Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 17. kapitola

22.09.2009 (18:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2048×

17. kapitola

K útesu. Tady na kraji seděl Jacob a nepřítomně koukal na horizont před ním. Sedla jsem si vedle něj a studenou rukou ho objala kolem ramen.

Seděli jsme takhle spolu asi hodiny. Ani jeden z nás se nepohnul.

„Proč?“ zeptal se po té dlouhé době Jacob.

„A co si čekal?“ zeptala jsem se a odtáhla se.

„Nevím, co jsem čekal. Spíš jsem doufal, že si nakonec vybere mě.“

„A tu dobu čekání sis zkrátil olizováním se mnou?“ zeptala jsem se naštvaně. Tak on mi bůh ví jakou dobu vykládá, jak na Bellu zapomněl, a teď se tu málem sesype, když se dozví, že si bude brát Edwarda.

„Ne…tak to není,“ řekl zoufale. „Já sám se ve svých pocitech nemůžu vyznat. Když vidím tebe, tak vím, že bych pro tebe byl schopen i zemřít, ale když vidím Bellu v náručí té pijavice…“ klesl mu hlas. To mi stačilo.

„Tak teď když už Bellu nemáš jistou, tak si vybereš mě? A kdyby náhodou Edward zemřel nebo od ní odešel, tak za ní nepůjdeš ji utěšovat?“ zeptala jsem se. Němě otevřel a zavřel ústa, jakoby nevěděl, co říct.

„To mi jako odpověď stačí,“ řekla jsem, zvedla se a vydala se zpátky domů. Bylo kolem šesté odpoledne. Nechtěla jsem jít domů. Naši jsou sice v práci, ale Michael je doma a začal by se vyptávat. O Leah jsem věděla, že není doma. Jeli někam na návštěvu ke známým. Nezbývalo mi nic jiného než prostě někam jít. Vydala jsem se zpátky k La Push, kde jsem se vyhnula hlavní cestě a vzala to kolem baráčků zadem. Takhle jsem chodila zhruba půl hodiny. Moc jsem toho nenamyslela, ale v jedné věci jsem měla jasno. Jacob musí jít mimo mě. Nemůžu věřit někomu, kdo vlastně neví s kým by rád byl. Mohla bych to s ním zkusit a doufat, že spolu budeme šťastni až do smrti, ale já tohle nechci. Nechci žít ve strachu, že si to rozmyslí a opustí mě. To není pro mě.

„Co tak tady sama a tak smutná?“ ozval se hlas za mnou a já se polekaně otočila.

„Tobě do toho nic není, Paule,“ teď byl poslední, komu bych se chtěla svěřovat.

„Nějaká nabroušená,“ řekl líně a sedl si vedle mě do trávy. Seděla jsem v takovém polo-lehu, opřená o lokty a nohy natažené před sebou. Paul si vzal do ruky stéblo trávy a začal si s ním hrát.

„Špatný den.“

„Těch ještě bude.“

„Ne takovýhlech.“

„Bude to lepší.“

„Myslíš?“ zeptala jsem se a pohled stočila k němu. Opíral se o ruce a upíral zrak k blankytně modrému nebi.

„Vždycky to může být ještě horší,“ odpověděl povzbudivě.

„Dík,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se.

„Jenže si za to můžeš sama.“

„Cože?“ vykulila jsem na něj oči.

„Ty víš jak to myslím,“ řekla a stočil pohled ke mně. Ležela jsem na loktech a musela jsem se dívat nahoru, ale i tak jsem mohla postřehnout smutek v jeho očích.

„Ne to doopravdy nevím.“

„Mohla by si mít všechno, co by si chtěla.“

„Třeba i modré z nebe?“ vyprskla jsem smíchy, „to by mě zajímalo, kdo by byl tak ochotný a donesl mi ho.“

„Co třeba já?“ zeptal se a z natažených rukou se pokrčil na lokty a naklonil se nade mě.

„A ty by si byl ochotný?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Paul jen němě přikývl a naklonil se blíž. Rukou, kterou se nepotřeboval opírat, aby se nesvalil přímo na mě, mi shrnul vlasy ze tváře. Pohledem sjel k mým rtům a pak se mi zadíval znovu do očí. Dával mi čas. Čas, abych mohla utéct, křičet, nebo uhnout, cokoliv. Srdce mi bilo jako o závod a já moc dobře věděla, že to Paulovým vlčím uším neujde. Ale i mozek mi běžel na plné obrátky. Žádné jen pobláznění smyslů. Teď jsem v citech měla jasno i já. Jediné, co jsem chtěla, byl ten polibek.

Už jsem nemusela čekat. Paul překonal vzdálenost mezi námi a spojil naše rty v jedny. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Prvně to byl jen takový zkoumavý polibek. Byla v něm cítit nejistota a napětí. Pomalu jsme se začali přizpůsobovat a polibek se změnil v mnohem vášnivější. Všechny to napětí, které se mezi námi vládla, všechny ty hádky a nedorozumění jsme oba dva vložili do polibku. Byla to jako sopka. Sopka, která se dlouho bouřila a teď konečně vybouchla.

Paul přenesl váhu na mě a položil mě do trávy. Jedna jeho ruka mě hladila po mé paži a druhá bloudila po mém boku. Já jsem měla svoje ruce v jeho krátkých vlasech. Nevšímala jsem si tvrdé zemi ani pichlavé trávy. Nikdy jsem si nepředstavila něco tak dokonalého. Jeho rty se odpojily, protože jsem bohužel potřebovali trochu vzduchu. Opřeli jsme se čely a koukali si do očí. Nechtěla jsem, aby cokoliv přerušila tenhle nádherný okamžik. Jenže to bych to nemusela být já…

„Yasmine Smithová?“ ozval se rozzuřený hlas mé matky. Kdo by se jí divil. Představte si, že najdete svoji dceru, jak se válí v trávě s nějakým cizím klukem.

„Okamžitě padej domů,“ řekla generálsky. Takovou jsem ji neznala, ale ona se poslední dobou celkově chovala divně. Paul mě pustil velmi nerad, ale z mamky měl strach dokonce i on. Jen jsem na něj hodila smutný pohled a šla směrem k našemu domu i s mamkou. Cítila jsem Paulův pohled v zádech, ale bála jsem se otočit.

Trvalo asi deset minut než jsme došli k našemu domu, ale i tak jsme byly celou cestu potichu.

„Jak si to jako představuješ?“ zařvala na mě matka hned, jak jsme vyšly do bytu a já zavřela dveře.

„Co se děje?“ zeptal se Michael, který vešel do obýváků z kuchyně, kde si nejspíše zrovna připravoval večeři.

„Co se děje? Tvoje sestra se muchlá venku na veřejnosti s nějakým klukem,“ rozkřikla se znovu matka a probodávala mě pohledem.

„S kým?“ zeptal se brácha a já mě došly slova. Nikdy se takhle nechovala. Nebála jsem se jí svěřit s problémy s kluky, ať šlo o cokoliv. Vždycky mi rozuměla a vždycky tu byla pro mě.

„Nevím, někdo z té vaší party,“ rozhodila matka rukama.

„Jacob?“ zeptal se Michael.

„Ne…Paul,“ zašeptala jsem a pohledem sledovala vzor na koberci.

„Je mi jedno, jaké má jméno. Nemáš se s ním co muchlovat na veřejnosti.“

„Za prvé…nebyli jsme na veřejnosti. A za druhé, tobě do toho vůbec nic není.“

„Není? Jsem tvoje matka a ty budeš dělat, co já řeknu!“

„Co je s tebou? Nikdy ses takhle nechovala.“

„Co se děje se mnou? Se mnou vůbec nic není. Tak, mladá dámo, máš domácí vězení. Budeš chodit do školy a zpátky a strávíš večery se mnou. Teď běž do pokoje,“ řekla a rukou ukázala nahoru do schodů. Snažila jsem se zadržet slzy, neměla jsem ráda, když mě viděl někdo brečet. Rychle jsem mrkala a šla do pokoje.

„Má to teď těžké s otcem, měla by si ji pochopit,“ ozval se Michaelův hlas zrovna, když jsem chtěla vejít do pokoje.

„Koukám, že ty s ní taky souhlasíš.“

„Nesouhlasím…tedy, je mi to jedno. Dělej si co chceš, ale jen ne s Paulem.“

„Cože? Tobě vadí Paul? Myslela jsem, že si chtěl, abych tu co nejlépe zapadla,“ prskla jsem naštvaně. Rodiče měli nějaké partnerské problémy a mamku to asi sebralo natolik, že si to vybila na mě, ale že by se musel proti mně obrátit i Michael.

„Není to zrovna nejlepší chlap a víš…“

„Mlč,“ přerušila jsem ho. Otevřela jsem dveře a zalezla do pokoje. Ještě pořád jsem držela slzy na svých místech. Mrkala jsem jako o závod a zatím to i pomáhalo. Pořád jsem byla vztekem nastartováná a cítila jsem adrenalin v krvi. Musela jsem se klidnit nebo se proměním. Přesně jsem věděla, co chci právě udělat. Napsala jsem krátký vzkaz, že jsem v bezpečí a vyskočila z okna. Venku už byla tma, ale dobře jsem věděla směr a cíl cesty. Doběhla jsem k domu a zazvonila. Doufala jsem, že mi otevře ten správný, protože bych jinak musela vymýšlet nějakou účinnou výmluvu.

„Co se děje Yas?“ ozval se Paulův hlas v otevřených dveří. Měl na sobě jen boxerky, ve kterých nejspíše spal.

„Já…“ začala jsem, ale proud slz, které jsem se snažila dlouho skrývat, se mi hrnul po tvářích a já nebyla schopna slova. Paul za sebou přivřel dveře a objal mě. Znovu jsem se cítila v bezpečí. Bylo mi u něj teplo a krásně. Jeho přítomnost mě uklidnila natolik, že jsem mohla promluvit.

„Mohla bych u tebe přespat?“ zeptala jsem se nervózně a už se připravovala na zápornou odpověď.

„Jasně, jen musíme potichu, ať nevzbudíme naše,“ řekl a usmál se. ‚Chytl mě za ruku a protáhl mě předsíní a zamířil ke schodům. Prošli jsme kolem pár dveří než jsme se zastavili u jedněch, kde opatrně vzal za kliku a zatáhl mě s sebou.

Byl to typicky klučičí pokoj, podobný tomu bratrovu. Velká postel uprostřed a psací stůl. Až teď jsem si plně uvědomila jeho noční úboru a ten fakt, kde budu nejspíše spát. Nejspíše si všiml ruměnce kolem mé tváře.

„Jestli chceš, tak se jen skočím převlíct a hned jsem zpátky,“ řekl a usmál se.

„Ne…nikam nechoď, prosím,“ řekla jsem zoufale a ruce omotala kolem jeho nahého pasu.

„Neboj, nikam nejdu. Bude to dobrý,“ uklidňoval mě a pomalu se přesouval k posteli. Na chvíli si kousek poodběhl, ale stále držel moji ruku. Za chvíli zase seděl vedle mě a podával mi nějaké velké tričko.

„Potřebuješ v něčem spát,“ dodal na vysvětlenou. Ostýchavě jsem se na něj koukla a on si velmi gentlemansky přikryl oči a nedíval se. Rychle jsem se převlékla a pak do něj šťouchla.

„Už se můžeš koukat,“ zahihňala jsem se.

„A co když jsem se celou dobu díval?“

„Tak to bych ti neradila, protože bych tě zbila,“ hravě jsem ho pěstí bouchla do ramene. Usmál se na mě a pak mu pohled sklouzl na má stehna, která nebyla zcela zakrytá mým novým úborem na spaní. Za to si vysloužil další ránu a potom jsem s sebou plácla do postele.Paul se na mě něžně usmál a přikryl dekou.

„Tu nepotřebuju,“ řekla jsem, sundala ji a přitulila se k němu. Usmál se přitáhl si mě blíž. Tak jsme usnuly v bezesnou noc vzájemném obětí.

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 17. kapitola: