Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (Prolog)

31.10.2010 (15:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6345×

Seběhla jsem dolů ze schodů a mrkla na rodinku. Táta s mamkou seděli na pohovce v obýváku, babička s dědou o něčem živě diskutovali v kuchyni s Esmé a Carlislem, Alice něco črtala v pracovním koutě a Jasper seděl vedle ní a pozoroval ji. Emmett a Rosalie byli na lovu.

„Tak co chystáš na poslední den prázdnin?“ zeptala se mamka a usmála se na mě.

„Asi pojedu do La Push za klukama,“ nadhodila jsem plán a táta se zašklebil.

„To zní dobře,“ zhodnotila nápad mamka. „Mohli bychom tě tam hodit a stavit se za Sethem. Co říkáš, Jaku?“

„Jasně, stejně jsme mu posledně slíbili, že ho navštívíme, hned jak se vrátíme,“ souhlasil.

„Fajn, nasnídám se a můžeme vyrazit,“ řekla jsem.

Přešla jsem ho kuchyně a popřála všem dobré ráno. Ani jsem se nestihla posadit a má prababička Esmé už přede mě pokládala krásně křupavé toasty. I zbytek rodiny se posadil za stůl.

„Tak jak jsi se vyspala, Andie?“ zeptala se babička Bella.

„Do růžova,“ zhodnotila jsem a protáhla jsem se.

„Skoro už se nemohla dočkat zítřejší školy,“ doplnil děda Edward. Jo, vážně už jsem se těšila do školy. Prázdniny byly super, cestovali jsme, ale chyběl mi stálý domov a kluci z La Push. Často jsme tam jezdívali na návštěvu, hlavně za strýčkem Sethem, nejlepším přítelem mamky, táty i dědy. Já a Sethův syn Alex jsme vždycky utíkali ven a trávili všechen čas poflakováním se po La Push. Rozuměli jsme si, měli jsme si co říct a celou dobu jsme se smáli. S ním bylo všechno snadné a nic nebylo obyčejné. S postupem času mě seznámil s dalšíma klukama z La Push. Quin, Tab, Caleb, Ethan, Alex a já jsme podnikali spoustu objevných cest po okolí.

Táta mi vyprávěl o vlkodlacích a své smečce. Quin a Tab byli synové tátovy pravé ruky Quila Ateary, Caleb zase prvorozené dítě tátovy sestry Rachel a jeho kamaráda Paula a Ethan byl potomek Jareda a Kim. Táta říkal, že z kluků se co nevidět stanou taky vlkodlaci, protože naše rodina, myslím tu upíří část, bydlí tak blízko nich. Bohužel to bylo nevyhnutelné. A tak jsme čekali, zatímco oni nevěděli nic o tom, co se v příští měsících stane a co vlastně jsme.

Já jsem vlastně taky nevěděla, co jsem. Táta je vlkodlak, maminka poloupír a já? Carlisle a Edward nad bádáním o mé podstatě strávili mnoho času a došli k závěru, že jsem z jedné třetiny upír, z jedné vlkodlak a z jedné člověk. Moje kůže byla pevná a o trochu teplejší než kůže člověka, ale netřpytila se, ani si nedržela žádný jas. Tělesná teplota se mi pohybovala kolem 39 stupňů. Běhala jsem velmi rychle, dokázala jsem v lidské podobě udržet krok s běžícím vlkodlakem i upírem. Z lidské části se nejvíce projevila zranitelnost. Děda s tátou s oblibou říkají, že to jsem zdědila po Belle. Už jsem měla zlomenou nohu, ale ukázalo se, že alespoň zlomek z vlkodlačí schopnosti rychlého hojení jsem přece jen získala. Díky tomu se mi doba uzdravování zkrátila na polovinu.

„Andie? Už jsi dojedla?“ přerušila mě od mých úvah maminka.

„Jo,“ křikla jsem do obýváku a běžela do pokoje. Hodila jsem na sebe džíny a bílé triko s dlouhým rukávem, vzala jsem šedivou mikinu, kterou jsem měla přehozenou přes postel, a spěchala do garáže, kde už na mě čekali naši. Když jsem probíhala obývákem, Alice mě pokárala za můj outfit, ale já ji odbyla, že přece jedu jen do La Push a tam že se určitě ušpiním jako obvykle. Móda mě celkem bavila, za což mě Alice milovala, protože ani maminka, ani babička módě nijak neholdovaly.

Skočila jsem do tátova Wolkswagena a za chvilku už jsme projížděli kolem velké cedule hrdě hlásající „Vítejte v La Push“. Míjeli nás první domky a druhou zatáčku vlevo táta odbočil na příjezdovou cestu k Sethovu domu. Rychle jsem vylezla z auta a běžela k domu, protože jsem se na Alexe těšila jako malá holka.

Zaťukala jsem a čekala, že mi otevře, abych se mu rovnou mohla vrhnout do náručí. Strašně mi za ty dva měsíce, co jsme byli pryč, chyběl. Slyšela jsem kroky a dveře se otevřely. Už už jsem se chystala vlepit mu pusu na tvář, jak jsem to dělala pokaždé, když jsem zjistila, že dveře otevřel Seth.

„Ahoj, Andie!“ hulákal Seth a sevřel mě v náručí. Pak se podíval na mé rodiče, mě propustil dovnitř a přivítal se s nimi. „Tak vy už jste zpátky? To je moc dobře.“

Vešli jsme do malého obýváku, kde seděla Sethova žena Nicole a učila se s malou Lindsey něco do školy. Alexova malá sestra Lindsey byla neuvěřitelné sluníčko, to měla po Sethovi. Věčně veselá, usmívající se a milá. Hned pustila tužku a rozběhla se ke mně. Klekla jsem si na kolena a otevřela náruč přesně ve chvíli, kdy mi do ní vběhla. Opatrně jsem ji objala a pohladila po dlouhých, světle hnědých vlasech.

„Andie! Andie! Konečně jsi tady,“ křičela mi do ucha a pak se odtáhla. Pořád se mě držela a usmívala se. Dala mi pusu na tvář, chytila mě za ruku a táhla za sebou. „Pojď, ukážu ti, co jsem nakreslila.“ Usmála jsem se na Nicole a vyšla jsem za Lindsey do patra.

Vběhla do pokoje, popadla pár papírů ze stolu a došla ke mně. Sedla jsem si na její postel a podívala jsem se na obrázky. Dřepla si vedle mě a popisovala obrázek, na který jsem zírala. „Tohle je táta, mamka a Alex v obýváku.“ Otočila jsem na další obrázek a podivila jsem se. „Lindsey, to jsem já...“ Prohlížela jsem si svoje dlouhé, lehce vlnité blond vlasy a hnědé oči. Blond vlasy jsem prý zdědila po dědově mamince a velmi tmavé hnědé oči pravděpodobně po tátovi. Lindsey se usmála a přikývla. Strčila můj obrázek dospod a na mě z papíru zíral Alex. Dokonale zachytila jeho tmavě hnědé vlasy, ale hlavně jeho krásné modré oči. Byl celý po Nicole. „Páni,“ vzdechla jsem. Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu a já si okamžitě zase vybavila Alexe.

„Kde je?“ zeptala jsem se Lindsey.

„Někde venku,“ odpověděla a ukázala na další obrázek. Byli na něm tři lidé na pláži. Brzy jsem poznala, že jsem to opět já a Alex a oba držíme za ruce Lindsey. Okamžitě jsem si na to odpoledne vzpomněla.

Přijela jsem za Alexem domů a myslela jsem, že strávíme odpoledne zase spolu. Seth a Nicole odjeli do Port Angeles pro nějaké součástky a Alex měl Lindsey hlídat. Když mě viděla, těšila se, že podnikneme něco společně. Podívali jsme se s Alexem na sebe a oba nás napadlo zajít na procházku na First Beach.

„Půjdeme si zaplavat?“ navrhla nadšeně Lindsey, když jsem došli na pláž.

„To nejde, Lindsey, voda je moc studená,“ vysvětloval jí Alex. Rozkošně se zamračila a bylo na ní vidět, že vymýšlí něco jiného, co bychom mohli dělat.

„Tak postavíme hrad z písku,“ řekla velitelsky a hnala se k vodě, kde byl písek mokrý. Okamžitě jsme se rozběhli za ní, než stihne vyvést nějakou blbinku. Ponořila svoje ruce do mokrého písku, vzala hromádku písku, co jí zůstal v rukou, a postavila ho na místo, kam vlny nedosáhly. Tak pokračovala a pod jejíma rukama se začal tvořit mohutný gotický hrad. Když byla spokojená s velikostí a počtem věží, začala kolem hradu hloubit kanál. Natáhla jsem se kolem sebe a sesbírala jsem pár kamínků, co leželo kolem, a podala jsem jí je. Chvílku přemýšlela a pak je vyskládala na hradby.

„Hotovo,“ oznámila nám. „Tady jednou budeme žít. Tady,“ ukázala na jednu ze čtyř věží, „bude bydlet táta s mamkou. Vedle budete bydlet vy a v téhle věži budu bydlet já.“

Upřela jsem pohled na Alexe a on ten svůj na mě. „Ty bys chtěla, abychom bydleli já a Andie spolu?“

„To je přece jasný. Budeme si spolu hrát od rána do večera na schovávanou a pak se najíme a pak mi přečtete pohádku na dobrou noc. A já za váma, až se vzbudím, přiběhnu a budu vám skákat po posteli tak dlouho, dokud nevylezete z postele, a budeme zase hrát na schovávanou.“

Začala jsem se smát. Alex se ke mně brzy přidal. „To zní hezky, ty naše malá princezno,“ pochválil ji Alex a mrknul na mě. Zvedli jsme se k odchodu, Lindsey vběhla mezi nás a chytla se nás za ruce. Nejdříve se podívala na mě, pak na Alexe, usmála se a začala skákat do vzduchu. Oba jsme jí pomáhali skočit ještě výš.

„Líbí se ti?“ vrátila mě Lindsey do reality.

„Moc,“ přiznala jsem. „Jsi šikulka, ty moje malá umělkyně.“

Vstala jsem z postele, chytla Lindsey za ruku a šly jsme za rodiči do přízemí. Seth a taťka si spolu povídali a tvářili se při tom vážně. Lindsey pustila moji ruku a běžela za Nicole, aby si sedla k ní na klín. Sedla jsem si vedle mamky a zeptala jsem se jí kývajíc směrem k tátovi: „Co se děje?“

„Už to začalo,“ odpověděla mamka a významně se na mě podívala. Okamžitě mi to docvaklo. Kluci se začali přeměňovat. La Push budou hlídat vlkodlaci.

„Už se Alex?...“ nedořekla jsem otázku, ale Seth pochopil.

„Před dvěma týdny.“

Takže tak to myslela Lindsey, když říkala, že je venku. Alex teď běhá po La Push jako vlk. Píchlo mě u srdce, když jsem si pomyslela, jak je zmatený a sám. Jak to pro něj musí být těžké.

„Jak to zvládá?“ zašeptala jsem s obavami.

„Bylo to moc těžké. Pohádali se s klukama, domů doběhl úplně rozčílený a já ho dorazil tím, že jsem chtěl, aby vyzvedl nějaký knížky od Quila. Bouchnul. Proměnil jsem se a snažil jsem se mu vysvětlit, co se stalo. Byl ještě víc naštvanej, že jsem mu nic neřekl. Zůstal jsem s ním, dokud nebyl schopný přeměnit se zpátky. Vůbec se s tím nemohl srovnat. Bál se, co na to řekneš.“

„Ach. To je mi tak líto, Sethe,“ to bylo jediné, co jsem byla schopná říct.

„Alex je alfa, Andie. Napadlo mě, že bych tu mohl zůstat a pomáhat mu,“ navrhl táta.

„Mamí, co je to alfa?“ zeptala se Lindsey, která bedlivě poslouchala, i když ničemu nerozuměla.

„To je první písmeno řecké abecedy,“ vysvětlovala Nicole.

„Alex je první písmeno řecké abecedy?“

„Ne, zlatíčko. Alex je velmi důležitý, proto je alfa,“ opravovala se Nicole.

„Já jsem taky alfa?“ pokračovala Lindsey ve vyprávění.

„Taky jsi moc důležitá,“ vyhnula se odpovědi. Dále už jsem je nevnímala. Myšlenky se mi zase stočily k Alexovi. Sám teď někde lítal po lese a ještě bude mít na starosti všechny svoje kamarády. Samozřejmě, že to zvládne, on byl vůdce, byl zodpovědný a silný. Ale přesto, nedokázala jsem si představit, jak těžké to musí být.

„Tati, musíš mu pomoct,“ hlesla jsem hystericky.

„Neboj se, Andie. Zůstanu tu. On to zvládne,“ utěšil mě táta.

„Sethe, kdy se tak vrátí?“ zeptala jsem se. Musím ho vidět. Uklidnit ho, že je všechno v pořádku.

„Odešel na noční hlídku včera. V poledne by se měl vystřídat s Calebem.“

Bylo deset dopoledne. Za dvě hodiny by tu mohl být. Teď se jen nějak na ty dvě hodiny zabavit, teda spíš nějak zaměstnat myšlenky. V hlavě mi běhalo tisíc otázek.

„Mám strach,“ špitla jsem se sklopenýma očima. Všechny oči se okamžitě obrátily na mě. Lindsey seskočila Nicole z klínu a běžela ke mně, aby mě objala. Ona se starala o mě. Ironie. „Z čeho?“ zeptala se maminka.

„Že se mi bude vyhýbat a odstrkovat mě,“ vyklopila jsem jednu ze svých největších obav a vzpomněla si na vyprávění o tátově proměně. Taky se tenkrát přestal vídat s Bellou.

„Andie, nebude to jednoduché, ale překonáte to. Chce to čas,“ řekl Seth. Smutně jsem se usmála. Čas. Nesnáším čekání.

Zbytek dopoledne táta s mamkou vyprávěli o našich cestách. Nejvíc nadšená byla samozřejmě Lindsey, pořád se ptala na nějaké detaily a hned přemlouvala svoje rodiče, aby podnikli podobnou výpravu za dobrodružstvím.

Chvíli po poledni jsem za dveřmi uslyšela kroky. Okamžitě se mi rozbušilo srdce a v krku mi narostl knedlík. Ještě tři kroky. Najednou se otevřely dveře. Zvedla jsem se ze sedačky a čekala, až mě uvidí. Dveřmi prošla vysoká, mohutná postava. Alex vyrostl asi o třicet centimetrů a svaly se mu dvakrát zvětšily. Podívala jsem se mu do tváře. Byl překvapený.

Něco ve mně se změnilo. Všechny moje obavy se rozplynuly a já lehce zapadla do starých kolejí našeho vztahu. Roztáhla jsem úsměv od ucha k uchu a rozběhla se k němu. „Alexi!“ zvolala jsem nadšeně. Roztáhla jsem paže, abych ho mohla obejmout, ale v ten moment ustoupil. „Alexi?“ můj úsměv trochu pohasl.

„Andie, co tady...“ nechápal, co tady dělám.

„Předevčírem jsme se vrátili. Přijela jsem se na tebe podívat. Tak už mě konečně obejmeš?“ usmála jsem se o trochu víc.

„Ehm,“ zaváhal a pak zavrtěl hlavou. Můj úsměv se změnil na ublíženou grimasu. Podíval se mi do obličeje a velkým obloukem mě obešel. Došel do obýváku, pozdravil rodiče a sestru a vyšel nahoru do pokoje. Slyšela jsem bouchnout dveře.

Začala jsem se hroutit. To, čeho jsem se tolik bála, se právě stalo skutečností. Táta byl v mžiku vedle mě a schoval mě ve svém náruči. Představovala jsem si, že je to Alexova náruč.

„Pšt,“ tišil mě táta.

„Zkusím za ním zajít nahoru,“ zašeptala jsem, vymanila jsem se z tátova objetí a šla nahoru. Potichu jsem zaťukala. „Alexi? Můžu?“

Několika kroky přešel místnost a otevřel dveře. Zvedla jsem hlavu, abych se mu podívala do očí. Ustoupil, já vešla dál do pokoje a on zavřel dveře.

„Alexi?“

„Na nic se neptej, jo?“ jeho hlas byl hrubší než jsem si ho pamatovala, i jeho rysy se změnily. Byly tvrdší, ostřejší. Jako by zestárnul.

Nevěděla jsem, co říct. Sedl si na židli a zíral z okna. Pomalu jsem šla k němu. Byla jsem už docela blízko, když se zvedl ze židle a obešel mě, aby si stoupl k oknu. Chvíli jsem stála na místě, kde jsem se zastavila, ale pak jsem to zkusila ještě jednou. Stál zády ke mně. Opatrně jsem ho zezadu obejmula a položila si hlavu na jeho záda. Opravdu byl horký. Cítila jsem boj uvnitř jeho hlavy, stál tam v křeči a nehýbal se. Pak rozpletl moje ruce a odstrčil mě.

„Co to děláš?“ zeptal se naštvaně.

„Ještě jsi mě neobejmul, tak jsem to musela udělat já,“ vysvětlovala jsem. „Nikdy ti to nevadilo, tak proč teď?“

„Změnil jsem se,“ řekl tvrdě.

„Už nestojíš o mou přítomnost?“ položila jsem nejpalčivější otázku.

„Nemůžeme se dál vídat.“

„Jak to myslíš? Neviděla jsem tě dva měsíce! Chyběl jsi mi!“ křičela jsem mu do tváře.

Třásl se. Věděla jsem, co to znamená. Už ho nemůžu víc rozčilovat, je čas zařadit zpátečku. „Alexi, promiň. Ať se děje, co se děje, chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe. Kdykoliv.“

Čekala jsem, že se uklidní, že mě uklidní, ale poslal mě pryč. Potlačovala jsem pláč. Nezadržela jsem to a jedna slza mi stekla po tváři. Mamka se na mě se smutkem v očích podívala. Táta se začal taky třást: „Sethe, mám rád tebe i tvýho kluka, ale jestli jí Alex ublíží, tak mu utrhnu hlavu!“

Odešli jsme z domu a nasedli do auta. Slzy mi tekly po tváři. Dojeli jsme domů. V garáži čekal Edward. Opatrně mě vytáhl z auta a objal mě.

„Dědo,“ zavzlykala jsem mu do košile.

„Andie, on se uklidní, dej mu-“

„Čas, že jo? Trpělivost ale bohužel není moje druhé jméno!“ křičela jsem.

„Zlato, zítra půjdeš do školy, přijdeš na jiné myšlenky,“ tišil mě děda.

„Nechci žádný jiný myšlenky! Chci zpátky svýho Alexe!“ zasyčela jsem a utekla do svého pokoje. Nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo odstrkoval. Potřebuju kapesníčky, pomyslela jsem si a na posteli vedle mě přistál balíček kapesníků. Cože? Jak jsem to udělala? Zajímalo mě to, ale ne zase tolik, abych nad tím přemýšlela. Byla jsem moc unavená.

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (Prolog):