Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 11. kapitola

04.09.2009 (21:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1878×

11. kapitola

Hned ten večer jsem všechno řekla smečce. Ne, že by se jich to nějak týkala, ale tak to prostě chodí. Žádné tajemství. Brácha byl trochu v šoku, ale už se z toho dostal.

Taky jsem se jich ptala na ten charitativní ples. Jediné odpovědi, které se mi dostala, bylo jen hlasité vrčení. Jak jsem říkala, bude to zábavný večer.

Zbýval už jenom týden do toho plesu. Celá škola jakoby tím byla doslova posedlá. Všude jsem jenom slyšela jen, kdo si co vezme na sebe nebo jaké boty se budou nejlépe hodit. Já jsem svůj vak ještě ani neotevřela. Nějak jsem neměla odvahu. Ples už byl v pátek a silně pochybuji, že s tím množství úkolů, které nám učitelé zadali, bych si stihla koupit nové. Proto jsem si to nechala jako překvápko.

Brácha už si svůj oblek vyzkoušel a nezapomněl se mě desetkrát zeptat, jestli mu to sluší. Přestal, až když jsem mu po jedenácté řekla, že Leah se rozhodně bude líbit.

Doma mi řekli, že nemusím mít partnera, což jsem si dost oddychla. Jen asi Chrisovi to doma neřekli. Poslední týden po mně nervózně pokukoval a vypadal, jakoby mi chtěl něco říct, ale vždycky si to rozmyslel. Už i Nicol si toho všimla a vždycky, když zase vypadal, že mě chce pozvat, tak se začala smát. Možná i to byl důvod, proč se nikdy nevymáčkl. Pravdu? Byla jsem ráda. Chris byl hrozně milý kluk, ale byl to trošku trouba. Takový ten typ sladkého blonďáčka, po kterém letí půlka školy. Já jsem byla ale zvyklá na o něco starší kluky. Nikdy jsem nechodila s někým stejně starým. Chris byl fakt pěkný, ale myšlenkově byl trochu někde jinde. Hrozně nerada jsem někoho odmítala a o to míň zrovna Chrise, který se ke mně choval fakt slušně. Po třech dnech, ve středu, už jsem jeho pohledů měla dost a nenápadně jsem naznačila, že s nikým na ples nejdu. Bylo to spíš tak do lidí než přímo na něj, ale nejspíš to pochopil.

„A jaké máš šaty?“ vytrhla mě z přemýšlení u oběda Maia.

„No…já…já vlastně ani nevím,“ odpověděla jsem popravdě.

„Ty ještě nemáš šaty?“ zeptala se napůl šokovaně napůl vyděšeně Nicol. „To nejde, zítra se ulejeme ze školy a pojedeme do Seattlu a koupíme ti ně…“

„Stop Nici,“ přerušila jsem její monolog, „já šaty mám.“

„Cože? Vždyť si říkala že nevíš…“

„Ano. Mamka mi je koupila, ale já je ještě neviděla.“

„Aha,“ řekla zklamaně Nicol. Asi proto, že se těšila, jak celou španělštinu spolu budeme řešit barvu a střih šatů. Co si která učeše, které boty se vezme a jakou kabelku s sebou. Byla jsem neskonale šťastná, že se zrovna tomuhle hovoru vyhnu.

V jiném případě, bych ráda celou tu nudnou hodinu proklábosila drby o posledních novinkách v módě nebo o klucích, ale nějak jsem neměla tu správně plesovou náladu. Ještě v LA jsem byla na dvou plesech. Vždy jen s mamkou, protože se na nás kluci vykašlali. Radši seděli doma a sledovali fotbal. S mamkou jsme se načančaly a vydaly se do víru velkoměsta. Byly to taky charitativní akce, které pořádala nemocnice, kde mamka pracovala. Bolest, kterou jsem cítila v nohách ten večer byla skoro nesnesitelná, ale skvěle jsme si to užily. Obdivovala jsem mamku, která měla na nohou celou noc boty na podpatku, namísto mě, která jsem měla jen balerínky, a ještě byla schopna tancovat po kuchyni, když jsme pozdě v noci došli domů.

Zbytek týdne uběhnul až podezřele rychle. Znáte ten pocit, když se nemůžete něčeho dočkat, tak se to neuvěřitelně vleče a když naopak se chcete něčemu vyhnout, tak čas letí a je k nezastavení? Já jsem si to právě ozkoušela na vlastní kůži. Plesová nálada se opět nedostavila a já se zděšením sledovala utíkající dny.

Nastal pátek a já jsem se znuděně nimrala v té hmotě, co vydávali za jídlo. Nicol se zrovna zaobírala barvou kabelky, TJ se s Chrisem dohadoval, kdy je správný čas zmizet z plesu a Maia byla dokonale zaměstnána Thomasem. Ucítila jsem divné bodnutí v hrudi. Se zděšením jsem zjistila, že to byla žárlivost. Nebyla to žárlivost kvůli Thomasovi, jen jsem jim záviděla, to co oni dva mají. Byla to poblázněná středoškolská láska, ale bylo to roztomilé. Byli si navzájem věrní a bez sebe se nehnuli skoro ani na krok. Nikdy jsem žádný podobný vztah neměla. S mým „pracovním“ vypětím, to byl trochu problém. Vysvětluj svému příteli, že se toho ocasu vždycky zbavíš. Už dávno jsem se rozhodla, že by bylo nejlepší mít za přítele vlkodlaka. Mezi námi děvčaty, víc sexy kluky nenajdete. Nejde jen o to, hlavně žádné tajemství, což je pro dlouhodobý vztah základ. Jenže jak si mám najít přítele-chlupáče, když se pokaždé do někoho otisknou? A já sama nevím, jestli se můžu otisknout. Nesnáším svoji pra-pra-pra-pra-tetičku. Pěkná mrcha to byla.

„Co myslíš ty?“ vytrhla mě z mých úvah Nicolin hlas.

„Že budeš vypadat báječně,“ odpověděla jsem s náznakem otázky, protože jsem neměla vůbec tušení, o čem se baví.

„Dík, ty jsi fakt pravá kamarádka,“ řekla mi s úsměvem. Zato já bych si nejraději nafackovala. Utápím se v sebelítosti a zanedbávám kamarádky. Proto jsem taky nadšeně souhlasila, že po škole půjdeme k nám a připravíme se.

„Tak se uvidíme po škole na parkovišti,“ řekla mi Nicol a už odcházela na další hodinu. Já jsem měla matiku s Maiou, takže jsem čekala u dveří z jídelny, než se rozloučí s Thomasem. Rozhlédla jsem se po jídelně a viděla Cullenovi jak míří směrem ke mně. Jako vždycky, když jsme se náhodou střetli v jídelně nebo na chodbě, jsem sklopila oči a uhnula stranou. Překvapilo mě, když jsem ucítila sladkou štiplavou vůni o něco blíž a uslyšela medový hlas.

„Ty šaty, jak budeš mít na ples, jsou úžasné,“ melodické tóny vycházely z dokonalých úst samotné Alice Cullenové.

„Jak…jak jsi je viděla?“ zeptala jsem se koktavě.

„Původně je tvoje mamka nekupovala pro tebe, takže jsem viděla. Až když je dala tobě, jsem je ztratila.“

„Ty sleduješ moji rodinu?“ zeptala jsem se s dávkou zlosti v hlase.

„V klidu, sledovala jsem ty šaty,“ řekla na vysvětlenou.

„Aha…mohla by si prosím vyřídit Edwardovi moje díky?“ zeptala jsem se a hlavou kývla k Edwardovi, který stál spolu s Bellou na parkovišti. Alice následovala můj pohled a skoro neznatelně kývla.

„Dík.“

„Takže na plese.“

„Na plese,“ kývla jsem a následovala Maiu na hodinu. Alice nás sledovala celou cestu do školy a já se snažila nevnímat jak ji, tak i zvědavý pohled od Maii, jak to, že se bavím s někým z ledové rodiny. Odbyla jsem ji jedním pohledem, který jasně dával najevo, že se s ní o tom nehodlám bavit.

--

„Tak já tě namaluju, učešu a pak se to obrátí a pak se oblečeme,“ zavelela Nicol. Seděli jsme na posteli u mě v pokoji a probíraly dnešní taktiku. Nicol nadšení skákala skoro tři metry vysoko a ráda všechno a všechny organizovala. Michaela jsem stihla včas varovat, takže i s oblekem odjel k někomu ze smečky dřív, než jsme stihly dorazit domů ze školy. Začala jsem já s ní. K jejím dlouhým zrzavým vlasům, si vy brala rudé šaty až na zem. Vlasy jsem ji sepnula jen napolo a zbytek nechala volně rozpuštěné. Namalovala jsem ji jen jemně a bylo hotovo. Nicol byla nejspíš spokojená, protože po pohledu do zrcadla se na mě nadšeně vrhla. Byla jsem ráda, že má tančící náladu za nás obě.

Pak jsem přišla na řadu já. Pořád jsem odmítala se kouknout na šaty, takže jsem nechala Nicol ať nahlídne do vaku a předala všechnu péči o moji vizáž jí. Nechtěla jsem se ani vidět v zrcadle. Nicol měla v téhle věci moji naprostou důvěru. Začal prvně s hlavou, kterou mi prvně nakulmovala a poté různé prameny pospínala, takže mi jich spadalo jen pár do tváře. Pak přišel na řadu obličej. Ani nevím jakou barvu stínů brala. Tužka, řasenka, make-up. Prostě klasika.

„Tak už se pojď obléct ty šaty,“ naléhala na mě kamarádka.

„No dobře,“ souhlasila jsem.

Vak visel v koupelně u zrcadla. Rozepnula jsem ho a nechala šaty volně spadnout. Byly opravdu nádherné. Tohle mamce musím nechat, má vkus. Měli světle modrou barvu a tím dokonale ladily k mým očím. Vrchní díl byl spíš korzetového rázu a o něco světlejší než sukně. Byl pošitý znaky a vrchní část a dolní byla pošity podél. Korzet byl střižen trochu ze šikma a navazovala na něj krátká sukně stejné barvy. Pak na korzet a přes korzetovou sukni byla našita polo-průhledná látka, kdy přední část dosahovala jen po kolena a zbytek už na zem. „Výborně, bude se mi dobře běhat,“ řekla jsem si v duchu a začala s oblékáním. (pozn. autora – pro představu obrázek ZDE)

Konečně jsem se nasoukala do šatů a šla za Nicol. Ta na mě mrkla a dodala, že vypadám úžasně. Otočila jsem se k dlouhému zrcadlu v pokoji. Proti mně stála nějaká cizí holka. Měla ve tváři trochu vyděšený výraz, ale nevypadala nejhůř. Vždy jsem k sobě byla kritická. Nebyla to vina práce Nicol, ale s mým vzhledem se prostě nic lepšího dělat nedala. „Pořádně se koukni Yas, líp už vypadat nikdy nebudeš.“

Sešly jsme dolů a tam na nás už čekali moji rodiče. My dvě pojedeme s našima, protože Nicolininy rodiče jsou zrovna u nemocné tety v Texasu, a Michael prohlásil, že se jednou rodinné párty vzdá a pojede s kluky. Mamka se tvářila, jako bych šla na vlastní maturitní večírek a taťka prohlásil něco o tom, že si pušku zapomněl v šuplíku. Po téhle poznámce ho mamka zpražila pohledem a jemně ho poplácala po ruce.

Dojeli jsme k budově staré nemocnice, která se teď využívala spíše k akcím, jako je právě tahle. Z otevřených prosvětlených oken se linula příjemná hudba. Teď bych ten maturitní večírek i brala. Tam je alespoň přijatelná hudba a nemusí se dodržovat žádná společenská norma. I když tady ve Forks se to tak hrotit nebude.

Vešli jsme dovnitř a nechali si kabáty v provizorní šatně. Vešli jsme dovnitř a nestačila jsem se divit. Někdo si s tím dal opravdu velkou práci a tipla bych to na Alice. Celá místnost byla jak proměněná. Po dvou bočních stranách a zadní byly tři velké stoly plné jídla a pití. Přední část sálu byla vyhrazena kulatým stolečkách po čtyřech. Uprostřed byl volný plac určený k tanci. „Tak tam mě nikdo nedostane.“ Rozhlédla jsem se kolem dokola a Michaela ani nikoho jiného ze smečky jsem nenašla. „No jo, kluci. Ti aby někam přišli včas,“ ušklíbla jsem se.

„Tak mi se jdeme no…tam to…vždyť to znáte…jo, bavit se,“ řekla jsem sarkasticky a čapla Nicol a táhla ji dál od rodičů. Bylo už devět a taneční parket byl celkem dost plný. Zaměřila jsem Maiu a Thomase, Rosalie a Emmeta, Alici a Jaspera. Zrakem jsem bloudila po okraji parketu a snažila se najít Bellu. Chtěla jsem jí alespoň pozdravit.

Jak jsem předpokládala, stála s Edwardem u stolu s jídlem a něco si tiše šeptali. Nechtěla jsem je rušit, ale možná už ji později nenajdu. Bella zrovna nebyla pařící typ a hlavně neměla rodiče jako já, kteří by ji nutili zůstat tady, co nejdéle.

„Počkej tady chvilku,“ řekla jsem Nicol, která už se stejně bavila s nějakým čtvrťákem, takže jsem neměla ani výčitky svědomí, že ji tam jen tak nechávám.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a sledoval úsměv na Bellině tváři.

„Ahoj Yas, vypadáš úžasně.“

„Dík, tobě to taky sekne. A samozřejmě tvůj doprovod doslova vyráží dech všem přítomným dámám,“ řekla jsem a usmála se na Edwarda. Pijavice ne pijavice, zachránil mi život. Navíc dneska tu bude muset někdo být, kdo dokáže rozehnat tu bouři, která přijde, až se objeví kluci.

„Jak jinak,“ řekla Bella s trochou smutku v hlase.

„No nic. Já to tu trochu projdu, ale hlavně se vyhnout parketu.“

„Tohle máte s Bellou společné,“ řekl Edward a ušklíbl se.

Šla jsem kolem celého parketu a snažila se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu. Došla jsem až k zadnímu stolu s jídlem, kde jsem se na chvíli zastavila. Trochu jsem si nabrala, vesele papkala a snažila se, aby vůbec nic neskončilo na těch krásných, určitě hodně drahých, šatech.

„Chutná?“ ozval se melodický hlas Alice oblečené v jednoduchých stříbrných šatech.

„Je to výborné. Tohle celé je tvoje práce?“ zeptala jsem se a máchla rukou do prostoru před sebou.

„Více méně ano. Já jsem to navrhla a poté komandovala zbytek rodiny.“

„Je to nádhera. Nikdy by mě nenapadlo, že to tu bude vypadat takhle.“

„I pijavice umí dělat zázraky.“

„Já jsem vám tak nikdy neřekla.“

„Já vím…promiň. Ty se na nás díváš jinak než zbytek,“ řekla a při slově zbytek se zhnuseně ušklíbla.

„Asi s tím bude mít co dělat můj pobyt v LA. Nikdy jsem se nesetkala s vegetariány. Když jsem se o vás dozvěděla, cítila jsem spíš obdiv než zlobu,“ řekla jsem popravdě. Nikdy nebudu mít upíry v lásce, ale za to, čím tihle prošli, by se neměl ohrnovat noc.

„Jak říkám, jsi jiná.“

„Myslíš, že se dneska něco semele?“ zeptala jsem se a záměrně změnila téma z mé „jinosti“.

„Nevím, jste vlkodlaci, takže nevidí…“

„Nemyslím tvoje vidění budoucnosti, ale instinkt.“

Alice si s odpovědí trochu načas. „Doufám, že ne a myslím, že ano.“

„Toho jsem se obávala,“ řekla jsem s povzdechem.

„Pokud jde o nás, budu se snažit s Jasperem všechny klidnit.“

„Jenže vás klidnit nepotřebujeme. Možná Edward jestli přijde na nějaký souboj o Bellu s Jacobem. Ale ty horké hlavy jsou na naší straně. Jsem tu sice jen krátkou dobu, ale Paul se nebude držet nikde vzadu.“

„Měla by ses s těmihle nádhernými šaty držet radši v povzdálí,“ řekla a projela pohledem mé šaty.

„A přijít o všechnu srandu? Zbláznila ses?“

„Pravý vlkodlak,“ řekla ale neznělo to nijak zhnuseně nebo naštvaně, spíš pobaveně.

„Ale těch šatů by byla vážně škoda. Jediné, čeho bych se zbavila okamžitě, jsou ty zatracený boty.“ řekla jsem ukázala boty Alice. Moje matka se asi zbláznila. Rozhodla se, že její dcera už je dost velká a že si zaslouží „dospělácké“ boty. Na tak vysokém podpatku neumím ani stát natož to chodit. A hlavně proto jsem se vyhýbala parketu. Při prvním zavlnění, bych letěla k zemi.

„Jsou hezké. Budou tě bolet nohy a možná si trochu natlučeš, ale jsou pěkné.“

Najednou se její zrak stočil ke dveřím za mnou a slyšela jsem jemné zavrčení, které vyšlo z její hrudi. „Už je to tady,“ vzdychla jsem a otočila hlavu ke vchodu. Partička kluků ve smokingu, to je toho. Všimla jsem si těch pohledů od dívčí populace v sále. Většina z nich už konečně zvládla odtrhnout pohled od Cullenových a soustředit se na nově příchozích. Černá všem doopravdy slušela. Uviděla jsem Leah zavěšenou do Michaela, jak oba vchází jako první a zamilovaně po sobě pokukují. Pak přicházel zbytek smečky. Výhled mi zakryly tančící páry. Nechtěla jsem se chovat jako ztřeštěná puberťačka stejně jako polovina mých spolužaček zde, ale nemohla jsem se vyvarovat zvláštního pocitu nervozity v břiše. Jako bych na něco čekala, jako že se něco stane. „Určitě se nemůžu dočkat té rvačky, co nejspíš přijde. Jo, to bude ono. Jen rvačka. Je to jen adrenalin. Lhát sama sobě Yas? Že se nestydíš. Ticho. Nemůžu lhát sama sobě,“ dohadovaly se dva hlásky v mé hlavě. Hádali by se ještě hodně dlouho, kdyby mě nepřerušil chlapecký hlas.

„Ahoj.“

„A…ahoj,“ vykoktala jsem a vzhlédla. Nikdy by mě nenapadlo, že to Paulovi bude v obleku až tak slušet. Vlasy měl pořád trochu rozcuchané a černá mu skvěle sedla k pleti i k temně černým očím. Alice se někde mezitím ztratila.

„Nechceš si zatancovat?“ zeptal se nervózně.

„Proč ne, ale musím tě varovat. Na těhlech botách jsem ráda, že stojím. Nevím, jestli zvládnu tanec,“ odpověděla jsem nervózně. Paul si s úsměvem prohlédl moje boty, ale nebyla jsem si úplně jistá, jestli sledoval jen boty.

„Dávej bacha, kam koukáš. Věř mi, můj brácha by se ti zdál jako zlatíčko,“ řekla jsem s ďábelským úsměvem a následovala Paula na parket. Zrovna začali hrát něco pomalého, takže jsme se jen točili dokola. I to ale stačilo pro to, abych se mi zvrátil kotník a já se musela zapřít o svého tanečního partnera.

„Pozor kotě,“ zachytil mě za pas Paul a přitáhl si mě blíž, abych už znova nespadla.

„Vypusť to kotě a možná budeme kamarádi,“ řekla jsem, ale neodtáhla se. Zase mi to připomnělo tu noc, kdy mě zachránil a já se zas cítila tak nějak bezpečně.

„Co když nechci být jen kamarád?“ zeptal se s vážným výrazem a zadíval se mi do očí.

„Paule,“ vzdychla jsem zoufale, „nekaž to. Prostě budeme jen tancovat, ale ty musíš vědět, že teď nějak nejsem na vztah připravena.“ Sama jsem ani nevěděla, jestli je to lež nebo pravda. Na jednu stranu jsem nechtěla chodit s někým, u kterého vím, že se může každou další vteřinu zamilovat do někoho jiného jediným pohledem a já s tím nebudu moct vůbec nic dělat. Na druhou stranu, ale zase žárlím, kdykoliv vidím Thomase a Maiu spolu, nebo Edwarda a Bellu.

Při myšlence na ně, se zrovna objevili v mém zorném poli. Byl tam s nimi, ale někdo další, koho jsem neviděla. Bella vypadala zoufale a Edward rozčileně. Pak jsem tu osobu uviděla. Byl to Jacob. Tvářil se napůl rozzlobeně, napůl smutně. Tušila jsem, že tenhle den přijde. Den, kdy mu Bella konečně vysvětlí, že chce být s Edwarde. Mohla to ale nechat na trochu více příhodnou dobu. Jacob odešel a Bella zabořila uslzený obličej do Edwardova saka. On ji pomalu hladit po hlavě a šeptal jí uklidňovací slova do ucha. V tu chvíli mi bylo Jacoba opravdu líto.

„Promiň Paule,“ šeptla jsem svému tanečníkovi a vydala se na místo, kde jsem Jacoba viděla naposledy. Tančící páry mě vůbec nevnímaly a byly zahleděny jen do očích svých partnerů. Kousek, od místa, kde jsem stála, byly otevřeny velké bílé dveře vedoucí nejspíš na nějakou terasu. To by bylo první místo, kam bych se schovala, aby mě nikdo nenašel. Aby mě nikdo neotravoval hloupými řečmi, které jsem právě šla vést já. Ani nevím, co přesně jsem mu chtěla říct, ale cítila jsem náhlou potřebu mu říct něco hrozně uklidňujícího. Podpořit ho.

Stál zády ke mně. Terasa byla rozlehlá a světlo ze sálu dopadalo tak do půlky, ale svými zlepšenými smysly jsem byla schopna jeho postavu rozeznat. Opíral se o zábradlí a díval se na nebe poseté hvězdami.

„Nikdy jsem neměl moc velké šance, ale vždycky jsem v hlouby duše doufal, že alespoň…“ nejsem sama, kdo tu má bystřejší smysly.

„Doufal jsem…myslel jsem si…prostě jsem si nás dva dokázal představit vedle sebe. Co má on a já ne,“ pokračoval.

„Ty máš všechno a ještě spousta navíc než on. Jsi lepší, jenže Bella si prostě vybrala,“ řekla jsem a přešla vedle něj.

„Spousta?“ zeptal se s nevěřícností v hlase.

„Možná…možná kdyby si Bellu potkal jako první, tak byste byli spolu,“ přejela jsem mu rukou po jeho rameni. Jeho pohled se stočil na špičky jeho prstů.

„Já jsem ji ale potkal první,“ řekl a stočil ke mně pohled plný zoufalství smíchaným s hněvem.

„Víš jak to myslím.“

„Vím,“ skoro zašeptal. Pohled stočil k mé ruce na jeho rameni.

„Promiň,“ řekla jsem a rychle ruku sundala.

Jeho reakci jsem ani ve snu nepředpokládala. Chytil moji ruku zpátky do své velké dlaně a strhl mě pod sebe. Opírala jsem se zády o studený kámen zábradlí a na druhé straně mě pálila jeho pokožka i přes jeho košili, sako a moje šaty. Nohy jsem měla jako z rosolu. Klepala jsem se po celém těla, ale rozhodně to nebylo zimou. Teplýma čokoládovýma očima se mi vpíjel do těch mých a pravou rukou mě přidržoval za pas, abych nespadla. Netrvalo to ani vteřinu, ale mně to připadalo jako hodiny. Naklonil se a…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 11. kapitola: