Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 18. kapitola

08.08.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2600×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

18. kapitola

Ach ne, ach ne, to je takový trapas. Jak se mu teď můžu podívat do očí? Nemám odvahu na něj ani promluvit, mnohem víc mi vyhovuje zkoumat malé čtyřlístky na mém povlečení. Jak jsem něco takového vůbec mohla říct. A jemu! Takový nehorázný trapas.

„Bello?“ oslovil mě. Chtěla jsem odpovědět, fakt. To kníknutí nebyl můj původní záměr. „No tak,“ zkusil to znovu. Zvedla jsem pohled a po dlouhém přemlouvání jsem se zadívala do těch zlatých očí. „Děje se něco?“ zeptal se. Ne já se takhle tvářím z plezíru… Ostrou odpověď jsem spolkla a soustředila jsem se na zřetelnou artikulaci. Když už se budu omlouvat, tak ať mi rozumí a já to nemusím opakovat.

„Hrozně se omlouvám,“ vyhrkla jsem rychle a zabodla pohled do jeho límce. Tohle bylo tak těžký!

„Prosím tě a za co?“ ptal se udiveně. Jako by to nevěděl. Naklonila jsme se k němu blíž a ztlumila hlas. Vůbec se mi nechtělo to říkat naplno.

„Jak jsem vám řekla Carlíku,“ hlesla jsem a cítila jsem krev ve tvářích. Musela jsem mít barvu přinejmenším jako ředkvička. Carlisle se rozesmál.

„To je dobré, chápu, že jste včera úplně nevěděla co říkáte?“ To nebylo úplně přesné. Já věděla co říkám, jen jsem to měla v hlavě tak pomotané, že se mi zdálo to co říkám zcela logické.

„Děkuju, že se nezlobíte,“ pípla jsem a odvážila se zvednout pohled. Pořád se usmíval a vypadal při tom ještě mladší něž normálně. „Ehm, vážně jste Edwardův otec? Ne třeba bratr?“ ptala jsem se, protože mi to nešlo na rozum.

„To budu brát jako poklonu,“ řekl s pousmáním. „Edwarda jsme adoptovali, tak jako ostatní čtyři jeho sourozence,“ vysvětlil. Vykulila jsem oči.

„Vy musíte být s vaší ženou andělé,“ vydechla jsem obdivně.

„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou a vytáhl lahvičku s prášky. „Kdyby se ta bolest vrátila, vezměte si jednu a kdyby to nezabralo volejte,“ nařídil už zase profesionálním hlasem. Poslušně jsem mu to odkývala. On vstal a s kývnutím na rozloučenou za sebou zavřel dveře. Byla jsem tu konečně sama. Od chvíle kdy mi Edward přeříkal některé moje včerejší výroky se mi v hlavě objevovaly scény, které mi nic neříkaly a zároveň jsem si byla jistá, že pro mě jsou moc důležité. Připomínaly mi ten sen. Matně jsem si jeho části vybavovala. Bylo to jako melodie, která mi dokola běhá myslí, ale nevybavím si odkud ji znám, ani jak se jmenuje.

Stejně nepochopitelně jsem si teď s Ericem spojovala jméno Ros. A křídla, na ty nesmím zapomenout, zlatá křídla. Já taky nějaká měla? Blbost, jak bych já mohla mít křídla? Nebo on? Už mi z té nemoci hrabe.

Jenže ani nemoc nevysvětlí to co se semnou děje, když je poblíž Edward. To chvění a pocit, že nesmí být moc daleko. Vlastnické touhy i úplně jiné touhy zmítají mým tělem jako maelstrom a já se jen snažím udržet se pohromadě. Dlouho mi pohoda nevydržela, hlava už se zase ozývala a já bez dalšího pobízení sáhla po lahvičce. Hodila jsem pilulku do sebe a usrkla si džusu. Na tyhle problémy existuje stejně jenom jedno řešení, musím je zaspat.

…..

„Ericu?“ zamumlala jsem nad svým talířem, pořád ještě úplně nerozhodnutá. Ale už se to nedalo déle ignorovat.

„Ano?“ zeptal se zvědavě. Rozhodla jsem se vsadit všechno na jednu kartu. Nadechla jsem se a podívala se na něj.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Jeho lžíce cinkla o talíř, jak mu vypadla z najednou ztuhlých prstů.

„Jak- jak to myslíš?“ zakoktal se.

„Jak to říkám,“ zvedla jsem svůj pohled od talíře. Viditelně jsem na něco natrefila, kdyby byl bez tajemství zasmál by se zeptal co blbnu, místo toho je bledý a ztěžka polyká. Mám vytáhnout trumf z rukávu?

„Ale- ale-,“ pořád se nemohl vzpamatovat. Nejspíš mi stejně nezbude, než se s tím vytasit.

„Fajn, zkrátíme to. Ukaž křídla,“ vyzvala jsem ho. Teď je to jasné, buď jsem na něco přišla nebo zavolá do blázince. Jenže já už si nebyla jistá co je sen a co je skutečnost. Když jsem se probudila, byla jsem si jist, že tu vůbec nemám být. Ne v posteli, ale na zemi jako takové. Můj instinkt na mě křičel ať zmizím, ale ať jsem svůj přívěsek tiskla jak jsem chtěla nic se nedělo. A ať už byl ten přede mnou kdokoliv, byla jsem si jistá, že to není stavař a můj vzdálený bratranec. Přesto něco mého byl, ale co? Přítel? Milenec? Co?

„Ty to víš? Pamatuješ si?“ zeptal se naprosto šokovaně. Na blázinec to nevypadá.

„Ano, pamatuju,“ přikývla jsem, i když mi nebylo úplně jasné, co bych si vlastně měla pamatovat.

„Nahoře budou mít radost, žes to konečně dokázala. Oba dva,“ usmál se a postavil se. Už jsem víc svůj výraz neovládala a normálně jsem na něj čuměla. A ještě víc, když se z jeho zad začaly vynořovat jakési věci, připomínající zmuchlaný hedvábný papír. Během chvilky se začaly narovnávat, jako když natočíte jak schnou motýlovi křídla a pak si to zrychleně přehrajete. Teď jsem zírala na chlápka, kterého jsem ještě před chvílí považovala za část rodiny, kterému ze zad trčela obrovská bílo zlatá motýlí křídla.

Slyšela jsem spadnout židli a ten zvuk mě přiměl si uvědomit, že jsem se zvedla a teď couvám ke dveřím. V ten moment mu to došlo.

„Kruci, ty jsi blufovala,“ hlesl, ale to už jsem vyrážela ze dveří. Já žila v domě s… S čím jsem to, doprčic, vlastně žila? „Bello!“ nesl se za mnou jeho výkřik, ale já rozhodně neměla v úmyslu se zastavit. Brala jsem dráhu a podvědomě si to namířila přímo k Marisse. Tušila jsem, že tam za mnou nepůjde, pokud nechce aby se to dozvěděla i ona. Neměla bych jí to říct? Vždyť si přece začala s nečlověkem. Zastavila jsem. Kam teď? Jestli k Mar půjdu, určitě bych jí o tom řekla a já si nebyla jistá jestli je to dobře. Ani pro něj a ni pro mě. Stála jsem tam v trepkách a flanelovém županu, byla mi děsná kosa a já nevěděla kam jít. Byla tma, i když bylo teprve necelých pět. Takhle nikam nemůžu asi mi nakonec stejně nezbude nic než ta Marissa.

Nedošla jsem ani na konec druhé ulice, když vedle mě zastavilo auto. Velké a gangsterské. Edward.

Nespletla jsem se, byl to on a tvářil se šokovaně.

„Proboha, co tu děláš? A jen v županu?“ ptal se zděšeně. Co mu mám říct, že Eric není Eric a že mu na zádech vyrašila křídla? Jo to mu řeknu.

„Eric není co vykládá,“ řekla jsem a tiskla se k němu v touze po teplu, ale toho se mi nedostávalo. Vůbec nehřál.

„Co tím myslíš?“ ptal se, ale nevypadal nijak zaraženě. Věděl o tom něco? Blbost, co by mohl vědět.

„On má křídla,“ zašeptala jsem, jako by už vyslovit to, byl hrdelní zločin. Edward se na mě dlouze zadíval.

„Ty si stále nevzpomínáš, viď?“ zeptal se. Zděšeně jsem se na něj podívala. On v tom fakt jede taky? Udělala jsem dva kroky v zad, abych se od něj dostala pryč, ale trepky mi ujely po namrzlém obrubníku a já se rozplácla na zemi. Natáhl se ke mně, ale instinktivně jsem se přikrčila. Vypadl, že ho to ranilo a ruku stáhl. „Prosím, mě se bát nemusíš. Nikdy bych ti neublížil. Miluji tě,“ šeptal naléhavě. „Vstaň z té země. Nechci abys byla nemocná,“ prosil.

„Už jsem,“ chytla jsem se té nejméně podstatné, ale nejlidštější informace. Pak mi opravdu došlo co to vlastně řekl. „Cos to řekl?“ zeptala jsem se bez hlesu.

„Prosím, postav se. Já ti klidně zopakuji co si budeš přát,“ vyjednával a natahoval ke mně ruku. Chtěla jsem se chytit, ale pořád jsem si nebyla jistá.

„Jsi člověk, že?“ zeptala jsem se, jen abych se ujistila. Ani v nejmenším jsem nečekala, že ztuhne a pak sklesle stáhne pomocnou ruku. Došlo mi to ve stejný moment, kdy z jeho úst vyšlo další promiň. A pro ten jediný moment, kdy se všechno nakupené jakoby zřítilo do tmy, mě můj mozek milosrdně vzal sebou. Tentokrát bez bolesti hlavy, ale s bolavým srdcem.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 18. kapitola: