Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. 7. kapitola

27.07.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2641×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

7. kapitola

Neměl jsem na nic náladu a ani Tanya mě nedokázala rozptýlit. Prostě to tak bylo. Stáli jsme tam oba, ale omdlel jsem zase jenom já. To přece není možné, ne? Nebo mě prostě nemá ráda a vždycky nevědomky sejme jenom mě? Třeba má ze mě strach.

Nevím proč, ale představa, že má ze mě strach, byla snad ještě horší, než že mě má za slabocha.

Ano, ten jejich rozhovor mi taky moc na sebevědomí nepřidal. Ale to všechno přebil fakt, že mi její mysl unikala, stejně jako její tvář.

Jsem padavka, je to jasné. Nejen, že omdlévám, ale taky nechytám myšlenky a nepamatuju si tváře. Jsem na odpis.

S povzdechem jsem se natáhl na lenošku. Mohl jsem si teď trochu odpočinout od Tanyiných lítostivých myšlenek. Myslela si, že ví jak se cítím, protože taky slyšela ty dvě povídat si před jídelnou. Jenže v tom to nebylo. V mém poškozeném mozku, totiž z těch mých výpadků něco utkvělo. Nebylo to ni konkrétního. Spíš jen takové tušení, něčeho… Snad nějaké vůně, nebo chuti. Nebyl jsem schopný to ani pojmenovat, natož určit. Zavřel jsem oči ve snaze se uvolnit a trochu si vzpomenout.

Díval se na ni přece, tak proč neví jak vypadala? Jaké měla vlasy? Nebo oči? Oči. Hm, mohly být modré? Ne, to asi ne. Tak zelené? Tušil jsem, že ani to není správně. Hnědé? Hnědé oči jsou časté, statisticky je to nejpravděpodobnější. Ale jaké hnědé? Byly, světlé, tmavé nebo žíhané? Se skvrnkami jiné barvy nebo čisté… Hnědé… Hnědé…

„Čokoláda,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným do dvou hnědých tůní. Kolem nich jako by se vznášel bílý opar s nádechem růžové. Motýl? Byl to motýl?

Ne, to určitě ne. Tohle byl určitě anděl. Byl jsem si tím jistý. Blížil se a lákal mě k sobě. Nebránil jsem se, neměl jsem na to ani pomyšlení. V oparu se objevila ústa, plná, růžová, dokonalá. Otevřela se.

„Edwarde!“ Proč na mě křičí? Nechápal jsem co se děje. „Edwarde!“ Zakřičela ještě hlasitěji a já sebou polekaně trhnul.

Zamžoural jsem a přede mnou se objevil úplně jiný obrys. Záplava zlatých vlasů.

„Tanyo?“ zeptal jsem se úplně zmatený.

„Kdo jiný,“ zasmála se. „Už jsem se lekla, že jsi zase omdlel. Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Jistě. Neboj, jen jsem se zamyslel a nevnímal jsem svět,“ uklidňoval jsem ji. Jenže to nebyla pravda, stejně jako to nebylo bezvědomí. Tohle byl totiž spánek. A sny. Já jsem snil. Skoro po sto letech a bylo to krásné…

…..

To bylo hrozné. Takhle nějak jsem si představoval, že by mě v pekle týrali, kdybych se tam jednou dostal. Výčitky jsou snad ten nejhorší druh mučení. A já jich měl plnou hlavu. Pamatoval jsem si ten sen a ten koho jsem chtěl slyšet a vidět nebyla Tanya.

Se zasténáním jsem si složil hlavu do dlaní. Seděl jsem na skále nad řekou. Nemohl jsem tam s ní zůstat, prostě to nešlo. Její myšlenky vyjadřovaly takovou míru starosti a lásky, že to bylo jako rozžhavené železo přiložené k srdci. Musel jsem utéct a jako největší zbabělec se vymluvit na lov a žízeň. Styděl jsem se za sebe, pohrdal jsem sám sebou, ale nijak to nezměnilo to, že jsem si nemohl pomoct.

Vždyť Tanyu miluji! Co mi to ta holka udělala? Jaký druh schopnosti na mě použila? Nebo co se mi to vlastně dělo… Chtěla mě úplně vnitřně rozložit? Jestli ano, dařilo se jí to. Jenže ať jsem se zlobil sebevíc, nemohl jsem ji za to nenávidět. Nevěděla, že mi to dělá. Přesto, jakmile ji potkám vrátím jí ty sešity a už mi nic nezabrání se jí vyhýbat. Možná máme společné přednášky, ale posluchárny jsou dost velké abych ji nemusel potkat, stejně jako škola. Nenechám ji, rozložit můj život, když jsem konečně skoro po sto letech šťastný, to prostě nedovolím!

Rozhodnutý se nevzdat, jsem vyrazil zpět k Tanye. Vždycky jsem chtěl zažít lásku, jakou měli Romeo a Julie, teď jsem měl šanci za tu svou bojovat stejně jako ti dva.

…..

Byl jsem si jistý, že tohle mě bude stát zdraví. A pak že upírům může ublížit jen oheň nebo jiný upír. Kecy a žvásty. Tahle holka, ta Bella, mě ničila. Ať jsem se od ní držel jak jsem chtěl daleko, ona si našla jinou cestu. Tanyu.

Ta si ji i její kamarádku Marissu oblíbila. Ne, že bych tomu nerozuměl. Byly asi jediné, které jí nevyčítali, že se mnou chodí, ale i tak. Jak jsem se měl držet stranou od přítelkyň své přítelkyně? To je skoro nemožný úkol. Už kvůli tomu, že mě u sebe Tanya chtěla a já s ní chtěl být úplně stejně. Jenže… S každým setkáním jsem se cítil hůř a hůř.

Z mě neznámého důvodu se moje mysl snažila do mého snu zasadit Bellinu tvář. Pořád jsem nebyl schopný ji popsat, kdyby se mě kdokoliv zeptal, ale i tak jsem podobu tušil. Znepokojovala mě snad ještě víc, než ta její schopnost. I když mi způsobovala hrozné bolesti hlavy, pokud jsem se od ní držel v rozumné vzdálenosti, neposílala mě do limbu. Což znamenalo minimálně tři metry a nedívat se na ni. Ano, kontakt s jejíma očima na blízkou vzdálenost, to bylo jako dívat se do temnoty, protože ve chvíli kdy jsem podlehl, mě tam okamžitě poslala. Do místa, kde jsem se vznášel beze snů mezi vědomím a nevědomím. Tušení o obrazech, citech a vůních se mi honila hlavou, ale téměř v momentě, kdy jsem procitnul se mi vypařila z paměti. Nezůstalo ani to tušení. Jen dvě slova jsem si pamatoval, obě jsem je řekl po probuzení z těch stavů. Čokoláda a anděl. Bohužel mi tohle spojení evokovalo tak maximálně nadílku pro malé děti, kterou dostávají do punčochy od Santy. Nic víc. Proč bych říkal zrovna něco takového? Je to přece do nebe volající pitomost!

„Edwarde?“ ozvalo se za mnou. Trhnul jsem sebou, jak mě to vyrušilo z myšlenek, ale oddechl jsem si, že to nebyla Bella.

„Ano?“ zeptal jsem se Marissy, která se mračila.

„Je ti dobře?“ zeptala se. Zmateně jsem zamrkal. Většinu času se vyhýbaly tématu mého zdraví.

„Jistě, proč by nemělo?“ ptal jsem se.

„Mlčíš a držíš se stranou. Bella na tebe už třikrát promluvila, ale ty zdá se nevnímáš. Ani Tanya neslaví úspěchy s upoutáním pozornosti. A navrch vypadáš, jako když tě něco bolí,“ vychrlila. Potlačil jsem chuť zamračit se na ni.

„Jo, bolí mě hlava,“ zamručel jsem.

„Proč jsi něco neřekl?“ zeptala se poplašená Tanya.

„Bavila ses, zlato. Nechtěl jsem tě rušit,“ zamumlal jsem a snažil se nemyslet na pocit vinny, který mě šťouchal vidlemi do zadnice. Ano, bavila se, to nebyla lež. Jenže já zůstával a masochisticky jsem si užíval tu bolest hlavy co mi způsobovala Bella, protože jsem poslouchal její hlas. Něco mi připomínal, jenže čím jistější jsem si byl, tím víc mě hlava bolela a já nakonec musel od přemýšlení upustit.

„To jsi hodný, ale příště mi řekni,“ domlouvala mi Tanya a já jí rychle políbil, abych zahnal ten děsný pocit. Potěšeně vzdychla, ale změna se nekonala. Naopak to bylo ještě horší. S maskou úsměvu jsem se odtrhl a chytil ji za ruku.

„Dobře, tak teda říkám. Rád bych šel, měl bych si doma něco dát.“ Tanya s úsměvem přikývla a rozloučila se. Když jsme byli ve dveřích, otočil jsem se na dvojici, co zůstala u stolu. Zatím co Marissa mluvila o posledním zadání od Michaelse, které jsme dostali, Bella mě pozorovala a zlobně se mračila. Bylo to jako nakopnutí.

Proč se na mě mračila? Dotklo se jí, že jsem s ní nemluvil? To by nebylo tak zlé. Jenže moje horší část mi podsouvala ještě jinou teorii. Poznala snad na mě moji neupřímnost?

Né, to je hloupost. Už jsem z těch jejích schopností úplně zmatený, ale ona přece není bůh. Navrch myšlenky tu mám číst já a ne ona. Tak co bych se měl bát.

Přesto mě neopouštěl pocit, že ona mou schopnost nepotřebuje, aby do mě viděla.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. 7. kapitola: