Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 4. kapitola

24.07.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3228×

4. kapitola

Přehazoval jsem si telefon z ruky do ruky jako horký brambor a nemohl se rozhodnout. Zavolat. Nezavolat. Zavolat. Nezavolat. Takhle už jsem tu stál skoro půl hodiny a pořád jsem se nemohl rozhodnout. Co bych jim řekl? Že jsem první upír na světě, co omdlel? Že jsem měl sen? Krucinál! Esmé by se starostmi zbláznila, Carlisle by mě chtěl vyšetřit a Emmett… Bože, nikdo se to nesmí dozvědět!

Zapípal mi telefon.

Promiň. A.

Ale ne, to snad není možný. Takže Emmett už to ví. Do konce věčnosti to budu poslouchat. Taky by si mohla nechat něco pro sebe. Alespoň jednou! Skřítčí drbna, to je pech. Jen jsem si představil, že jí pomalu a systematicky ničím šatník, zatímco se ona nemůže bránit, protože ji Tanya drží a na tu zkázu se musí dívat. Na minutku jsem byl rozhodnutý to udělat. Pípání.

To bys neudělal!

Další pípnutí.

Viď, že ne?

Co já bych se tu s ní handrkoval přes zprávy. Zmáčkl jsem rychlou volbu. Zvedla to po prvním zazvonění.

„Bráško, mě to děsně mrzí! Viď, že bys to neudělal,“ začala hned škemrat.

„Ahoj, Alice, jak se máš? Co je doma nového? Jak se má Jasper?“ začal jsem zdvořilou konverzaci.

„Ale no tak!“ kníkala. Rozesmál jsme se.

„Ne, to víš že bych to neudělal. Tedy zatím, ale pro příště bys alespoň mohla počkat, jestli to budu chtít říct já, než to vyklopíš celému Forks,“ pokáral jsem ji.

„Promiň,“ pípla.

„No jo, nech to být. Máš tam někde Carlislea?“ zeptal jsem se. Uchichtla se.

„Jo, sedí tady. Už půl hodiny čeká, jak se rozhodneš.“ Povzdechl jsem si. To bude výslech.

„Tak mi ho, prosím, dej,“ požádal jsem ji a v telefonu zapraskalo.

„Edwarde?“ ozval se hlas mého otce.

„Ahoj, tati,“ pozdravil jsem slušně.

„Jsem rád, že tě slyším, ale nechme to na potom. Co se ti stalo? Alice naznačovala, že jsi omdlel, ale to u našeho druhu není možné, to přece víš,“ začal. Doktor badatel se v něm nezapřel.

„To sice vím, ale taky poznám ztrátu vědomí. A jsem si stoprocentně jistý, že to bylo buď bezvědomí, nebo spánek. Jelikož je u nás nemožné obojí, tak v tom není až takový rozdíl.“

„Ale to přece není -“ Přerušil jsem ho.

„Smiř se s tím, že je. Nevím proč, nevím jak, ale stalo se. Prostě jsem se tam sesypal na zem jako hromádka špinavého prádla a ta chudinka mě musela tahat na nohy. Přitom jsem měl ještě chuť ji zakousnout, protože strašně hezky voněla,“ vychrlil jsem na něj všechno v pár sekundách. Na druhém konci bylo rozpačité ticho. Až po chvilce si Carlisle odkašlal.

„Ona u toho byla nějaká dívka?“ zeptal se rozvážně.

„Ano, proč?“ nechápal jsem, proč ho to zajímalo, ta si přece myslela, že jsem jen ubožák, se kterým to seklo.

„No, tohle by ti asi lépe potvrdil Eleazar, ale nemyslíš, že když si dary přenášíme už z lidství, že by to třeba mohl být její dar, který se projevil už před proměnou?“ zeptal se Carlisle.

„Páni, myslíš, že by… Takže jsem to vůbec nemusel být já? Mohla to být ona? Teda… Mohl bys to, prosím tě, říct Emmettovi?“ poprosil jsem ho. Úplně jsem viděl ten jeho shovívavý úsměv a lehké přikývnutí.

„Ale jistě, rád. Jen mu to asi trochu pokazí radost,“ řekl a z hlasu mu prosakovalo veselí.

„Díky,“ vydechl jsem úlevně. Ale v tom slově bylo mnohem víc než jen poděkování za zkažení Emmettovy radosti.

„Vážně, tati, moc jsi mi pomohl,“ zopakoval jsem to vážnějším tónem.

„Nemáš zač, synu. A jak se ti vůbec daří? Esmé by tě moc ráda viděla, nechceš sem přece jen zajet? Kdybych se mýlil, mohl bych tě prohlédnout,“ navrhoval.

„Promiň, nejde to, musím do školy. Ale jakmile bude volno, určitě se zastavíme. Taky se mi po Esmé stýská. Pozdravuj ji, ano? Vlastně všechny,“ zahuhlal jsem do telefonu. Kruci, pořád si nemůžu pomoct, takhle daleko od rodiny si připadám jak malý kluk na letním táboře. Nejradši bych jim poslal pohled, že se mi moc stýská a hrozně se těším domů.

„Jistě, rád jí to vyřídím. Dávej na sebe pozor, ano? A té dívce se raději vyhýbej,“ poradil mi, než hovor ukončil. Ještě chvilku jsem se díval na potemnělý displej, ale pak jsem s povzdechem schoval mobil do kapsy a loudavě se vracel zpět do našeho srubu.

Takže silně nadaná dívka a já mám zrovna to štěstí, že na ni natrefím. Jsem já to klikař... No co, budu se od ní prostě držet co nejdál.

…..

„Ale, Tanyo, lásko,“ prosil jsem.

„Promiň, ale já jí to slíbila. Rozhodně se jí nemůžeš stranit. Přece nechceš, aby kvůli tobě neudělala zkoušku. Vždyť to bude jen chvilka, než si vyměníte sešity. Mě neskolila, tak to nejspíš nefunguje pořád. Třeba byla zrovna naštvaná, tak se to spustilo. Tak za ní jdi, jen když bude vypadat, že je dobře naladěná,“ radila mi Tanya. Já už se ani nenamáhal odporovat, bylo by to stejně zbytečně. Když si Tanya něco usmyslela, bylo jedno, jak moc se mi do toho nechce, stejně jsem to pro ni pak udělal.

„Dobře, dobře. Vzdávám se, nebudu se před ní schovávat a budu doufat, že máš pravdu. Když tak prostě řeknu, že trpím anémií, u té jsou mdloby obvyklé. Bledý a studený jsem na to dost,“ přemýšlel jsem nad výmluvou, kdybych se před ní náhodou zase složil. Z části mě k tomu nutilo moje ego, nejsem přece žádná padavka, abych sebou bezdůvodně sekl na podlahu, vždycky když se podívám na nějakou holku. Zaboha jsem si nemohl vybavit, jak vlastně vypadala.

„Taky bych mohla mít nějakou lehčí formu, vzhledem k tomu, že já neomdlévám. A kdyby se někdo ptal, jak jsme se dali dohromady, bylo to na léčení. A je to i dobrá výmluva, proč se straníme slunci,“ rozvíjela dál mou teorii Tanya. Byla chytrá. A její mozek byl stejně sexy jako její tělo.

Položil jsem jí ruku na záda a lehce ji hladil. Trochu sebou zakroutila, ale pořád byla utopená v úvahách o našem krytí. Položil jsem jí tedy druhou na břicho. To ji konečně probralo. S úsměvem se na mě podívala.

„Ale, ale, pane Cullene, myšlenky vám utíkají špatným směrem. Nebo bych spíš měla říct končetiny?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 4. kapitola: