Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 19. kapitola

14.10.2009 (16:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1884×

19. kapitola

Čas jakoby se zastavil. Moje srdce přestalo bít, přestala jsem dýchat i mrkat. Moje mamka se na mě šťastně usmívala, ovšem…v její tváři jsem viděla i něco jiného, jen jsem nemohla rozluštit co.

„Nemáš radost?“ zeptala se. Michael se zašklebil a věděla jsem, že teď už jsme na stejné lodi.

„Radost?“ řekla jsem hlasem o oktávu výš. Nechápala jsem, co se to s moji mamkou stalo. Nikdy by mi nic podobného neudělala. Byly jsme skoro jako nejlepší kamarádky. Nikdy to nebyl vztah jak z Gilmorek, ale nebála jsem se s ní o většině věcí mluvit. Vždy tu byla pro mě, a i když se mi stala ta „chlupatá“ věc, tak se na nic nevyptávala a snažila se mě uklidnit. Myslela si, že je to něco s klukem, ale i když její rady mířily trochu jiným směrem, pořád mi to pomáhalo stát na nohou. Teď ovšem byla na druhé straně břehu a já k ní nemohla najít brod.

„Myslela jsem, že budeš ráda. Vím, že jste si tu s bratrem našli nějaké ty partnery, ale ani z LA jste neměli problém odjet a oba jste měli přítele, tak nevím, proč by jste to teď nezvládli. Ne, ne. Hned vám půjdu sbalit. Všechno ve škole už je zařízené, teda doufám…no tak já sbalím skleničky a až budeš mít sbaleno i ty, Yas, tak mi ještě pomůžeš s ostatním nádobím…“ mluvila už spíš sama k sobě a odešla k sobě do pokoje.

„Co to…“ otočila jsem se k bratrovi. „Rozvádíjou se, otec ji podváděl“ řekl nepřítomně a pozoroval špičky svých bot.

Nechápavě jsem ho sledovala. Až teď mi došlo, jak moc jsem byla ke svému okolí nevšímavá. Mamčiny kruhy pod očima, nervózní nálady, otcovi pozdní příchody. Bylo mi jedno, kdo to je, ale nechápala jsem, jak se na sebe ta rozvračečka rodin může vůbec podívat do zrcadla. A otec? Jak tohle mohl udělat mamce a nám? Byla to vždycky taková uťaplá puťka. S mamkou se seznámil už na střední. Byla to láska jako v pohádce. Jen taťka byl Popelušák a mamka krásná princezna. Vyhrávala královny krásy, kapitánka roztleskávaček a u všech velmi oblíbená. Za to taťka byl šprt školy a jeden z nejchytřejších studentů, jen ne moc oblíbený. Mamka potřebovala doučování z chemie, a tak to vše začalo. A vydrželo jim to dlouho…až do teď.

„Co na to říká Leah?“ zeptala jsem se opatrně Michaela. Mého sobectví už bylo dost, takže jsem si začala všímat více ostatních.

„Zuřila. Nemůžu ji uklidnit. Ani nechci…nechtěla by sis s ní promluvit?“ zeptal se a seskočil s linky.

„Nevím, jestli bych byla ta nejlepší. Mohli by jsme po tom založit klub velmi naštvaných přítelkyň,“ zasmála jsem se, i když to vůbec nezněl, jako můj obvyklý bezstarostný smích. Byl v něm slyšet smutek a ironie. Potom udělal Michael něco, co jsem vůbec nečekala. Přešel ke mně a objal mě. Ne takové to nucené objetí, při rodinných srazech, ale pravé sourozenecké. Svýma velkýma rukama mě schoval do své náruče a hlavu mi zabořil do vlasů.

„Co budeš dělat? Ani rodiče tě nemůžou odpoutat od tvého otisku, to prostě nejde,“ konstatovala jsem po chvíli.

„Nevím, nedokážu si to představit. Samovi už jsem to řekl a on říkal, že se pokusí něco vymyslet, ale vůbec si nedokážu představit co. Nemůžeme teď nechat mamku samotnou. Koukni se na ni, můžeme být rádi, že se ještě nezhroutila.“

„To nemůžeme,“ zamumlala jsem smutně.

„Co ty a Paul?“

„Co?“

„Neboj, já ho mlátit nebudu,“ zasmál se. Do trička jsem mu zamumlala něco o tom, že bych ten souboj chtěla vidět a on se nenuceně zasmál.

„I když nejsem jeho otisk a vím, že se všichni bojíte, že on se jednou otiskne a já skončím jako Leah. Já s tím ale počítám, Mickey,“ oslovila jsem ho jeho dětskou přezdívkou a vážně se na něj zadívala. „Vím to, ale proto se nevzdám. Jdu do toho naplno a až se jednou otiskne, tak to snad nějak zvládnu. Bude to bolet, bude to hodně bolet, ale časem se z toho vzpamatuju, stejně jako Leah,“ ani jsem nevěděla, kde se ve mně ty filozofický řeči vzaly, ale asi ve mně něco bude.

„Vždyť já vím,“ řekl soucitně a pohladil mě po vlasech. „S mamkou jsem to zatím ukecal, že tu můžeme zůstat alespoň do té svatby a pak se uvidí,“ usmál se, a i když vím, že další noci nebudu moct spát, tak další tři dny mám se stěhováním pokoj.

„Jdeš tam taky?“

„Moc se mi tam nechce. Ani Leah, ale Seth jde určitě a Lee ho nechce nechat jít samotného.“

Usmála jsem se na něj a odvalila se konečně do svého pokoje. Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a zírala do blba. Za tu půl hodinu jsem vydedukovala jediné. Teď se tím nesmím trápit a musím si užít tu svatbu. Vím, že Paul bude vyvádět jako šílený, ale nehodlala jsem mu to říct dříve, než bude po svatbě. Hlídku do té doby neměl, takže nebyl způsob, jak by se to mohl dozvědět. Upozorním na to zbytek smečky. Nechci ho teď znovu zatěžovat. Stačí, že jsem u něj byla nakvantírovaná poslední dva dny, víc starostí teď nepotřebuje.

Po mém uklidňovacím cvičení jsem se dala do domácích úkolů. Kdybych měla čas nad tím vším přemýšlet (ovšem referát do chemie mi to naprosto nedovolovat), tak bych se musela pozastavit nad tím, jak rychle jsem to vstřebala a zvládám to. Mamka mi Paula předtím „jen“ zakázala a já jsem utekla z domu a bulela jak malá holka. Ale teď? Máme se stěhovat a nejspíše ho nikdy neuvidím, ale já si tu v klidu dělám úkol do chemie. Po dokončení referátu se ozval telefon, hned potom chvíli ticho, pak Michaelův hlas a pak jsem zaslechla jméno Paul. Neváhala jsem ani minutu a vyběhla ke schodům. Michael se v klidu vybavoval s mým přítelem. Od kdy se spolu takhle v pohodě baví? Nechtěli si před nedávnem skočit po krku? Ne že by mi to vadilo, jen mi přijde, že se všechno obrátilo poslední dobou naruby.

Jakmile jsem ho zahlédla, tak jsem sykla a s rukou u pusy, jsem mu naznačila, ať mlčí. Kývl na mě a řekl, že už jsem tady a že mě předá.

„Ahoj,“ řekla jsem trochu nervózněji než jsem původně zamýšlela.

„Ahoj miláčku, není ti nic?“ zeptal se a já se pod jeho oslovení „miláčku“ rozplynula jako čokoláda na rozehřátém sluníčku.

„Nic, v pořádku,“ řekla jsem jistým hlasem.

„Jak doma?“

„Super.“

„Fajn,“ ozval se nejistě tentokrát on a napadlo mě, že bych mohla svoje jednoslovné odpovědi trochu více rozvinout. „Všechno je v nejlepším pořádku. Jak se těšíš na trsandu?“ zeptala jsem se a moc dobře jsem věděla, že když obrátím na toto téma, tak tentokrát bude odpovídat jednoslovně zase on.

„Hm…můžeme změnit téma?“ zeptal se přesně, jak jsem očekávala.

„Jasně, na co třeba?“

„Že bych ke své krasavici dneska večer zaskočil,“ zeptal se hlasem, o kterém si myslel, že je sexy. Až tak sexy nebyl, ale jen, když jsem si představila, jak se u toho tváří, tak se mi na tváři objevil úsměv.

„A o jaké krasavici to mluvíš? No ne, ty mě podvádíš,“ nasadila jsem ten nejnaštvanější tón, který jsem zvládla.

„Ale ne, ty hlupáčku,“ zjemnil, a i když jsem ho nemohla vidět, věděla jsem, že se usmívá.

„Tak dobře, možná na tebe krasavice počká. Ale ať ti to moc dlouho netrvá.“

„Hned, jak to bude možné, tak jsem u tebe.“

„Dobře, tak zatím.“

„Zatím,“ řekl a zavěsil. Pořád jsem se usmívala jako debil a znechuceného výrazu mého bratra jsem si nevšímala.

Rychle jsem vyběhla do pokoje, kde už na mě čekaly velké krabice. Naprosto stejné jako když jsme se sem stěhovali. To mi ovšem náladu zase zkazilo. Chvíli jsem na ně jen zírala a nevnímala nic okolo. Pak jsem ovšem zatřásla hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala někam na dno své mysli.

Rychle jsem schovala krabice do skříně, aby je Paul neviděl až jsem přijde. Paul! Venku už se stmívalo a moje hodiny právě ukazovaly devět večer. Než usne Michael, bude trvat ještě hodně dlouho, takže se v klidu naložím do vany.

Strávila jsem tam asi hodinu, než jsem si uvědomila, že už bych měla vylézt. Vystartovala jsem tak rychle, že mi podklouzla noha a já se velmi „ladně“ složila na zem. A samozřejmě si narazila zadek a to pořádně. Skoro jsem se nemohla ani zvednout. Zabralo mi to skoro pět minut. Čapla jsem pyžamo, které mi trvalo nandat dalších deset minut. Vzpomněla jsem si na tu saténovou košilku, kterou jsem měla schovanou ve skříni, ale tu jsem zavrhla rovnou. Na tohle máme ještě čas. Vyhráli to kraťase a obyčejné tričko. Dokulhala jsem se do pokoje a zalezla do postele. Zaposlouchala jsem do ticha. Michaela jsem slyšela chrápat až sem a mamka zalezla, když už jsem šla sem do pokoje. Nahnula jsem se, a bych zhasnula lampičku a moje bolavá spodní strana zad, se znovu ozvala. S hekáním jsem se položila zpátky a sama sobě nadávala, že jsem byla opět tak zbrklá. Jako vlkodlak jsem měla rychlou regenerační schopnost (žádné výjimky pro holky ani pro bílý!!), ale tohle se ještě chvíli nespraví. Jak jsem tak dumala nad svými vlkodlačími problémy, tak jsem nějak usnula.

Probudily mě až velké teplé ruce.

„Probudil jsem tě…promiň,“ řekl, když jsem se na něj poplašeně otočila.

„Ne, v pořádku. Jsem ráda,“ zavrněla jsem a dala mu pusu na přivítanou.

„Takhle bych si to nepředstavoval,“ řekl a tentokrát to bylo o něco vášnivější polibek. Nerada bych ho trápila, tak jsem se v čas vzpamatovala a odtáhla se od něj.

„Nevěříš mi?“ zeptal se trochu rozladěně.

„Spíš nevěřím sobě,“ zahihňala jsem se. „I když…jsi přece dospívající mladík, nic jiného, než myšlenky na sex, se od tebe ani nečeká.“

„No dovol. I když možná…“ zvedl obočí a znovu mě políbil. Dobře pochopil, že je na mě ještě dost brzo. Zůstali jsme jen u líbání, i když jeho ruka občas zabloudila do „zakázaných“ míst. Chvíli jsem ho nechala, ale za chvíli se ozval můj rozum a jeho ruku jsem přemístila na trochu bezpečnější místo. Nakonec jsem usnula, ukolébaná jeho přítomností a teplem vyřazující z jeho těla.

Ráno mě probudily jeho jemné rty na mém těle.

„Tak takové probuzení si nechám líbit,“ zavrněla jsem.

„To jsem rád,“ zašeptal a nahnul se, aby mě políbil. Jemně jsem ho odstrčila. Takhle po ránu, s nevyčištěnými zuby, ho přece nebudu líbat. Pochopil, moje odmítnutí, protočil očima a uvolnil sevření, abych mohla vykonat ranní hygienu. Byla jsem hotová za chvilku a hned jsem se vrhla Paulovi do náruče. Okamžitě jsem mu dala správný ranní polibek a on si ho vybral i s úroky. Když jsme se konečně dost každý nabažili, tak jsem se mu uvelebila na hrudi a vychutnávala si jeho přítomnost. Až teď jsem si všimla šatů, které visely na skříni.

„Alice?“ zvedla jsem tázavě obočí.

„Jo, byla tu někdy před hodinou,“ řekl s nezájmem. Šaty byly opravdu překrásné. Fialové, nic složitého. S úzkými ramínky, nabrané pod prsy mašlí a poté spuštěny dolů, asi do půlky stehen.

„Jsou nádherné,“ vydechla jsem nad Alicininým úžasným citem pro módu.

„Jo, ujdou. Ale budou ještě hezčí, až si je oblékneš na sebe,“ usmál se Paul a přitáhl si mě ještě blíž.

Taky jsem se usmála a koukla na hodiny. Bylo půl sedmé a dnes byl pátek, což znamenalo, že je škola. Naštvaně jsem si odfrkla a smutně se koukla na Paula. Ten chvíli váhal, než na můj znuděný obličej odpověděl. „Co kdyby se naše slušná dceruška ulila jednou ze školy,“ zamrkal na mě.

„No ne…ještě před nedávnem si mě musel přemlouvat, abych tam šla a najednou obracíme kartu.“

„To víš, chci si tě pořádně užít,“ řekl a vášnivě mě políbil. V tu chvíli jsem si vzpomněla na stěhování, Michaela a na mamku. Vložila jsem do toho polibku všechno, všechnu tu bolest a strach.

„Páni,“ vydechl po pěti minutách Paul a laškovně se na mě usmál.

„Slib mi něco,“ zvážněla jsem.

„Tobě? Cokoliv,“ odpověděl bez zaváhání.

„Že mě nikdy nepodvedeš?“

„Proč bych to dělal?“ zeptal se pobaveně. Jako by to bral jako největší samozřejmost. Jenže já to po včerejšku, jako samozřejmost neberu.

„Jen mi to prosím slib.“

„Samozřejmě. Když tě tu mám u sebe a vím, že jsi jen moje, nikdy se na žádnou jinou ženu nikdy nepodívám,“ řekl mi s vážností v hlase a já se znovu uklidnila a my mohli pokračovat tam, kde jsem skončili…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 19. kapitola: