Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Amores perros - 9. kapitola

01.09.2009 (22:30) • Lillith • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1916×

9. kapitola

Poslední tři dny byly pro mě jako rozmazané šmouhy. Pamatuji si jen, jak se členové rodiny střídali u moji postele. Vždycky, když jsem se probudila, tak tam někdo z nich seděl a jakmile jsem otevřela oči, nacpali do mě nějaký prášek, horký čaj nebo polévku.

Dneska byla středa a já byla rozhodnuta, že zítra jdu do školy. Nic a nikdo mě nezastaví. Každého baví si chvíli baví odpočinout od školy a strávit pár dní válením se v posteli, ale co je moc, to je moc. Chci zase vidět svoje kamarády, poslouchat doslova uspávající výklad pana Deanerse a jíst tu hmotu, co nám předkládají jako jídlo. No…možná bez toho posledního bych se obešla.

Vykoukla jsem z pod deky a zkontrolovala situaci. Tentokrát u mě nikdo neseděl jako čestná stráž před Buckinghamským palácem, takže jsem se v klidu mohla protáhnout a posadit. V mých minulých pokusech jsem po každé byla hrubě zatlačena zpátky do postele. Rozhlédla jsem se po pokoji a zjistila, že tu mamka stihla uklidit. Nesnášela jsem, když mi někdo šahal na věci. Chápu, že to myslela dobře, ale moc dobře věděla, jak mám ráda svoje soukromí. Moji pozornost ale okamžitě upoutal vak visící na mé skříni. Byl velký černý a vypadal, že v něm nejspíš i něco bude. Nikdy jsem ve svém pokoji nic tomu podobného neviděla. Mamka si nikdy nedovolila mi něco koupit, aniž by před tím nevěděla můj názor. Hned, jak se mi podaří dostat z téhle změti dek, tak se jí na to musím zeptat.

Koukla jsem na budík, který ukazoval tři hodiny odpoledne. Prav čas na vstávání. Odsunula jsem ze sebe deky a vydala se na průzkum. Moje tělo už po dlouhém odpočinku naprosto souhlasilo a já jsem byla vděčná za mamčiny léčebné postupy, zabírají dokonale.

Schody jsem zvládla bez zaškobrtnutí. Můj žaludek se ozval zrovna, když jsem došla do kuchyně. Po třech dnech jenom na vývaru, bych taky vyváděla. Otevřela jsem ledničku a očima projížděla, co bych si dala.

„Máš si ohřát polívku,“ ozval se bráchův hlas z obývacího pokoje.

„To víš že jo. To jsem měla mononukleózu nebo proč musím jíst jenom takový blafy,“ zamumlala jsem a šáhla po salámu se sýrem a chlebem. Namazala jsem si pořádný krajíc, přidala na to ještě rajče a šla si sednout za Michaelem. Díval se zrovna na nějaký fotbalový zápas.

„Zdar marode,“ řekl mi a odtrhl oči od zeleného trávníku a pobíhajících mravencích.

„Ahoj.“

„Mamka s otcem jsou ještě v práci. Jo a mám tě pozdravovat od smečky a zvlášť od Leah.“

„Jo jo…dík,“ odpověděla jsem nesoustředěně.

„Hele, hele…teď jsem si na to vzpomněla. Co máš s Leah?“ vypálila jsem na něj najednou. Uhnul pohledem a snažil se nasadit soustředěný výraz.

„Nic, proč?“ zeptal se jakoby nezaujatě, ale já ho stejně prokoukla.

„No tak brácha…nedělej fory. Vidím ty vaše zamilované pohledy,“ zahihňala jsem se.

„No dobře…já myslím…já…no prostě jsem se asi do Leah otiskl.“

„Cože se ses?“

„Otiskl. Jsi snad nahluchlá?“

„Ne nejsem. Jsem spíš v šoku. Takže můj velký brácha už našel svoji životní lásku,“ šťouchla jsem do něj loktem hravě. Byla jsem za něj i Leah moc šťastná. Zajímalo mě, jaké to je. V naší bývalé smečce se to nikomu nestalo.

„Kluci už to ví?“ zeptala jsem se.

„No jasný…něco takovýho se utajit nedá, když ti pořád lezou do hlavy.“

„Jsou hodně vlezlý?“

„Celkem jo. I když Sam pořád říká, že nás nekontrolujou, že to tak dělaj normálně, stejně jim nevěřím. Akorát myslím, že u tebe narazí. Ty jsi vždycky dokázala svoje myšlenky hlídat.“

„Snad jo,“ řekla jsem zamyšleně. Stejně tak jako s uklízením pokoje, prostě mám ráda svoje soukromí a nesnáším, když někdo překročí určitou mez. V tomhle případě se dostanou až moc za mezní čáru. Zkusím trochu trénovat. Stačí se jen pořádně soustředit a myslet jen na to, co chci, aby smečka věděla.

--

Dneska večer je den D. Je pátek a už dva dny jsem byla ve škole. Mamka mě sice pustit nechtěla, ale nakonec jsem ji přemluvila. Probíráme přece velmi důležitou látku, na které nesmím chybět. „Takhle se přemlouvají rodiče, když potřebujete jít do školy, aby jste se doma neukousali nudou.“

Dneska večer mám svoji první hlídku tady v La Push. Dnes to bude poprvé, co se mi kluci budou hrabat v hlavě. Naštěstí ji se mnou mají Sam, Jacob a Seth. Ne, že bych z nich byla bůh ví jak odvázaná, ale myslím, že jsem to schytala ještě dobře. Už při mém příchodu na malou mýtinu v lese jsem jim jasně naznačila, že mám ráda svoje soukromí a že se o něj nerada s někým dělím. Všichni mi na to kývli, jako že rozumí. Alespoň že tak.

Kluci zůstali, tam kde stáli, a já se šla schovat někam víc do křoví. Vzpomněla jsem si na nedávné události a nedalo mi to a pořádně jsem se rozhlédla kolem sebe. Dalšího upíra už bych nemusela rozdýchat. Rychle jsem ze sebe shodila oblečení a přivázala si ho k noze. Trochu soustředění a už tu na místě blonďaté dívčiny stál bílý vlk.

„Všechno v pohodě?“ zeptal se Sam.

„Jo….v klidu.“ odpověděla jsem.

„Nemusíš se bát. Budeme se snažit ti do hlavy lézt, co nejméně,“ přidal se Seth

„Dobře…Yasmine a Jacob se vydají na sever a až dojedete k hranici tak to stočíte na západ a já se Sethem seběhneme dolů na jih a stočíme to na východ, chápeme?“ zavelel alfa.

„Yap.“

„Jasný.“
“V poho.“

„Rozkaz šéfe.“

Červeno-hnědý vlk se objevil z mé levé strany, a když zkontroloval, že ho následuji, tak zrychlil. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký si člověk dokáže představit. Čerstvá vůně lesa po dešti, měkká půda pod nohami a ten pocit svobody. Pořádně jsem si jejich území ještě nestihla prohlédnout, takže jsem se snažila vnímat všechny pachy a barvy jejich lesa. V LA jsme to tak krásné neměli. Nás resort byl alespoň třikrát větší. Běhali jsme kolem metropole, takže moc zeleně tu nebylo. Často jsme museli zasahovat i přímo v centru a vysvětlujte osmdesátileté babičce, že ten vlk velký jako kůň byl jen její přelud.

„Udělali jsme dojem?“

„Rozhodně.“

„Stýská se ti?“

„Ano a moc. Ale vím, že s tím nemůžu nic udělat, tak se s tím musím naučit žít.“
“Jak jste to dělali s upíry, kteří žili ve městě?“

Bylo těžké ohlídat, tak velké město. Spousta upírů byli zabydleni přímo v centru a najít je bylo velmi obtížné. Na to jsme, ale měli Jo. Jo byla Larryho sestra. Nebyla vlkodlak, ale brzo na jeho tajemství přišla. Jo je naprostý génius. Nikdy jsem nikoho chytřejšího neviděla. Uměla to naprosto dokonale s počítači a toho jsme taky využili. Když se dozvěděla o bráškovu chlupatém tajemství, z počátku byla v šoku, ale objasnila jsem jí to a ona brzy potom přišla s geniálním nápadem, jak najít upíry žijící ve městě. Pomocí počítače hlídala jakékoliv náhlé úmrtí nebo vraždu za nejasných okolností. Zvlášť, když chybělo až podezřele moc krve. Pomocí svého vyhledávače zjistila, kde se to stalo a jestli se v okolí nedělo něco podobného. Pijavice nevydrží dlouho o hladu. Pak už jen pár dní sledovat okolí a už nebyl problém dotyčného upíra chytit a zabít.

„Hotová kriminálka Las Vegas…ve vašem případě Los Angeles,“ ozval se Jacob, který sledoval moje myšlenky.

„No asi tak.“

„Tak tady je severní hranice. Teď to stočíme a uděláme okruh.“

„Dobře.“

Zbytek cesty jsme běželi už potichu. Jacobovi myšlenky se občas stočili k Bella. No…občas je trochu slabý výraz, ale snažila jsem se ho, co nejméně poslouchat a respektovat jeho soukromí, stejně jako on respektoval to moje. Doběhli jsme k jižní hranici a stočili to zpátky k mýtině. Tam na nás už čekal Seth se Samem. Sam kývl na pozdrav a začal se proměňovat. Nepotřebovala jsem vidět víc a co nejrychleji jsem zmizela do nejbližšího houští. Tyhle trapné chvíle jsem opravdu milovala. Rychle jsem se přeměnila převlékla. Samozřejmě, že jsem nezapomněla asi třikrát rozhlédnout jestli mě někdo nesleduje. Byla jsem na útoky upírů zvyklá a nikdy jsem z něj noční můry neměla, ale ten poslední ze mě udělal až přehnaně ustrašenou holku. „No tak Yas, seber se. Nějakej blbej upír tě přece nemůže pronásledovat celej život,“ zanadávala jsem si v duchu.

Na paloučku už stáli kluci napolo oblečení a zřejmě se čekala jenom na mě.

„Víte o kolik víc času mi trvá než se obleču,“ okřikla jsem je, když se na mě netrpělivě dívali.

„No nic, tak já mizím,“ řekl Jacob a se Samem si vyměnili zachmuřený pohled. „Nejspíš jde hlídat Bellu. Už jsem si všimla, jak se ostatním ze smečky jeho přehnaná péče nezamlouvá.“

„Já už taky budu muset,“ řekl Seth a na nás oba se usmál a zmizel v lese.

„Tak já už…“ začal Sam, ale já mu do toho skočila.

„Počkej….chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ začala jsem. Nervózně jsem si prohrábla vlasy.

„Víš hodně jsem o tom přemýšlela od té doby, co jsem tady. Zajímalo tě někdy, proč se proměnila Leah?“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Byla jediná. Je pravda, že od té chvíle, co si ses tady objevila ty, napadlo mě, že to nejspíš možná nebude náhoda, ale dvě není tolik,“ řekl a kouknul se na mě skoro až zoufalým pohledem, že doopravdy neví.

„Dobře…díky. Kdyby ses cokoliv dozvěděl…“

„Budeš první, kdo se to dozví,“ doplnil mě.

Kývla jsem a usmála se. Usměv mi oplatil a každý jsme se rozešli na jinou stranu lesa, zpátky do svých domovů. Sam zpátky k Emily a já do vyhřáté postele a pocitem úlevy, že nemusím zítra vstávat. Jen já, Michael, Seth a Embry jsme chodili do školy. Byli jsme jediní, o kom rodiče nevěděli. Já bych se navíc toho ústavu ano vzdát nechtěla. Jasný lezla mi občas krkem, ale taky jsem občas potřeboval kontakt s okolním světem.

--

Ráno jsem se probudila s jasným cílem. Zjistit něco víc o nás, měničích. Nebyla náhoda, že já i Leah jsme byly jediné, které se kdy proměnily. Možná jsme nebyly samy. Třeba i jinde se některá z žen proměnila, jen jsme o tom nevěděli. V tom případě se přestanu brát za zrůdu mezi zrůdami a dám pokoj. Jestli ale zjistím, že jsme jediný, tak zjistím proč zrovna my.

Vstával jsem něco kolem poledne. Mamka si mě podezíravě prohlížela, jestli jsem se zase neflákala s nějakým klukem, ale nakonec to nejspíš hodila za vinu mé dřívější chorobě, protože si mě až přehnaně starostlivě prohlížela a neustále se mi snažila nacpat nějaký ten prášek. Otec zas, jako obvykle při sobotním obědu, nadával na politiku a brácha se nimral v jídle se zasněným pohledem. Jeho výraz mi vnukl nápad

Musela opustit tenhle blázince, a proto jsem po obědě zavolala Leah, jestli se nechce projet do města.

„Jasný,“ odpověděla mi nadšeně.

„Skvělé.“

„A kam pojedeme?“

„Co třeba LA?“

„Blázníš? Víš jaká je to dálka?“

„Já ti benzín klidně zaplatím“

„O to nejde. Proč nejedeš s Michaelem?“

„Protože chci jet s tebou. To je tak špatný ukázat kamarádce nádherné město? Určitě se ti tam bude líbit,“ řekla jsem zoufale do sluchátka. Následovala odmlka. V duchu jsem se modlila ať odpoví ano a můj dokonalý plán vyjde.

„No dobře,“ souhlasila Leah odevzdaně. „Za půl hoďky tě vyzvednu u vás.“

„Super, díky moc.“

„Co ta náhlá změna nálady?“ zeptal se zvědavě brácha, když jsem položila telefon.

„Do toho tobě, vůbec nic není,“ odpověděla jsem a rychle vyběhla schody do pokoje. Převlékla jsem se do sukně a trička, protože jsem věděla, že v LA bude teplo. Vzala peněženku, mobil a pár dalších nepotřebných věcí a seběhla zase dolů.

„Mami! Jedu s Leah do LA a nevím v kolik se vrátím, tak o mě neměj strach,“ křikla jsem za mamkou do kuchyně.

„Jasný,“ odpověděla mi. Najednou se mi před očima vybavil ten záhadný vak.

„Ještě mami, co dělá ten černý vak u mě v pokoji?“

„Vysvětlím ti to až se vrátíš,“ odpověděla narychlo, protože zrovna se naší ulicí rozlehl klakson auta Leah.

„Tak potom,“ vrazila jsem ji pusu na tvář a utíkala před dům. Periferním viděním jsem zpozorovala Michaela, jak zasněně kouká. Chtěla bych mu dopřát pár chvil s jeho otiskem, ale neměly jsme čas. Políbila jsem ho na tvář a utíkala za Leah.

„Tak kam to bude slečno?“ zeptala se Leah.

„Asi do LA. Chci obejít pár obchodů,“ odpověděla jsem ji a obě jsme se začaly smát.

Leah se rozjela a už za chvíli jsme jeli po dálnici směrem Los Angeles. Zapnula jsem rádio a poslouchala začínající tóny mé oblíbené písničky. Tentokrát bez doprovodu „skvělého“ zpěvu mých rodičů. Po pár písničkách jsem usnula.

„Tak jsme tady. Těžká směna?“ zeptala se pobaveně Leah, když jsem se na konečné probudila.

„Nic moc se nedělo, jsem prostě jen unavená,“ vysvětlila jsem ji a už ji táhla směr nákupní středisko. Nebyla jsem žádný nakupovací maniak, ale ráda jsem si pár oblíbených obchůdků prošla a zjistila, kde mají co nového. Leah mě poslušně následovala a dokonce si koupila i nové rifle a tričko. Pak jsme zašli na výborné palačinky a pak jsem ji zatáhla na mé oblíbené místo na rozhledně. Můj plán vycházel dokonale. Navodila jsem atmosféru výletu a Leah se toho zatím držela a žádných postraních úmyslů si nevšimla.

„Teď je čas, abych ti ukázala, kde jsme bydleli,“ rozhodla jsem a už jsem ji táhla směrem k našem u domu.

„Nepojedeme autem?“ zeptala se zaskočeně.

„Je to blízko a navíc by se ti parkovací místo hodně špatně shánělo.“

Šli jsme trochu oklikou, ale Leah to ani nezaznamenala. Konečně jsme došli přesně na místo, kam jsem se celý den chtěla dostat.

„Koukej, tady je jedna cikánka. Doopravdy umí číst z ruky. Mě vyčetla, že ze mě bude vlkodlak, ale v té době jsem ji ještě nevěřila. Pojď to zkusit,“ řekla jsem a chytla Leah za ruku a už jsme byly vevnitř.

Byla to malá útulná místnost. Potemnělá a se spousta šátky pověšeny kolem. Všude byl cítit čerstvě usušený čaj a spousta jiných bylinek.

„Dobrý den,“ zakoktala Leah, když dovnitř vstoupila cikánka. Byla doslova obmotána šátky a v havraní husté vlasy měla spletené do copánků.

„Dobrý den Leah. Posaď se,“ řekla ji zastřeným hlasem a Leah se vyděšeně posadila. Trochu roztřeseně ji nabídla svojí ruku dlaní vzhůru.

Cikánka se zahleděla do čar podél její ruku a nastalo naprosté ticho. Já jsem využila nepozornosti obou dvou a vydala se hledat to, pro co jsem přišla. Sama jsem nevěděla, co to je. Procházela jsem se podél krámku. Bylo zde spousta lapačů snů a jiných cikánských i indiánských hračiček. Věřila jsem, že některé z nich opravdu fungují, ale nikdy jsem je sama nevyzkoušela.

„Přichází velká láska,“ ozval se hluboký hlas cikánky až jsem s sebou škubla. Tahle věštba se napůl týkala i mého bratra, takže jsem zapomněla na svůj úkol a zaposlouchala se.

„Nikdy nepřijde odloučení, ale bude to těžký boj vydržet s někým tak dlouho,“ řekla a pozorně se zadíval do ruky mé kamarádky. „Těžký to bude zvlášť, když se jedná zrovna o Michael,“ ušklíbla jsem se.

„Časem ale spolu budete šťastní. Vidím zde i velký boj. Čára je tu přerušovaná. Možná se tvůj osud ještě změní. To záleží, jaké rozhodnutí nebo co tě čeká právě v tomhle místě,“ řekla cikánka a pustila její ruku. Zvedla se a přešla ke mně. Leah ještě pořád šokovaně seděla na místě a hleděla před sebe se zastřeným pohledem.

Vyndala jsem peníze, abych cikánce zaplatila, ale ta odmítla.

„Tady máš to, pro co si přišla. Já tvé kamarádce zatím uvařím čaj, aby se trochu vzpamatovala,“ řekla s úsměvem a podala mi knihu s koženými deskami. Dobře jsem si pamatovala na svůj den tady. Vypadala jsem úplně stejně jako Leah. Taky jsem potřebovala čaj na uklidněnou. Cikánka mi později prozradila, že za to nejspíše mohlo právě to, že jsem vlkodlak. Vnímáme okolí jinak, stejně jako jinak jsme vnímali ji, když se dostala do transu. Skoro můžeme vidět to, co ona a to nám působí trochu šok. Proto jsem i sama v sobě cítila, že má pravdu. Dokážeme vycítit lidi s určitým druhem nadání.

Cikánka donesla hrníček s čajem Leah a ta ho s úsměvem přijala. Já se začetla do knížky, kterou mi cikánka věnovala.

Přejela jsem rukou po hřbetě knihy a jen vnímala starou vůni kůže a její drsný povrch. Nervózně jsem ji otevřela. První zažloutlá stránka byla prázdná, tak jsem pokračovala. Na druhé stránce bylo ozdobným písmem inkoustem napsáno: Caroline Smithová. To byla moje praprapraprababička. Nevím přesně kolik pra, ale vím, že jich bylo hodně. Na druhé stránce bylo hned v pravém rohu napsané datum a rok. Byl to deník! „Může mi ale deník mé dávno zapomenuté příbuzné nějak pomoct?“

Nervózně jsem rychle listovala starými listy a snažila se najít něco výrazného, co by mě na první pohled hned upoutalo. Všude jen spousta úhledných písmenek a číslic na začátku stránky. Došla jsem až na konec. Tohle bude trvat hodně dlouhou dobu, než to přelouskám. Poslední stránka mě ale zaujala. Nebyla napsaná už tak úhledně. Slova nedosedaly na řádek a už nedělala tak hezké spirálky u gé. Papír vypadal víc špinavě než ty zbylé a v rohu byla dokonce i rudá skvrnka. „Krev?“

Rychle jsem se začetla. Nemohla jsem odtrhnout oči od textu. Na celé stránce toho bylo nahuštěné víc než dost. Oči mi lítaly po papíře a já přestala vnímat okolí. Jako když čtěte napínavou knížku a nemůžete od ní odtrhnout zrak. Ani jsem si nevšila, že jak cikánka tak i Leah mě pozorují.

„To…to není možné!“ zašeptala jsem.

Předchozí ¤ Shrnutí ¤ Další

Autor: Lillith (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Amores perros - 9. kapitola: