Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Andie Black (11. kapitola)

11.11.2010 (07:15) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3325×

Alex:

Včera jsme byli s Andie a Lindsey na koňské farmě. Uložil jsem Lindsey do pokoje a vrátil jsem se pro Andie, protože ta vypadala, že taky usne po cestě. Protestovala, chtěla jít sama. Jak typické – nechtěla, aby někomu přidělávala starosti. Radši jsem ji ale lehce podpíral, protože jsem se bál, že by se mohla z ničeho nic zhroutit.

„Jak to, že jsem pořád tak unavená?“ zeptala se.

„Lindsey je ďábel, ta zvládne každýho,“ odpověděl jsem jí s úsměvem.

„Tebe ne,“ hádala se, zatímco si lehala do postele.

„Už jsem si zvyknul.“ Přikryl jsem ji a popřál jsem jí dobrou noc: „Krásně se vyspi.“

Dívala se na mě a prohodila: „A pusu nedostanu?“

Neváhal jsem a políbil jsem ji na čelo. Brzy po tom usnula. Chvíli jsem ji pozoroval, jak klidně spí, ale pak jsem se zvednul a šel jsem se projít ven. Potřeboval jsem být od ní, abych vůbec mohl přemýšlet. Zároveň to ale byla hrozná muka, když jsem ji neviděl. Uvažoval jsem o našem vztahu. S ní bylo všechno tak jednoduché, tak správné. Když mě políbila, vznášel jsem se v oblacích. Před Andie jsem se líbal jen s jednou holkou, ale to se vůbec nedalo srovnávat. Necítil jsem žádné mrazení, žádnou touhu. A vlastně jsem si i představoval, že líbám Andie. Vždycky jsem ji chtěl. A teď byla skutečně moje. Reálně si uvědomit, že si mě sama vybrala a že o mě stojí, bylo dost těžké.

Rychle jsem se otočil a mířil jsem domů. Chtěl jsem být u ní, až se probudí. Když už bylo slunce dost vysoko, Andie se na posteli protáhla. Pak zakňučela a otevřela oči. Zaostřila na mě, seděl jsem na židli těsně vedle postele. Natáhla se pro moji ruku a zeptala se: „Tys vůbec nespal?“

„Chvíli jo, pak jsem se byl projít a nechtěl jsem jít k tobě, abych tě nevzbudil,“ vysvětlil jsem jí.

„Příště mě radši vzbuď, než abych spala bez tebe,“ zašeptala a políbila mě na ruku. Potěšilo mě to a musel jsem se usmát. Nechápavě se na mě podívala. „Proč se pořád usmíváš nad vším, co řeknu?“

„Protože se vždycky tváříš, jako by to byla tragédie, když se mnou nejsi. Dělá mi to dobře,“ objasnil jsem jí moje pocity.

„Tak to ale je,“ přitakala, odhrnula peřinu a zvedla se z postele, aby mi sedla na klín. Byla tak lehounká, že jsem ji sotva cítil. Objala mě ho kolem krku a políbila mě. Chytil jsem ji za zády a přitáhl jsem si ji blíž k sobě.

Andie chtěla jít odpoledne zase na místo, kde jsme byli v pátek. Věděl jsem, že se jí tam bude líbit. Když se kluci vrátili z Mount Rainier, vzpomínali na to, jak to tam bylo dokonalé. Viděl jsem v Tabově hlavě, jak byla Andie okouzlená. Sotva dokázala promluvit. Jen co jsme došli k Magic Stones, jak jsem tohle místo nazval, Andie se ke mně otočila a začala mě líbat. Sám jsem na to myslel celou dobu, takže jsem ji líbal se stejnou vášnivostí jako ona mě. Rukama mi jezdila po břiše. Sundal jsem si tričko, abych cítil její chladné doteky přímo na kůži. Rozpalovalo mě to. Zatímco jsem ji líbal, vyhrnoval jsem jí tričko. Nebránila se, tak jsem jí od trička osvobodil. Její obnažené tělo mě ještě vyburcovalo, líbal jsem ji naléhavěji a tiskl jsem ji k sobě.

Její ruce šmátrající po mém těle sjely níž. Okamžitě mě to upozornilo. Touhou jsem se roztřásl. Chtěla mi rozepnout pásek, ale moc se jí to nedařilo. Její ruce tak proklatě nízko... Třásl jsem se víc a víc. Musel jsem začít přemýšlet. Rozepla mi knoflík. Cítil jsem, že už třas vystoupal na nejvyšší možnou míru, a že se brzy proměním. Zachvátil mě zmatek. Byla tak blízko, mohl bych jí ublížit. Sevřel jsem její ruce, které se chystaly pokračovat. Uvolnila je a dotkla se mě na hrudi. To už bylo moc. Na poslední chvíli jsem do ní strčil, abych ji dostal co nejdál od sebe. Setinu vteřiny na to jsem se proměnil.

První a nejdůležitější věc bylo zkontrolovat, jestli je v pořádku. Viděl jsem ji ležet na zemi o několik metrů dál, než bylo místo, kde jsme stáli. Neeeee! Křičel jsem v duchu, ale bylo slyšet jen moje vytí. Jsem zrůda! Vyl jsem znovu. Pomalu se zvedala ze země a šla ke mně. Udělal jsem krok zpátky. Já jsem byl to nebezpečí.

„Alexi, jsem v pořádku, nic mi není,“ uklidňovala mě. Stála tam, takže by jí nemělo nic být. Zavrčel jsem. Přece jenom mohla mít vnitřní zranění.

„Vážně. Jsi ty v pořádku?“ Ona se mě ptá, jestli jsem v pořádku??? Zavyl jsem.

„Vážně mi nic není,“ zopakovala mi. „Všechno je v pohodě, klid.“ Říká to jen proto, abych se necítil vinen. Proč to tak zlehčuje?

Pomalu šla ke mně a dotkla se srsti kolem mých očí. Přistoupila tělem blíž ke mně a chtěla mě obejmout. Asi si neuvědomila, jak moc obrovský jsem. Hlavu měla těsně vedle mého čumáku. Cítil jsem krev. Začichal jsem, aby zjistil, že je to Andiena krev. Krucinál!!! Zavyl jsem.

„Co se děje?“ zeptala se a konečně si sáhla na hlavu. Tu bolest samozřejmě musela cítit, jenom nic neřekla kvůli mně. Podívala se na ruku, kterou si ohmatávala zranění. Byla celá zkrvavená. To snad ne! Za všechno můžu já!

„To nic není, za pět minut je to zahojené,“ řekla lhostejně.

Zavrčel jsem. Dělá, jako by o nic nešlo. To už jsem nemohl vydržet. Otočil jsem se zády k ní a utekl jsem do lesa. Potřeboval jsem utéct od toho, co jsem udělal. Ublížil jsem holce, kterou miluju. Zranil jsem ji – opravdu fyzicky jsem ji zranil. To, čeho jsem se bál už od chvíle, kdy jsem se stal vlkodlakem. Mám nadlidskou sílu a ona je tak křehká. Je jako plamen svíčky, který se zachvěje při sebemenším poryvu větru... Stačí fouknout a plamen zhasne. Otřásl jsem se při představě, co se mohlo stát.

Přidal jsem. Utíkal jsem co nejusilovněji, abych cítil fyzickou bolest, která by přehlušila tu duševní. Dokázal jsem myslet jen na to, jak jsem zlý a špatný. Až později jsem si uvědomil, že se svými myšlenkami nejsem sám.

Co se stalo, chlape? Jak jsi jí ubližíl? Zeptal se Quin. Ještě že to byl zrovna on. Quin byl můj nejlepší kamarád.

Proměnil jsem se, když byla blízko, pomyslel jsem si bolestně.

Naštvala tě?

Ne. V hlavě jsem si přehrál scénu u Magic Stones. Quin vůbec nevěděl, co si má myslet. Dokázal zformulovat myšlenku do jediného slova: Hustý.

Chvíli jsme byli na hlídce mlčky.

Myslíš, že už se to někdy stalo? Zamyslel se opatrně Quin.

Co já vím? Já o tom nikdy neslyšel. Ale co by to změnilo... Sakra, vždyť já se jí nebudu moct dotknout!

Quin jen tiše naslouchal mému utrpení. Běžel jsem ještě několik hodin. Pak jsem si uvědomil, co si asi musí myslet Andie. Nechal jsem ji samotnou v lese, ani jsem se nepřesvědčil, jestli je skutečně v pořádku. Rychle jsem to otočil a spěchal jsem do La Push. Cítil jsem slabě Andienu zvláštní vůni. Kousek za naším domem mi nechala položené oblečení. Oblékl jsem se a šel jsem dovnitř. Otevřel jsem dveře a najednou jsem měl Andie na sobě.

„Alexi! Konečně jsi tady!“

Opatrně jsem se jí vysmekl. Nesmím se jí dotýkat. Položil jsem jí ruku na kříž a postrčil jsem ji ven. Zavřel jsem za námi dveře a vedl jsem ji kousek od domu.

„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval jsem se, i když jsem věděl, co mi odpoví.

„Jo, nic mi není, neboj. Ale ty vypadáš...“ Nechtěl jsem vědět, jak jsem asi musel vypadat.

„Andie, strašně mě to mrzí, hrozně moc, omlouvám se,“ nedokázal jsem ani vypovědět, jak jsem se cítil.

„Nemusíš, jsem v pohodě. Měla jsem o tebe strach. Zmizel jsi, nevěděla jsem...“

„Ty ses bála o mě?“ nebyl jsem si jistý, jestli jsem dobře slyšel.

„Jo.“ Takže jsem slyšel dobře.

„Koukám, že je toho víc, za co se musím omlouvat,“ řekl jsem jí potichu.

„Ne, to je jedno. Já už musím jet. Jenom jsem chtěla vědět, že jsi v pořádku,“ loučila se se mnou a chtěla mi dát pusu. Rychle jsem uhnul. Zamračila se.

„Tak zase v pátek?“ zeptala se s předstíraným úsměvem.

„Jo, asi v pátek.“

Když v pátek přijela, čekal jsem na ni před domem. Na dnešní večer jsme měli naplánován večírek u Ethana. Celý večer byl super, měl jsem dojem, že Andie si to taky užívala. Seznámila se s Lucíou i Sam. Horší bylo, když jsme pak přišli domů. Šel jsem se osprchovat a schválně jsem to protáhnul, protože jsem doufal, že už bude spát. Když jsem ale přišel do pokoje, měla ještě oči otevřené.

„Dobrou noc,“ popřál jsem jí a chystal jsem se spát na zemi. Andie se pokusila stáhnout mě k sobě do postele, ale ten pokus byl tak slabý, že jsem ani nevěřil, že se opravdu snaží.

„Pojď ke mně, víš, že bez tebe neusnu,“ prosila mě.

Bolestně jsem stáhl obličej. Jak jí budu odolávat? Pohladil jsem ji alespoň po tváři.

„Proč už se mě nedotýkáš?“ hlesla.

„Když jsem se tě naposledy dotknul, málem jsem tě zabil,“ odpověděl jsem jí pravdivě.

„To nebyla tvoje vina, to já,“ přesvědčovala mě.

„Ano, ty, až moc mě přitahuješ. Nemůžu se tě dotýkat, ublížil bych ti.“

„Ne! Ne! To neříkej! Na to nepřistoupím,“ křičela.

„Nebudu s tebou o tom diskutovat, Andie. Tvoje zdraví je nejdůležitější.“

„Mně je to jedno! Chci tě.“

„Přestaň, Andie. Spi,“ tišil jsem ji.

„Nemůžu... nemůžeš...“ nedokázala dát větu dohromady. „Alexi, prosím.“

„Ne... Nedělej to ještě těžší,“ zašeptal jsem zlomeně.

Najednou se zvedla z postele, zlobně se na mě podívala a odešla pryč. Slyšel jsem, že vešla do pokoje Lindsey. Pravděpodobně si lehla na zem. Tvrdohlavá jako obvykle. Nechal jsem ji chvíli být, abych promyslel, co budu dělat dál. Jak s ní být a nedotýkat se jí? Jak tohle vyřeším? Jestli bude takhle vyvádět, tak nemám šanci.

Později jsem šel k Lindsey, abych si Andie odnesl do pokoje. Podsunul jsem pod ní ruce. Rozespale otevřela oči. Vzal jsem ji do náručí, ale schválně se vrtěla. Ještě pořád se zlobila.

„Neprotestuj,“ řekl jsem jí.

„Proč nespíš? Postel máš volnou,“ zamumlala podrážděně.

„Přemýšlel jsem, nepotřeboval jsem postel, mohla jsi klidně zůstat u mě,“ odpověděl jsem jí.

„Aby ses ode mě odtahoval? Radši budu spát u Lindsey na zemi,“ odsekla naštvaně.

„Jsi roztomilá, když se zlobíš. Jako malý koťátko, kterému sebrali hračku,“ usmál jsem se na ní. To ji zřejmě povzbudilo, chytila mě kolem krku a políbila mě na rty. Chutnala lépe než obvykle. Ona byla moje zakázané ovoce. Odtrhnul jsem se.

„Budu hodná, slibuju,“ zašeptala a já jsem neodolal. Musím se trénovat.

Ráno jsem opět nasadil opatrnou masku. Žádné další pokoušení jejího života. Nelíbilo se jí to. Mračila se na mě. Bohužel jí to slušelo, i když se mračila. Tím mi to neulehčovala.

Náš vztah nabral nový směr. Andie se snažila přesvědčit mě, abych přestal s tím svým ochranitelstvím, zatímco já jsem hledal výmluvy, proč se jí nemůžu dotýkat. Viděl jsem, jak ji to trápí. Zkoušela všechno: prosby, hádky, vyhrožování, výměnné obchody, svádění...

Přemítal jsem o všech akcích, které vymyslela. Byla docela inovativní, když něco chtěla.

Seděli jsme na posteli u mě v pokoji. Nemluvila, viděl jsem na ní, že o něčem přemýšlí. Pak se ke mně otočila s tím svým psím pohledem a spustila: „Alexi. Alexi, prosím. Jenom to zkusme.“

„Ne, Andie. Nemůžu,“ bránil jsem se a snažil jsem se nedívat se jí do očí.

„Proč?“

„Mám strach. Bojím se, že ti ublížím,“ vysvětlil jsem jí.

„Neublížíš. Znám tě. Prosím,“ naléhala.

„Ne, nebudeme to riskovat,“ zatvrdil jsem se.

„Alexi? Uděláš to pro mě? Prosím?“ Tohle nebylo fér. Věděla, že bych pro ni udělal cokoliv. Ale žádat zrovna tohle. Viděla, jak o tom přemýším, a kula železo, dokud bylo žhavé: „Prosím. Prosím. Zkusíme to. Prosím.“

Jak jsem tomuhle měl odolávat? Tohle byla jedna z těch nocí, kdy jsem ji nenechal ani spát v posteli samotnou.

Andie neztrácela naději. Když už mě dostala k sobě do postele, zkoušela další strategie. Některé jsem už znal: třeba že je jí zima, že má něco na puse, nebo že jí bolí břicho. Břicho... to byl její další pokus svést mě.

Ležel jsem na posteli. Andie byla ve sprše. Pročítal jsem něco do školy, když vešla do pokoje omotaná ručníkem. Jedním pohybem rozvázala uzel na ručníku a ten zůstal na zemi u jejích nohou. Měla na sobě černé krajkové prádlo. Sjel jsem ji od hlavy k patě. To už samo od sebe bylo porušení dohody, kterou jsem se sebou uzavřel. Okamžitě jsem vzal mikinu a přehodil jsem to přes ní.

„Co to děláš, Andie?“ zavrčel jsem.

„Chtěla jsem ti ukázat moje nový prádlo,“ odpověděla nabručeně. Stála pořád přimrazená na svém místě. Vrátil jsem se do postele a čekal jsem, až využije situace a přijde za mnou. Už jsem vymýšlel, jak se dostat pryč. Nepřišla. Podíval jsem se na ni. Ani se nehnula, jen jí po tváři tekly slzy. Hned jsem k ní přistoupil a setřel jsem její slzy.

„Andie, miláčku, neplakej.“

„Nechceš mě,“ vydala ze sebe mezi vzlyky.

„Ale to víš, že tě chci. Jsi ta nejkrásnější holka na světě a jsi moje,“ přesvědčoval jsem ji.

„Nechceš mě u sebe,“ opakovala a stále plakala.

„Ty nevíš, jak moc chci. Ale nemůžu.“

„Můžeš. Musíš. Já to potřebuju,“ říkala mezi slzami. Její pláč byl nezadržitelný. Tolik mě to bolelo. Tak moc jsem jí chtěl vyhovět! Utišil jsem ji polibkem.

Nedokážu ani vypovědět, jak moc mě bolelo ji odmítat. Jako otištěný vlkodlak ji přece mám dělat šťastnou! Ale pro mě je důležitější její zdraví. I když jsem si tolik přál, abych mohl její prosby vyslyšet...

Vzal jsem ji na pěší výlet po okolí. Šli jsme zrovna po turistické stezce, vyprávěl jsem jí něco o historii toho místa, když se mě z ničeho nic zeptala: „Alexi, co by sis přál?“

Nechápavě jsem se na ni podíval. „Abys byla šťastná. Proč se ptáš?“

„Tak jo, mám návrh, který ti chci předložit k schválení,“ pronesla obřadně.

Zhluboka jsem se nadechl. „Tak povídej.“

„Takže, protože si nepřeješ žádnou hmotnou věc, kterou bych ti mohla dát, tak je to vlastně jednostranný obchod. Chceš, abych byla šťastná. Šťastnou mě udělá jenom jedna věc.“

„Andie! Nezačínej už zase!“ vyhrkl jsem. Chtěla pořád jedno a to samé.

„Chtěl jsi, abych byla šťastná! Tak pro to něco udělej,“ nabádala mě.

„Tohle je vydírání. Nehraješ fér,“ rozzlobil jsem se.

„Říkej si tomu, jak chceš. Alexi, to není jenom přání, je to potřeba,“ vysvětlovala mi.

„Fajn,“ řekl jsem tvrdě. Andie povytáhla jedno obočí. Nevěřila mi, že mě přesvědčila. Mlčel jsem.

„Takže ty souhlasíš?“ zeptala se zmateně.

Pořád jsem mlčel. Věděl jsem, k čemu tahle diskuze spěje, ale nedokázal jsem změnit její směr. Tenhle nápad, jakkoliv bolestný, jsem v podvědomí nosil už dlouho. Bojoval jsem sám se sebou, jestli ho mám vyslovit nahlas. Musel jsem ho vyslovit, i když jsem si už teď přál, abych ho mohl vzít zpět.

„Tak jo, Andie. Je jenom jediná možnost, jak splnit tvoje přání a rozřešit celou tuhle situaci,“ začal jsem a nenáviděl jsem se za to.

„Jaká?“

„Najdi si někoho jiného,“ řekl jsem a odvážil jsem se podívat se jí do tváře. Po obličeji jí přeběhlo tucet reakcí. Zloba, nechápavost, bolest, strach, zmatení, naštvání... Tiše jsem čekal, jak na to bude reagovat.

„Zbláznil ses? Jak to myslíš?“ zeptala se po chvíli.

„Já ti to, co chceš, dát nemůžu. Jsem si jistý, že se najde někdo, kdo ano,“ zašeptal jsem.

„Co si to o mně myslíš! Nechci nikoho jinýho!“

„Nemyslel jsem na lásku, jen na tělesný vztah,“ opravil jsem se.

„To je mi jedno! I když nejsem s tebou, stejně myslím jen na tebe. Jak bych mohla být s někým jiným?“ křičela.

„Já bych to pochopil, víš,“ řekl jsem.

„Tak ty už mě vážně nechceš? Chceš, abych byla s někým jiným?“ zeptala se tiše.

„Nezáleží mi na tom, s kým jsi. Hlavně buď šťastná.“

„Copak to nechápeš? Šťastná můžu být jen s tebou,“ přesvědčovala mě.

„Ale nejsi,“ poznamenal jsem.

„Zase budu. Až dostaneš rozum,“ poškádlila mě.

Kéž by měla pravdu. Od té chvíle mě přestala tolik pokoušet. Viděla, kam až jsem kvůli ní schopný zajít. Vlastně mě potěšila. Řekla, že nikoho jiného nechce. Nedokázal jsem představit si ji v náručí někoho jiného, svíjející se v jiné posteli než mojí, vzdychající jiné jméno...

Andie přestala do La Push jezdit tak často. Byla akorát v depresích. Milovala mě, to jsem věděl, viděl jsem to na každém pohledu, který mi věnovala. Vlastně jsem nechápal, proč se mnou ještě je. Nevěřil jsem, že by to bylo kvůli tomu, že jsem do ní otisknutý. Ona to ani neví.

Jednu sobotu, kdy Andie zase nepřijela, jsem měl zrovna hlídku. Potřeboval jsem být vlk, abych to dokázal zvládnout. Andie mi chyběla víc, než jsem si přiznával. Běhal jsem kolem La Push, ale měl jsem chuť zaběhnout si někam dál. Vtom jsem ale uslyšel...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Andie Black (11. kapitola):