na to netěším,“ přiznala se Alice. Myslela na to, jak byla smutná z mého odjezdu i z toho, že jsem chtěl být s Tanyou jen kvůli nim. Jak se s tím nakonec smířila, ale něco ji trápilo. Jako by měla ve vizích prázdná místa. Něco, co mělo být, ale nedělo se to. Nerozuměla tomu a dopalovalo ji to.

„Vím, co to bylo,“ řekl jsem. Jenže věděl jsem opravdu? Pořád jsem si nebyl vším úplně jistý. Ty útržky byly tak neuvěřitelné. Vzpomínka na krásná křídla a tu božskou vůni. Stále tak voněla, jen už ne tak intenzivně. Ironické bylo, že teď ve mně vzbuzovala větší žízeň, když voněla méně. „Vzpomínám si na city, na které jsem doteď zapomněl, ale přitom jako by nikdy nezmizely. Není to zvláštní?“

„Možná se, bráško, budeš muset smířit s tím, že na zemi jsou zvláštnější věci, než jsme my. Je tak důležité, proč sis vzpomněl? Buď rád, že se to stalo,“ usmívala se Alice.

„Jsem rád. O to víc, že přestala ta bolest a omdlévání. Jen ty sny… Mrzí mě, že zmizely, bylo to tak skvělé, po století zase usnout a snít o různých věcech,“ zalitoval jsem.

„Nemůžeš mít všechno,“ poznamenala moudře. „Ale můžeš ji zítra ráno vyzvednout,“ dodala potutelně. Vize, jak se Bella marně pokouší nastartovat, se jí v hlavě promítla jen chvilinku před tím, než mi to řekla. S úsměvem jsem se na ni podíval.

„Už jsem ti dneska říkal, že tě miluji?“ zeptal jsem se a po jejím lehkém plácnutí, ignorujíc Jasperovo tiché vrčení, jsem vyběhl do lesa.

…..

Tvářila se překvapeně, když mě viděla stát před jejím domem. Chvilku zaváhala, ale pak ke mně vykročila a krčila přitom bezradně rameny.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni.

„Čau, co tu děláš?“ zeptala se bez okolků, zatímco si držela kraje bundy pod bradou tak, aby se jí pod ni nedostal mráz.

„Povím ti pravdu,“ řekl jsem vesele. Nadzdvihla obočí a čekala. „Nevěřil jsem, že tvoje auto dneska dojede dál, než se mu to povedlo včera.“

„Jenže dneska mám plnou nádrž,“ oponovala.

„Jo, ale taky není vánice jako včera. Je o dobrých devět stupňů míň, tak nemel a nastup, než jednomu z nás něco zmrzne,“ pobídl jsem ji s myšlenkou, že to vlastně není lež, jí by něco umrznout mohlo. Povzdechla si a nastoupila.

„Nejspíš máš pravdu, brouček na tyhle zimy není stavěný,“ řekla sklíčeně. Nakrčil jsem pobaveně čelo.

„Brouček?“ zeptal jsem se.

„Jo, brouček. A nesměj se,“ dodala s výhružně napřaženým prstem. „Copak ty tomuhle autu nijak neříkáš? Co je to vlastně za auto?“

„Dodge Durango,“ usmál jsem se, věděl jsem, že jí to nic neřekne. Měl jsem pravdu. Tvářila se pořád stejně nevědoucně.

„Dodge, to už jsem možná někde slyšela,“ klepala si prstem přemýšlivě o bradu.

„Jo, to je pravděpodobné,“ pokyvoval jsem. Bylo těžké dívat se na silnici. Teď když jsem si její tvář dokázal zapamatovat, díval bych se na ni nejraději od rána do večera. Byla krásná, srdcovitá s čokoládově hnědýma očima, orámovanýma dlouhými tmavými řasami. Občas vypadala stejně bezradně jako laně, které lovíme. Od chvíle, kdy jsem si to uvědomil, jsem ani jednu neměl, nedokázal bych se jim podívat do očí. Stejně, bylo tu dost masožravců na to, aby mě to netrápilo.

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se a vytrhla mě z přemýšlení.

„Jak?“ zeptal jsem se a snažil se netvářit přistiženě.

„Nevím, jako bys mě nikdy předtím neviděl. Už se nějakou dobu známe, jeden by řekl, že dobu okukování už máme za sebou,“ pokoušela se vtipkovat a já se opravdu usmál.

„Ber to tak, že mi předtím na, jak ty říkáš, okukování bylo moc blbě, tak si to vynahrazuji teď,“ usmál jsem se.

„Takže se ti daří líp? To jsem ráda,“ řekla a zněla upřímně. S každým jejím slovem jsem v tom byl vtažený víc a víc. Nerozuměl jsem tomu, jí a ani sám sobě. Jenže jsem tomu rozumět ani nechtěl, tohle se mi líbilo. Bylo krásné být poblázněný.

„Ano, je to lepší. O moc lepší,“ potvrdil jsem a vlastně to lež ani nebyla. Opravdu mi bylo lépe. Jen jedna věc mě trápila. Já očividně proboural nějakou stěnu k utajeným vzpomínkám, ale ona nevypadala, že o nich něco ví. Nechovala se tak a i na jejím vzezření byly poznat změny. Pokud jsem já přišel o vzpomínky, pak ona nejspíš taky. Ale jak to udělat, aby si vzpomněla? Před očima mi proběhlo několik útržků z jakési dřevěné chajdy. Spící Bella. Vylekaná Bella. Verše.

Auto sebou cuklo, jak jsem sundal nohu z plynu a volant zasténal pod mými prsty. Jen silou vůle jsem se donutil ho nerozdrtit. Co byla Bella zač?

„Jsi v pořádku?“ ptala se Bella polekaně.

„Ano, promiň, chytla mě křeč,“ procedil jsem skrze zatnuté zuby.

„Jo, křeče jsou mrchy,“ pokývala vědoucně. Během chvíle jsem parkoval u kampusu. Bella už otvírala dveře a tašku si pevně tiskla k sobě. Tiše jsem se tomu zasmál. Vystoupil jsem a jediným stiskem auto zamknul. Slyšel jsem její opatrné našlapování a byl jsem u ní včas, když jí nohy podjely.

„V pořádku?“ zeptal jsem se s úsměvem a s její taškou na rameni.

„Jo, díky,“ vydechla. Pustil jsem ji a vyrazil ke škole, snažíc se ignorovat brnění na všech místech, kterými jsem se jí dotknul. Nešlo mi z hlavy, proč to udělala? Proč mě donutila zamilovat se do Tanyi, když to byla ona, koho jsem chtěl milovat do konce věčnosti… Nechápal jsem to, nevěděla to snad? Vzpomínky pořád nebyly tak jasné, a tak jsem opravdu netušil, jestli to věděla, nebo ne.

Přesně jsem poznal moment, kdy jí došlo, že nemá tašku.

„To si snad… Edwarde! Edwarde Cullene, okamžitě zastav a dej mi tu tašku!“ slyšel jsem ji volat. Otočil jsem se na ni, vypadala rozčíleně, ale zároveň hrozně opatrně našlapovala, aby se někde na ledu nenatáhla. Kdyby to šlo, srdce by mi bilo jako zvon, byla kouzelná… a směšná. Provokativně jsem na ni zamrkal a šel si dál svou cestou na přednášky. Rozhodně byla výhoda mít společné hodiny. Tlumil jsem smích když mi polohlasně nadávala a pak i vyhrožovala. Myslel jsem, že mě ničím vyděsit nemůže, ale spletl jsem se.

„Jestli se okamžitě nezastaví, rozhlásím, že je single. To bude mít najednou nabitý program tak, že si na nějakou tašku ani nevzdechne,“ bručela si pro sebe. Zarazil jsem se, jako by přede mnou vyrostla hradba. To by neudělala. Nebo udělala? Otočil jsem se na ni, tvářila se překvapeně, ale využila toho a rychle se mě snažila dohnat. Během minuty stála vedle mě, klepala nohou o chodník a natahovala ruku, pro svou tašku. Mračil jsem se na ni, ale ona mi to srdnatě oplácela. Nakonec mě ale napadlo, jak z téhle situace vytěžit něco pro sebe. Usmál jsem se a to ji vyvedlo z konceptu. Její rty teď tvořily malé o. Zatoužil jsem jí ten výraz z tváře slíbat. Ještě, že se upíři nemůžou červenat.

„Dobře, uděláme výměnu,“ navrhl jsem. Zase se zamračila. Ta je ale podezřívavá. V duchu jsem nevěřícně kroutil hlavou. „Dám ti tašku, ale chci za to tvojí ruku.“ Zatajila dech a vykulila oči.

„Co prosím, že to chceš?“ vydechla nevěřícně.

„Tvoji ruku,“ zopakoval jsem, ale s tím mi i došlo, co jsem to vlastně řekl. Rozesmál jsem se. „Nechci si tě vzít, jen aby ses mě chytla. Nedá se koukat na to, jak se při chůzi div nezabiješ,“ vysvětlil jsem vesele, ale uvnitř jsem div nebrečel. Co to žvaním? Klidně bych si ji vzal, kdyby souhlasila. Jsem ztracený případ.

Vypadala, že nad tím přemýšlí, ale zároveň jí, už tak od mrazu červená tvář, ještě víc zrudla.

„To mě taky ani nenapadlo,“ zamumlala dotčeně. Zazubil jsem se. „Dobře, tak fajn, ale koukej mi tu tašku vrátit. Připadám si hrozně, když mi ji nosíš. Nemocný a ještě mi tahá moje učení, fakt…“ brblala. S povzdechem přijala moje rámě. Okamžitě jsem si její ruku přitáhl těsně k tělu, aby neměla možnost ztratit rovnováhu. Překvapeně se mi zadívala do očí. Svět se v tu chvíli proměnil jen v ty dvě jezírka z čokolády. Červenání jí tolik slušelo. Něco jakoby zapadlo na správné místo. Rozešli jsme se ke škole, ale ten pocit nemizel. Byla tak blízko, že se naše bundy při chůzi otíraly o sebe. A co víc, její taška byla pořád na mém rameni.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 14. kapitola: