Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amor, Eros nebo Bella? II. Epilog

11.08.2011 (07:00) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3488×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Epilog – O tři roky později

„Edwarde?“ zavolala jsem zvědavě do domu, když jsem vešla. Odpovědi se mi ovšem nedostalo. To bylo divné, kde by mohl být? Takovou dobu jsem se sem dostávala a teď tu nikdo není? Wrangell bylo sakra daleko, abych jela úplně zbytečně. Zkusila jsem ho znovu vytočit. Zvonění se ozvalo z horního patra. Ach jo, od čeho je mobilní telefon mobilní? Aby zůstával ležet na nočním stolku, to dá přece rozum.

Byla jsem nervózní a vystrašená. Musela jsem ho nechat s ostatními. Jedna z nejtěžších věcí v životě byla odejít, když jsem ho viděla tak trpět. Ta bezmoc byla mučivá. Vyšla jsem před dům a stála jsem tam strachem naprosto ztuhlá. Už mě nenapadlo, co jiného zkusit.

„Edwardééé!“ zakřičela jsem, co nejvíc to šlo. Pokud si jen odskočil na blízký lov, měla jsem alespoň malou šanci, že by mě mohl zaslechnout. Malou. Minimální. Krucinál! Calebe, co jsem ti to udělala? Proč jsem se nechala přemluvit, abych ho šla hledat já.

„Kate, urazím ti hlavu, až se vrátím,“ vyhrožovala jsem své sestře. Pomáhalo to, i když jsem věděla, že bych toho nikdy nebyla schopná.

„Tanyo?“ zabrzdil kus přede mnou Edward. Nic jsem mu nevysvětlovala, jen rychlý nástin v myšlenkách, když jsem ho brala za ruku a táhla ho do auta. Neprotestoval, jen poslušně nastoupil, na řeči bude dost času v autě. Výhoda byla, že jsme sídlili v domě u Cordovy, představa, že bychom museli až do Denali byla děsivá. „Tanyo uklidni se, bude to dobré. Uvidíš. Caleb je skvělý chlap a přeměnu si vybral dobrovolně. Možná bude trochu zmatený, ale ty tam budeš a pomůžeš mu. Rodina tam bude. I já tam budu,“ snažil se mě uklidnit, ale nepomáhalo to.

„Edwarde, on bude první slepý upír na světě! Jak můžeš proboha vědět, že to bude dobré? Bude víc než jen zmatený. My byli zmatení a to jsme měli všechny smysly pořádku!“ snažila jsem se mu nastínit, jak moc je naivní.

„To ano, ale Caleb je zvyklý nevidět,“ snažil se a pořád zněl tak zatraceně klidně.

„Proč to jed nespraví? Proč mu nepomůže, jako všem ostatním?“ fňukala jsem a bylo mi úplně jedno, že před ním teď vypadám jako hysterická zoufalka.

„Tak zaprvé, nejsi hysterická zoufalka a za druhé, sama moc dobře víš, že jed spraví všechno možné, ale nikdy nedokáže opravit něco, co neexistuje. Když je člověk jednoruký, jako upír bude pořád jednoruký. Caleb oči nikdy neměl, tak mu jed nemůže zrak vrátit,“ vysvětloval trpělivě. To jsem věděla. Věděla jsem to viď? „Jistě, žes to věděla. Přestaň se stresovat, jen na to šlápni, ať jsme tam včas,“ pobídl mě s úsměvem. On mě prostě znal. Věděl, že rychlost je něco, co mi při starostech pomáhá. Proto jsem mu záviděla, že je nejrychlejší. A taky že čte myšlenky. Hm, číst myšlenky… To by byla taková prča!

„Co prosím, že by to bylo?“ zeptal se pobaveně.

„S Kate a Irinou v domě? Buď si jistý, že já bych si to ohromně užívala. Přinejmenším prvních pár měsíců,“ zazubila jsme se na něj. Rozesmál se.

„Ano, to ti věřím. Prvních pár měsíců určitě, ale zkus si s tím žít století a ještě ke všemu s Emmettem a Rose v jednom domě. To bys nevydržela ani ty,“ zasténal.

„Copak, rodina přijela na návštěvu?“ zeptala jsem se.

„Nenuť mě vzpomínat, to byl děs. Možná jsme jim neměli říkat, že bydlíme tak blízko. Pořád nás někdo chodí přepadávat. Posledně Emmett přiběhl dvakrát v jednom týdnu a Rose mě po telefonu seřvala, že prý na co jí ho k nám lákám, že už ho neviděla ani nepamatuje. Jako by to snad byla naše vina,“ sténal zničeně.

„Jo, vybrali jste si žít na půl cesty mezi námi, tak teď trpte,“ zasmála jsem se, ale přerušilo nás zvonění telefonu. Edward si ho z přihrádky vzal a zvedl ho. Dřív než se stihl kdokoliv ozvat, uslyšela jsem v pozadí bolestný sten a volant mi pod prsty bolestně zanaříkal. Caleb, ach Bože! Proč ten krám nejede rychleji? Plyn jsem držela přišlápnutý k podlaze a tachometr se mohl strhat, zatímco otáčkoměr se snažil procpat do rudého pole. Lásko vydrž!

„Něco nového?“ zeptal se Edward a měřil si mě u toho pohledem.

„Probíhá to celkem normálně, ale zdá se, že se na nás snaží reagovat. Je to zvláštní, touhle dobou, by nás ještě vnímat neměl,“ ozval se Eleazar.

„Ano, to je zvláštní, ale on taky nebude obyčejný upír, že?“ pousmál se Edward. Měla jsem chuť ho kopnout. On se směje? Caleb trpí! Edward při mých myšlenkách výraz okamžitě srovnal a já se mu začala omlouvat. Jen mávnul rukou a soustředil se na Eleazara.

„Ne, to nebude. Něco neurčitého z něj cítím, ale nejsem schopný to pojmenovat. Nepřipadá mi to přímo jako dar, ale nějaká vylepšená schopnost nejspíš ano. Uvidíme až bude proměna u konce. Kde teď jste?“

„Právě jsme minuli Juneau. Odhaduji, že bychom u vás mohli být mezi třetí a čtvrtou ráno,“ hlásil. Já ani nevěděla kde jsme, vnímala jsem jen tu šedou klikatou čáru vedoucí ke Calebovi. Vydrž, miláčku, my to stihneme!

…..

Smykem jsem zabrzdila na naší příjezdové cestě a už jsem byla v půlce cesty ke dveřím, když se Edward teprve sápal z auta, pořád trochu otřesený mým parkováním.

„Ještě, že jsem nesmrtelný,“ slyšela jsem ho tiše zamumlat, ale bylo mi jasné, že jsem to slyšet měla. Uvnitř domu bylo slyšet jedno splašeně bušící srdce a ten zvuk protínalo bolestné stenání a tiché výkřiky. S dunivým bouchnutím jsem rozrazila dveře, nejdřív od domu a pak i od pokoje, kde Caleb ležel. Bez jediného pohledu na zbytek rodiny, jsem se sesunula vedle něj. Ty hodiny v autě, i když jsem věděla, že je to nejrychlejší způsob jak se k němu dostat, byly mučivé.

„Calebe? Lásko, jsem tady. Mrzí mě, že jsem tu nebyla. Ale Edward už je tu taky, on ti pomůže uvidíš. Už to brzy skončí, prosím, věř mi,“ škemrala jsem a držela ho za ruku.

„Věří ti,“ ozval se za mnou Edward. Otočila jsem se na něj.

„Ty ho slyšíš?“ zeptala jsem se s nadějí. Přikývl.

„Ano a je to velice pozoruhodné. Má i přes bolest celkem jasnou mysl. Skvěle vnímá okolí. Myslím, že to je to o čem Eleazar mluvil. Díky absenci zraku, bude mít ostatní smysly extrémně vyostřené. I na upíra,“ vykládal zaraženě. Pak se zarazil, chvíli vypadal nesvůj. „Ehm, prosí tě, jestli bys mu mohla svýma rukama chladit tělo. Ulevuje mu to od pálení. Ne moc, ale lepší než nic,“ řekl Edward a trochu se u toho ošíval. Nejspíš neříkal doslovně, na co Caleb myslí. Trochu jsem se pousmála. Hříšný Caleb, nejspíš se nezapře ani v takových bolestech jakými trpí teď. „Ehm, ano to je celkem přesný odhad,“ hlesl Edward s pohledem zapíchnutým do toho mého. Musela jsem se usmát. Prostě musela. To je můj kluk! Byla jsem na něj tak pyšná.

„Jo, rozhodně bych čtení myšlenek brala,“ zaculila jsem se na něj.

„Věř mi, že teď bych ti ho s radostí přenechal,“ zamumlal, ale pak se zamračil. Jeho výraz byl zděšený. A nakonec bolestně stiskl víčka k sobě.

„Co se děje?“ hlesla jsem a stiskla Calebovu ruku.

„Přeměna se blíží ke konci a bolest roste. Vzbudilo to ve mně vzpomínky, promiň nechtěl jsem tě vyděsit,“ hlesl, ale nedíval se mi přitom do očí. Ale tím jsem se teď neměla čas zabývat. Caleb vykřikl, ale hned zatnul zuby. Chtěla jsem mu říct ať klidně křičí, ale než jsem to stihla stiskl mou ruku tak, až jsem v duchu vyjekla. Ale nedala bych to nahlas najevo. Pokud mu to pomáhá, ať mi ji klidně rozdrtí, však ona sroste. Nakonec to ale přece jen nevydržel a vykřikl. Dlouze a naříkavě. Trhalo mi to moje mrtvé srdce. A to jeho s posledním zoufalým bouchnutím umlklo.

Dívala jsem se na jeho tvář, vypadala jinak. Byl to pořád on, ale teď už upírsky krásný a dokonalý. Musela jsem se pousmát, když mi došlo, že i při přeměně si odmítl sundat svoje typické sluneční brýle. Pak se jeho tvář roztáhla do líného úlevného úsměvu.

„Calebe?“ zeptala jsem se opatrně. Edward zalapal po dechu. Otočila jsem se na něj. „Co se děje?“ ptala jsem se vyděšeně. Edward ale jen zakroutil hlavou a kývnul zpět ke Calebovi. Tak jsem se soustředila jen na něj. Na jeho tvář, na rty. Nakonec se pohnuly.

„Jsi mnohem krásnější, něž jsem si představoval.“

…..

Cordova o týden později:

„Lásko, už zase?“ zeptal jsem se pobaveně, když jsem vstoupil do našeho pokoje a nachytal Bellu jak se otáčí před zrcadlem. Provinile zapíchla oči do podlahy.

„Promiň, když já si na ně pořád nemůžu zvyknout,“ pípla s úsměvem.

„Už jsou to tři roky,“ smál jsem se jí.

„Nesměj se! Jsou prostě tak velká a třpytivá. Připadám si divně a zároveň jsou úplně boží!“ vypískala a skočila mi do náručí.

„Já vím, tohle mi říkáš pokaždé,“ vyhekl jsem, když jsem se nechal dobrovolně srazit na postel. Její, podle ní, obrovská křídla se nad námi rozestřela jako zlatavý baldachýn. Usmála se a její prsty mi začaly lehce pochodovat od břicha nahoru. „Hm, copak bys ráda?“ zeptal jsem se, když se jí na tváři usadil onen známý rošťácký výraz. Okamžitě ho však nahradila nevinným. To už bylo pomalu na paniku.

„Vypadám snad, že něco chci?“ zeptala se s pousmáním.

„Ano, to tedy vypadáš. Ale zdá se, že se nemůžeš rozhodnout,“ popichoval jsem. Sklonila se níž, až se mě skoro dotýkala nosem.

„A jaké mám možnosti?“ vydechla. Její andělská čokoládová vůně mě naprosto odrovnala a kdybych nebyl mrtvý, nejspíš bych teď umřel. Blahem.

„Jakékoliv,“ omámeně jsem vydechl. Zachichotala se.

„Výborně, tak se skoč obléct do něčeho společenského, dnes před sebou máme ještě dlouhou cestu,“ mrkla na mě, cvrnkla mě do nosu a seskočila na zem.

„Heh?“ udělal jsem a vykuleně koukal do stropu, který mi předtím dělala ona.

„Copak?“ zeptala se vesele a lehce třepotala křídly.

„My někam jedeme?“ zeptal jsem se úplně zmatený a silně neuspokojený.

„Máme večerní program v Anchorage,“ usmála se. Ani trochu mi to neobjasnila, ale viditelně byla rozhodnutá se tam řádně připravit, protože si začala sundávat oblečení. Když si stáhla kalhoty měl jsem pocit, že mi ulítne nejen knoflík u kalhot, ale i hlava. Vypadala jako z nějakého smyslného fantaskního obrázku. Jen v tričku a kalhotkách s obrovskými křídly.

Ta se ale najednou začala smrskávat. Ozval se zklamaný povzdech, až po chvilce mi došlo, že byl můj. Tázavě se na mě zadívala.

„Jednou mě budeš stát zdravý rozum,“ vydechl jsem poraženecky a padl nazad zpět do postele. Překvapeně jsem heknul, když mi přestála na klíně.

„Hm, tak to to zkusím co nejvíc oddálit,“ vydechla rošťácky a já jen doufal, že nemáme nikde být na určitou hodinu.

…..

V temně modrých večerních šatech s vyčesanými vlasy vypadala dokonale a já se musel moc ovládat, abych to neotočil a nevrátil se s ní do postele, ze které jsme se jen stěží dostávali. Potřeboval jsem nějak rozptýlit.

„Kam to vlastně jedeme?“ zeptal jsem se už po páté. Stále jsem totiž nedostal uspokojující odpověď. Povzdechla si.

„Jsi fakt nezmar, víš to?“ zeptala se pobaveně.

„Jedna z mých mnoha předností,“ blýsknul jsem po ní pokřiveným úsměvem, při kterém jí srdce vždycky zrychlilo a já z toho měl neobyčejnou radost. Ani teď mi tu radost neodepřela.

„Ah tak dobře. Jedeme na výstavu,“ vydechla poraženě.

„Čí?“ podivil jsem se. Oči se jí zamžily, ale mrkáním slzy rozehnala. V kontrastu s tím se jí na tváři objevil široký úsměv.

„Erickovu, samozřejmě,“ vysvětlila vesele. „Koho už tři roky sponzorujeme?“ Jak mě to mohlo nenapadnout? Musel jsem se zasmát sám sobě. A pak že jsem všeználek, jak mi říká Emmett. Bella vytáhla elegantní letáček z přírodního papíru s vkusně vyvedeným pozváním na Erickovu novou výstavu.

„Jsi prostě úžasná,“ vydechl jsem a byl jsem si vědom toho, že zním jako zamilovaný blázen. Ne, že bych nebyl.

„Je to jen zlomek toho, jak mu můžu oplatit to, co on udělal pro mě. Pro nás,“ usmála se smutně. Věděl jsem, že jí chybí. Byl to její nejlepší přítel po několik století. Takové pouto prostě nezmizí přes noc. A nezmizí ani za tři roky.

Když se tenkrát vrátili z toho nebeského procesu, čekal jsem snad všechno možné, ale nikdy by mě nenapadlo, že to vyřeší Eros a zrovna takhle. Rozhodnutí nepadlo hned, trvalo další týden, než se projednaly všechny podrobnosti a pak teprve o jeho návrhu rozhodovali.

Když mi to Bella říkala, nechápal jsem proč pláče. Mohli jsme zůstat spolu, nikomu z mé rodiny neměli vymazat paměť, vypadalo to přece tak úžasně! Jenže pak mi řekla i zbytek té dohody. Eros navrhl výměnu.

Pro jeho lásku k Marisse se rozhodl vzdát se své nesmrtelnosti a křídel, a to ve prospěch Belly. Jenže s tím se musel vzdát i jí a všech ostatních, včetně svých vzpomínek. Udělal to. A tak na Bellu přešla nejen jeho nesmrtelnost, ale i jeho pozice mezi kupidy a s ní jeho zlatá křídla. Až po čase mi řekla, že tím vlastně naplnil věštbu, kterou o něm pronesla jistá vědma za dob starého Řecka. Pro lásku k Marisse se vzdal tisíce životů a pomohla mu k tomu právě Bella. To ona byla tou osobou blízkou, kterou text zmiňoval. Bylo až vtipné, jak moc mylně si lidé zmínku o Psýché vyložili. Přitom šlo celou dobu jen o to, že právě lidskou myslí se Marissa s Bellou zabývaly. Jejich studium lidské psýché, tak zamotalo hlavu nejednomu sepisovateli bájí.

Z Erose se pak stal oficiálně Eric Acker. Nejprve jen sochař, po roce už slavný sochař a to za podpory anonymních sponzorů a jeho manželky Marissy, se kterou se oženil po skoro dvouletém vztahu. Žijí v malém domku na kraji Anchorage. Marissa se stala psycholožkou a netrápila ji ani jediná vzpomínka na jistou Bellu, která s ní skoro rok navštěvovala stejnou třídu. Belle chyběla moc, věděl jsem, že ji občas pozoruje a dává na ně bedlivý pozor. Byla i na jejich svatbě a skoro celé dva dny potom strávila tak, že se pohybovala mezi záchvaty veselí a hrozným smutkem.

Teď po třech letech byla rozhodnutá se s nimi potkat. Neznají nás a nikdy o nás neslyšeli jinak, než jako o anonymních podpůrcích Erickova umění. Byla nervózní. I já jsem byl.

Když jsme stáli před vchodem do galerie, kde se jeho nová výstava konala, bylo to jako návrat domů. Pro ni víc, než pro mě, ale i tak jsem to cítil.

„Amorův hřích,“ zašeptala Bella.

„Cože?“ zeptal jsem se. Ukázala na název výstavy, vyvedený na transparentu nad vchodem.

„Pojďme dovnitř,“ vyzvala mě. Ruku v ruce jsme vešli a rozhlédli se. Eric stál kousek od nás a právě si s někým třásl rukou. Bella k němu chtěla vyrazit, ale zadržel jsem ji.

„Nezapomeň, že nás nezná, miláčku,“ zašeptal jsem jí do ucha. Vzpamatovala se a posmutněla.

„Já vím,“ hlesla. „Ale je to tak těžké.“ Došli jsme až k němu a podali mu pozvánku, kterou nechal doručit do nadace, kterou jsme založili nejprve jako krytí, ale nakonec se z ní stala plnohodnotná pomoc pro začínající umělce. Překvapeně se na ni podíval a zarazil se. Několik vteřin se vůbec nepohnul a pak se na nás zářivě usmál.

„Eric Acker,“ natáhl k nám ruku. Nejdřív ji stiskla Bella a pak já.

„Teší nás, že se konečně setkáváme. Jsem Isabella a tohle je Edward, můj manžel,“ dodala a já v jejím hlase slyšel tu samou pýchu, kterou jsem pociťoval sám.

„Jsem velice rád, že jste mé pozvání přijali. Nevím jak bych vám jen poděkoval, za vaši podporu-“ začal, ale Bella nad tím mávla rukou.

„Ne nám, to hlavně Bella, je vaše velká fanynka. Bez ní by se na světě nestala spousta skvělých věcí,“ usmál jsem se zamilovaně na svou ženu.

„Ani nevím, čím jsem si to zasloužil, ale rád bych vám někoho představil,“ řekl nám stále usměvavý Eric a na někoho mávnul. Během chviličky se objevila blonďatá kráska nesoucí na ruce malého chlapečka se zelenýma očima a rysy svého otce. Nemohl mu být ještě ani rok. Eric se na nás podíval. „Isabello, Edwarde, tohle je má žena Marissa a náš syn Soren.“ Bella Marissu srdečně pozdravila a rozněžnila se nad malým Sorenem. Chvíli jsem jen obdivoval sílu podvědomí, něco se prostě nedá potlačit úplně.

„Velmi mě těší,“ pozdravil jsem ji se stejnou srdečností jako moje úžasná žena. Bella se stále rozplývala nad maličkým a jen já věděl, jak moc je opravdu šťastná.

„Marisso, miláčku, tohle jsou naši andělé.“

♥ Sem patří jedno veliké DĚKUJI pro všechny kdo povídku četli a strávili těch pár chvil nad komentářem, který mi tu nechali. Je to, to nejlepší, co jste pro mě mohli udělat a já jsem vám všem neuvěřitelně vděčná, protože nic mě nepohánělo tak, jako těch pár slov, která mi říkala, co si o povídce a tím i o mně myslíte. Jste ti nejlepší! ♥

Jen na dovysvětlení. Calebovi se nevrátil zrak, on má jen ostatní smysly dovedené k dokonalosti. Tkaže slyší tak dobře, že mu zrak nechybí. Jo, přiznávám se bez mučení, DareDevil mi přitom nešel z hlavy. :D

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amor, Eros nebo Bella? II. Epilog: