Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 2. kapitola

29.07.2009 (09:00) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1771×

2. kapitola

„Sestřičko?“ ozval se sladký hlásek vedle mého ucha.

„Hm“

„Stávej.“

„Ještě chvilku mami.“

„Smůla,“ řekl zlozvěstně hlásek a v tu ránu jsem cítila ledovou sprchu dopadat na můj obličej. Vody bylo tolik, že nedopadla samozřejmě jenom na obličej, s tím ale můj podlý bráška rozhodně počítal.

„Já tě zabiju,“ šeptla jsem dost nahlas, aby to slyšel.

„Jako alfa samec…“ začal, ale já jsem se s vrčením rozběhla proti němu, takže raději zvolil taktiku úprku. Voda mi stékala po vlasech na mokré tričko a kraťasy na spaní.

„V klidu ségra, za chvilku uschneš. Dyť víš, když jsi ten vlkodlak,“ řekl a poslední slovo zašeptal. Než jsem po něm stihla znovu vystartovat dodal: „Ale ne! Ty jsi vlastně holka.“

„Nikdo neřekl, že to má s tím něco společného,“ zavrčela jsem, ale když jsem uviděla mamčinu hlavu, která na mě zoufale dívala z koupelny, odešla jsem do pokoje převléct se. Jak dobře víte, vlkodlaci mají normální tělesnou teplotu něco přes 40°, jenže já (a nikdo nepotvrdil, že za to může to, že jsem holka, nebo to, že jsem tak málo indiánka) mám tělesnou teplotu jako každý jiný. I brácha je na tom jako každý vlkodlak. Další důvod nejet do Forks, kde si ze mě bude místní smečka utahovat.

Rychle jsem se usušila, převlékla a seběhla dolů. V hale už stála mamka a pomáhala s bráchou nakládat poslední věci do auta.

„Yasmine, zlatíčko, vezmi prosím tu kytku a dej ji do kufru,“ řekl mamka a já čapla květináč a odnesla ho přesně, jak mi nakázala mamka. Naskládali jsme se do auta a vyjeli.

Cesta uběhla v celku rychle. Většinu jsem prospala, když mě nebudilo hlasité chrápání Michaela.

„Tak jsme tady. Je to ale nádhera!“ vykřikla mamka až jsem se s trhnutím probudila. Moje mamka má asi o slově nádhera trochu jiné představy než já. Právě jsme projeli kolem křivé tabule „Forks“ a já jsem si uvědomila, že mé slunné dny právě skončily. Dočetla jsem se, že Forks je jedno z nejdeštivější místo ve státech, ale nějak jsem si ten fakt nedokázala uvědomit, dokud jsem to neviděla na vlastní oči. Mraky pokrývaly celou oblohu, a i když se paprsky snažily dostat přes hustou clonu, ničemu to nepomohlo. Všechna příroda kolem mi přišla tak nějak méně zelené, jakoby jí to sluníčko chybělo. Stejně jako bude chybět mně. Taky takhle dopadnu. Ušklíbla jsem se nad tou představou a taťka se na mě káravě podíval ve zpětném zrcátku. Věděla jsem, že mamce na nové práci moc záleží, ale zároveň nechtěla, abychom byli nešťastní.

„Bude to fajn. Co říkáte?“ otočila se na nás nadšeně mamka a já ji odpověděla nuceným úsměvem. I když mně to dalo dost zabrat, nejspíš to zafungovalo, protože se spokojeně otočila začala si broukat písničku, jejichž tóny se ozývaly z autorádia. Taťka nahlasil rádio a přidal se k mamce. Brácha si spokojeně prohlížel lesy kolem a přesně jsem věděla na co právě myslí. Na probdělé noci pobíháním kolem.

Jen já jsem nějak nebyla uchvácená místním prostředím. Bude mi chybět slunce, mé kamarádky, i ta blbá smečka puberťáků mi bude chybět. Tady nastoupím do nové školy. Neznámí lidi a prostředí. A místní smečka? Doma jsem to měla o to jednodušší, že Michael byl alfa, takže si kluci před ním nedovolili otevřít pusu, ale tady. Pošlou mě do háje…

Z mého přemýšlení mě probralo až prudké zastavení. Naše autíčko nebylo zrovna terénní model, a protože jsme bydleli v rezervaci La Push, cesta nebyla stavěna pro městskou toyotu. To mi připomnělo, že budu chodit do školy mimo rezervaci narozdíl od Michaela, tak by mě zajímalo, jak to taťka vymyslí s dovozem a odvozem do školy. Nový autíčko by se hodilo o tom žádná, ale řidičák by chyběl. Trochu se aut bojím, za prvé klaustrofóbní pocit v autě mi moc důvěry nepřidává a za druhé já mám radši pocit na všech čtyřech trošku v jiném slova smyslu.

Po zastavení jsem slyšela divný zvuk, trochu připomínající tříštění skla. Tak buď ta váza od babičky nebo skleničky od tety Marry. Koukla jsem na bráchu a viděla, že slyšel to stejné jako já. Mamka vystoupila a pořád si vesele prozpěvovala, což znamená, že nic neslyšela.

„Ale ne,“ povzdechla si nešťastně.

„Takže váza od babičky,“ zašeptal Michael a já se zahihňala. Mamka začala organizovat, takže jsem čapla první krabici, co mi přišla pod ruku a rychle uháněla pryč. Á…dokonce s mými věcmi. Stěhovali jsme skoro tři hodiny. Nechápu na co má taťka tolik harampádí. Je archeolog a schovává každou cetku. Říká, že by se mohly třeba na něco hodit. Taková hnusná voodoo panenka je například velmi „ užitečná“ věc.

Jakmile mamka začne, nemůže ji nic zastavit. Ona sice vypadá jako starostlivá hospodyňka, ale jakmile přijde na organizaci čehokoliv, stává se z ní doslova maniak.

„Danny, tohle dej do garáže…Michaeli, neotravuj sestru a běž odnést knížky k nám do ložnice…Co tak koukáš Yasmine, vem příbory a do kuchyně!“

Z příjemné maminky se změnila na děsivou harpii a všichni jsme se jí snažili vyhýbat. Taťka se zbaběle schoval do garáže, kam ho poslala mamka s nářadím. Brácha využil situace a hned jak odnesl knížky a mamka přestala dávat chvíli pozor, protože měla skoro slzy na krajíčku z rozbité vázy po babičce…Nechápu, co na ni viděla. Stejně byla ošklivá…, zmizel směrem do města se slovy: „Musíme koupit novou vázu!“

„Podrazáci!“ zamumlala jsem si a hned jsem začala lítat jako fretka, abych mamku ničím nenaštvala.

Když už bylo vše hotovo a odnášeli se jenom maličkosti, odvážili se vystrčit čumák ti dva, co si říkají moje rodina, a hned začali ochotně pomáhat. Mamka si zamumlala něco „Ach ti chlapi“ a já s ní naprosto souhlasila. Z mamky se rázem stala slušná hospodyňka a šla přichystat večeři. Nikoho by ani nenapadlo, že před chvílí po mně hodila prachovku, protože jsem si na chvilku sedla a ona mě uviděla. Taťka vypadal potěšeně, že se mu povedlo, tak elegantně zdrhnou a nedočkavě mamce koukal přes rameno, aby zjistil, co vaří. Jen Michael vypadal nějak přepadle. A rozhodně to nebyla ta hraná přepadlost, kterou se snažil přesvědčit mamku, že je mu hrozně líto, že nenašel jinou vázu. Podle mě šel hledat smečku a asi nenašel, ale že by ho to tolik vzalo?

„Tak váza není…a smečka taky ne,“ zamumlal a odloudal se do pokoje.

„Michaeli! Počkej, bude večeře,“ zavolala na něj mamka, ale on zamumlal něco ve smyslu, že nemá hlad a zavřel se do pokoje. Tak, že by vzalo? Brácha totiž nikdy nevynechá žádné jídlo a ještě mi vždycky krade z talíře…

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 2. kapitola: